Úderem deváté

přešel přes skřehotající práh.

V rukách dvě láhve vína

a plátěnou tašku.

Vně plnou puntíků,

uvnitř domácích zavařenin.

Vše jako Full house

vyložil na stůl

a napříč chodbou odběhl

ještě pro domácí třešňový likér,

poslední kapku

své přátelské ekvipáže.

Oblečený byl

do košilaté nonšalance.

Smrděl tabákem.

Postarší Rumun

z vedlejší partaje.

Vítám ho

v červených dámských papučích

s kočičímy čumáčky

a ihned zbavuji

jednu z láhví

korkového ujařmení.

Mluví spíš on.

O tom, jak posraně se žilo za Ceausesca.

O tom, jak po otevření hranic

prchnul odněkud z Transylvánie

rovnou na Západ.

O tom, jak pašoval

v kufrech chlast

z Francie do Německa.

O tom, jak žil

v ruině starý papírový fabriky

a pořádal hostiny

pro mraky přátel.

U druhé láhve

už zvoní i má chytristika.

Z aktovky kostrbaté němčiny

vytahuji oblíbený cajdák

o tom, že Bůh je jen jeden

a šedivý veselý Rumun přitakává.

A možná, že by přitakal

i na třetí láhev,

ale na zahajovací návštěvní kabaret

toho bylo až dost.

Zamykám za ním dveře.

Pro sichr!

Přes kopírák

zatahuji rolety

za dalšími čtyřiadvaceti hodinami

bezmála u konce.

Zhasínám.

Pouštím rádio Smooth Jazz Europe...

bolí mne žábry

ze stoky sebeobjevování

(ale někdo to dělat musí)

a teď když jsem se krásně poznal

tak bych (se) smacknul

lámu si mozek

dvojitou frakturou otázek

o (ne)konečnosti a proplétání se

cest duší

šplhám po liáně rozcestníků

pokorně od svítání do soumraku

bez jištění

bez obav

bez cíle

šplhám

potím dojmy z putování

škrábu se

milimetr po milimetru

ke sklenici džusu z holoubátek

a modlím se

aby mě někdo nezašlápnul

při klekání

klepe mi na okno

Hrabal s Boudníkem

jdeme společně

k Hausmanům

na vychlazenou desítku

a pak se couráme

starou Libní

je podzimní rovnodennost

a všichni jsme si rovní

...ráno nevím,

zda se mám podívat

dřív do zrcadla

nebo z okna.