|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Přelom podzimu a léta :
Úředník se naklonil k svišťovi na vedlejším sedadle.
„ Ha, ha,“ řekl mu.
Svišť jen vycenil zuby.
Krajina za sklem si spletla směr a rozjela se na opačnou stranu než vlak. Větve starých borovic škrábaly na okna jak jezinky. Šeřilo se.
Snílek si oddychl a smál se dál.
Pán v šedém klobouku mu šťouchl do žeber.
„ Víte, Prométheus dal kdysi lidem věčnej oheň, kterej dnes přežívá v pouličních lampách. Proto je déšť nezhasí..“
„ Ha ha,“ řekl úředník.
Snílek pootevřel okno.
„ Já vlastně moudrům vůbec nevěřím,“ přiznal se upřímně.
Mrož se probudil, vykřikl : „--pčík !“ a usnul.
„ Možná máte oba pravdu..,“ uznal pán v šedém klobouku a vysypal z okna obsah své igelitky. Odpadky se za letu měnily ve květy bílých lilií, snášely se k nohám pohanských bůžků.
„ Ha ha,“ poznamenal úředník.
Svišť jenom cenil zuby.
Dveře kupé se otevřely.
„ Můžu vám nabídnout dužinu duhy, nezvážené vážky nebo třeba tonoucí svíce ?“ zeptala se servírka.
„ Můžete,“ usmál se na ni snílek.
„ To jsem ráda,“ odpověděla servírka, zavřela dveře a šla se ptát dál.
Svišť jenom cenil zuby.
Rozesmátý snílek zašátral v kapse svého županu a vytáhl flétnu.
„ Já myslel, žes jí dal Tamaře ?“ ozval se pán s šedým kloboukem, ale snílek jen pokrčil rameny.
„ Bývalo, bývá, bude.. třeba prostě jen má být,“ utrousil a vyfoukl z flétny hluboko uhnízděný, zaprášený tón. Vlak začal brzdit.
Dveře kupé se znovu otevřely.
„ Pan doktor volá dalšího pacienta,“ oznámila Sestra. Snílek ji radostně objal.
Ve dveřích se naposledy otočil. V kupé už nikdo neseděl, jen pískem na podlaze vířil vítr. Snílek si posteskl.
Nebylo s kým se loučit.
|
|
|
