do stříbrného plátna
kdosi zabalil se
a zanechal jen otisk tváře

po kadidle voníš
na náměstí s nadpřirozeně
velkým ciferníkem
se scházíme
ke kotníkům pozlacených model
padáme
jak líné světlo pozdního odpoledne

je neděle a i kdyby
v nás přestal jít proud
a srdce ten mechanický skrček
přestalo bít věčné světlo
nás přece ochrání

cigaretku zapálíš si o něj
do rtů vložíš tu s chutí myrty
tu kterou nekoupíš jinde
než u kulhavého žida na rohu ulice

a dál už to známe oba
odlesk kolejí a na dlažební kostce
trochu deště z večera zavoní
pyl smíchaný s prachem
strachem spocený záda
tupě zabolí
svět se otřese tím nenadálým chladem
zvony zatroubí tak silně
že je i ryby slyší
půlnoční sumci s mléčnými oky
 
ale co je nám po nich? Co je nám po všem!?

vítr spustí lijavec z květů
na obřím ciferníku může(!)
být za pět dvanáct
a nebo právě celá
máme tedy na výběr

tak už něco pověz
nebo se promlčíme
do ulic staré Prahy
klesneš na kolena před zlatou bohyní
a řekneš
jsem nevěřící na dalších tisíc let.