Mladý muž, tak kolem třicítky, přichází ke staré oprýskané maringotce. Rozepnutý baloňák, teplá šála, vlasy načesané dozadu. Chvíli otálí, pak nahlédne dovnitř ušmudlaným okénkem v horní části dveří. Snaží se otřít sklo, aby alespoň něco zahlédl. Bezvýsledně. Obejde maringotku, ale neuspěje ani u velkého okna na boku pojízdného domu.

Rozhlédne se. Všude okolo betonové zdi, řady oken, dlouhé pásy kovového zábradlí. Čtvercové uzavřené prostranství, jen tráva a uprostřed maringotka. Podivný pohled. Ale lidé shlížející z okolních balkónů si na to už zvykli.

Zlehka zaklepe. Chvíli se nic neděje. Pak šoupavé kroky a dveře se malinko pootevřou. Mladý muž chvíli s někým vevnitř hovoří. Pak se dveře zaklapnou a opět otevřou, tentokrát dokořán. Muž vchází dovnitř a zavírá za sebou. Zvědavé obličeje postupně mizí z balkónů.

- Takže vy jste novinář ?

- Spisovatel.

- Aha... máte to ?

- Ano, samozřejmě.

Mladý spisovatel vytáhne z kapsy baloňáku podlouhlou krabičku potaženou černým semišem. Podává ji starci, ten po ní hladově chňapne a posadí se k malému stolku. Přehodí si vousy přes levé rameno a chvatně roztřesenýma rukama krabičku otevírá. Oči se mu rozzáří, když zahlédne, co je uvnitř. Sáhne do krabičky a vyndá nové stříbřitě zářivé nůžky. Dlouze si je prohlíží, zatímco si mladý muž sundavá kabát a se shovívavým úsměvem usedá na druhou židli.

- Spokojen ?

Ze starcových úst vyjde jen chraplavý sten. Ohmatává nůžky jako nějaký posvátný artefakt.

- Ani... ani nevíte, jak dlouho...

Oči starocha zvlhnou dojetím. Ruce se mu třesou, když nůžky s něžnou opatrností vkládá zpět do krabičky vystlané jemným hedvábím.

- Mluvte.

Mladý muž postaví na stůl diktafon a spustí nahrávání. Stařec se ošije na židli. Žmoulá krabičku v rukách a pokukuje po dveřích maringotky.

- Mějte rozum, proboha ! Jestli utečete jako s těmi nůžkami na nehty, už ode mne nic neuvidíte !

Stařec zakňučí a přitiskne si krabičku s nůžkami na prsa.

- Podívejte se,  když mi teď nepovíte svůj příběh, nedostanete ten slíbený hřeben. A to by byla škoda, nemyslíte ?

Starcovy oči se opět zalesknou návalem slz. Třesoucí se ruce položí semišovou krabičku na stůl.

- Když vám povím svůj příběh, nikdo už za mnou nebude chodit. Nikdo se mě nebude ptát a ...

- A...?

- A... nikdo mi nebude nosit dárky !

- A to si myslíte, že je správné přijímat dary a neplnit dané sliby. Když se budete chovat takhle, lidé za vámi stejně přestanou chodit. Zkuste o tom přemýšlet. Kdy za vámi naposledy někdo přišel, když nebudeme počítat mě.

- Náhodou...to se pletete... kdy to bylo... ano, ano... minulý týden tady byl jeden novinář, přinesl mi krásné nůžky na nehty!

Triumf ve staré tváři by snad leckterého člověka dojal. Spisovatel už však vybuchne vzteky.

- Byl to spisovatel a byl jsem to já ! Proboha, vy jste úplně senilní ! Zdá se, že tu s vámi marním čas. Sbohem !

Mladík se zvedá a naštvaně si obléká kabát. Odchází. Ve dveřích se ještě otočí.

- A o dárcích si, můj starý příteli, nechte už jen zdát.

Starcovy oči se rozšíří v nevýslovné hrůze. Vztáhne vrásčitou ruku, jako by chtěl mladíka nějakou silou zastavit a z hrdla mu unikne táhlý sten.

- Říkal jste něco ?

- Ne...

- Nemám snad odcházet ?

- Neee...

- Prosím ?

- Neodcházejte !

Výkřik vyskočí otevřenými dveřmi maringotky ven a jeho ozvěna se ještě dlouho odráží mezi stěnami okolních panelových domů. Snad pronikne i do několika bytů, jejichž obyvatelé se kvapem nahrnou na balkóny a shlížejí dolů na ten malý pojízdný domek, který už tak neodmyslitelně patří k jejich životu. Pak se jeho dveře zaklapnou a je zase klid.

