|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Restituce
Zabouchla za sebou naštvaně dveře. Hádka skončila. Opět a znovu na sebe křičeli. Stávalo se to čím dál častěji. Mrzelo ho to. Sourozenci mají přeci držet spolu. Jenže jejich cesty se nezvratně rozdělují.
Ondrovi bylo už dvacet. Od toho osudného momentu, kdy on i jeho sestra Jarmila byli odebrání svým rodičů a předáni novému otci a nové matce, uběhlo tedy již deset let. Ani po té době nezapomněl skoro na nic. Celou dobu si přál rychle vyrůst a moci pomstít své rodiče….své pravé rodiče. Co se s nimi stalo, a zda vůbec žijí, nevěděl.
Pamatoval si jen, jak je od nich exekutor násilně odvedl a předal do výchovy náhradní rodině. To trauma v něm zůstalo dodnes. Myslel, přál si, domníval se, že jeho sestra mu v boji proti systému bude pomáhat. Zmýlil se. Zatímco on se pomalu dostával mezi „Tvořivce“, ona se scházela s jistým Jerachem Van Mervem. Chlap, který patří do okruhu jeho nepřátel. Voják, důstojník, syn vysoce postavené rodiny. Nebyl to obyčejný volič, on se mohl stát „voleným“ a mohl by se tedy i podílet na vládnutí. A moje sestra s ním cvrliká jako poblázněná husa, vztekal se v duchu Ondra.
Měla co dělat, aby se nerozbrečela. Napětí mezi ní a jejím bratrem stoupalo. A přitom se měli vždycky tak rádi. Věděla však, co mu vadí a z části to i chápala….ale jen z části. Je jí čerstvých osmnáct a seznámila se s Jerachem. Je úžasný! Mužný, chytrý, elegantní. Není to tak, že by jí zatemnilo mozek jeho postavení nebo majetek, tak to nebylo. Copak je špatné zamilovat se? Jako správný bratr by jí to měl Ondra přát. Jenže on se začal stýkat s těmi teroristy. Zkouší ho přemluvit, aby se dal na správnou cestu, aby to nemusela říct Jerachovi. Ale dokázala by to vůbec?
„Co se děje, si nějaká rudá. Zase ses pohádala s bratrem?“ zeptal se hlas její matky. Brala jí jako matku, nikoliv jako mámu. Možná je to jen malý rozdíl, ale Jarmila mu přikládala důležitost. To však neznamenalo, že nemá matku ráda. Měla, a to velmi hodně.
„Jo,“ špitla jen.
Matka si oblékala zelený kabát a někam se chystala. „Musím do práce.“
„Proč? Vždyť je sobota.“
„Neměla bych ti to říkat, ale v dolech proběhla menší stávka a tak musím vypsat několik dokumentů.“
Jarmily matka pracovala na úřadě a starala se o právní věci.
„Stávka? Proč?“
„To, co vždycky. Neobčané si stěžují. Chtějí větší práva, možnost volit a více peněz. Je to složitý problém. Nechtějí pochopit, že můžou být rádi za to, že pracují,“ řekla chladně matka. Vždycky tak mluvila. Jarmila věděla, že ji má ráda, ale jako by si držela odstup. Nepamatuje si, že by ji matka někdy objala. Už když byla malá, mluvila na ni jako na dospělou a požadovala na ní, aby se tak i chovala. Byla přísná, ale zlá ne.
„Co budeš vypisovat?“
Matka sklopila oči. Věděla, že dcera je velice soucitná i s neobčany. To z ní nikdy nedokázala dostat. Tu empatii, ten soucit. „Je mi to nepříjemné, ale budu na ně muset nechat vypsat exekuční řízení.“
Osmnáctiletá Jarmila na chvilku vypadala jako malá holka. Nešťastně řekla: „Ale to je může zničit.“
„Musím už jít,“ řekla matka a odešla.
Mezi dveřmi do kuchyně se objevil Ondra.
„Vidíš to, jde ničit životy lidí.“
„Ty jsi to slyšel?“
„Tady je skoro všechno slyšet a navíc jsem si zrovna šel pro bundu.“
„Určitě to nedělá schválně.“
Ondra se zamračil. „Moc dobře ví, co dělá. Ona i Peter.“
„Proč o nich tak mluvíš? Jsou to naši rodiče.“
„Nejsou! Copak si už zapomněla?“ zeptal se důrazně.
Jeho sestře se zaplnily oči slzami. Drtilo ho to, že jí tak vidí a že je to převážně díky němu. Ale musí v ní probudit to, co už skoro zmizelo – touhu vzepřít se.
