|
Slovo na úvod:
Před několika lety jsem na Totemu uveřejňoval jednu po druhé básničky ze sbírky obrazů z let 1937 až 1945, tehdy pod názvem Slunce mezi ploty. V poslední době jsem se opět dostal k práci na tomto tématu. Kromě různých menších změn v již dříve uveřejněných textech jsem nově doplnil básně Proudy I a Proudy II, které jsou jistým završením celého cyklu. Nevím, zda se najdou jedinci, kteří budou mít trpělivost to celé přečít :-) ,,,každopádně mě zajímají vaše případné názory. PS: celý cyklus i se zvukovým podkresem a hudbou je ve formátu mp3 k dispozici na adrese: http://www.address.cz/slunce.mp3
Slunce v zádech
(Evropa 1937 - 1945)
Dopolední
Koncertní piáno
natažené strunami přes pokoj
jako pruhovaná deka
Při zemi kouř
a zbytky dřevěného ladění
Klapky si
nervózně přehazují tóny
jak ladič narychlo přešlapuje
od hloubek k výškám
Koncertní piáno
ve starodávném domě
žijícím z dopoledních zvuků
Pak se všichni naráz otočí
za patami jazzových tónů
když ladič narychlo zapíná brašnu
* * *
Okno zaskřípe sluncem
Pán vyklánějící se naproti
se ztratí v dopolední záři
a dupnutí ladičovy paty těsně u dveří
je pohlceno těžkým kobercem
v bludišti chodby
Pak dlouhé dveřní ticho
zakončené bezchybnou záklapkou
* * *
A pak už jen dotek
husté pruhované deky
která ti zavírá oči
průvanem
dopoledního města
Banány na vozíku
Plech na kolečkách
Doutníky v konzervě
Káva na dně
Zarámované látky s kožešinou na hrudi
přímo ve výkladech
Řada dodávek
Dámy s nádechem údivu na prsou
Desítky roznašečů na všech nárožích
Jsi sám v rohovém pokoji
s uchem podloženým novinami
Usínáš
Pod sebou pohovku
naplněnou indiánskou dýmkou
věčného spánku
Pozdní dubnové dopoledne
přitahuje další a další melodie
… a ruka v duchu natažená ke klavíru
je poslepu zapisuje do not
Večerní
V tlačenici města
troubíš na plný plyn
Večerní svátek světel
Ona přijíždí přímo pod balkón
Doprovod na míru
Přírodní lázně
Vytažené rámě
Límeček
V tlačenici města
brzdíš na plný plyn
U chodníku vyskakuješ ze dvířek
a světácky obíháš auťák
* * *
Za vysokými dveřmi
už začíná večerní program:
Vnímáš jen šumění barevných lustrů
cítíš pohledy protažené klíčovou dírkou
a čekáš
kdy si dav posedlý prózou
konečně poslechne tvoji poznámku
Boky na doraz
Sametové stráně
Láska schovaná důmyslně
v podpaždí
Potlesk
S nakloněnou hlavou
pozoruješ
pána v přední řadě
a bláznivými stupnicemi
měříš vzdálenosti jeho uší
Potlesk
Uniká ti příčinná souvislost tónů
Marně stahuješ drátama
smyčky cizích not
Až náhlá představa
tvé vlastní nedopsané partitury
tě definitivně narovná na sedadle
Potlesk
* * *
S rukou napřaženou dopředu
jako ukazatel
se ženete
proudícími schodišti
Velkolepý svátek světel
právě začíná
Půlnoční
Blůzka natřená přímo na tělo
Měsíční paprsky
prosakují podkrovím
* * *
Stojíte nad gramofonovou deskou
a s údivem pozorujete
drážky vlastního života:
S hukotem se to zastavuje
a v rytmu škrábanců rozjíždí
Na zápraží
Horké poledne luská v prstech
Sedíme na zápraží
ruce podstrčené pod stehna
Z nastavených bavlnek
potichu
háčkujeme léto
Obzor se třese
přicházející bouřkou
Umění dnešní noci
Horečka přilepená pevně na stěnách pokoje