- Tak spusťte.

- A jak mám...

- Začněte třeba tím, že  mi povíte, jak se stalo, že jste se ocitl zde, mezi těmi paneláky.

Stařec se dlouze zamyslí, pohled ztracený kdesi v hluboké prázdnotě pomatené mysli, a pak pomalu začne vyprávět.

- Vlastně ani nevím, jak se to celé mohlo stát. To ráno mě probudil hrozný hluk. Nad mým domem prolétaly jeden vrtulník za druhým. Vylezu ven a vidím všude okolo staveniště. Ptal jsem se dělníků, co umisťovali ty bloky, z kterých se tehdy stavělo, a oni pořád jen, abych počkal na šéfa. Nojo, jenže šéf pořád nikde. A pater přibývalo. Co vám budu povídat, sami víte, jak rychle to tehdy šlo. Přivezli bytovou jednotku, praštili s ní na jinou a hotovo. Do večera bylo staveniště pryč a šéf pořád nikde. Rozhlížím se kolem a říkám si, kudy, ksakru, odsud vypadnout. Někde se musela stát chyba, všude řady oken, kilometry zábradlí, ale žádné dveře, žádná cesta ven, jen čtverec trávníku kolem mé maringotky a čtyři stěny svírající to čtvercové prostranství. Řekl jsem si, že půjdu spát. Ráno moudřejší večera...

- Chcete říct, že jste šel klidně spát ?

- A co jsem měl dělat ?!

- Jak říkám, šel jsem tedy spát. Ráno mi buší někdo na dveře. Otevřu - a dovnitř se mi nacpe chlap v obleku, černé brýle a za zády dva chlapy jako hora. Že prý je právník nějaké stavební společnosti a že se mnou jde vyřídit vystěhování. Já mu říkám, že se nikam nestěhuju, že měli přijít, než začali stavět. A on na to, že nejsem v situaci, kdy bych si mohl vyskakovat. Že mi dají byt, vyplatí mi nějakou tu hotovost atakdál atakdál, chrlil na mě jeden cizí pojem za druhým, já se na něj celou tu dobu dívám a pak povídám: Hovno! To ho úplně odrovnalo, zbalil si kufřík a zmizel s oběma svalovcema ve vrtulníku...

Stařec se chraplavě rozchechtá a spokojeně pokyvuje hlavou.

- Jó, na mě si nepřijdou, holomci ! Zrovna jsem dojídal konzervu fazolí s párkem, když zase někdo buší na dveře. Jdu otevřít a tam stojí další chlápek v obleku, tentokrát sám. Pozvu ho dál a dojím fazole. Chlap zatím sedí a celou dobu pozoruje, jak jím. Pak mi povídá, abych měl rozum a přistoupil na smlouvu tý stavební společnosti... sakra, jak se jen ta společnost jmenovala... no nic, a já na to, že měli přijít dřív, že teď jim na to seru...

Stařec zabodne prst do diktafonu.

- Nevadí vám, když mi semtam uteče nějaký to sprostý...

- Nenene, kdepak, pokračujte.

- Dědu to urazilo, to se ví, byl to šéf tý společnosti, co mě tady omylem zastavěla, protože dolu prskli jiný bloky, než bylo v plánech, takže se odtud nedalo dostat. Mělo tu být pískoviště a nějaký ty prolejzačky pro děti atakdál.

- Takže vy jste tu omylem ?

- No bodejť, ta stavba nějak hořela, byly v tom velký peníze, tak se prý nemohli handrkovat se zabedněným bezdomovcem, to jako se mnou ! No to víte, to mě zvedlo ze židle, tak mu říkám - strčte si tu smlouvu někam, já se odtud nehnu. Děda se sebral a stejně jako ty chlápci předtím zmizel ve vrtulníku a už se neukázal.

Stařec se na chvíli odmlčí. Zdá se že přemýšlí. Mladík ho pozoruje. Uplynou dvě nebo tři minuty. Mladík se ošije na židli a významě si odkašle.

- Co to... Co tady...? Jojo... no jak povídám, pak už se neukázal.

- No a jak se to odvíjelo dál ? Tím to přeci nemohlo skončit.

