„Každý příběh je třeba chápat jako více než pouhý sled událostí; jako atom, jenž není tvořen toliko pouhými částicemi – ty by sami o sobě nic neznamenaly, nebýt energií vazeb, jimiž jsou pojeny. Neboť právě z energie vzešel náš časoprostor, v němž se naše veškeré příběhy dějí. Tak jest energie mezilidských vztahů oním fundamentálním hybatelem každého lidského života a bez jejího postižení tedy příběh vypovědět nelze.“ Tak pravil pravděpodobně nejvýznamější umělec a zároveň vizionář našeho města. A je-li tomu skutečně tak, bylo město ve své době jedním obřím urychlovačem částic. Relativistickými rychlostmi proti sobě vrhalo jednotlivé lidské příběhy (včetně jeho vlastního), z jejichž kolizí se pak rodily ty nejexotičtější epizody lidských životů s dobou rozpadu přímo úměrnou jejich bizarnosti.

Po prostudování jeho díla se mé přesvědčení, že se do ní onem vážený pán v letech zamiloval okamžitě, jenom utvrdilo. Vím docela jistě, že jeho tolik oslavované verše, k nimž mu na sklonku jeho života byla ochotnou múzou, jsou zcela mylně oficiálně připisovány vzpomínkám na jeho tehdy dávno zesnulou ženu. Ovšem omyl je to pochopitelný, když o ní píše, že někdy se posadí a je krásná/ofina se jí stáčí někam ke třicátým letům. Jen ten, kdo měl možnost ji alespoň spatřit, ví, že ta, která si sedá krásná ke třícátým letům není jeho o významný historický úsek starší manželka, (která ve třicátých letech skutečně dospívala, a se kterou se oženil, když byl ještě mladší, než já v době, kdy jsem ve městě žil), ale že se jedná Ni, která se narodila teprve několik let po její smrti.

Vím, jak krutá tehdy byla a snad ještě dnes by dokázala být, přesto pokaždé, když čtu, že je jako kotě/hebká/když se tulí, choulí a otírá/když si chce hrát, zůstávají po ní rány a že má pokrčenou kůži na dětských dlaníc/a když se nehlídá, umí být něžná, mě ta slova až nepatřičně pobaví. Ne zlomyslně. Spíš právě naopak. Představuju si, jak nahá pobíhá po jeho starožitně zařízené ložnici nebo rovnou celým bytem a on se ji snaží marně polapit. Přitom pokaždé, když už ji má nadosah ruky, po něm se smíchem sekne a starý pán má před smrtí další jizvu, na kterou bude ve svých posledních okamžicích moct vzpomínat. Ovšem pak, když starý pán padne vyčerpáním do křesla, přijde! Nebo jen projde a nevědomě ho pohladího po zbytcích vlasů na hlavě, zatímco on dál blaženě krvácí z utržených ran na čalounění.

Mám tu představu rád ne pro to, že jsem pervert, ale protože je v ní ještě veselá a dokáže projevit nějaký cit – alespoň v rámci možností. Rád si ji představuju šťastnou, ale umím to jen v minulosti. Přitom bych si tolik přál vidět ji znovu plnou života.

Nikdy bych se nepokusil někdy někomu říkat, že to napsal o ní. Myslím, že to vědomí by v očích mnohých snížilo váhu oněch veršů. A to nechci jak kvůli jeho památce, tak kvůli ní. Chci, aby ta krásná slova o ní byla všemi opěvována, jak si po právu zaslouží. Pro mě samotného jsou to reminiscence lepších, šťastnějších dní.

Když čtu, že jejich děti vyrostou v antické polobohy, je evidentní, že se ani o jeho ženu jednat nemůže, protože ani jedno z jejich dětí se nedokázalo povznést nad velikost vlastního otce. Musí se tedy jednat o bezprostřední dojmy z těch vzácných okamžiků, které strávil s Ní. Ten poblázněný stařec věnoval své poslední verše před svou smrtí ženě, která je dnes mou dcerou.

