Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
strůjce času je bdící, mám rád Altern 8
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 8.5.2013 (12:18:47)

Ano léčivá forma pyramid? Pyramida jsou sny bez tíhy POEZIE... s tendencí nikdy dolů neklesnout :-) Poezie nemá v sobě ukryty stíny zla.

 

 

Poezie snů a naopak? Pavel Vrba (1938 – 2011)

 

Známý písňový machr scénářů a textař psal básně, jak mu je sliny přinesly na jazyk a publikoval je knižně. Z jeho pozůstalosti nedávno vyšel v pražském útlém nakladatelství PRIMUS takový nenápadný svazek Charlotta. Obsahuje verše, v nichž se Vrba vyznal ze svého vztahu ke zlaté labradorce onoho překrásného jména, kterou se ženou měli doma na zahradě k dispozici. Snímky této feny také ilustrují soubor oněch „psích“ básní, z nichž jsme vybrali na sobotu do novin MF Dnes bohémsky poctivou ukázku citů na pochodu za?

 

 

VÝKŘIK A JEJÍ HAF

 

A pes mi vklouznul

zpátky do náruče

Oblíz mě napříč

Brumlal ržál i kňučel

Když pes mi prolez

k srdci v bezvědomí

Snad já to čekal

Proto neohromil

Sto roků samoty

měřily ty časy

Čas prostý čenichu

s Časem bezocasým

Pes se mi zatoulal

stejně jak já jemu

A já byl Golemem

bez Lásky a šému

Když jsem ho objal tak

jak pes objímá se

vyletěl Havran – Pták

a dones mi sem mou báseň

 

 

LEŽÍCÍ STŘELEC

 

V poloze ležícího střelce

ve které Charlotte lehává

podobná sonetu – znělce

z něhož je hlava bezhlavá

 

Rozloží své jehněčí kýty

jak maso trhovec na stánku

Dostane chuť i citů sytý

pohladit vrtivou oháňku

 

Ležící střelec na pažitu

(I pes je někdy obětí svých mýtů)

chystá se střílet po Létu

 

Jehněčí kýta hoví si tu

odráží slunce plné svitu

Charlotte ví své o slunném sonetu

 

 

(s Charlotte je psina jako s člověkem snů je psina... vážně Mia, je to hezké koukat na pohlednice vydávané před sto lety s tématikou Pes, přítel člověka...)

 

 

„Ano, mráz možná maluje, exceluje, ale já jsem člověk 7 a ten chce především milovat jen to, co není laciností v nás…“

 

Je to Gloria na šest skotačících písmenek?

 

Spamuješ sama sobě smysl, co když vyfasoval smysl zas jen nedůstojný level?

neřád může zaneřádit mnohé, láska má moc víry netrápit se, nebýt plevel

Mia drahá polovička na přehlídce rozvášněných emocí Ria

s Mia si zatančí leda Gloria (mé dobré náladě nehrozí agónia)

není hlavně proklatá lest uvnitř čísla 666, má jen jednu čest pro jedno číslo 6

může být jedinečná lady Carneval se spoustou snů a přání ostošest

není hlavně proklatý level při ní vůně rostlin i Květoslav nezahrají ódu pro plevel

Harmoniko, zahraj, drahá polovičko šestko teď prostě hraješ Ty, hraj a cenzuro, tak už nemel J

hra je mezi námi jako šalvějový bonbon pro dva (no tak to tolik ve zlým neber…) J

Pěkný den!

 

 

Před 80 lety jako se Ferda Mravenec zrodil, umíral slavný starosta Antonín Čermák, no to jsou mi ale nemilé koloběhy...

 

Z KLADNA AŽ DO CHICAGA

 

Nikdo v tu chvíli nepochyboval, že střelec mířil na prezidenta. Ostatně sám muž, který kulku schytal, Rooseveltovi stačil dodat: „Jsem rád, že jsem to byl já, a ne vy.“

 

Tři týdny urputně bojoval o holý život, nakonec podlehl starým neduhům, které zranění vyvolalo do nepříčetné míry. Zemřel 6.3.1933, krátce před svými šedesátinami. Kdoví, jestli vůbec tušil, že ne prezident, ale možná on byl tím pravým terčem.

