Furt čumim na ty jeřáby néasi. Makaj. Se maj. Připadám si jakobych si šlehla. Přitom jsem měla jen jedno kafe a jogurt. Hrajou mi Saturnus. Ať začnu s jakoukoliv hudbou, stejně skončím u nich. Je to prokletí. Připadám si jako v nějaké smyčce. Každý den koukám na hodiny v 11:23 a kolem poledne jsem zpátky u Saturnus. Občas to porušim, když musím do práce, a strašně se mi uleví.

Dneska při modelování tu byl zase ten pocit - že tohle se mi zdálo. Mívám sny. Časem se vyplní, jen nevím, kdy se tak stane. Mysli si, co chceš. Nejsem blázen.

A zrovna teď vím jak to dopadne a je mi z toho smutno. Přeji si, smět to změnit, aby to tak nedopadlo, ale možná se pak zase potkám sama se sebou. Víš ty pověry, že „všechno zlý je k něčemu dobrý“, že „co nás nezabije, to nás posílí“, že „ublížit ti může jen ten, komu to dovolíš“...

Za chvíli to bude rok. Část mi chybí. Jakobych měla jenom jednu nohu a dávku kokainu v žilách. Zrcadlo v koupelně mlčí, ale oni tu chodí a šeptaj. Běhá mi mráz po zádech a v noci ve snech bych si přála zase lítat. Před spaním mám záchvaty smíchu z šílenství, představy rozřezané ruky, slzy a křeče bolesti.

Cvokař je minulost a teď s tím musím žít sama a nemůžu o tom s nikým mluvit.