Dnes už chápu jeho slova o dětech, která odbíhají do zahrad, a o ovoci, které je každým rokem sladší. Tehdy jsem se jim vysmíval, ale dnes vím, že starý pán viděl v dětech příslib budoucích možností. Snad je líp, že zemřel dřív, než se věci ještě zhoršily. Vždyť by mu to – jakkoliv bolestínsky to zní – urvalo srdce vidět konec jejího příběhu. Vidět ji tak, jak jsem ji viděl a vídám já – jako znehodnocené tělo, ze kterého vyrvali všechen cit.

Přestože byl z ní nevyléčitelně, až fatálně poblázněný, zachoval si ten člověk alespoň v některých oblastech zdravý úsudek. Viděl, že městem se šíří zlo, ještě dřív než nabylo konkrétní podoby a dokázal pojmenovat jeho charakteristiky a mechanizmy jeho rozmachu.

„Jeho motivace jsou záhadou. Zdá se, že jediným jeho cílem je zbořit vše, co má řád a nastolit stav totální anarchie. Jelikož se chová naprosto nevypočitatelně, jeho kořeny a skutečná podoba jsou neznámé právě tak, jako jeho motivace, nevíme si s ním rady. Neusiluje o autoritu ani respekt. Není člověk, s nímž je možné vyjednávat. Není na ničí straně, čímž narušuje tradiční strukturu boje dobra a zla.“ Snad jediné v čem se mýlil, je, že totální anarchie byla cílem, protože nebyla. Totální anarchie mohla být přinejlepším prostředkem a to navíc náhodným. Nikdy totiž nebyla v plánu, přestože posloužit tomu chorobnému účelu mohla stejně dobře, jako jakékoliv jiné zvěrstvo.

Někdo mu měl věnovat více pozornosti. Kdoví, třeba by se dalo tomu nejhoršímu zabránit. Třeba ji mohl někdo zachránit. K čemu mu stavěli pomník, když si ho nevážili natolik, aby se někdo zabýval jeho obavami – pomník, který stejně zanedlouho zmizel v sutinách. Nejsem jediný, kdo město opouštěl s pocitem nenahraditelné ztráty, ale je možné, že jsem jediný, jehož výčitky sobě samému jsou na místě. Já si právem vyčítám, že jsem nic neudělal, protože to bylo v mých silách. Proto se mě vždycky nad jeho slovy zmocní až trápná lítost a vztek na sebe samého. Kdybych se tehdy nevysmíval jeho veršům a začal se zajímat o jeho dílo, mohl jsem správně pochopit jeho varování, že: „Je-li to člověk, má pravděpodobně touhu neustále posouvat hranice svého vědomí ať už koketováním s temnou magií nebo samozřejmě pomocí drog. Své vize bude naplňovat ve stále intenzivnější formě.“ Snad jediný, kdo o jeho varovaních věděl a přikládal jim nějakou váhu, byl marlene. Ale marlene se z toho radoval.

„Využívá obrazů a smyslů, jež jsou lidem napříč světem vlastní, protože lidský mozek je platforma pro vnímání smyslu a obrazů, která se desetitisíce let nezměnila a její výchozí nastavení je společné všem. Komunikace ve formě obrazů a smyslů, k jejichž snazšímu vnímání je mozek vývojově přednastaven, je snad nejefektivnějším nástrojem davové manipulace vůbec právě kvůli jejich fundamentální povaze.“ Myslím, že kdokoliv, krom marlene, četl tato slova, považoval je za pouhé stařecké blábolení, zapříčiněné počínající demencí a neschopností orientovat se ve světě, který se tolik lišil od světa, který kdysi znával a chápal, protože tak je to vždycky a je to přirozené. Ale on to skutečně viděl! A snad právě proto, že si ještě pamatoval svět, který dával smysl. Jeho předzvěst, která se následně potvrdila, by mohla být pouhou šťastnou náhodou jenom tehdy, kdyby neodpovídala skutečnosti s takovou přesností.