 

Jmenoval se Antonín Čermák, narodil se jako Jarda Jágr v Kladně 9. května 1873 a do dějin vstoupil s pověstí nejslavnějšího starosty Chicaga. Jeho příběh zní jako jedna z legend o americkém snu. Byly mu dva roky, když jeho rodiče vzali roha z údolí toho špinavého jobu v klipu J.A.R. (nejsem si jen jistý, také Kladno?) hornického města Kladna a směřovali k americkým břehům s novou nadějí. Usadili se v Braidwoodu jižně od Chicaga a otecko Čermák tu znovu fáral, aby rodinu uživil. O pár let později nastoupil do dolů i třináctiletý Antonín, ale za tři roky ho vyhodili. Důvod? Za ostatní tlumočil důlnímu dozorci požadavek na zvýšení mzdy.

 

Odešel do Chicaga, časem tam založil prosperující povoznictví a ještě před koncem století ho doplnil o obchod s realitami, parcely a kšefty se jen obracely (tedy kupily na hromádky), Čermákovo konto v bance evidentně přibývalo na váze, má-li i konto váhu, jeho pověst talentovaného, poctivého byznysmena se šířila do všech koutů a o chlapíka, který se uměl otáčet, projevil zájem svět US politiky. Přiklonil se k Demokratické straně, od roku 1902 ji reprezentoval ve sněmovně státu Illinois, sedm let nato zasedl v chicagské městské radě a v dubnu 1931 povýšil na starostu. Neviděl ani jeden díl Nemocnice Chicago, o co všechno se ze své židle zasloužil, vydalo na knihy a faktem zůstává, že ho to katapultovalo do pozice jedné z nejoblíbenějších (a také nejvlivnějších) osobností Spojených států.

 

Do kanceláře starosty si tehdy donesl jeden starý cíl: vyčistit Chicago od gangsterů, vyplenit plevel od slušných a perspektivních, přesněji řečeno zbavit město od gangu vedeného Al Caponem, za prohibice ovládajícím město. Trvalo to jen do října 1931 a Capone Aleš nebo Ali skutečně stál před soudem. Pravda, za mříže ho nakonec dostaly jen daňové zpronevěry, ale verze, že buď on, nebo jeho blízcí nařídili Čermákovu likvidaci, je tak dost pravděpodobná. A nehrají v ní roli jen nepodložené spekulace.

 

Za „střelbu na prezidenta“ skončil na elektrickém křesle poněkud vyšinutý hajzl Giuseppe Zangara, jenže policie u něj dohledala pětiranný revolver ráže 0.32 a zasaženo bylo šest lidí šesti kulkami, přičemž ta v Čermákových plicích měla ráži 0.45. Navíc v roce 1959 vyšel z vězení jistý Roger Touha a ten podezření, že cílem byl starosta, senzačně přiživil až tak s prohlášením, že Čermák byl napojen na gangy konkurující tomu Al Capone gangster paradise, a proto ho oddělali. Vrah prostě využil všudypřítomného zmatku kolem Zangarovy palby a mířil přímo na čecha Čermáka. Žel, kde se pravda ukrývá, už asi nikdo nezjistí.

 

(Mary Homolová v MF Dnes)

 

 

AMERICKÁ NEDĚLE

 

Probouzím se. Upřímně řečeno, nerad. Je neděle, půl šesté ráno. Kolem je tma, jedeme v podzemí, respektive pod jinou silnicí, vedoucí nahoře nad námi. Ve svítání, jež nastalo před nějakou chvilkou, je vidět okna a zdi, mezi sloupy občas blikne voda. Nebe je neviditelné, v té betonové a skleněné džungli oblohy nedohlédneš. Zahýbáme doprava, těsný tunel, a vpředu svítí světla. Chicagské autobusové nádraží. Ani jsem netušil, že prospím celou jízdu. Lepkavý a rozespalý vylézám z autobusu, skleněné dveře, spousta nástupišť a několik značně nebezpečně vyhlížejících individuí, převážně tmavé barvy, jaký div, jsme na počátku černošské čtvrti. Vylezl jsem na pohyblivé schodiště a vstoupil do prvního patra. První patro je rovněž v podzemí. Židličky pro cestující, mnohé s televizorem pro obveselení. Máš-li samozřejmě potřebnou minci. Upřímně řečeno, neměl jsem příliš chuti sledovati televizní program v řeči, již neovládám. Tři černí policisté, pistolku proklatě nízko, na boku želízka, elektrický obušek po ruce. Na prsou policejní hvězdu. Světový problém vzrůstající zločinnosti zde nečiní výjimku.

