Kapitolka mezi kapitolami 4. a 5.
Aby pochopil, napsala jsem jednoho teplého podzimního
podvečera na Placatku:
Člověku je vlastní,
chtít vlastnit co mít nemůže.
A pohřbeného Ježíše věrná dítka snědla.
Vždyť tělo chléb a krev víno je,
říkala si, když stahovala maso z kůže.
Jak mnozí jiní trpěl,
nepoznanou odpovědností k vlastním
dětem.
Do rána
přišel déšť a tahy křídy dokonale smyl.
5.
Hroudy hlíny, čokoládově zabarvené, lepí se přátelsky
na nohy. Krátím si kroky přes mokré pole ráda. Bahno chce jít pokaždé se mnou. -
„Vezmi mě do světa,“ prosí a já musím naivně dětské prosbě vyhovět. Netroufám hlíně
prozradit, že se mi po cestě odlepí od podrážek, že zůstane ležet daleko od
rodného lánu, bude schnout na slunci, až se nakonec rozdrolí, a vítr prach,
jediné co zbylo, rozfouká; …ale co vím? Možná dříve než to vítr stihne, zakoření
v hrudce nějaká exotická rostlinka; stěhovaví ptáci přinesou semínko z
dálavé země o které vědí pouze oni; a já za několik let půjdu kolem a budu se
podivovat prazvláštnímu stromu, co vykvet vprostřed kamenného úhoru; zpod
kořenů se ozve tvrzení, že i mou zásluhou, vnitřnostmi mi prostoupí hřejivý šlahoun,
bude rašit stejně jak stromek a naučí mě šeptat si poťouchlosti, nedůležité nic
neznamenající poťouchlosti a při tom bude vítr stromu čechrat listy a mě zase
vlasy.
„…víš, myšlenky rostlin jsou nádherně zpomalené a
prastaré. Každé ráno když pod paprsky sluce roztáhnou květ, šeptají svým ještě nenarozeným
dětem: ‚Až jako semínko padneš k zemi, zapustíš kořeny do těl svých předků.
Celé věky tu tleli a v kompost se měnili, pouze a pro jediné, abys jednou mohlo
dlouze vyprávět. No, není to krása,‘“ říkám blátu na gumáku. Přivře oči a
odchlípne se.
Jdu zrovinka po zpevněné okresce. Je odsud výhled na
město, ale přes ranní opar jsou pouze vidět vršky odstavených komínů Skláren a Tesly
(co si pamatuju oba podniky jsou zavřené už dlouho před krizí). Zadupu do asfaltu,
odlepují se další kusy hlíny, „Tady stávala trnka,“ ukážu na pařez. „Magicky mě
přitáhla ve chvíli, kdy schla a s torzem posledních větví zůstala stát u
krajnice. Čas v ní se zastavil; vše ostatní kolem žilo dál, ubíhalo a ona
suše stála. Trochu mě mrzelo, že jsem si ji dřív nevšímala a prostě jsem jenom
chodila kolem. Myslím, že jí hraboši okousali kořínky. Proto umřela. Chtěla
jsem si ji vyfotit na památku, ale dřív než jsem to stihla, pokácel ji pán, co
jej od vidění znám. Řeknu ti o ní báseň, …chceš?“ ale hlína už leží daleko
v mých stopách a neslyší. „Přesto ti ji povím, ta báseň se jmenuje Trnka,“
U
cesty do Mezříče
postává
řada trnek zelených,
ve
flaši slivovice
skrývá
se šťastně smutný smích.
…Třetího
dne týdne,
přijel
muž s károu,
napil
se slivovice
a
podťal trnku starou.
říkám mu: seschla
trnka seschla,
neměla
sílu déle žít,
však
pod sekyrou než k zemi klesla
ukázala,
kam můžu jít.
…Jakže
seschlý strom, v řadě zelených, může to ukázat?
den
za dnem jak trnka schla
počítám
spadané listy,
nenajdeš
v světě zla
v tom
můžeš si být jistý,
když
vidíš strom umírat
tři,
čtyři dlouhé léta,
píseň
zkus zpívat,
o
tom jak trnka kvetla.
…vykvetla
každé jaro
pro
včely, stromy, kolemjdoucí,
…vykvetla
každé jaro
pro
život uvadnoucí,
…vykvetla
pro lásku
jiný
důvod není,
…a
s láskou uschla
když
přišlo věčné snění.
