Muž se usmál: „Tak teď víte, co potřebujete. Za chvíli vás přenesu přímo na místo boje do odpoledních hodin. Vyplníte svou činností časovou mezeru mezi tím, než husitské vojsko dorazí k žoldnéřům, způsobíte mezi křižáky děs a hrůzu, tito se dají na bezhlavý útěk. Buďte však ve střehu, neboť ani vaše mohutné extempore se neobejde bez určitého nebezpečí. Můžete improvizovat bez přesného scénáře, ale zachovejte nutnou opatrnost. Teď už vše bude záležet jen na vás. Takže máte na mne nějaké dotazy?“ ukončil instruktáž Správce Všehomíra.     

      „Dotazy žádné, jen nám držte palce, abychom se historicky neznemožnili,“ vzpomněl si Jirka na slova Jana Wericha ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař.     

      „Žádné obavy, máte na to, abyste své poslání beze zbytku splnili. Nezapomeňte, že my z vyšších sfér nad vámi budeme bdít!“     

      „A uvidíme vás ještě někdy?“ neodpustil si otázku Pavel.     

      „Když to bude zapotřebí, tak ano,“ odpověděl muž a dodal: „Nyní se připravte, nasedněte do transportéru a uskutečníme teleportaci. Husitské vojsko v té chvíli přikvačí do prostoru střetnutí. Zachovejte klid. Po skončení akce vás přenesu do vaší doby, takže v kasárnách stihnete čtení rozkazu velitele.“     

      Oba poslechli a zaujali místa ve vozidle.     

      Oblohou opět prošlehl zelený záblesk, rozhostila se temnota, a když se rozjasnilo, ocitli se v krajině osvětlené zářícím sluncem, v prostoru mezi lesy, schovaní za nějakými keři.     

      Sklouzli z transportéru, opatrně vyhlédli z porostu na otevřenou pláň a užasli. Před nimi v dálce asi tak tři sta metrů spatřili vozovou hradbu a jízdní oddíly křižácké armády.     

      „Ty brďo,“ pronesl Jirka, „tady přestávají všechny žerty. No nic, jdeme do toho, ať tu žoldnéřskou chásku vyženeme z českého prostoru. Startujeme....“ Nadrotmistr Žák se usadil za volantem, vedoucí praporčík Pánek ve věžičce kulometů.     

      Motor tatrovky bez problému naskočil. Žák zařadil rychlost, Pánek zapnul výstražná světla a sirénu a plnou rychlostí vyrazili z křoví na volnou pláň. Vozidlo hučelo jako blížící se bouře, siréna ječela plnou silou. Pavel řídil ´otéčko´ přímo proti nepřátelskému předvoji, zařadil postupně vyšší rychlostní stupně, Jirka připravil kulomety a svůj samopal k použití.     

      Křižáci ustrnuli hrůzou, když spatřili vyřítit se proti nim pekelnou řvoucí obludu, která vychrlila z jakýchsi rour nahoře rachotící střely, lámající nad hlavami vrcholky stromů. Snad nějaký ďábel ochraňující heretiky jim přišel na pomoc. Na nic již nečekali, odhazovali zbraně a prchali do lesa.     

      Obrněný transportér zavyl, když narazil na jejich hradbu a ocelovým štítem vpředu rozlomil ji na několik částí. Vozidlo manévrovalo sem a tam, přejíždělo loukotě kol a korby. Žák použil uzávěrku diferenciálu zadní i přední nápravy při zdolávání vyvýšenin. Přední a zadní oranžová výstražná světla působily na křižáky jako pekelné ohně, metající do všech stran oslnivé blesky.     

      Pavel otočil vozidlo proti zbylé vozové hradbě žoldnéřů, určené podle plánu k dobytí blížícím se kališníkům. Zastavili před ní a Jirka si ve věžičce pro jistotu připravil samopal ke střelbě.     

      Byl nejvyšší čas, neboť jeden ze žoldáků vystřelil z luku a šíp se mu zabodl na hrudi do ochranné vesty. Naštěstí nepronikl hlouběji a uchránil jej před zraněním.     

      Žoldnéř však sáhl po kopí a napřáhl je v úmyslu znovu Jirku zasáhnout. Ten však nelenil a hbitě vystřelil po něm jednou ranou ze samopalu. Zásah byl úspěšný a nepřátelský voják se v důsledku této razantní odpovědi skácel mrtev k zemi.     

      Z dálky se ozval jakýsi rachot a bylo slyšet chorál ´Ktož sú boží bojovníci´.     