 

Shledávám po kapsách telefonní číslo mých chicagských hostitelů. Nenalézám. Je to k vzteku. Vleka zavazadla odebírám se do kantýny. Za stolem sedí výstředně oblečení černoušci, vysoké, řekl bych gotické klobouky, Robin Hood křížený s výkladní skříní na experimentální pařížské módní přehlídce. Černý do půli lýtek sahající kabát, červený klobouk, zelené kalhoty, bílé boty s oranžovými ponožkami. Ten druhý je celý v kanárkově žlutém, jenom kravatu má zelenou. Pijí kávu.

 

Jiný, s bílými vlasy a v bílém kuchařském oděvu utírá stoly, projížděv s vozíčkem, naloženým špinavým nádobím. „Ekskjůzmí, sér,“ pravím, „aj dount spoukn ingliš, aj vont tu síserou.“ To jako že potřebuju do Cicera. „Sísrau? Icin Sidy!“ praví on, a pak pokračuje něčím, čemu se pravděpodobně říká američtina. V pauze mezi drmolením jej přerušuji. „Sorry sér, aj dount andrstend. Áj hejv dz pensl,“ jako že mám tužku end pejpr, jako papír. „Jů mejk mí dz mep,“ jako aby mi udělal mapu. Tentokrát nerozumí on. „Háj, báb!“ křikne.

 

Ta hora, co se na tohle zavolání přivalila, jest dvaapůl metru vysoký a snad pět metráků těžký policajt. No, nechtěl bych se mu dostat do pacinek. Uklízeč mu něco povídá. Koukne na mne, třeba mě chce kousnout, říkám si v té chvíli, poněvadž odhalil zuby. Přidal k tomu koutky nahoru. A je z toho úsměv. Chci mu vysvětlovat, on mávne rukou. „Tu Sísrau?“ ptá se. „Jesr. Plís.“ já na to. Poldík něco čmárá na papír. Koukám na to, co napsal. Pro jistotu mi to ještě opakuje, velké mínění o mé chápavosti pravděpodobně nemá: „Čú bláx fram gryháunštejšn iz Mádyzn evňú. Ju gou, uiz bás mádyzn lájn. Ejty sens. Tu Óstn blvo. Ánd ju Čánždz bás. Óstn lájn. Juándrsten?“

 

Horlivě přikyvuju. Na Madisonově ulici jede autobus. Madisonlinka. Až na Austin bulvár. A vocaď jede další autobus. Až do Cicera. Ještě poděkuju, a polda mě sprovodí až na ulici, kde mi ukazuje směr. Kolem tmavě šedé až černé mrakodrapy. Nebe se jeví jako malý světlý koláček nahoře. Ulice do kříže, na každém domečku požární žebříky. Mimo jiné, pochopitelně. Silnice silně připomínají matičku Prahu, snad jenom že kaluže jsou poněkud hlubší. A tak stojím na ostrůvku z okoralého a děravého dřeva, uprostřed silnice, tu a tam na mne cákne taxík něco vody, je po dešti a je mi ouzko. Ten špinavec naproti na mne něco volá. Třeba mě chce oloupit. Přijde až ke mně, jenom přes ulici. „Nou bas!“ slyším s hrůzou. „Sandej!“ Autobus v neděli nejezdí. Až v půl desáté, říká na odchodu. A vono ještě není šest. Nu což, Černoušek říkal ve městě. Jsem ve městě? Jsem. Tak teda jdeme pěšky.