- To víte, že ne. Přišel ještě jeden chlápek v obleku. Povídá mi, jestli chci, aby mě zastupoval v kauze já versus ta stavební společnost... sakra, jak se jen jmenovala... no, to není důležitý. Já mu povídám, že je mi to fuk, kdo mě kde bude zastupovat, že se odsud nehnu. On na to, že to je jedno zase jemu. Podepsal jsem nějaký papíry a on pak zmizel ve vrtulníku jako ty ostatní, ani jeho jsem pak už neviděl.

- Pokud vím, tak ta kauza se táhne dodnes.

- No vidíte, ale co je mi po tom, těmhle věcem já nerozumím, tak do nich nestrkám nos.

Oba muži chvíli sedí mlčky a přemýšlí. Nakonec si mladík odkašle a přeruší nastálé ticho.

- Pořád mi nejde do hlavy, jak jste tu mohl přežít. Co jste jedl, pil ? A vůbec, taková izolace...

- Podívejte se, mladý pane, já byl samotář už předtím, to by nebylo na překážku. Jídlo a pití byl velkej problém, ale i ten se vyřešil. Měl jsem velký zásoby fazolových konzerv, byla na ně tenkrát akce v supermárketu, tak jsem si jich nakoupil asi deset kartónů. No a když mi došly konzervy, to bylo asi měsíc po tom, co mě tu zastavěli, jsem večer vylez ven, sedl jsem si na trávník a tak jsem přemýšlel, co budu dělat. Moc mi to přemýšlení nešlo, pořád jsem musel myslet na to, že mám hlad. Měsíc mi svítil na hlavu a bylo takový přízračný ticho. A já si jen pořád říkal, jakej mám hlad. Řekl jsem si to nahlas, jako bych chtěl, aby to slyšel ten měsíc a hvězdy okolo. Říkal jsem si to pořád dokola a čím dál tím hlasitějc, aby to dolítlo až k těm hvězdám. Nakonec jsem řval jako šílenec. Pak mě něco praštilo do hlavy a já ztratil vědomí. Když jsem se probudil, byla tma. Šmátrám okolo a něco nahmátnu. Tak to popadnu a peláším do maringotky, kdyby třeba ještě něco chtělo spadnou z oblohy a praštit mě do hlavy. No a nebudete mi věřit, ale bylo to krásné pečené kuřecí stehýnko. No a tak každej večer sedím před maringotkou a prosím nebesa o něco k snědku. Každý den mi vyhoví. Jednou vedle mě žuchnul celý pekáč francouzských brambor ! Nebesa mi jsou nakloněna, já to vím a tak neztrácím naději, že jednou zase budu žít jako normální člověk a ne jako nějaký poustevník. A ani úplně bez styku s lidmi jsem nezůstal. Jednou za určitou dobu... to víte, přesně vám to nepovím, kalendář jsem neviděl už spoustu let... mi skoro z každýho bytu napíšou dopis. Moc tam toho nepíšou, ale i těch pár slov vás zahřeje u srdíčka, že jim nejste úplně ukradenej, když tu s nima tolik let žijete...

Starcovi se opět pohled zamlží slzami. Popotáhne a pak pokračuje.

- Jen mi nešlo do hlavy, proč mi v těch dopisech říkají Santo, no ale nějak mi říkat musí, nakonec není to tak úplně ošklivé jméno, co říkáte ?

- Kdepak, je to docela hezké jméno...

Mladý muž nevěřícně pozoruje ubohého starce a pozorně naslouchá jeho vyprávění.

- Helemese, už se stmívá, brzy půjdu ven na večeři. Můžete jít se mnou a přesvědčit se, že vám nelžu.

Je tmavá noc. Na čtvercovém prostranství mezi čtyřmi stěnami paneláků stojí podivně vzhlížející stařec. Hlavu má zakloněnou, vlasy tak courá po zemi. Stojí tam a stále dokola vykřikuje dvě slova...

- Mám hlad ! Mám hlad ! Mám hlad...

V jednom bytě v osmém patře východního bloku onoho podivného paneláku zazvoní budík.

- Táto, vstávej, dneska je řada na nás !

- Nojo furt... debil starej, jak dlouho nás bude ještě...

- V lednici jsou ty řízky, hoď mu je, než přijdou sousedi.

V osmém patře východního bloku se otevřou dveře balkónu. Přes zábradlí se nakloní chlapík v trenýrkách a bílém tílku a něco hodí dolů.

- Máš to i s kastrolem, blbečku...

Pak se ozve tupá rána a křik utichne. Dveře na balkón se zabouchnou.