„Čau, měj se,“ zamával Tomášovi na rozloučenou kolega a dveře se za ním zabouchly. Tomáš byl tak zabraný do práce, že ani nestihl zareagovat. Pohledem na hodiny na stěně zjistil, že pracovní doba již skončila a on by se měl odebrat domů.

„Ach jo,“ povzdechl si a vypnul techniku. Častokrát se bavili u piva s kamarády o domácích poměrech a Tomáš zjišťoval, že je asi jediný, kdo se domů netěší.

„Nashle,“ rozloučil se s vrátným a vyrazil. Tomáš se svou ženou a třemi dětmi bydlel od práce asi deset minut pomalé chůze, cesta mu však vždy trvala déle. Důvod byl prozaický - prostě ho představa tepla rodinného krbu nelákala. Měl rád svou rodinu, děti však bohužel dorostly do puberty a ta s nimi mávala víc než dost. Po svém příchodu domů ze školy se stihly pohádat téměř do krve, a kdo jiný by měl jejich spory řešit než hlava rodiny. Tomáše tedy po příchodu domů nečekal hrnek horké kávy a papuče, ale dvě vřeštící dcery, naštvaný syn a žena se studeným obkladem na hlavě.

„Tatí, Tonda mi vzal knížku!“ zaslechl přes dveře hlásek své starší dcery Elišky, jakmile strčil klíč do zámku. „A nechce mi ji vrátit!“

„Ale to je moje knížka,“ odporoval Tonda mírně mutujícím hlasem. „Půjčil jsem ti ji a teď si ji beru zpátky.“

„To není pravda!“ přidala Eliška několik decibelů na hlasitosti. Tomáš potichu otevřel dveře a přemýšlel, jak ty ženské vycítí, že je za dveřmi. I když se plížil jako myška, nikdy se mu nedařilo proklouznout domů nepozorovaně. V obýváku obhlédl situaci. Jeho žena Bětka si sundala studený obklad z hlavy a šla připravit večeři. Na tu se Tomáš těšil, protože děti měly zacpané pusy a nemohly štěbetat, mlít, hádat se, vřeštět, nadávat ani vydávat jiné zvuky. Jejich ústa byla plně zaneprázdněna příjmem potravy a Tomáš si ty chvilky ticha opravdu užíval.

„To se neumíte normálně dohodnout?“ zaúpěl nešťastně, když si sedl na pohovku a hned se na něj sesypala hromada stížností. Najednou však uslyšel zvonek u dveří.

Nejprve si myslel, že mu jen zvoní v uších, o pár vteřin později ho však přes ten řev doma slyšel znovu.

„Ticho!“ houknul na děti, protože viditelně zvonění slyšel pouze on. „Někdo zvoní.“ Hluk na chvíli utichl, když jeho potomci zpracovávali tu novou informaci. Do ticha se zvonek ozval potřetí. Nikdo se neměl k tomu, aby šel otevřít, tak Tomáš s povzdechem vstal z pohovky a vydal se ke dveřím.

„Kdo by to tak mohl být?“ přemýšlel cestou. „Půl osmé večer, všichni koukají na televizní zprávy, že by to byl nějaký otravný obchodník?“ Podíval se kukátkem a naskytl se mu zajímavý pohled. Za dveřmi stál celkem slušně oblečený muž v jeho věku, vedle kterého stál velký, ale opravdu velký kufr. „Kdo to jen může být?“ Otevřel dveře a s tázavým pohledem se na návštěvníka zadíval. Tomu se na tváři rozzářil široký úsměv.

„Ahóój,“ zahlaholil zvučným hlasem a hned Tomáše srdečně objal. „Tomáši, já tě tak rád vidím. I Alžbětku. Tohle bude určitě Toník, ty jsi ale vyrostl. A támhle je Eliška a Anežka. Jak se máte, rodinko?“ Propustil Tomáše ze svého medvědího objetí, popadl svůj obří kufr a hrnul se dovnitř.

„Počkejte, počkejte,“ brzdil ho Tomáš. „Řekl byste mi laskavě, co jste zač? Nějak si nepamatuji, že bychom se někdy viděli.“ Návštěvník na chvíli oněměl a ve tváři se mu objevit neskrývaný úžas.

„Vy si na mě nepamatujete?“ vypravil ze sebe konečně. „No je pravda, že už je to dlouho, co jsme se viděli naposledy. Já jsem přece váš strýček Matyáš, který se odstěhoval do Ameriky. Ale teď už dost povídání, pojďte dál, přivezl jsem vám nějaké dárky.“ Skopl rychle z nohou polobotky a zmizel v obýváku. O zlomek vteřiny později Tomáš u otevřených dveří osaměl. Zadíval se na jmenovku na dveřích a četl: „Anežka, Eliška, Antonín, Alžběta a Tomáš Novotní.“

„Není divu, že zná naše jména,“ povzdechl si v duchu a pomalu dveře zavřel. „Ale aspoň nebudu muset dneska řešit ty dětské spory,“ snažil se na nečekané návštěvě najít něco pozitivního.