 

Madison avenue je dlouhá. Ne. Avený medisonská je hrozně dlouhá. Lépe řečeno Medisonka je nekonečná. Jdu asi půl hodiny kolem mne ani běláčka, ba ani tvářičky bílé, samí černí, koukají po mně, ztichnou, mluví-li spolu, kolem baráky na spadnutí, papíry, špína, plechovky, rozbité sklo. Pestré reklamy, umyté deštěm hlásají česká jména, polská jména, italská jména. Ale kde je konec Evropanům? Teď tu bydlí černoši, z někdejších Vršovic stalo se černošské ghetto. Slam. V barabiznách, připomínajících mnohdy dosud někdejší výstavnost, okna zatažená špinavými závěsy, leč s klimatizačním zařízením. Bude mi později se dovědět důvody, proč že jsou slamy. A jak vznikne slam. Mrakodrapy zmenšila perspektiva na krabičky od zápalek. Lépe řečeno na krabičky od léků. Kolmo postavené. Madison Avenue to ještě nevzdala, pokračuje a pokračuje. Konečně. Po dvou hodinách ocitám se na Austin bulváru. Madison Avenue pokračuje do nekonečna. Ztrácí se mi někde vzadu zcela perspektivně. Já leč, ejchuchu, stojím na Austinském bulváru. Po pěti minutách čekání přichází ke mně černá dáma. S blond vlasy. „Nou bas.“ praví. „Sandej! V půl desáté.“ Vzdor očekávání mdloby se nedostavily. Seš na austin bulváru, trpím samomluvou. Je osum hodin, máš, milej hochu půldruhý hodiny času. To dojdeš. Přinejhorším. A cestou budeš koukat po taxíku.

 

Taxíky po Austin bulváru nejezdí. Doraziv na Čermák roud, shledal jsem, že jsem u cíle. Vyčerpán, s ručičkama vytahanýma ke kolenům a s prstíky ztuhlými do přímky, to od zavazadel, pohlédl jsem na hodinky. Bylo půl desátý. Sandej!

 

(Karel Kryl, 70. léta)

 

 

 

Shakespeare prohlásil v Hamletovi: „Hrajte, jak si to žádá slovo a mluvte, jak si to žádá hra. Jen jedno přitom stále mějte na paměti: abyste nevybočili z mezí přirozenosti. Neboť jakékoli přepínání je proti smyslu herectví, jehož účelem od počátku bylo a dodnes zůstalo, aby přírodě jaksi nastavovalo zrcadlo. Aby dobrotě ukazovalo její vlastní krásu, zpupnosti její vlastní pokřivenou tvář a celé době, jak vskutku vypadá a jaká je.“

 

Třeba jen krátce zavzpomínáme na to, jak Karel Kryl v éteru zakončil své působení na rádiu Svobodná Evropa, v pořadu padesátka: „Co vám odtud popřát? Rovná záda, jasný pohled, myslící a kritický mozek, pár přátel, kteří ten pytel mouky v nouzi dají. Přeji vám lásku, protože nenávist je aversem této ctnosti, přeji vám pokoru bez područí a ještě čisté svědomí, které vzniká nikoliv špatnou pamětí, nýbrž statečnou prací a vytrvalou pílí. Mám vás rád, Karel Kryl.“

 

 

Karel Kryl: Já ten kříž totiž rád

Nadčasové vzpomínky

 

Pane Kryle, málo Vás vídáme, málo o Vás slyšíme, proč? Pro mnoho z nás jste se stal jakýmsi živým svědomím a vzorem a je nám to líto. Zklamali jsme Vás?

 

Bývám málo v Praze, protože ta nějak nemá zájem. Bývám v Redutě, jednou za měsíc. Tam dělám pořad, v malém sále, pro pár lidí, z historie svých písniček. Podobný pořad jsem dělal dříve ve Svobodné Evropě. Možná, že budu podobný pořad dělat ve Slovenském vysílání Svobodné Evropy. Tam mi to bylo nabídnuto a byl jsem shledán nebýti zrádcem, vzdor své neloyálnosti vůči dosavadnímu zaměstnavateli. Američtí šéfové mne zase prověřili, že bych byl „tüchtig“ (schopen), že nejsem bezpečnostní riziko. Tady jím jsem, já zřejmě vždycky budu pro někoho bezpečnostní riziko. Že mě nevidíte v televizi, je zcela normální. Tady se jedná o vkus lidí. Kdyby mě lidi chtěli, řekli by si o to.

 

Nebo je to tak, že by si lidi rádi řekli, ale už se ani neodvažují. Nebo to může být tím, že si lidi řeknou, ale nikoho to nezajímá, ne?

