Prokletí Máje, rozhovor s Peterem Chmelou o jeho novém filmu

 

Při nezávislém filmu, jako je ten náš, je tvoření týmu a pak i práce – ať už jednotlivých členů a nebo týmová práce – skutečně náročná záležitost: všichni jsme totiž pracovali bez nároku na honorář a tím pádem je jasné, že jsme se práci na filmu věnovali ve volném čase a nebo jsme si na něj čas museli nějak udělat a tím pádem se každý z nás dostal alespoň na chvíli do stresu. Protože pořád musel myslet na to, že čas věnovaný práci na filmu mu bude chybět při práci, kterou dělá pro peníze.

Jinak s Jirkou Rothem, který přišel s námětem, jsme se v době, kdy jsme začali pracovat na scénáři znali už přinejmenším tři roky. Tou dobou jsme se znali už i s kameramanem Alešem Němcem. Všichni tři jsme totiž měli za sebou už spolupráci na několika projektech z oblasti audiovizuální tvorby.

Všechny ostatní členy týmu, včetně herců jsem znal z divadla. Mistra zvuku Honzu Veselého jsem znal ještě z DISKu. Většina herců byla z divadla D21 (tehdy Malé Vinohradské divalo), s kterým spolupracuji pořád. Ale také tam hráli herci, s kterými jsem se seznámil ještě na DAMU – ať už spolužáci a nebo Petr Batěk je bratr mého spolubydlícího z kolejí Pavla Baťka. Se skladatelem Davidem Hlaváčem jsme se seznámili také v divadle, když jsme spolu pracovali na inscenaci Prokletá rodina. S Evou Leinweberovou Nosálkovou mě seznámila moje manželka, která s ní hrála v divadle Minor.

Na filmu jsme celkově pracovali přibližně po dobu dvou let. Je to dáno také tím, že  většina děje se odehrává v exteriérech. Takže jsme museli čekat na počasí a jak už jsem řekl, postupovali jsme pomalu, protože na tom lidi pracovali ve svém volném čase. A nebylo jednoduché to skloubit.

 

Aleš Němec, náš kameraman, je skutečně skvělý… Fakt je ten, že na rozdíl ode mě je Aleš absolventem filmové školy (FAMU – co jiného?), takže se od něj pořád ještě učím. Ale naštěstí, on si informace nenechává pro sebe a rád mě zasvěcuje do filmařského řemesla.

Popravdě řečeno, místa a lokace si vlastně vybírala nás, ne my je. Hřbitov v obci Drchlava, jsme našli skutečně náhodou. Jednoho dne jsme vyjeli z Dubé (kde jsme se byli podívat na místě, kde Hynek Schiffner zabil chmelovou tyčí svého otce) a napadlo nás odbočit z hlavní silnice na nějakou polní cestu. Tam nás zastavil stopař. Byl to muž, jehož věk jsme nebyli schopni odhadnout. Měl lopatu a sazenici. Moc nemluvil ale poprosil nás, abychom ho zavezli na hřbitov! Sice nás to trochu vyděsilo, ale jeho přání jsme mu splnili. A díky tomu jsme objevili ten krásný hřbitov, kde se nakonec i natáčelo. Ten pán nám popřál hezký den, řekl, že už to má jenom kousek a odešel. Nikdy jsme se s ním už nesetkali.

Během příprav jsem měl pocit, že naše kroky řídí nějaká síla, která není zcela z našeho světa. Četli jsme Máchův Máj a kladli si u toho otázky. Odpovědi na ty otázky jsme nacházeli v různých zdrojích – v rozhovorech s lidmi, v jakýchkoliv knihách, kde jsme doufali nalézt nějaké informace a samozřejmě také na internetu. Ale až budu točit příští film, nebudu si shánět informace, které se vztahují k danému tématu. Rozhodně se o tom budu víc bavit s přáteli z filmařského prostředí. Protože jsou mezi nima lidé, jejichž rady a poznámky mají nevýslovnou hodnotu.

 

Mácha se určitě nebál posouvat hranice svého poznání. A to někdy znamenalo proniknout do dimenzí, kam si možná běžný smrtelník netroufne. A určitě si bral na pomoc všechny možné prostředky, které měl k dispozici.

Myslím, že někomu něco slíbil a ten slib nedodržel. Netroufám si říct, jestli jej nedodržel schválně, nebo mu to prostě nebylo umožněno. Ale je jisté, že nesplněný slib se bude dožadovat nápravy kdykoliv a kdekoliv. Hranice času pro něj neexistují.

A já osobně považuji duchovní svět za neodmyslitelnou součást „reálného“ světa. Svět, který jsme schopni běžně vnímat by bez duchovního světa neexistoval. Problém je pouze v nás – někdy totiž nejsme schopni vnímat to, co žije „pod povrchem“. Ale někdy ano.

 

Myslím si, že film bude dostupný na DVD, ale konkrétnější informace o tom zatím nemám. Pořád se snažíme dostat jej na festivaly. Jinak možnosti prezentace krátkého filmu jsou skutečně hodně omezené. Často koketuji s myšlenkou, že natočím ještě jeden krátký film a když ho spojím s Prokletím Máje, budu mít dílo, které bude svojí délkou odpovídat celovečeráku. Snad bych pak mohl mít větší šance na jeho prezentaci a promítání… Uvidíme.

Další plány? Pracujeme do dokumentu, který bychom rádi nabídli televizím (snad i kinům). Pracovní název toho filmu je Zapomenutý příběh a jeho hlavním tématem je válka.

Ale samozřejmě také připravujeme hrané filmy. „V dílně“ zatím máme scénáře pro dva filmy. Jde o detektivku s pracovním názvem Nalačno se neumírá a o film s pracovním názvem Mnich, jehož hlavním tématem je lidská touha po štěstí a plnosti života.