Když
od strnišť zadul
ledový
vítr
zvedla
jsem z pod trnky
ulomenou
větev
a
do dvou posledních
co
na kmeni ještě zbyly
sem
dítko v tu náruč vložila
na
věčnou chvíli.
Muž
nakládá poslední špalky nařezané trnky,
dá
si lok slivovice, mě nenabídne, protože tu už nejsem,
a
dušuje se, že až bude v zimě polínkem přitápět,
vzpomene
si…
…jak
vykvetla každé jaro
pro
včely, stromy, kolemjdoucí
…jak
vykvetla každé jaro
pro
život uvadnoucí.
Na dohled Hančina domu volám poslední verše hlasitě,
jak jen nejvíc dovedu. Odrážejí se v chladivém ranním povětří, kloužou po
zvlněné krajině se zvědavostí zaoceánských korábů. Z cesty odbočím na
pěšinu vedoucí přes louku a zahradu k zadním dveřím a prosklené verandě.
Hanka si tam přes léto suší bylinky a to pak předsíň voní uklidňujícím tónem.
Mám žízeň, nahnu se přes zábradlí korábu a naberu z hladiny
louky dlaň plnou rosy. Vítr více zafouká do plachet, rozběhnu se a kličkuji
mezi stromy zahrady. Kotvu vyhazuji u špalku na dřevo, zaklesne o smaltovaný
kbelík s popelem.
Na verandě visí pouze trs loňské máty, vůně
vyprchala, ale když list ještě promnu mezi prsty, dokážu léto oživit. Z verandy
vede vchod do věčně tmavé a studené chodby. Chlad sem táhne z kamenného
sklípku, co je celý prolezlý zatuchlinou scvrklých brambor s rašícími fosforeskujícími
klíčky - „Nedomyšlená přání ubíjí svobodu myšlenek! Chceme být svobodní!“
smýšlí anarchisticky kupa brambor. Zima strávená ve sklepě se jim nelíbila a
brambory se tomu rozčilují (chápu je, venku vše zakořeňuje a oni by taky
chtěli). „Jenom pro to, že nás tady chcete mít, abyste si z nás mohli kdykoliv
udělat kaši, nebo nastrouhat do polévky! Raději bychom zůstali nevyoraní,
nevyvlečení z hlíny, namísto zdejší zřejmé budoucnosti, s nahými
klíčky, marně tápající po světlu,“ – „Svoboda je založena na možnosti konat cokoliv, co
neškodí jiným. Jestli se cítíte poškození, řeknu o vás Hance,“ slibuji a
vstoupím do přípravny - útulné pracovní místnosti za kuchyní.
O zeď se opírá stará pec na chleba. Už se v ní
nedá topit, uvnitř pece se drolí cihly, a aniž kdo tušil, zasypaly odtah do
komína. Před dvěma lety jsme v ní s Hankou rozdělaly oheň,
s nápadem, že napečeme vánoční cukroví. Sotva jsme zatopily, dým vtrhl štěrbinami
dovnitř domu, nešel zadržet, musely jsme se plazit při zemi a otevírat okna;
byl na nás komický pohled, smály jsme se a zmatkovaly, kouř ostře štípal, slzy
umývaly oči; přiběhl soused, pan Vašek, to ještě žil, se strachem, že Hance
hoří dům. Ten dým byl docela přátelský, bez mouru a vůbec nezačernal čerstvě
vymalované zdi.
Plotna už nehřeje. Na peci leží kupy oblečení, do
sebe naskládané slaměné košíky a rozklížené truhlíky s lístky světlounce zelených
pelargonií. Ze zdi vypadla skoba a věnec cibule se válí na podlaze. Pád spustil
past na myši, nástraha nastražená celou zimu, zbytečně zacvakla zuby do
zlatavého plodu (štiplavá šťáva široce rozlitá vpíjí do země, jak kaluž krve
mučedníka sundaného ze skoby; až slzy
z toho kanou).
Ani po půl roce na střední někteří spolužáci ve
třídě netušili, že existuji. Proto mě překvapilo, že si za mnou jednou o
přestávce přisedl Matěj. Seděla jsem u okna, a na parapetu psala báseň o listu.
Venku byl zima a toho rána jsem na stromu dubu uviděla list obalený do ledu. Vypadal
jak malé kapesní zrcátko.