 

To jste řekla Vy. Lidi mě ale mohou slyšet na koncertech, protože jezdím po republice (dosud ještě). Jezdím čím dál víc na východ, čím dál více dál od Prahy, dnes už většinou na Moravu a převážně na Slovensko. Zřejmě „přenabídka hodnotného heavy metalu“ a hodnotného šmejdu ze Západu naplňuje poptávku běžných spotřebitelů. Pravděpodobně panuje názor, že už nemám co říci k současné situaci, ono vlastně je možné vyhrabat pár mých starých písniček a tam to zase všechno máme, takže co bych si vymýšlel. Vymyslel jsem si nové věci, vyšla nová deska s novými věcmi. Prý se neprodává. Tak se neprodává, no.

 

Že jsem se stal živým svědomím, se nedomnívám. Otázka čistého svědomí je většinou otázka špatné paměti.

 

Jestli jste mě zklamali? Ne, ne, já sám jsem se klamal. Sám sebe jsem klamal, domnívaje se, že v člověcích v tomto státě (a pro mě je to pořád ještě jeden stát) je větší snaha vybřednout z gubernizace.

 

Víte u každého exulanta jaksi zůstává hodina „H“ a představa o lidech, které tady zanechal, představa lidských charakterů, vlastností, ochoty se prát a obětovat svůj prospěch ve prospěch větší věci. Zůstává na úrovni toho okamžiku, ve kterém je opustil. Jinou představu o českém národě měl Petr Zenkl, jiná byla představa Ferdinanda Peroutky, jiná Pavla Tigrida, jiná byla představa moje, jiná lidí, kteří byli vyštváni z této země po podpisu Charty 77. Ty představy byly jiné, podle data odchodu z Československa.

 

Exulant totiž sice má informace o tom, co se tady děje, nicméně nevidí „dvorečky“, to, co tam voní, co se tam hraje, co se tam zpívá. Ferdinand Peroutka měl velice rád bolševické písně padesátých let, protože mu ilustrovaly to, co nevěděl. Věděl o všech zločinech, o všech popravených, nevěděl ale o každodenní idiocii, která obklopovala ucho normálního člověka. To permanentní ohlupování, oblbování, které se táhlo od písní až po komentáře sdělovacích prostředků. Tu drobnou stupiditu neznal. To je to, co jsem za posledních dvacet let ani já neznal a snad proto jsem předpokládal v lidech více demokratického cítění. Nedošlo mi, že jsem už dozrál bezmála ve starce (koneckonců mi jde na padesát). Domníval jsem se, že jsem nezestárl, že jsou tu stále ještě mnozí, kteří pamatují první republiku. Pozapomněl jsem, že těm zbývajícím pamětníkům je dnes přes osmdesát a že generace, které dorostly, demokratické období nezažily. Demokratická zkušenost dnešních šedesátníků pochází vlastně z kratinkého období roku 1945 až 48, kdy navíc byla demokracie značně omezena Národní frontou a zákazem některých stran. Dnes jsou zde generace, které vyrostly výchovou „respektu k vrbičkám“ a spokojenosti se svými „výdobytky“.

 

Myslím, že kdyby lidé chtěli něco jiného, tak to tu vypadá jinak, tak to už v demokracii je. Demokracie je vláda většiny, neříkám, že je to ideální stav (já jsem spíš pro konstituční monarchii, tam je lepší demokracie), ale dobře: „Máme Demokracii“. Dnes už nemohu po zkušenostech zde předpokládat, že by tady žili lidé, kteří by řekli, co chtějí. „Srazili kufry“, mlčí a domnívají se, že se další „demokraturou“ prolžou, proplazí, nebo třeba prokradou.

 

Jenomže to není vina těch lidí, že jsem přecenil schopnosti své a dalších. Byl to jen můj omyl, mea culpa.

 

Je tu ale jisté procento lidí, na které tohleto nesedí. Nepochybně. Jsem tomu rád, proto sem ještě můžu vůbec jezdit. Proto mám ještě zájem o práci tady.