V obýváku už to žilo. Anežka držela v náručí panenku, Eliška si oblékala fialový svetřík, Tonda zkoumal lesklý model Ferrari a Bětka si prohlížela nějakou knížku plnou barevných fotografií.

„Tak kde jsi, člověče?“ zaburácel zase strýčkův hlas a před Tomášem se objevila neoznačená zažloutlá krabička. „To je pro tebe. Něco speciálního,“ ztišil strýček trochu hlas. Tomáš krabičku opatrně otevřel a usmálo se na něj několik doutníků. „Pravá Havana,“ usmál se strýček a očekával pochvalu.

„Děkuju, ale já nekouřím,“ namítl Tomáš nesměle, aby dárce neurazil. Strýček Matyáš se opět zatvářil překvapeně.

„Ty už jsi s tím přestal? Tak to ti chválím. Je to hrozný zlozvyk.“

„Ale já jsem nikdy nekouřil. A doutníky už vůbec ne,“ bojoval Tomáš dál za svoji pověst nekuřáka.

„No tak to někomu můžeš nabídnout jako dárek,“ zašeptal strýček. „Já třeba mám doutníky rád. Děkuju,“ vzal si jeden z otevřené krabičky. Tomáš tedy radši krabičku zavřel a podíval se po své rodině. Bětka mezitím dodělávala obložené chleby k večeři. Strýček potom během pojídání chlebů vyprávěl úžasné příhody z Ameriky a všichni žvýkali a napjatě poslouchali. Čas plynul a najednou byla noc a děti se chystaly do postele. Strýček si prohlédl všechny pokoje, a protože se neměl k odchodu, Bětka mu ustlala na gauči v obýváku. Všichni si popřáli dobrou noc, světla zhasla a v bytě se rozhostilo ticho. Tomáš ležel v posteli s otevřenýma očima a poslouchal pravidelné oddychování své ženy. Čas od času se po stropě proběhly stíny od světel projíždějícího auta, Tomáš ale nemohl spát. Pořád mu vrtal hlavou ten podivný strýček. Vzpomínal, kdo z jeho rodičů mohl mít tak zvláštního sourozence. Nakonec však nic nevymyslel a tak radši usnul.

Ráno probíhalo všechno jako obvykle s jediným rozdílem - přibyl další stupeň chaosu. Tomáš s Bětkou na sebe mrkli a beze slova se shodli, že nechat strýčka doma samotného nechtějí. Tomáš si z manželčina výrazu přečetl, že ho má vyšoupnout on a radost z toho neměl. Strýček však poděkoval na snídani a začal se oblékat sám.

„Musím si něco zařídit venku,“ prohodil k Tomášovi, když viděl otázku v jeho obličeji. „Ale nebojte se - ve tři hodiny jsem zpátky jako na koni.“ Tomáš si oddechl, že se mu ten nepříjemný úkol vyhnul, neměl ale velkou radost z toho, že přijde z práce a strýček tu ještě bude. Hodiny však nemilosrdně ukrajovaly vteřiny a minuty, tak radši popohnal rodinu a vyrazili za svými obvyklými povinnostmi.

Když Tomáš dorazil do práce, nějak se nemohl dostat do svého obvyklého tempa. Pořád mu vrtal hlavou ten neobvyklý příbuzný, který mu přivezl ty zbytečné doutníky z ostrova svobody. Bylo to ale zvláštní, práce mu šla od ruky mnohem lépe a rychleji. A odpoledne se přistihl, že sleduje čas a připravuje se na odchod domů.

„Ty seš dneska nějak brzo doma,“ přivítala ho Bětka. Nebylo divu. Vyrazil mezi prvními a cestou se neloudal. Když otevřel dveře, nevítal ho obvyklý řev. Překvapeně se rozhlédl po bytě a uviděl neobvyklou idylku. Děti spořádaně seděly na pohovce a poslouchaly nějaké strýčkovo vyprávění. Nepraly se, nehádaly, jen visely strýčkovi na rtech a hltaly každé jeho slovo. Tomáš se podíval tázavě na Bětku a ta se jen usmála.

„A úkoly už mají také hotové,“ dodala a tím Tomáše úplně odrovnala. Jeho děti a úkoly bez odmlouvání mu prostě nešlo dohromady. Strýček k němu zvedl hlavu a po tváři mu přeběhl lehký náznak úsměvu. Tomáš se s ním přivítal o poznání srdečněji než včera a když pak po příjemně stráveném večeru usínal, pomyslel si, že tohohle strýčka mu snad poslalo samo nebe.