„Copak spisuješ?“ zeptal se. Měl čistý sněhobílý
úsměv, což mi pitomě připomnělo, že mi doma už měsíc chybí pasta na zuby.
„Jen tak něco pro sebe,“ říkám nervózně. Sešit zavřu
a dívám se z okna a čekám, až odejde; beztak si přisedl pouze náhodou.
„Poezii mám rád. No vlastně ne každou, jen tu které
rozumím.“
„Tak to bývá,“ odpovídám a v duchu se vsázím,
že bude mluvit o Bukowském, o Egonu Bondym.
„Docela mě oslovil Seifert. Zrovna jsem četl jeho
Nejkrásnější bývá…,“
„…šílená,“ dořeknu. Jeho výběr mě překvapil.
Nenapadlo mě, že by kdokoliv tady četl Seiferta, natožpak kluk.
„Už dlouho tě pozoruji. Víš, že jsi úplně jiná?“
říká neuměle, v ruce šustí igelitovým pytlíkem se svačinou, poodkryje
ubrousek a dívá se co je mezi chleby s nezájmem čtenáře komiksů, který zabloudí
do oddělení knihovny s dívčími romány. „Říkám matce, že dopoledne vůbec nejím,
ale nechce to pochopit a každý den mi chystá svačinu,“
„A co s tím děláš?“
„Se svačinou? Buď ji někomu dám, nebo s ní po
cestě nakrmím takového tlustého labradora. Aby sis nemyslela, já nepatřím k těm,
co si neváží jídla. Prostě se chystám, že přejdu na pránickou výživu. Jedná se
o úplnou svobodu. Hele stejně, já ti řeknu, že jsi jiná a ty se spíš zajímáš o
to, co dělám se svačinou.“
Pokrčím rameny. „Stává se mi docela často, že mi někdo
řekne, že jsem jiná, nebo divná, nebo úplně pitomá,“
Reaguje okamžitě: „Já jsem pitomec! Fakt promiň,“
Chvíli mlčíme. „Asi půjdu, že?“
„Která jeho báseň se ti líbila nejvíc?“ ptám se
mírně.
„Z té Šílené?“ zeptá se, zmlkne, podívá se na mě, nahlas
se zasmějeme. „Nevím, jak se jmenuje, ale je z luk a je v ní
zakódována smyslnost a erotika,“
„Celý Seifert,“ stočím sešit do ruličky a jak přes
dalekohled sleduji školníka před školou. Sype na zledovatělý chodník štěrk.
Nechci k Matějovi obrátit celou svou pozornost, říkám si, že by už mohl
jít a nechat mě dopsat báseň a tak mě samotnou překvapí, když se zeptám co je
to ta - pránická výživa.
„Nic nejíš a žiješ z energie kolem sebe. Musíš
se na to připravovat, jíst stále menší porce jídla, až nakonec naučíš tělo brát
si energii jiným způsobem než z potravin. Jedná se o úplnou nezávislost vůči
konzumnímu světu. Jídlo je totiž svým způsobem droga a já nechci být závislým.“
Jednou jsem byla nezúčastněným posluchačem diskuze,
kterou na jiné kontroverzní téma vedl s dalšími spolužáky. Líbilo se mi,
že Matěj měl spoustu podpůrných argumentů a nikdo mu nemohl pořádně oponovat.
Stejně, ale nakonec nikoho nepřesvědčil.
„Já svobodu hledám v psaní. Můžu napsat
cokoliv, pouze se snažím, ať je to čitelné,“ říkám.
„A o čem teda píšeš?“
„Já? Co mě potká a nějak osloví.“
„To zní fajn. Dáš mi něco přečíst?“
„No já nevím,“ zvonek ohlašuje konec přestávky. „Víš
je to všechno docela osobní.“
„To je jasné, vždyť jde o poezii, ale nebudu na tebe
tlačit, jen tě chci poznat,“
„Podej mi tu svačinu,“ říkám. Chvíli váhá, neví, co
si má myslet. Vyvleču igelitový pytlík, otočím tenkými krajíci zabalených v hedvábném
ubrousku. „To je porce jak pro holku,“ říkám.
„Prosím, posluž si,“ pobídne mě.
Vytáhnu fix a na ubrousek píši: - Kdybys mi jedinkrát
svačinu připravila, vděčně bych jedla, špatného slova nikdy nevolila. – Možná
jsem byla vůči Matějovi v tu chvíli krutá, ale nelíbilo se mi, že říká své
mámě cizím tónem – matko – a její každodenní dobrotu hází psovi.
První bližší setkání s Matějem bylo dost kostrbaté. Ráda
si naše první sblížení připomínám.
Zpoza bíle natřených dveří jsou slyšet hlasy (dveře
mají nad sebou prosklené okýnko s naškrobenou záclonou a já vždycky toužila,
než vezmu za kliku a změním prostor, přes sklo nahlédnout, abych věděla, co mě
čeká, ale je to vysoko, tak jdu zase naslepo); prý opakovat chyby není
bláznivé, nýbrž badatelské a doufající, že nastala správná chvíle pro to, aby
se chyba se v novém čase nezopakovala.
Pomáhám cibuli ze země na nohy. V prachu omítky
se rýsuje skoba. Zvednu ji a dechem vrátím podobu. Mělká díra ve zdi ostrý trn
skoby vděčně přijme. Písek pod železem suše skřípne. Pověsím zpátky věnec
cibule, otevřu dveře a vcházím do Hančiny kuchyně.
Teplo kovového sporáku mnou spokojeně prostoupí jak
chuť lesního medu, asi mi byla zima; stojím v noční košili a svátečním
kabátu, mihnu okem po hodinách nad linkou, jestli je opravdu půl sedmé ráno. Mýlí
mě totiž bohatě prostřený stůl. Hanka upekla husu se zelím a bramborovými
knedlíky; mísa uzené rolky se na desce stolu přetláčí s mísou knedlíčkové polévky
a tácem meruňkových šátečků - laskavě chutných - jaké se jen tady umí péct. Vůně
jídel se mísí celou místností, … a až můj příchod mísení brzdí.
Hance v obličeji ztěžkl úsměv, pouze její smích
ještě letí vzduchem. Proklouzl kolem mě, rošťácky zatáhl za skobu a shazuje
cibuli. U stolu sedí dva muži bez kalhot, v bavlněných trenýrkách a v košili.
Starší má uvázanou rezatou kravatu, vidlička s bramborovým knedlíkem mu visí
na půl cesty k pootevřeným ústům, má napuchlé růžové rty. Mladšího
muže vidím pouze z profilu, jeho cézarské rysy, krásný orlí nos letící
vpřed; s grácií císaře přemůže zvědavost a neotáčí se mým směrem; jsem věčná kořist,
on věčný vítěz, a sytit se bude, až sám bude chtít a marně se mu podbízet;
oknem zvenku do místnosti propadá slunce, vznášející prach se v něm koupe,
vybledlé květiny na Hančině zástěře dostaly svěží barvy, za ohlodanými mřížemi
klece žlutá andulka cize mrkla kulatým okem, klovla do mříže, krátký ostrý zvuk
probudil zastavenou cívku filmu, děj se s novou vervou rozeběhl; chtěla
jsem křičet nadšením, protože pohled, který se mi naskytl, vypadal jak
Leonardova Poslední večeře; či spíš „Moje První snídaně,“ říkám si a je mi
krásně, dobře že mě vyhodili z práce, že jsem se rozhodla dnes nejít do
školy, že jsem tady, že poznávám život v jiných obrazech. Hanka se blíží,
kouše se do rtů, mrká na mě a ve chvíli kdy ji nemůžou muži vidět do tváře, se
zatváří nevlídně, je na ní znát, že mě nerada vidí, ale poukáže ke kamnům a
zbytečně nahlas řekne: „Přilož do kamen, dobře, žes poslechla a přišla, už jsem
tě čekala,“ Napětí povolilo. Starší muž dokončil pohyb a upokojeně si naložil
pokrm za zuby, mladší se neotočil, ale taktéž se uvolnil, nabral si na příbor
kus husího masa s plandající zlatavou kůží (ta mi chutná nejvíc) a
nerušeně pokračuje v hovoru se svým společníkem.
Přikleknu v koutě u kamen a opatrně otevírám
ohniště, shrábnu žhavé uhlíky na hromádku a přikryju je třískami, plamínky chutně
pronikají dřevem, praskavě mlaskají. Myslím, - v životě lze milovat pouze
život, se vším co dal, a naopak - v životě lze nenávidět pouze život, se
vším co vzal. Ovšem podle čeho si vybrat? Podle čeho poznat zda milovat či nenávidět?
Podle osudu? Ten prý máme ve svých rukou, prý, - ale kdo tuhle frázi mohl
vymyslet – „osud máme ve svých rukou“ - snad jedině ten, kdo sám chtěl
z kola ven, a při tom netušil jak. Šlapal ve střípcích pomíjivé radosti a
stejně pomíjivého neštěstí a chtěl pouze jedno z nich: štěstí. Možná měl
pravdu a možná ne, když o osudu mluvil. - Ne, myslím, že stejně jako neexistuje
zlo, i neštěstí je pojmenovaným výplodem ničeho, stačí překročit Uroborose,
vyjít z kola ven, za hranice jakéhokoliv osudu, vstřebávat nádherný svět
kolem a nelitovat se jestli mi zrovna někdo šlápl na nohu.
V proutěném košíku, místo polen na topení, leží
naskládané dřevěné sošky. Rozštípnutý andílek s polovinou tváře prodává své
pocity polovičatě. Řezby jsou z dílny pana Vaška. V důchodu se bavil
opravou starých varhan, které kdysi dávno za komunistů vyhrál v kartách. Když
zemřel a Hance v zimě došlo dřevo, chodili jsme na polínka k němu do
dřevníku. Nevadilo by mu to. Když byl dřevník prázdný, a opět nebylo čím topit,
přišly na řadu staré zašlé sošky a květované zdobení z jeho dílny.
Šepot: „Co
děláš ty bláznivá, říkala jsem ti přece, že když tu bude exekutor, nemáš ke mně
chodit!“ přiklekla Hanka vedle mě a zmáčkla mi rameno. „Promiň, úplně jsem
zapomenula jaký je den. Propustili mě z práce, víš,“ – „Já vím, Honza tu
byl. Už jsem poslala nahoru do hor zprávu. Tvůj otec bude zuřit!“ – „To jsi mu ještě
neměla říkat!“ sevřu prudce oči, zmocní se mě závrať. – „Ba naopak, musí to
vědět co nejdříve! Víš přece kolik máte dluhů! Musíš mu se splátkami pomoci! I
kvůli mně! Dlužíte mi a já zase jiným! Věčně exekutory neudržím, aby mi nevzali
dům nad hlavou! Stačí, že o dům přijdete vy!“ – „Náš barák je psaný na mě a já
naštěstí ještě nemám osmnáct,“ – „No právě. Byl by klid, kdyby se prodal a
dluhy vyrovnaly!“ – „Hanko, ten dům se nesmí prodat! Je kouzelný! Dnes jsem
objevila schody na půdu.“ – „Jaké schody! O čem mluvíš!“ – „Krásné doposud
ukryté schody vedoucí pod střechu.“ – „Zapomeň na ně! Věnuj se hledání práce.
Už jsem nastínila panu Exekutorovi tvůj problém. Říkal, že jeho známý má firmu,
kde bys mohla pracovat. Ale chtějí dělníka na celý den. Musela bys nechat školy
a snad ji dělat dálkově. No uvidíme, co z toho bude. Taky záleží, jaký na
ně uděláš dojem! Jako první ohřej vodu na nohy pro pana Exekutora!“ – „Práce,
v které se nic nevydělá pro mě nemá budoucnost. Neustále lepíme jeden dluh
druhým.“ – „Právě proto se prodá dům.“ – „Stejně to nebude stačit. Za tři roky,
než budu plnoletá a dům se může prodat, narostou úroky do hodnoty pěti takových
domů!“ – „Tak budeš otcovy dluhy platit až do smrti! S tím nic nenaděláš, to
je život! A přilož radši!“ rozmlouváme pološeptem, i tak slova hlasitě naráží
do zdí.
Chtěla bych raději směřovat hovor k vysvětlení,
že mám svůj šťastný den a chci v něm zůstat navěky, utěšující ostrov,
který jsem si vytvořila, jediným lusknutím prstu ve slepé uličce, napříč
prostorem a časem, jedinečná planeta, na které každý krok je blažeností, - co
z toho, že za každým rohem jedovatá nástraha nebo predátor číhá, patří sem
stejně jako já, jsou krásní ve způsobu svého žití a já se jim chci víc obdivovat,
než se s nimi rvát.
…Přikládám do kamen zkroucenou skulpturu růže spolu
s roztaženým křídlem anděla. Perutě jsou do detailů propracované, dřevo
prolezlé červotočem, troudovitě suché a lehké; pustím je z prstů na žhavé
uhlíky, okamžitě zahoří, plameny v kamnech je zlehka nadnesou. Zavřu
kovová dvířka. Vstanu a jdu pro vodu. S vědrem vyběhnu před dům. Litinovou
pumpou naplním vědro až po okraj. Pod hruškou stojí terénní auto. Má tmavošedý
lak se spoustou malinkých lesklých hvězdiček. To je nebe, pomyslím a rozhlédnu
se jako správný účastník výjimečné prohlídky, který pochopil a přestřihl
provázek oddělující šťastný exemplář od nešťastného návštěvníka. Kdysi - snad
minulé léto, tady v zahradě - jsem na listy jabloně napsala báseň,
nejkrásnější jakou jsem kdy stvořila; listy uschly, já si slova nepamatuji, ale
ten okamžik ve mně zůstal napořád.
Hančina zahrada je zakončená plotem, za ním je polní
cesta a další plot. Patřil panu Vaškovi. Mezi větvemi probleskuje střecha
potažená mechem, vybledlá červeň eternitových tašek se loupe z pod zelené
deky, z komínu odpadla cihla, rozbila několik tašek, praskliny jsou jak
vrásky vyrašené přes noc, časem zarostou mechem, vděčným, že se má kde uchytit;
uvědomuji si, že pohledem na dům pana Vaška myslím na něj.
Už pohled na sošky u kamen se ve mně osvěžily
vzpomínky na jeho dobráckou postavu. Ten měsíc kdy zemřel, jsem na rozloučenou napsala:
Jako všichni kdo hledají,
ti věční vězni v trvalém nedostatku informací,
břinkám prsty o laťky plotu
u zarostlé cesty z polí.
Občas tudy tahám nohy,
když nespěchám domů a nechci nikoho potkat.
Prsty břinkám o laťky natřené vyjetým olejem,
černé jak smuteční páska přetažená havranovi přes křídla;
za plotem pustý dvorek s opuštěným špalkem na dříví,
a o kus dál, záhonem zeleniny plným pýru.
Břinkám o laťky, poslouchám ozvěně sekyry, motyky,
rytmickému ševelení kosy a tichému ulehání trávy.
Věční vězni - všichni ti mudrci, filozofové a vědci,
při nalézání souvislostí k pravdě konečné,
říká mi přes plaňky plotu stín postavy, když na chvíli ustane
štípat dříví, séci louku nebo kopat na poli.
Jeho stáří vzpomíná době vzniku vesmíru,
prý tehdy,
seběhli se všichni Bozi a divili se.
Ne vesmíru, nýbrž vzniku!
Cože je to ten Vznik?
Neplánovaná chyba, nebo bytost jako my?
Či vidina lichá z překvašené révy?
A přemýšleli bozi při sklenici,
-
jestliže vznik vznikem vzniká -,
naskýtá se možnost (a s ní další otázka),
že i my jsme jenom vznikli,
…jak na věčnosti kolem plotu z polí procházka.
Rozhodli se Bozi, že Vznik hned nezahubí,
budou jej studovat, sledovat a bádat,
až naleznou v něm, po čem každý hledač pravdy touží,
pravdu, s níž na trhu lze se hádat.
I Vznik ve svém vesmíru vznikal si nerušeně dál,
rodily se hvězdy, planety a k bloudění mlhoviny,
a rodili se noví Bozi,
a plní sobě domoviny.
O natřené plaňky plotu brnkám, jak o struny harfy.
Komu zůstanou čisté prsty, při kopání hlíny v poli?...
-
říká, ohnutými zády nad nekonečným řádkem
brambor -
jak světu byl rád,
a jedinou stížností jeho stáří trpělo,
že jak za mládí nemůže už pracovat.
Staré plaňky v plotu, jednu po druhé,
nahrazují nové,
a diví se Bozi na věčnosti, hledačům štěstí,
takým, co život protek mezi prsty,
těm, co v dnešním dnu vše vadí,
špatná generace, výchova, děti, slunce na obloze,
a v dobrém myslí jen na vlastní mládí.
Olejem napuštěné plaňky plotu,
dovolí hledačům nahlédnout,
…a
v ozvěně hrají šťastnou notu.
Občas tudy tahám nohy,
… kolem plaňkového plotu.
Zarostlou cestou z polí.
Nikdo tudy nechodí,
jen já v těch dnech,
kdy cosi ve mně bolí.
|