 

Nejkrásnější výstava, kterou jsem v poslední době viděl, byla na Uhelném trhu. Šel jsem na procházku a popadly mě dvě školní děti za ruce a odvedly mě na výstavu dětských výtvarníků. Byla ve všech prostorách školy a byla to největší demokratická lekce, kterou jsem v životě dostal. Vzalo mě to u srdce a pocítil jsem, že dorůstá další generace, kterou můžeme zkazit. Pokud budeme mluvit o dospělých, nebo raději o plnoletých: zodpovědnost nás plnoletých, kteří jsme prohráli tuto revoluci podruhé, je děsivá. Smutné je, že stále více slušných lidí odchází do vnitřního exilu, vnitřní emigrace. Vytvářejí si své úzké kruhy, své poustevny, jako to dělali dosud. Dokonce lidé, kteří se nebáli dřív, v dnešní vládě staronové struktury (struktuře horizontální, která nemá vertikálu), odcházejí do svých věží, azylů, jak řečeno — pousteven. Mnozí lidé, kteří byli angažováni, například v Chartě, žijí v úzkých uzavřených kruzích, do kterých jen zřídka přijímají nové lidi. To je věc, která mě trochu děsí, ale není divu.

 

Ve chvíli, kdy třeba ministerský předseda řekne: „Každý rozumný člověk přece ví, že ...“ a následuje jeho demagogie, tak vlastně degraduje všechny lidi, kteří jsou jiného názoru, do role poloblbů. Když je takový přístup provozován dost dlouho (jak víme z působení různých demagogů stylu Göebelse), stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Lidé, kteří nechtějí, aby se stala pravdou, odcházejí do exilu, protože jsou v menšině.

 

Většina lidí chtěla silnou stranu, jednu zavrhla a zvolila novou silnou stranu, tu jedinou, tu pravou. To o něčem svědčí. Ale: jestliže jsem v menšině, jako demokrat musím se s tím smířit, protože jsem ve volbách prohrál. Ten, kdo demokracii chce, musí být na demokracii zralý. Demokracie je systém, který se musí hlídat, to není žádná „volnost, rovnost, bratrství“. Demokracie je: legislativa, judikativa a exekutiva, které se vzájemně kontrolují a doplňují. Jestliže toto pouto neexistuje, nefunguje, tak můžeme mít tisíckrát volby a máme to tak, jak jsme to měli předtím.

 

Takže jsme tam, kde jsme byli?

 

To si nemyslím. My nemůžeme zpátky. Bývali jsme v zemi, kde měli někteří lidé propachtováno. Dnes to mají v majetku. V tom se moc změnilo. Nezlobte se, ale v té době byla Ústřední revizní komise, která aspoň malé zloděje stíhala. Dnes se to neděje, protože je paralyzováno to, čím se vyznačuje demokratický stát — jak judikativa, tak legislativa, tak exekutiva. My si můžeme něco házet do volební urny (to tam hažte popel, je to koneckonců jedno) a není to k ničemu. Jsou dvě vražedné věty pro tuhle republiku: „Nebudeme jako oni“ a „Neznám špinavé peníze“. Svoboda tisku? Jestliže mám redaktory, kteří byli zvyklí psát tendenčně, budou psát tendenčně i nadále, protože „koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“

 

Je velmi jednoduché báti se, že přijde bolševik s rudou hvězdou na čepici. Pak lehce přehlédneme, že už tu máme toho druhého, který má koneckonců jen trochu jiné výložky. „Komunista“ je stranická příslušnost. Bolševik je charakterová vada. Podobně nacista, fašista.

 

Ve chvíli, kdy v této zemi není dostatek lidí, kteří by si řekli, co chtějí, dostanou to, co se jim dá.

 

Někdo chytrý řekl, že optimismus je nedostatek informací. A my přece potřebujeme optimistické lidi.

 

Co si myslíte o Euroregionech a podobných akcích ?

 

Mám velice přesné zprávy z Passovského euroregionu, vzhledem k tomu, že můj přítel je tam krajským radou a rozumí všemu, co se tam mluví (umí totiž slovensky). O tom bych se snad nevyjadřoval, to by mě někdo zastřelil. Považuji euroregiony za velikánský podraz, asi jako kuponovou privatizaci. Jsem velmi zvědav, co lidi kuponovou privatizací získají, nebudu to komentovat. Na druhé straně si myslím, že to byla dobrá věc pro tuhle vládu. Nevydělá sice na tom tolik, aby to nahradilo špatné nebo zakázané investice našich ministerstev a jejich osazenstva, ale něco přece.