      Pánek zavelel směrem k Žákovi: „Naše mise právě skončila, jedeme domů“.     

      Sotva dopověděl, oblohou zasvítil zelený blesk a znovu se zatmělo. Poté již v denním světle uzřeli, že stojí s transportérem na štěrkované a asfaltované silnici poblíž Koutu na Šumavě, kde je předtím zastavil tajemný muž. V dáli spatřili trosky hradu Rýzmburka. Vysílačce znovu naskočila modulace, neprodleně se spojili se základnou a ohlásili návrat k útvaru po zkoušce vozidla.           

      * * * * *     

      Nazpátek ujížděli po stejné trase a do kasáren přibyli právě včas, ještě než velitel roty dal povel k nástupu čtení denního rozkazu na středu 15. srpna. Jirka si přivezl do 21. století upomínku na bitvu u Domažlic v podobě šípu žoldáka, uvízlého v ochranné vestě.     

      „Aspoň budu mít památku na středověk,“ pravil zvesela Pavlovi, „teď musíme oprášit maskáče, boty a přilby a vzhůru na rozkaz. Dnes budu rád naslouchat kapitánu Svobodovi, co nám tajemného prozradí. Ještěže po nás nebude chtít vysvětlení k vystřílené munici z obou kulometů.“     

      Rota nastoupila k obvyklému vyhlášení rozkazu na příští den. Velitel mimo jiné spokojeně konstatoval, že nadrotmistři Pánek a Žák splnili beze zbytku rozkaz zkoušky obrněného transportéru OT-64 SKOT. Po ukončení čtení povolal oba vojáky do pracovny k podrobnějšímu hlášení. Pokynul, aby se posadili.     

      „Tak jak jste si počínali při zachraňování dějinné linie naší státotvornosti?“ zeptal se se šibalským úsměvem.     

      „Pane kapitáne, jak jsme se od tajemného cizince dozvěděli, to podstatné již víte,“ odpověděl Pánek. „Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách, a křižáky pořádně prohnali. Na důkaz naší mise vám předávám šíp, který po mně vystřelil žoldnéř italské gardy kardinála Cesariniho.“     

      Po těchto slovech přistoupil k velitelovu stolu a podal mu doličný předmět. Následovalo vyprávění celého průběhu mise, přičemž oba aktéři se ochotně střídali.     

      Když skončili, kapitán Svoboda, otáčejíce v rukou šíp, zamyšleně pronesl:     

      „Škoda, že kromě nás tří se nikdo jiný nesmí o této události dozvědět. V opačném případě bychom skončili na psychiatrickém oddělení místní nemocnice.“     

      „Naskýtá se možnost,“ vznesl dotaz Pánek, „že bychom si náš památný transportér ponechali v kasárnách a neposílali jej někam do Afriky?“     

      Velitel roty se zamyslel: „Bohužel, nemám žádný reálný důvod k tomuto kroku. Teď mi napadá jediné řešení. A to, že byste si ´otéčko´ koupili, ovšem upravené bez schopnosti střelby. Avšak cena by zřejmě přesáhla vaše finanční možnosti, není-liž pravda?“     

      „Je to smutné, ale máte pravdu. Takový transportér by určitě stál nějakou tu stovku tisíc korun a na to nemáme,“ shodli se oba nadrotmistři.     

      „Aspoň vám zůstane dobrý pocit, že jste se stali nástrojem vyšších sil Všehomíra, jak nám třem sdělil jeden z jejích správců,“ pokračoval kapitán. „Co bych za to dal, kdybych se mohl vaší mise také zúčastnit. Bylo to rozhodně ničím nezaplatitelné dobrodružství, které současně vyjasnilo záhadu v písni Vavřince z Březové a objevující se v dalších historických materiálech. Nemůžeme však toto rozuzlení nikde prezentovat, neboť spadá do oblasti sci-fi nebo fantasy,“ dokončil úvahu velitel roty.     

      „Takže vám oběma mohu jenom poděkovat za heroický čin a vyslovit upřímný obdiv za odvahu, rovnající se statečnosti našich vojáků v minulých i současných misích v zahraničí.“ Poté oba přátele propustil.     

      Když opouštěli kapitánovu pracovnu, Jirka prohodil: „Pavle, do hospody sice pravidelně nechodíme, ale po dnešku si zcela určitě zasloužíme nějaké to pivo a frťana. Půjdeme?“     

      Žák neměl námitky, a tak večer vyrazili do nedaleké restaurace.