Stála jsem úplně vzadu. Měla jsem sedět vpředu. Tam bylo mé místo. Místo rodičů, které nikdy nepoznal. Neměli tam sedět oni! Jeho pěstouni! Bylo to mé místo! Ale já stála úplně vzadu. Ani jsem si neodvážila sednout…

***

      Cítila jsem jejich pohledy, když jsem vešla dovnitř kostela a vydala se k rakvi. Bylo mi jasné, že mě všichni pozorují nenávistnými pohledy. Myslí si, že za to můžu já. Nemůžu! Nebo ano? Ne! Stála jsem před rakví a dívala se na něj. Vypadá, jakoby jenom spal. Kolik mrtvých jsem už za svůj život viděla? Šest? Sedm? Ne! Teď je to osm! Osm mrtvých! A všichni mi byli tak moc blízcí. I když nikdo nebyl tak jako on. Aniž bych si to nějak moc uvědomovala, natáhla jsem ruku a chtěla se dotknout jeho tváře. Ten černý oblek mu slušel. Škoda, že jsem ho v něm neviděla při lepší příležitosti.

      „Opovaž se ho dotknout! Ty vražedkyně!“ zavřeštěl na mně nějaký hlas. Ale bylo mi to jedno, dotkla jsem se jej. Poslední dotek. Byl tak ledový. Někdo mi chytil ruku a odtrhl ji od něj. Podívala jsem se do tváře ženy, která mi ji odtrhla. Jeho pěstounka. Kdyby to byl kdokoliv jiný, neudělala bych nic. Ale ona!

      Podívala jsem se zpátky na Erika a růži, rudou růži, kterou jsem držela v levé ruce, jsem mu položila k propleteným prstům. A pak jsem jí prostě tou levačkou vrazila facku. Pustila mě. Překvapeně si držela tvář a já byla vzteky bez sebe. Nenávist, která bublala z mého srdce, se mi dostala do mozku a do celého těla. A donutila mě říct věci, které bych jindy nevyřkla.

      „Já ho nezabila!“ můj hlas zněl hodně syčivě a tiše. Jenže v celém kostele bylo doslova hrobové ticho a tak se rozléhal ozvěnou. „Nebyla to moje chyba! A mám právo se ho dotýkat. Byla jsem jeho slunce a on moje. Ale vy jste nikdy nerozuměli našemu poutu. Já ho na rozdíl od vás! Milovala.“ Znova jsem měla slzy na krajíčku a tak jsem se hrdě otočila a odešla úplně dozadu, kde jsem se postavila vedle jednoho bílého sloupu a sledovala rakev. Nic jiného. Jenom jsem koukala na tu černou, bednu, která měla brzo skrýt mou lásku pod zem. Cítila jsem slzy na své tváři, ale nechala jsem je téct. Byly pro něj. A on si zasloužil, aby je všichni viděli.

      Všichni si posedali a já viděla ještě pár volných míst. Kněz se po nich podíval také a pak na mě. Naznačoval mi, ať si sednu, ale já jenom zavrtěla hlavou. Nedokázala jsem se už pohnout. Bála jsem se. Bála jsem se své vlastní reakce. Co bych udělala, kdybych se pohnula? Rozbrečela se? Rozeřvala se na všechny? To je dost dobře možné. A pak začal mluvit. Něco v latině. Nerozuměla jsem mu. Ale bylo to nádherné. Pak vyzval jeho matku, aby pronesla řeč. Tam jsem měla stát já. Bylo to jeho poslední přání! Věděla jsem to už dávno předtím, než umřel.

      Ale neudělala jsem nic. Stála jsem tam a poslouchala, ty odporné žvásty, kterými všechny krmila. Mrcha! Nesnášela jej a teď si tu hraje na dokonalou matku! Chtěla jsem se pohnout, vyběhnout proti ní a praštit ji tím těžkým svícnem, co byl vedle ní, po hlavě. Ale nějak jsem nebyla schopná se pohnout. Mluvila dlouho. Až příliš dlouho a ve všech tvářích přítomných bylo vidět, to co já věděla celou dobu.

      Snažila se ospravedlnit své chování k němu. Teď když byl po smrti! Mrcha!

Po, Bůh ví, jak dlouhé době zmlkla. A já si slyšitelně oddychla, až se všichni nenávistně otočili. Udělala jsem krok vzad a do někoho vrazila. Ani jsem netušila, že tam někdo přišel. Otočila jsem se. Chtěla jsem se omluvit, když mi hlas zamrzl v krku. Objal mně a hladil po vlasech.

      „Ty za to nemůžeš,“ šeptal mi do ucha. „Měla sis sednout dopředu. Tam bylo tvé místo.“ Jenom jsem přikývla, více jsem nebyla schopná slova. Slzy tekly proudem a já si připadala jako malé dítě. Všichni odcházeli někam pryč. Asi na oslavu, co já vím. Jenom já a on jsme tam spolu zůstali.

      Vysoukala jsem se z jeho náručí a šla ještě jednou k Erikovi. Pohladila jej a podívala se na kněze, který se chystal rakev zavřít.

      „Řekni mi, Terko. Je to naposledy, co se vidíme? Nebo se uvidíme zase v létě?“ Kněz ví, kdo jsem. Ví o mně všechno. Viděl mě tady pohřbívat všech osm lidí. Všechny mé známé. Všechny mrtvé, až si nakonec myslel, že je vraždím já. No a není to tak? Proč potom všichni, krom Erika, umírají na mé narozeniny? Proč… Ne znova se tím zabývat nebudu.

      „Doufám, že ne, otče.“ Otočila jsem se a odcházela pryč. Tenkrát, když jsem pohřbívala čtvrtou mrtvou, mou babičku, za mnou přišel a vzal si mě stranou. Ptal se mně, zda jsem věřící, a i když nejsem, mohla jsem se mu vyzpovídat. Tenkrát jsem mu řekla naprosto všechno a pak už jej nepřekvapovalo nic. Políbil mě na čelo a nade mnou vytvořil kříž s latinskými slovy.

      Odešla jsem. U dveří jsem se zavěsila do rámě našemu společnému příteli Davidovi a vyšli jsme na denní světlo… Do světla slunce, které mělo hřát, ale ono chladilo…

      Kdysi mi někdo řekl, že žijeme ve světě, kde se sny stávají skutečnými. Kde noční můry, zažene první paprsek slunce. Kde slunce hřeje a oheň pálí… Kde měsíc ti ukazuje cestu a hvězdy tvůj osud... Teď bych tomu člověku, už dokázala oponovat, protože sny? Sny se skutečnými nestanou… Nevrátíš se zpátky. Noční můry mám za bílého dne a slunce nehřeje. Oheň chladí, místo aby pálil. Měsíc neukazuje cestu a hvězdy osud. Akorát tak ukazují mou bolest a zlost.

      Bylo to hloupých deset vteřin… A od té doby pohřbívám všechny, které miluju…