Noční ticho napnuté na niti
Závěsy planou jako nové
a poslední zbytky naděje
odkapávají přepadovou rourkou
Tlačíš před sebou hradbu vlastního strachu
v zaprášeném skladišti myšlenek
* * *
Pak se celé drama náhle rozklíží :
Služebná štráduje zadkem rychle z kuchyně
a z pod pruhované deky
vykukují zase tvoje bílé prsty
* * *
Nevědět o tom že čas plyne
Dát za pravdu těm největším vtipálkům
Pověsit všechno na věšák
a vpít se do vzdáleného obzoru
To co zůstává
Nádraží v husté mlze
Tvé myšlenky se skřípotem
drhnou okolím
Dobíháš jeden vlak za druhým
a divoce máváš
zápisníkem vlastního života
popsaným těmi
nejpodrobnějšími a nejpodstatnějšími
poznámkami
Ale nic z toho
nepřetrvává -
jen kopance času pravidelně cloumají
s oblaky páry
* * *
To
co opravdu zůstává
je hučení elektrických drátů
a skutečná hloubka citu
schovaná nenápadně
v pokličce nádražního popelníku
Ulice
Váhavě stojíš
a zdálky odhaduješ
náladu rozvášněného davu
na druhé straně ulice
Jen o ně lízneš pohledem
a už jsou ti na stopě
Trpěliví
Přesní
Nezasažitelní
* * *
Sleduješ
řinčení činžovních komínů
které ti tancují před očima
při každém pohybu hlavou
Ale dav má klobouk
Dav
píská
hučí
a plive
Dav chrastí řetězem
a slídí po tvém stínu
na zdi protějšího domu
* * *
Pomalu ustupuješ ve vlčích kruzích
s rádiovkou vysoko na uších
Ale dav je tu
Dav má pušku
Dav nasává sílu z náměstí
a protahuje křižovatky
Pak něčí píšťalka
řízne vzduch zleva doprava
… A vůni dlažby smíchanou s prvními kapkami deště
ucítíš bláznivě silně
když ve zlomku vteřiny
padáš nosem přímo k zemi
Reflektory provrtávají tmu jako vrtačky
Odchod
Ostré zimní slunce
profukuje mezi ploty
Vydáváme se po stopě mlčení
a lidé se nám dívají do zad
Copak se může
obzor tak rychle zavřít ?
V očích má příliš mnoho slov
Město
Okraje města se podivně zavírají
Betonové mraky
Kukátko vydrhnuté do mrazu
Píseň přivřená do kufru na jedno sepnutí
Za matným sklem někdo
vyváří oblohu ...
… ..tak tady budeš trávit dny svého života
* * *
S ramínkem za krkem
vybaluješ zašlé rány z cest -
přepadlý přes zábradlí osudu
V ruce knížku vlastní minulosti
tak dávnou
že se ji bojíš otevřít …
V prachu cesty
Všechno leží zahozené
v prachu cesty
Kolem přechází hlomozící kolona -
hranaté tváře a železné pokřiky
Ti v prvních řadách
jsou stoprocentní -
chápající na první shlédnutí
lícní kosti vyvalené přes kůži
Vzadu
snílkové s řemínkem přes ústa
a s natrženými pohledy
* * *
Pak teprve přicházíme my –
paty ještě schované ve tmě příkopu
a slídíme po otiscích v prachu cesty
Zdá se ale
že všechno je už dávno rozhodnuté
Obloha je měkká - jako já
Taky má podlomená oblaka
a taky brečí
Proudy I.
Vlastně jim to zpočátku nedocházelo
Nic jim nedocházelo ...
Vstupují
branou obrovské pusy
s mnoha zuby
a jejich životy
zapadají s každým
jejím zafuněním
Vstupují
s ornamenty chaosu
s nejabsurdnějšími příjmeními
a s nejabsurdnějšími osudy
* * *
Seděl za psacím stolem
a smál se jako obálka
jako záklopka všech osudů
jako skřet protínající staletí
Na zádech měl - nevím jak - cívku s dráty
… krk se ti jen nevěřícně kroutí
Ale on mávnutím ruky
bourá vše ...