Právě jsem kouřil na balkoně. Bylo těsně po západu slunce, když za mnou celý natěšený přišel – což na něm bylo obdivuhodné, protože většina lidí by přiběhla. Marlene nikdy neběhal. Už jenom vidět ho jít rychlejší chůzí, byl zážitek. Pohyboval se, jakoby mu patřil všechen čas na světě a nebylo nic, co by mu mohlo uniknout, co by mohl zmeškat. Měl na sobě župan a sluneční brýle a máchal mi před obličejem nejnovějším mistrovým článkem a říkal: „Představa existence zmiňovaného preexistujícího vědomí, jež je z hloubek nevědomí v podstatě řízeno prostřednictvím nejrůznějších symbolů, přímo vybízí k manipulaci s lidmi a jejich nezralou racionální myslí, protože si sami neuvědomují, čím vším jsou jejich životy řízeny. Že se jedná o síly mnohem starší, než samotná civilizace. Jedná se o přímo do struktury lidského mozku evolucí zabudované preexistující formy!“ Chrlil na mě triumfálně, jako by tomu rozumněl.

Potáhnul jsem z cigarety tak dlouze, jak jen mi to má plicní kapacita dovolovala, abych ho ještě před vlastní reakcí vytočil, a pak jsem řekl: „A?“ Marlene opovrhoval ignorantstvím, ale jelikož ignorant byl podle jeho měřítek bez vyjímky každý, musel být shovívavý, pokud chtěl mít kolem sebe alespoň nějakou společnost. Až mnohem později jsem pochopil, proč toleroval právě mě – bez nějaké domýšlivosti to tak bylo, protože odhalil, že jej většinu času předstírám, abych případně nebyl vystaven nějakým intelektuálním nárokům. A nejenom díky tomu dnes musím žít se svým dílem viny na oněch ničivých údálostech.

„Málo si vážíš, čeho ti nabízíme, drahoušku. Často o tobě mívám skutečně závažné pochyby,“ odpověděl tradičně velkolepě (nikdy jsem nedokázal rozlišit, kdy mluví v množném čísle a kdy si oniká) a sáhnul mi láskyplně na rameno. Tehdy mi to nebylo nijak odporné, zatímco dnes se při vzpomínkách na podobné intimnosti otřesu hnusem.

„Možná bys měl jít dovnitř, protože já mám pochyby o prospěšnosti průvanu pod županem,“ a vytáhnul jsem se s tím nejprovokativnějším potáhnutím, jakého jsem byl schopen.

„Dresko, dresko, milý dresko,“ sebral mi cigaretu, potáhnul si a zahodil ji, než pokračoval: „Měl bys být vděčný za pohostinnost, jíž se ti dostává. Přece bys nechtěl chcípnout bídně na ulici jako ti ostatní.“

„Někdy seš vážně idiot.“

Rozhrnul si župan a dal si ruce v bok, abych viděl jeho nahé tělo: „Žiješ ve světě, který má pravidla, která buď vytváříš, nebo následuješ. S námi se ti dostalo privilegia povznést se nad tuto zákonitost.“

Odstrčil jsem ho na zábradlí, jehož chlad byl konečně předzvěstí prvního sněhu, a vešel do bytu. Ale marlene mě nenechal být. Šel za mnou, zatímco jiní by řvali, a říkal: „Myslíš, že město tě přivedlo k nám bezdůvodně? Myslíš, že nemáš povinnost splatit, co ti bylo velkoryse dopřáváno?“

V jídelně jsem se k němu zprudka otočil a zařval: „Drž už hubu! Drž hubu a nech si ty svý sračky nebo ti fekál zatnu sám!“

„Ale nepovídej!“ a přitisknul se tělem ke mně a natáhnul se pro židli za mnou. Pak spíš pro sebe než ke mně vydechnul: „Že by v tobě nakonec přece něco zbylo?!“ a posadil mě na židli. Nedokážu vysvětlit čím to, že jsem se nedokázal bránit, když mi sedal na klín, ani když mi prsty prohrábnul vlasy. Bylo to příliš i na to, jak otevřeně si do té doby vykládal naše spolubydlení, ale přesto v tom nebylo nic sexuálního. Ačkoliv mi do té doby už nesčetněkrát nabízel orální sex s tím, že mi to žádná kurvička neudělá jako on, tentokrát to nemělo nic společného s jeho ochotou nebo štědrostí. Bylo v tom něco děsivě teritoriálního, když mě uchopil za vlasy na týlu a, zatímco mi rtěnkou čmáral někjaklý symbol na čelo, zachrčel: „Na světě není nic, co bych ti nemohl udělat.“ Poté se líně, až lascivně, zvedl a odešel.