 

Na Slovensku mají daleko větší svobodu tisku než v Čechách, protože si ji dokázali udržet. My jsme „vstřícně předposraní“, jak pravil Ludvík Vaculík.

 

Lidi si svobodu a práva musí kontrolovat sami. To za ně neudělá ani ústřední, ani kontrolní, ani jakákoli jiná komise. Člověk si má kontrolovat pro něj důležité věci sám, to je podstata demokracie, chceme-li ji.

 

V posledním výzkumu veřejného mínění většina občanů uvedla, že necítí možnost dovolat se spravedlnosti a svých práv. Pocit bezmoci sílí. V čem vidíte příčinu a co s tím „obyčejný člověk“ může dělat — vlastně proti tomu ?

 

Třeba novinář, jestli je to novinář, tak ví, co má dělat. Jestli je to „žurnaj“ („journaille“)!... Když ho za novinářskou práci vyhodí, tak to je riziko povolání, patří to k jeho práci. Já přece nebudu radit novinářům, co mají dělat. Já jsem to řešil tak, že jsem odešel z rozhlasu a dobrého místa. Domnívám se, že se můžu uplatnit jinde. Když mi nevysílají písničky v rozhlase a televizi, tak jedu na koncert.

 

Víte, co je tu dnes zase módní? Říkat to, co se tvrdilo čtyřicet let: Když tam nebudu já, bude tam jiný a bude horší.

 

Na to mám písničku, jmenuje se Jidáš... „když ne my, tedy zradí ho jiný...“ Nemám, co bych k tomu dodal.

 

Ale to je šílené!

 

To není šílené, to je běžné. Na to jsme si zvykli, to bylo celá léta.

 

Bylo to v šedesátém osmém a bude to nadále, dokud se nedají dohromady lidé, kteří to nechtějí a nebudou dostatečně hluční a dostatečně drzí, aby to prosadili. Nebo budem sedět v hospodě, budem kňučet a hrát forbesa.

 

To je stav společnosti, která si zvolila silnou stranu, zřejmě chtěla vyhánět čerta ďáblem a bude s tou silnou stranou, či s tou koalicí, žít pět let, aby se naučila, co to znamená volit. Nikdo nemá nárok se dnes vymlouvat, že tohle nechtěl. Když si to lidé zvolili, tak to zřejmě chtěli. Ve chvíli, kdy si tato strana dovolí opovrhovat míněním lidu, tak je tu opět: strana má pravdu a je třeba změnit lid. — to je, tuším, Brecht.

 

To znamená, že myslíte, že příští volby ukáží, co lidé chtějí ? Dojde-li k nim? Já o tom pochybuji. Chce se Vám ještě nám zpívat?

 

Je to stále těžší. Část lidí si přichází na mé koncerty zavzpomínat, část opět přichází proto, abych za ně řekl to, co oni se říci bojí.

 

Říkat, že zpívat nám je stále těžší. Bylo by tedy ideální, kdybyste mohl zpívat pro lidi, kteří něco chtějí a co dělají něco pro to, co chtějí?

 

Kdysi dávno jsem v Karlových Varech potkal pana primáře Fiedlera. Zazpíval jsem tam své první písničky. Pan primář mně, tehdy hodně mladému klukovi, řekl: „Karle, to jsou moc krásný písničky. Je fajn, že víte, proti čemu jste, ale ještě to chvíli bude trvat, než budete vědět, pro co jste.“

 

Měl pravdu, to trvalo dlouho. Být proti něčemu je jednoduché, být pro něco, je daleko těžší. Být pro něco, znamená tvrdou těžkou, dlouholetou práci. O tom jsem se přesvědčil. Nedá se vyhrát rychle. Jde o výstavbu povědomí lidí, o které mi jde.

 

O čem budete dál psát a zpívat, pane Kryle?

 

Budu psát to, co jsem ještě nenapsal a o čem ještě nebylo napsáno. Myslím, že to mám tak na sedmadvacet životů. Ale to jen odhadem...