„Nezapomněla,“ špitla. „Ale tohle jsou hodní lidé a vychovali nás, cožpak je nemáš rád?“
„Ne, nemám,“ odpověděl bez přemýšlení. „Ani nám neříkají našimi jmény,“ dodal a ještě pokračoval: „Copak já jsem nějaký Robert a ty Helen?“
„Víc se to k nám hodí.“
„Nechápu.“
„Patříme do velevážené rodiny.“
„Jo takhle,“ řekl zklamaně. „Ty už i přemýšlíš jako oni.“
Zapnul si džínovou bundu a chtěl odejít.
„Kam jdeš?“
„Za těmi, co mají rozum.“
„Za teroristy? Ti podle tebe mají rozum?“
„To už jsme probírali. Mrzí mě, že to nechceš pochopit, ale asi se naše cesty postupně rozdělí. Vsadím se, že ty taky dnes nebudeš doma. Určitě půjdeš za tím svým Jerachem,“ řekl nepříjemně.
Jarmila odvrátila tvář. Nic neřekla a tak Ondra odešel. Seděla tam chvilku sama, v krásné velké kuchyni plné luxusního vybavení a pak se rozhodla jít za svým milým.
2.
Ondra kličkoval ulicemi tak jako vždycky. Bál se, aby ho někdo nesledoval. Práskačů bylo ve městě habaděj a on se chystal jít do klubovny „Tvořivců“. Během pár ulic se dostal z jednoho světa do druhého. Zatímco v tom jednom (nechtěl si přiznat, že do něj patří), plném udržovaných ulic a domů s bazény, žili voliči a mocní lidé, v tom druhém se leskla šeď, smutek a chudoba. Žili tu i občané, ale ve většině domů bydleli chudáci. Jejich obydlí jste poznali snadno. Neměli peníze na opravu svých domů a tak chátraly. Navíc nutnost, aby jejich fasáda nesla šedou barvu, byla rozčilující. Zdálo se to jako schválnost. Jako by nestačila hromada nesmyslných zákonů, šikana a absence důstojnosti. Aby věděli, že nepatří mezi lidi, museli žít v těch šedých domech, ve kterých neměli naději na lepší budoucnost.
Ondra tu vždy cítil vztek. Někde pár ulic odtud bydleli kdysi i oni. Jako jedni z mála voličů. Zcela jasně chápal vztek okolních sousedů, protože jejich dům působil jako výsměch všem ostatním v čtvrti. Několikrát ještě zabočil vpravo poté vlevo a teprve poté se dal na tu správnou trasu.
Za čtvrtí šedých domů byl hustě zarostlý park, který na svém konci stoupal do prudkého kopce. Ondru však zajímal prastarý viadukt na pravé straně parku. Po něm vedli koleje až na bývalý uhelný důl „Horčina“, ale ten už byl několik let vytěžený a viadukt již také nebyl nijak využíván. Prošel pod ním a na chvíli se zasekl. U stěny objektu seděli opření tři bezdomovci. Špinaví, smradlaví na dálku a nabalení několika vrstvami hadrů, nikoliv oblečení.
„Nepráskněte nás prosím, pane. Poníženě prosím, ušetřete nás,“ žadonil jeden z nich a další dva se ustrašeně zabalili do klubíčka.
„Klid, nikomu o vás neřeknu, slibuju.“
„Děkujeme, děkujeme milionkrát.“
Pokračoval v cestě a styděl se.
Za to, že chodil v oblečení, které si mohlo dovolit, jen hrstka lidí. Báli se ho. Poznali, že on je víc.
Za viaduktem se dal doleva po prašné cestě. Po pravé ruce měl výhled na velké pole, na kterém se však už léta nic nepěstovalo a vedle dohlédl až k několika budovám bývalého dolu. Před sebou měl malý lesík a po sto metrech se cesta stáčela ještě více vlevo a stoupala do kopce, který by ho vlastně vrátil zpět do města. Ale tam nešel. Naproti němu přes cestu stál patrový dům, tedy jeho zbytek. Vymlácená okna, dveře a i některé stěny se už rozpadaly. Střecha byla propadlá. Ondra se divil, že nikdo nenechal dům strhnout, ale vláda má asi jiné starosti. Třeba jak účinněji šikanovat lidi.
