Trápení a smutek mě doprovázely

na cestě života.

Ta tíha těchto břemen,

ta nespokojenost se sebou samotnou

mě táhla ke dnu.

Hluboko do hlubiny,

pustila mě do pustiny.

Chlad pálil mé tělo a já hořela.

Hořela jsem touhou cítit.

Cítit alespoň něco.

Cokoli!

Cokoli více než nic a mráz.

Slza stekla z mé tváře a kapka ledu

roztříštila se o zem.

Co teď? Půjdu ještě níž?

Ne! Dost! To stačí!

Takhle přeci nechci žít, to se musí změnit.

Je naděje, vidím ji v dáli.

Hle, támhle je,

ten střípek milé naděje. 

Změním to, všechno to změním.

Chci se usmívat a smát,

nechci se už ptát,

co špatného má se stát.

Teď bude dobře, už to vím.

Musím přemýšlet jinak,

dívat se z jiných úhlů,

najít radost, kde pláč jest.

Těšit se ze slunce východu,

cítit volnost a klid, když zapadá.

Život je krásný dar

a já žít budu dál!