|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
pro Vyhaslou jeden skřítek
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 21.8.2012 (20:29:56)
|
|  |
|
SKŘÍTEK U HOKYNÁŘE
Byl jeden opravdický student, bydlel v podkroví a nic neměl. A byl jeden opravdický hokynář, bydlel v přízemí a patřil mu celý dům. U toho hokynáře se držel skřítek, protože tam každý Štědrý večer dostával mísu kaše omaštěné velikým kouskem másla! Inu, hokynář na to měl, a skřítek tedy zůstával v krámě; bylo to pro něho velice poučné.
Jednou večer přišel student zadem, aby si koupil svíčky a sýr; neměl si koho poslat, a tak přišel sám. Dostal, co chtěl, zaplatil a hokynář i hokynářka mu pokývli na dobrý večer. Hokynářka však uměla víc než jen kývat hlavou, měla dar výřečnosti! Student také kývl na pozdrav a v tom se zarazil – četl si právě v kusu papíru, do kterého mu zabalili sýr. Byl to list vytržený ze staré knihy; nezasloužila si být takhle roztrhána, byla to stará kniha plná poezie.
„Tamhle z ní ještě leží nějaké stránky,“ řekl hokynář, „dal jsem za ni jedné babce trochu kávových zrn. Ale jestli mi zaplatíte osm šilinků, můžete si to vzít všechno!“
„Díky,“ řekl student, „dejte mi to místo sýra! Mně stačí namazaný chleba! Byl by to hřích, celou tu knihu roztrhat. Jste výborný muž, praktický člověk, ale poezii nerozumíte víc než tahle štoudev!“
Nebylo to od něho zrovna hezké, zvlášť vůči štoudvi ne, ale hokynář se zasmál a student taky – vždyť jenom žertovali. Skřítek se však zlobil, že si někdo troufá něco takového říct hokynáři, který je přece pan domácí a prodává výborné máslo.
Když nastala noc a krám byl zavřený a všichni v posteli, až na studenta, přikradl se skřítek dovnitř a sebral hokynářce vyřídilku – neužívala ji totiž, když spala. A na který předmět v pokoji vyřídilku nasadil, tomu se
dostalo daru řeči a uměl vykládat své rozumy a pocity stejně dobře jako hokynářka. Ale toho daru se dostalo vždycky jen jednomu předmětu, což bylo štěstí, protože jinak by si pořád jen skákaly do řeči.
Skřítek nasadil vyřídilku na štoudev, kde ležely staré noviny. „Je to skutečně pravda,“ zeptal se, „že nevíte, co je to poezie?“
„Ale jakpak bych nevěděla,“ odpověděla štoudev, „to je to, co stojí psáno na spodku novin a co se vystřihuje! Ostatně mám dojem, že já toho mám v sobě víc než student – a to jsem vedle hokynáře jen ubohá štoudev!“ Skřítek pak nasadil vyřídilku na kávový mlýnek a ten toho namlel! Potom ji nasadil na bečku s máslem a na zásuvku s penězi – všechny byly stejného mínění jako štoudev, nu, a na čem se shodne většina, na to se musí brát zřetel.
„Teď ať se student těší!“ a skřítek tichounce našlapoval po zadních schodech až nahoru do podkroví, kde student bydlel. Svítilo se tam a skřítek nakoukl klíčovou dírkou dovnitř. Uviděl, že si student čte v té roztrhané knize z krámu. Ale jaké měl v komůrce světlo! Z knihy vystupoval jasný paprsek, sílil v kmen, v mohutný strom a ten se vypínal do výšky a rozkládal nad studentem své větve. Každý jeho list byl nevýslovně svěží a každý kvítek byla rozkošná dívčí hlavička – některá s očima temnýma a jiskrnýma, jiná s krásně modrýma a podivuhodně čirýma. Každý plod byla zářící hvězda a celý strom zazníval
čarokrásnou hudbou a zpěvem!