Okolí bylo zalesněné a nenápadné. Sem nikdo nechodil. Ondra šel přímo do domu. Byl tu už poněkolikáté a stále si říkal, kdy mu na hlavu něco spadne. Nějaká ze stěn či rovnou propadlá střecha? Stačilo, aby se z ní utrhla jedna taška a spadla mu na hlavu. Byl by určitě na místě mrtvý. Rozvalina měla jedno překvapení. Zachovalý sklep. Ondra prošel třemi prázdnými místnostmi, zaklepal pětkrát na poklop na podlaze a důrazně řekl: „Jsme tvůrci!“. Poklop se otevřel.
Jarmila Hájková alias Helen Litzká vstoupila do Eternalu, nejdražší restaurace ve městě. V hlavě měla stále hádku se svým bratrem a tak se skoro lekla, když na ní promluvil číšník.
„Dobrý den. Smím znát vaše jméno, abych vás zavedl ke stolu?“ zeptal se muž v karmínovém obleku s úhledně vyčesanou pěšinkou a staromódním knírkem. V této restauraci byly místa pouze přes rezervaci. Chodili sem politici, bankéři a další významní voliči.
„Litzká.“
Číšník zatajil dech a uklonil se. „Račte jít za mnou, pan Van Merve je již u stolu.“
Na jednu stranu ji napadlo, že je hrozné chodit do takovýchto snobských podniků a obědvat za tisíce, zatímco většina lidí je o vodě a nekvalitním chlebu, ale na druhou stranu jí to bylo i příjemné a lákavé. Má prostě štěstí, tak to musí brát.
Číšník se uklonil a nabídl Jarmile jídelní lístek.
„Ahoj, Helen,“ pozdravil Jerach. Měl na sobě tmavě zelenou uniformu a na židli seděl rozvalený jako král.
Jarmile vždycky říkal jen jejím „novým“ jménem, to ji trochu mrzelo, ale jinak byl na ni nesmírně hodný.
„Proč sis nevzala ty šaty, co jsem ti dal k narozeninám?“
„Šetřím si je na nějakou opravdu významnou událost. Víš, já se nerada předvádím a ty šaty jsou tak…velkolepé.“
Dnes si vzala jen jednoduché a obyčejné modré šaty, které nijak nevynikaly. Přesto v nich vypadala krásně a přiměřeně svému věku. Šaty od Jeracha jsou naproti tomu bílé a jsou posázeny drahými kameny. Navíc mají i poměrně dlouhou vlečku a ta je vhodná leda tak pro princezny, domnívala se Jarmila. Nechtěla s nimi na sebe upozorňovat, a když ty šaty viděla poprvé, napadlo ji, že jsou spíše svatební.
„Ale dneska je významný den,“ řekl trochu tajemně Jerach, který byl dvakrát tak starý než Jarmila a i když měl na sobě uniformu, jasně se rýsovala jeho lehká nadváha.
„Jak to myslíš?“
Jerach se usmál.
Ondra sestoupil po několika schodech (napočítal jich nešťastných třináct) do rozlehlého sklepa, který osvětlovaly petrolejky a místo mělo tak prazvláštní tajemnou atmosféru. V centru místnosti stál stůl, na kterém ležela spousta papírů, map a náčrtků. Podél stěn se v tlumeném světle ukrývaly skříně se zbraněmi, lany, stany a dalším materiálem. Dalo se tu přespat. K tomu sloužily dvě postele. Byl tu i malý dřez a přenosný plynový vařič. Vodu na vaření jste si však museli přinést v kýblu.
U stolu bylo deset židlí. Na šesti z nich seděli různě staří muži. Ondra si přisedl a stal se sedmým a také nejmladším členem dnešní schůze. Bylo to nezvyklé. On je u „Tvořivců“ nový a hned ho pozvali na tak důležité sezení, kterého se účastní jen ti nejdůležitější. Všichni věděli jaké rodiny je Ondra součástí, a i když mu důvěřovali, neprozradili svá jména. Prostě velitel byl Jednička, jeho zástupce Dvojka a tak to šlo dál. Ondra měl číslo 88.
Dívali se na něj. Pak promluvil muž se jménem Tři. To on Ondru dostal do skupiny. Byl mu také věkově nejblíž. Rovných pětadvacet. Říkalo se, že je synem Jedničky, to proto má tak vysoké postavení.
„Ondro, dnes je významná schůze,“ řekl trochu tajemně Trojka a Ondrovi vždy bylo trochu trapně, protože jemu jako jedinému říkali jménem. Trojka byl nenápadně vypadající muž nosící slabé brýle a místo účesu nosil „vrabčí hnízdo“.
„Jak to myslíš?“
Trojka se nadechl, a vysvětloval.