 

Formulovat věci, v poezii i v próze, kresbou i životním postojem. Mám pocit, že jen pramálo nebylo nic napsáno o opravdové lásce, o vývoji a peripetiích lásky. Je rozdíl mezi láskou — lidí, kterým je šest, a to je erotická láska, i když bez sexu, je jiná láska, když je vám třináct a je jiná láska, když jsme se zamilovali, abychom se brali, a jiná láska je, když děti odrostou a vyletí z hnízda. Láska se vyvíjí, v každém věku má trošičku jinou podobu. Třeba je možné o ní napsat spoustu věcí. Na to mi zbývá zbytek života.

 

No a pak ještě budeme mít nějaký druhý život a v tom bychom mohli napsat o vztahu chlapa k chlapovi, nikoliv o erotickém vztahu, nýbrž o tom, když se chlapi perou, když se o něco rvou, anebo jsou kamarádi. Dalo by se napsat o dětech, když rostou a máme další kus toho, co ještě nebylo zmapováno. Je spousta věcí, které jsem ještě nenapsal, třeba pohádek, povídání, vymýšlení si o tom, jak vzniklo to které zvíře, popustit uzdu fantazii.

 

Teď mám před sebou bilanci — vlastně — už jsem s ní začal. Bilanci svého vztahu k vlasti, která už není. Doufám, že to dopíšu. Jde to ztuha, protože člověk dozrává, není už jednoduché psát černobíle, ono těch jemně odstíněných šedí, je čím dál víc. Člověk dokonce začíná být ukecaný, protože se bojí, že by mohl na něco zapomenout.

 

Chtěl bych třeba také zformulovat pocity lidí, kteří jsou kolem nás. Výpovědi jednotlivých lidí, různých profesí, se kterými se intelektuál setká málokdy, intelektuál ve vládě, či na Hradě už vůbec ne. Lidí od pluhu a od šicího stroje, kteří opravují pumpu na traktoru, železničářů, kteří jdou po práci na pivo.... Zmapovat alespoň kousek tohohle života, na to potřebuji druhý, a možná třetí život a vůbec nemám strach, že bych neměl o čem psát. Budu-li schopen, dá-li Pánbůh, že mi to neodejme. Já ten kříž totiž rád.

 

Ptala se Pavla Grünthalová

(Vybráno z NN 12,13/1993)

 

 

Jeho vroucná touha je nesmrtelná inspirace pro píseň, jen pro vroucností označkovanou píseň, IRENU:

 

Ač kvete u potoků černé býlí

a ač mi vadí stáří v rendez-vous,

jde chůzí lehčí kroků lesní víly

a září, září, září v úsměvu.

Ač bezjehličné lesy hyzdí rampy

a za mřížemi pláče Aladdin,

hrst kouzla nabere si z jeho lampy,

svěžejší kapradin.

 

Už zbylo jen pár vět a tráva spálená

a rozbahněná zřídla ve žluti,

chceš hluchým vyprávět, co píseň znamená,

a slepým, co jsou křídla labutí?

 

Už zbylo jen pár slov

a slza na víčku,

a bez pardonu platí zmýlená,

nad prachem katastrof

zní klapot střevíčků:

svá ústa nabídla ti Irena, Irena, Irena!

 

Byť vykolejil svět a není síly,

jež díru v lodi zvedá nad ponor,

přec hledáš cestu zpět,

však černé býlí

se vyplevelit nedá: je to mor!

Plá slunce jako vích

nad cestou úzkou,

svět s jepicemi tančí gavottu,

u sloupů morových

začíná schůzkou tep dalších životů!

 

Už zbylo jen pár slov

a slza na víčku,

a bez pardonu platí zmýlená,

nad prachem katastrof

zní klapot střevíčků:

svá ústa nabídla ti Irena, Irena, Irena!

 

 

Hm Svatý Valentýn byl schopný oční lékař

viděl to zásadní, nemusel být laciný svlékač

jako Slick Rick a Venus" jeho Venuše

vidoucí i s páskou slepce,

má emoce nebývá skepse,

tak postuj nebo přitoč se k němu tak jednoduše… Jirka + modelka Mia?

yeah vtipy a neškodné vrtochy vtipy...

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter