Mluvím.

A ona hledá.

Suky. Uzlíky.

Jako když přejíždíte prsty po niti a narážíte na součky a suky. Na chuchvalce a uzly. Třeba i na několik v sobě nebo blízko po sobě.

Tady. A tady další ...

Tolik?

Zná mě, paní psycholožka. Chodila jsem k ní před lety, když jsem byla obětí, takzvaného, domácího násilí, jak „to“ oni nazývají. Tenkrát jsem se o sobě mnohé dozvěděla a pochopila konečně to své chování. Své zkraty. A svůj vzdor. Své nálady, deprese a smutky. Svou nechuť a nedůvěřivost k lidem a obzvlásť k mužům.

Začalo to v dětství. Vlastně ne v dětství. Začalo to ještě dřív. Zplozením.

Nevím za jakých okolností jsem byla zplozená a v jakém rozpoložení svých rodičů, ale chtěná jsem asi nebyla, dle selského rozumu a slov mé matky. Jsem z dvojčat a obě jsme byly a jsme měřeny stejným matčiným pohledem a metrem. Jak jinak. Dvojčata, jak už jsem řekla. Jsme prý sexuální odpad, řekla nám kdysi ... a měla nám prý zakroutit krkama, hned jak jsme se narodily ... Je mi fuk z jakého popudu toto řekla, říkat to neměla. To se blbě nese životem. A její pohled na mě, na sestru se nikdy nezměnil. Jen, když někdy darovala tu opičí lásku. Jenže já si pak, po čase, v dospělosti, uvědomila a přiznala si, že mi ten její dotek byl strašně nepříjemný. Neměla jsem ráda její ruce, když se mě dotýkaly. Neměla jsem ráda ani ty taťkovi. Tenkrát jsem si ten pocit vůbec nedokázala vysvětlit, pojmenovat, zařadit. A navíc – byli to mí rodiče a proč by mi měl jejich dotek dělat zle? A měl by? Vždyť po jejich dotecích bych měla prahnout a žádat je, jako je po mě žádá můj syn. Ale já je nežádala. Já se jejich doteků bála. Nevěřila jsem jim. A jak už jsem řekla - nedělaly mi dobře. Cítila jsem se jako pes. Ano, jako pes – toho, když stejnou rukou hladíte i bijete, přestane jí věřit. A pokud toho psa ještě psychicky týráte, poslouchá už jen ze strachu. A pokud se ještě o něj nestaráte, zůstane jen proto, že nemá kam jinam jít. A přesně toto byl můj život. Život psa.

Jo, mamka se o nás starala. Pečlivě. Dokud jsme byly malé.

Ale naši se rozvedli, když já se ségrou jsme byly v osmičce a další ségra na gymplu.

Ona musela dělat maturu znovu v létě, šrotila se celé prázdniny. A my se ségrou málem, ten rok, propadly. Jinak jsme se učily celkem dobře. Ale u nás bylo, tenkrát, dusno.

A o rozvodu našich jsme ani nevěděly. Mamka nás odvezla k babičce, na jarní prázdniny, a tam nám pak oznámila, že až se vrátíme domů, že taťka už u nás doma nebude. Tečka. Srovnejte si to jak chcete. 

U nás, v rodině, celkově, z mamčiny strany, se dětem nikdy nic neříkalo. A vlastně ani z taťkovy. Nic se nevysvětlilo. Ať si děcka tápají. A my tápaly. Roky.

„Já vím, že rodiče dělali co mohli a jak nejlíp to uměli, ale stejně se na ně zlobím! Celkem mi to zkurvilo život“ a sprostým slovem si ulevuju od tíhy, kterou si nesu na zádech už několik let.

„Už vím, proč jsem si za manžela vzala koho jsem si vzala. Už vím, proč jsem chtěla odejít z domu a svatba se mi jevila jako jediná možnost. Už vím ...“ a ještě dodám: „Hodně!“

Pokračuji: „Takže nějaký cit? Od matky? Od rodičů? Ne, nikdy. Nikdy jsem ho nezažila. Ten opravdový. Od taťky? Ne, taky ne. Taťka nás nikdy nepohladil, neobjal, když nás něco bolelo, třeba i na duši, nejenom rozbité koleno. Byl nervózní z plačících dětí. Někdy jsem se bála před ním brečet. Říkával, ať neřvu. Jednou, jen jednou jsem od něj dostala. Po tváři. Ale to tak, že mi to mamka musela dermakolovat, aby ten modrák nebyl vidět. Vůbec si nepamatuji, jestli to bolelo. Byla to taková šlaha, že jsem vůbec nevěděla kdo jsem a kde jsem. Kolik mi bylo? Nevím. Deset? Dvanáct? Fakt nevím. Já hodně toho pozapomínala. Nevím ... asi nějaká ochrana před případným pozdějším zbláznění, až mi to v té hlavě začne všechno docházet, nebo co“ a usmála jsem se. Poprvé jsem se dnes v poradně usmála.

„No, a mamka? Ta nás nebila. Teda někdy jo, to sice taky stálo za to, ale většinou ji chytil rapl a nervóza. To s náma nemluvila, nevařila, prostě byly jsme nechané, v hnízdě domova, napospas. Ale to bylo až později, po rozvodu našich. Měla jsem krásné dětství jen tím, že jsme ho trávily, všechny tři sestry, u babičky a dědy na vesnici, co to jen šlo. Jinak nevím co jiného by mě mohlo tak naplnit. Díky, že nás tam naši vozili tak často. U babičky a dědy byl ráj.“

Odmlčela jsem se. Vzpomínky mě, na moment, dostaly do Ježova. Ucítila jsem, v momentě, i tu vůni hořícího višňového dřeva – to babička s dědou tenkrát nechali porazit nemocný strom a ač byla třešen na podpal luxusem, my jsme si ho užívaly naplno. Nááádhera! Ježov, a babička s dědou, byli pohádkoví.

Paní psycholožka čeká až domluvím a pak, těchto pár útržků ze života, okomentuje velmi jednoduše: „Jste naprosto vyprahlá. Citově vyprahlá.“

Tečka. Je to tak. Dál není co říct. K tomuto, protože je to tak!

Po tváři mi stéká slza jako hrách. Nevím, kde se mi tam tak najednou vzala.

Slzy se spustily naprosto samy.

Zvedla jsem se.
„Půjdu. Strašně mě to vyčerpalo. Už víc mluvit nechci.“

Pochopila.

Ještě na lístek zapsala datum další návštěvy a pak už mi jen podává ruku na rozloučenou.

Ví, že příjdu. Ví, že příjdu zas. Ví, že to sama chci.

Nebojí se, že bych se na to vykašlala a já také ne. Vím totiž, proč za ní chodím ...