V celém městě nebylo ulice, která by nebyla ocejchována symboly znázorňujícími slunce v různých kontextech, jež se vzpíraly rozumové interpretaci. Chápat slunce jako matku všeho života, schopnou jej dávat i brát, se zdálo příliš prvoplánové s vědomím komplexnosti jednotlivých variací. Snad ani nebylo jejich účelem, abychom jim plně porozumněli, jak napsal: „Tato mytologie a symboly s ní spojené zprostředkovávají kontakt s obtížně uchopitelnými a přesně nepopsatelnými předvědomými formamy a vzorci chápání a chování. Mají historické kořeny a pocházejí z dob primitivního vědomí, které ještě nebylo zcela odděleno od nevědomí; období, kdy objektivní realita a fantazie vstupovaly do interakcí a utvářeli tak subjektivní realitu tehdejších lidí. Přestože tyto symboly, jejichž smysl je jen obtížně uchopitelný a popsatelný, nedokážeme přes veškeré vědomé úsilí číst, cítíme, že mají přístup k těm částem naší bytosti, jež jsou starší než samotný jazyk. Čím hlouběji tyto podněty pronikají, tím je odezva na ně silnější. Jsem tedy znepokojen jejich přítomností v našem městě, protože umožňují téměř nepozorovaně vybudovat pevná emocionální pouta, čímž vytváří vpodstatě neomezený prostor pro snadnou manipulaci. Největší hrozba pak spočívá v možnosti s nevídanou intenzitou zaútočit na jednu z primárních lidských potřeb – bezpečí.  Město je těmito symboly spojenými s jakousi obskurní mytologií doslova zaplavené a nikdo s tím nic nedělá. Přestože si jich běžně nevšímáme a nijak nás neohrožují, stačil by jeden jediný násilný čin provedený v jejich jméně, aby náš pocit bezpečí zmizel. A tím se vytvoří poptávka, která funguje jako činitel aktivizující k určitému chování. Ovšem vytvoření příliš intenzivní neuspokojitelné potřeby nutně vyvolává konflikt, jenž může mít zničující následky. Samo město se stane zdrojem pocitu nebezpečí, a jelikož je schopno pojmout jen omezený objem strachu, bude jen otázkou času, než se proti němu samotnému v hrůze obrátíme.“

Někdy se do jeho textů ponořím tak hlubo, že nepostřehnu, jak přichází. Ráda mě navštěvuje v pracovně. Dokáže proniknout i přes zavřené dveře naprosto neslyšně jako kočka. Většinou se taky jen posadí na kanape a přede. Ovšem když mě přistihne nad některou z jeho prací, otočí se a bezeslova odejde. Nemá ráda, když nad nimi hloubám. Nevyjadřuje svou nelibost nijak přímo. Vlastně ani nevím, jestli se jedná o nelibost. Ale celý den je pak takovým zvláštním způsobem nejistá, nedůvěřivá. Ale už v tom není nic rozkošného, jako když mě pobaveně přesvědčovala, že štěňata jsou bestie útočící na krk.

Nevím, co se mezi nimi odehrálo. V době, kdy byl zavražděn, jsme se nestýkali. Přesto vím jistě, že pro ni moc znamenal, i když by to nikdy nepřiznala. Možná si to sama už nepamatuje. Možná už zapomněla, že někdy něco vůbec cítila. Ale pokud něco z toho tam někde hluboko, kam pohřbila sebe sama, stále přežívá, uděláme všechno proto, abychom to opět vyzvedli na světlo boží.

Vždycky tvrdil, že každý svůj rukopis po dokončení okamžitě spálí – byl ze staré školy, takže psal na stroji. Když za to něco stojí, odolá to plamenům. To, co jim neodolá, skončí v popelu, ze kterého vyrostou nové a lepší věci a to skutečně důležité bude moci dýchat. Pominu-li potřebu zamýšlet se nad tím, jestli za jeho fénixovským aktem nestála lenost nebo nedostatečná snaha při prvním psaní, chci věřit, že to stejné může platit i o městě, do kterého bychom se chtěli společně jednou vrátit.