Ne, o takové nádheře se skřítkovi nikdy ani nesnilo, neřkuli že by ji kdy viděl a vnímal. A tak tam zůstal stát na špičkách a díval se a díval, dokud světlo vevnitř nezhaslo. Ale i potom, když student sfoukl lampu a šel si lehnout, stál malý skřítek za dveřmi, protože z komůrky ještě zazníval zpěv, měkce a líbezně jak něžná ukolébavka usínajícímu studentovi.
„Tady je to nádherné,“ prohlásil malý skřítek, „to jsem nečekal! – Myslím, že zůstanu u studenta!“ Zamyslel se, uvažoval, a uvažoval chytře, a pak si povzdychl: „Ale student nemívá kaši!“ A odešel – nu ano, odešel zase dolů k hokynáři. Ostatně dobře, že se tam objevil, protože štoudev už málem vypotřebovala všechnu hokynářčinu vyřídilku: vyložila všecky své rozumy z jednoho konce a právě se chystala se obrátit a vypovědět totéž zase z druhého konce, když v tom přišel skřítek. Vzal vyřídilku a vrátil ji hokynářce. Ale od té doby smýšlel celý krám od zásuvky na peníze až po třísky na podpal stejně jako štoudev. Všichni si jejího názoru vážili a věřili mu natolik, že když pak hokynář předčítal „Umělecké a divadelní okénko“ ze „Zpravodaje“, který vychází každý večer, mysleli si, že to promlouvá štoudev.
Ale malý skřítek už nesedával klidně dole a neposlouchal všechny ty moudrosti a rozumy, kdepak! Jakmile z podkrovní komůrky zazářilo světlo, jeho paprsky jako silná kotevní lana přitahovaly skřítka nahoru: rychle musel ke klíčové dírce a díval se dovnitř. Tam ho zaplavil pocit něčeho nesmírně velkého, hlubokého, pocit, jaký zažíváme u rozbouřeného moře. A skřítek se rozplakal, sám nevěděl proč, ale v tom pláči bylo cosi blaživého! Jak úžasně krásné by bylo sedět se studentem pod tím stromem, ale ne, to nebylo možné! A tak byl skřítek rád, že má klíčovou dírku. Stával ve studené síňce, třebas už z okénka ve střeše profukoval podzimní vítr a byla zima, hrozná zima. Maličký ji však necítil, dokud v podkrovní komůrce nezhaslo světlo a líbezný zpěv nezanikl ve skučení větru. Hu, jak potom skřítka najednou záblo a jak honem koukal zalézt do svého teplého koutku v přízemí; tam bylo pohodlíčko! A když dostal na vánoce kaši s pořádnou hrudkou másla – nu, pak uznával zas jen hokynáře!
Ale jednou uprostřed noci vzbudil skřítka strašný rámus, lidi bušili do okenic, ponocný troubil – hořelo! Požár ozařoval plameny celou ulici. Hoří u nás, nebo u sousedů? Kde? To byla hrůza! Hokynářka byla tak popletená, že si vytáhla zlaté náušnice z uší a strčila je do kapsy, aby zachránila aspoň něco, hokynář sháněl svoje dluhopisy a služka si běžela pro hedvábnou pláštěnku, protože na té ona měla dost peněz. Každý chtěl zachránit, co měl nejlepšího, a maličký skřítek taky. Několika skoky vyběhl po schodech ke studentovi, který docela klidně stál u otevřeného okna a díval se na požár – hořelo ve dvoře naproti. Malý skřítek popadl ze stolu onu podivuhodnou knihu, strčil ji do své červené čepičky a držel oběma rukama – největší poklad domu byl v bezpečí! A skřítek upaloval pryč. Až nahoru na střechu utekl a vyšplhal na komín; tam seděl, plameny stravující protější dům ho ozařovaly, a on svíral oběma rukama červenou čepičku se svým pokladem. Teď poznal, kam ho srdce táhne, poznal, kam vlastně patří, ale když bylo po ohni a vrátila se mu rozvaha, nu, pak si řekl: Rozdělím se mezi ně! Když pomyslím na tu kaši, nemohu přece hokynáře jen tak opustit!
A to bylo úplně lidské! My přece taky chodíme k hokynáři – kvůli kaši.
|
|
|