Jarmila byla napjatá. Vždycky když se Jerach takhle usmál, chtěl říct něco opravdu závažného. Zčervenaly mu uši a díval na stůl.
„Vezmeš si mě, Helen?“
Zeptal se tak něžně nebo jí to alespoň tak připadalo. Nečekala to a zároveň věděla, že ten čas, kdy se na to zeptá, brzy přijde. Netušila proč a nebyla si vlastně jistá, ale chtěla křičet svou odpověď na míle daleko.
„Ano.“
Ondra doposlouchal. Z toho, co slyšel, měl těžkou hlavu a mísila se v něm hromada pocitů. Je to správné? Zvládnu to? A proč právě já?
„Jdeš do toho?“ zeptal se Trojka.
Nedokázal okamžitě posoudit všechna pro i proti, ale v podstatě neměl na vývěr. Jednou se dal k „Tvořivcům“, tak prostě tvořit musí.
„Ano.“
3.
Řekla to matce, řekla to otci. Byli šťastni. Jak se tak radovali, zeptal se Peter, kde je Robert.
Jarmila se zarazila. Jak se může radovat bez něj? Jenže on by z jejího „ano“ neměl radost. Určitě si zase vjedou do vlasů.
„Šel ven,“ řekla opatrně.
Peter Litzký byl veliký chlap a i přes svůj věk – pětapadesát – vyzařoval respekt. Vlasy už téměř neměl, jen po stranách. Měl velké ruce, které byly hladké a udržované. Nikdy nepracoval, nemusel. Zdědil po svém otci místo v městské radě. Dost se zasadil o to, aby ve městě i kolem něj bylo bezpečno. Sice se dost lidí ptalo, kam zmizeli všichni ti bezdomovci a proč je zakázáno chodit do severní čtvrti „Strhlov“, ale měl víceméně podporu většiny voličů.
„Poslední dobou mě začíná hodně štvát. Nemluví se mnou, ani nepozdraví. Zajímalo by mě, s kým se venku tahá. Člověk mu dává všechno a on se takhle odvděčuje, proč není jako ty Helen?“ řekl Peter. „A hle, pán se vrací z výletu,“ dodal, když zaslechl, jak někdo zabouchl dveře.
V místnosti se objevil Ondra. Ve tváři měl tajemství a jakési provinění. Řekl jen letmé „ahoj“ a chtěl zmizet ve svém pokoji.
„Brzdi, Roberte, kam tak rychle?“
„Jmenuji se Ondřej, jestli ti to nedošlo,“ obořil se na otce.
„Nebuď drzý. Tebe nezajímá, co se dnes přihodilo tvé sestře?“
„Jerach ji požádal o ruku?“ hádal Ondra.
„Ano, správně. Nechceš ji pogratulovat a popřát hodně štěstí?“
Ondra se podíval na svou sestru. Věděla, co řekne, ale přála si, aby zkusil být před rodiči milý. V bratrových očích však byl vztek a pohrdání. Tím nejhrůznějším hlasem, jakým dovedl, řekl: „Tak teda hodně štěstí a ať máte spolu spoustu krásnejch parchantů!“
Matka jen otevřela hrůzou ústa. Otec však dal bleskově Ondrovi pořádnou facku. Spadl a v pravém koutku úst jazykem pocítil krev.
„Ta jeden nevděčnej hajzle, jak se to chováš?!“ křičel otec.
Ondra se zvedl na nohy. „Tak jak si zasloužíte.“
„Abych tě nevyhodil z baráku.“
„Nemusíš, půjdu sám.“
„Ne!“ ozvala se Jarmila.
„Běž, vypadni, ale pamatuj si, že se už nevrátíš. A taky přijdeš o voličství, já ti…“
„…jo, zničíš život. Jasně, Petere, udělej to. Jako to děláš mnoha lidem. Vím, co jsi zač. Vím, co jsi zač ty, matko,“ mluvil hořce a s tekoucím pramínkem krve, Ondra. Pak se slzami v očích promluvil i k sestře. „Jarmilko, mám tě rád a vždycky budu mít. Je mi líto, že tě tak oblbli. Vím, že jsi v duši hodná, ale když jsou kolem tebe takoví jako oni, je těžké přijít na to, co je správné.“
„Jdi už! Nebo ti ten ksicht zmaluju ještě víc!“ vyhrožoval Peter.
Ani ne za pět minut byl Odra z domu pryč. Nevzal si skoro nic. Jen naplnil batoh nějakým oblečením a šel.
Do toho domu se už nikdy nevrátil.
|
|
|