Po několika dnech si změny všimli i kolegové v práci. Tomáš jim s úsměvem vyprávěl o strýčkovi Matyášovi z Ameriky. Jak nejprve jeho hlučné děti zaujal svým vyprávěním a poté je nenásilnou formou začal učit, jak se mají chovat.

„Nechtěl bys nám toho strýčka půjčit?“ zeptal se jeden ze spolupracovníků se smíchem. Za úsměvem ale Tomáš z jeho tváře četl, že to myslí vážně. Vůbec by se nezlobil, ba naopak. Bral by ho všemi deseti. Strýček Matyáš ale nebyl na prodej. Ani na půjčení.

Ten večer se Tomáš přitulil k Bětce.

„Řeknu ti, ten tvůj strýček je hotový poklad.“ Bětka se posadila na posteli a upřela na něj nechápavý pohled. Tomáše pojala zlá předtucha a vzpomněl si na jeden starý vtip. Podivínský strýček terorizoval rodinu a až po jeho smrti se ukázalo, že to vlastně nebyl jejich příbuzný. Radši Bětku umlčel polibkem a rychle toto téma opustil.

Ráno u snídaně však panovala divná atmosféra. Strýček byl zamlklý a jeho nálada se přenesla i na ostatní. A když děti s Bětkou vyrazily do školy, položil Tomášovi ruku na rameno.

„Je čas abych se rozloučil,“ řekl mu tichým hlasem. „Rád jsem tady s vámi pobyl, ale musím zase dál.“ Tomáš se zarazil. Že by strýček slyšel nebo tušil, o čem se včera s Bětkou bavili? Nebo mu to Bětka řekla?

„Ale strýčku,“ snažil se mu odporovat, ten ale naznačil, že o tom nemá smysl diskutovat. „Přijedete nás aspoň znovu navštívit?“ zeptal se Tomáš tiše, když ho pozoroval, jak zavírá svůj ohromný kufr a obouvá polobotky. Vzhlédly k němu modré oči, ve kterých bylo vidět překvapení. 

„Možná,“ odtušil strýček a podal Tomášovi ruku. „Kdo ví.“ Usmál se, vzal do ruky kufr a zaklaply za ním dveře. Tomáš chvíli stál jako opařený a nemohl ten rychlý odchod rozdýchat. Pak vzal do ruky mobilní telefon.

„Ženo, strýček odešel,“ řekl místo pozdravu, když to Bětka zvedla. Na druhé straně se rozhostilo ticho. 

„To je ale škoda,“ odvětila po chvíli, když už si Tomáš kontroloval, jestli hovor nevypadl. „Měla jsem ho docela ráda.“ Tomáš se chtěl zeptat, jestli s ním ráno nemluvila o tom večerním rozhovoru, její dovětek mu však odpověděl. 

„Prý nás možná přijde navštívit,“ ukončil hovor jedinou pozitivní zprávou, kterou měl, a vyrazil do práce. Po příchodu do zaměstnání usedl ke stolu, ponořil se do svých úkolů a na špatnou náladu z rána rychle zapomněl. Cestou z práce si pak zase na strýčkův odchod vzpomněl a dostal nápad.

„Rodino, jsem doma!“ zavolal z předsíně, protože ho nevítaly řvoucí děti. Je pravda, že si rychle hlučnému vítání odvykl, po strýčkově odchodu ale přece jenom očekával návrat do starých kolejí. Ten se však nekonal. Bětka s dětmi seděla u stolu v obýváku a hráli karty. Hlavu rodiny a živitele jen krátce pozdravili a pak zase sklopili svůj zrak k rozehrané partii.

„To je úplně ideální,“ pomyslel si Tomáš a odešel do ložnice. Ze skříně vytáhl dalekohled a začal prohledávat okna protějšího paneláku. Čas plynul a hledání nepřinášelo požadované ovoce. 

„Večeře!“ zavolala Bětka a Tomáš se s povzdechem chystal odložit dalekohled, když ho najednou zaujala známá scéna. Po chvíli pozorování se otevřely dveře a přistoupila k němu manželka.

„Večeře je na stole,“ řekla mu trochu netrpělivě. Tomáš jí podal dalekohled.

„Páté patro, čtvrté okno zleva,“ dodal na vysvětlenou. Bětka přiložila optický přístroj k očím a po chvíli hledání našla to správné okno. A zalapala po dechu.

„Ale to je přece,“ zašeptala a Tomáš přikývl. 

„Dokonce vím, kdo tam bydlí,“ vzal do ruky svůj mobilní telefon. Bětka pozorovala, jak zamračený muž v protějším domě vzal přístroj a přiložil ho k uchu.

„Tady Tomáš Novotný, zdravím vás, sousede,“ slyšela Tomáše telefonovat. „Mám na vás prosbičku. Koukám, že máte na návštěvě strýčka Matyáše. Mohl byste mu prosím vyřídit, aby k nám přišel v neděli na oběd? Že se na něj moc těšíme.“