… a k tomu vyhrává kouř
Pantomima rukou
marně tepe v paměti
a nadechuje se
k rozhodujícímu svědectví
ale nemůže vypovědět
všechnu hrůzu
visící beznadějně na kůži
Jeho otázce jsem jakoby neporozuměl
s tím jsem odříznul svého
nejlepšího přítele
* * *
Černobíle tepaná obloha naděje
postupně vybledá
… všechno to
marné vzdorování léta
Falešná identita
se uvnitř vaří s tvou vlastní:
Jste polská křesťanka nebo maďarská židovka ?
* * *
Toho určitého dne
velmi pomalu
v rukavičkách překročil dvůr
Chrámem vlastní deky
jsem chránil jejich pohledy
aby neviděli
co se děje …
A tehdy jsem měl poprvé na rukou
lidskou krev
* * *
Teď běž běž běž běž běž
a tak jsem vyběhl přes drát do lesa
... a tady
nikoliv ve zúžené komoře
jsem cítil
že kde jsou dva
třetího není potřeba
* * *
Skrývat se v polích
a žít syrovou stravou
odezírat obloze z očí ...
Bezhlavá noc mě ukládá k zimnímu spánku
Ne …............ není možné přežít v mrazech Polska
* * *
Přerušovaný příběh: cvak cvak
Otevřel jsem dveře
a řekl jsem
že jsem si přišel zachránit život
Honem dovnitř do bytu !
Přes rozklepané barvy žárovky
vklouzáváš jako vánek
Cesta zpět není !
Otázka času se pomalu ohýbá
prsty ztuhly od věčného chvění
Když čekáš
v hadí skrýši
- skoro jist svou smrtí -
To je
nejplodnější a nejšílenější doba tvého života
* * *
Přeškrtáváš zuřivě vše vše vše
a pak jen čekáš a posloucháš:
za všemi místnostmi
za všemi zkušenostmi
a všemi použitelnými lidskými vlastnostmi
Proudy II
Obruče osudu leží
na prsou
jako ostnaté dráty
jako šmouhy v paměti
jako pouto zla a odplaty
které nás váže dohromady
Znovu prožíváš vteřinu po vteřině
nápisy vyryté do zdi
a tělo tvého stínu
ještě lehce tepe
A znovu se rozjíždějí stále nové dny
jako kdyby zapomněly kde jsou :
Být svědkem jak plechové rány
vyhlašují nový středověk
Být svědkem mramorových nocí
s žilkami slabého života
pnoucími se černotou
Být svědkem největší lidské slabosti i odvahy
Je po všem
Slunce se kýve
nad hrkající kolonou
Armáda světa na kolenou ...
Pak začínáš h l e d a t
ale pořád nechápeš:
Proudy životů
zakořeněné tak pevně
že je nelze vyrvat
Obrovské město rodinných soukolí
žijících věčnými plamínky
Otcové se pyšní nápady svých synů
Ve spěchu končí obchodní schůzky
a v duchu loudí od osudu
další šňůru perel
těchto vzácných dnů
Mnohokrát potvrzené jistoty
které nelze přestěhovat
Řeka tak velká
že ji nelze překmitnout
Historie tak podrobná
že ji nelze přepsat
Mohutná
ničím nesmazatelná stopa
táhnoucí se
od obzoru k obzoru
Cinkání večerních klíčů
hozených s úlevou na stolek
Průsvitné záhyby
tvého dětství
pod nohama pohovky
Cukřenky
Slánky
Vrzavé šuplíky
* * *
Se strnulou tváří
sleduješ
jak slovo
N I K D O
vychází pomalu nad obzorem
Jen těžko lze najít
společné slovo pro to všechno
pokud vůbec existuje ...
Epilog
Venku se zima míchá s jarem
Do vrat se opřel vítr
a jeho smutná rána mi připomněla
že čas letí
Klid a krása chodí přírodou
Otevírají staré brány
a nesou světu smysl | 
