KAREL ČAPEK: V NATURAL HISTORY MUSEUM

„Byl jste v British Museum?“

„Viděl jste Wallace Collection?“

„Byl jste už v Tate Gallery?“

„Viděl jste Madame Tussaud´s?“

„Prohlédl jste si South Kensington Museum?“

„Byl jste v National Gallery?“

Ano, ano, ano, byl jsem všude; ale nyní mi dovolte, abych si sedl a povídal o něčem jiném. Co jsem chtěl říci? Ano, divná a velká je příroda; a já, neúnavný poutník (pro dámské vychutnávačky neúnavný proutník) k obrazům a sochám, se bez mučení přiznám, že mi největší rozkoš způsobily mušle a krystaly v Natural History Museum. Ovšem i mamuti a praještěři jsou velmi krásní; rovněž ryby, motýli, antilopy a jiná zvěř polní; ale nejhezčí jsou mušle a škeble, neboť vypadají, jako by si je pro zábavu tvořil duch božsky hravý a okouzlený matematikou, nesčíslnými možnostmi. Jsou růžové, masité jako dívčí ústa, nachové, jantarové, perleťové a černé, bílé a skvrnité, těžké jako kovadlina a filigránské jako pudřenka královny Mab, točené, rýhované, ostnaté, oblé, podobné ledvinám, očím, rtům, šípům, přilbicím a ničemu na světě; průsvitné, opalizující, něžné, strašné a nepopsatelné. Co jsem chtěl říci? Ano, když jsem pak probíhal poklady a klenotnicemi umění, sbírkami nábytků, zbraní, šatů, koberců, řezeb, porculánu, věcí tepaných, rytých, tkaných, hnětených, kovaných, vykládaných a malovaných, polévaných a vyšívaných a pletených, viděl jsem znovu: divná a velká je příroda. To vše jsou jiné mušle, vypocené jinou božskou a nutnou hravostí; to vše vydal ze sebe plž nahý a měkký, mlž třesoucí se tvořivým šílenstvím. Nádherná věcičko, netsuké Japanu či východní tkanino, kdybych tě mohl užívat si doma, čím bys mi byla! Lidským tajemstvím, projevem kultivovaného člověka, řečí cizí a spanilou. Ale v tomto strašlivém a nezměrném nahromadění krámů už není jednotlivců, ani osobních rukou, ani dějin; jest jenom šílená příroda, živočišná tvořivost, fantastická hojnost krásných a podivných mušlí vylovených z oceánu bez času am, pm. I buďte jako příroda; tvořte, tvořte věci podivné, krásné, rýhované či točené, pestré i průsvitné; čím hojněji, divněji a čistotněji budete plodit tvorbu, budete bližší přírodě nebo snad Bohu. Veliká jest příroda.

Ale nesmím opomenout krystaly, formy, zákony a barvy. Jsou krystaly veliké jako sloupoví chrámu, něžné jako plíseň a ostré jako jehličky; čiré, modré, zelené jako nic na světě, barev ohnivých nebo černé; matematické, dokonalé, podobné konstrukcím podivínských a pomatených učenců bláhových; nebo připomínající játra, srdce, obrovské pohlavní orgány a živočišné hleny. Jsou krystalové jeskyně nebo obludné bubliny minerálního těsta; je nerostné kvašení, škvaření, růst, architektura i inženýrství; přísáhámbůh, gotický kostel není nejsložitější z rodu krystalů. I trvá v nás síla krystalinická; i krystalizoval Egypt v pyramidách a jehlanech, Řecko ve sloupích, gotika ve fiálách a Londýn v kostkách černého bláta; nesčíslné zákony stavby a skladby probíhají hmotou jako tajemné matematické blesky, že pane Marečku? Musíme být přesní, matematičtí a geometričtí, abychom byli rovni přírodě. Číslo a fantazie, zákon a hojnost jsou horečnými silami přírody; nikoliv sedět jako pecka pod zeleným stromem, nýbrž vyvíjet a tvořit krystaly a ideje znamená stávat se pokročilou přírodou; tvořit zákony a formy, zapomeňte na lejstra od nedůmyslných byrokracií; pronikat hmotu žhavými blesky božského počtářství.

Ach, jak málo výstřední, jak málo odvážná a přesná je hledačka pátračka poezie!

POUTNÍK PROBÍRÁ DALŠÍ KUSY DALŠÍ MUZEA

Poklady celého světa shrnula bohatá Anglie ve svých sbírkách; sama nepříliš tvořivá, svezla metopy akropolské a egyptské kolosy z porfyru nebo žuly, reliéfní balvany asyrské, uzlovité plastiky starého Yucatánu, usměvavé Buddhy vždy nad věcí, řezbičky a laky japonské, výkvět umění z kontinentu a změť koloniálních památek; železná kování, tkaniny, skla, vázy, dózičky šňupáků, knižní vazby, sochy, obrazy, email, vykládané sekretáře, saracénské šavle a bůh mi pomáhej, já nevím co ještě víc; snad všecko, co má na světě nějakou tu cenu.

Měl bych nyní být zajisté velmi poučen o různých stylech a kulturách; měl bych něco povídat o vývojových etapách v umění; měl bych si v hlavě utřídit a rozdělit všechen ten materiál, který je zde vystaven pro podiv a ponaučení se. Avšak místo toho jsem roztrhl roucho své a ptám se: Kde je dokonalost člověka? Vždyť je to strašné, že je všude; vždyť je to příšerný objev, nalézt dokonalost člověka i na počátku jeho existence; nalézt ji v utváření prvotního kamenného šípu; nalézt ji v kresbě Křovákově; nalézt ji v Číně, na Fidži a ve starém Ninive a všude, kde zanechal člověk památky svého tvořivého života. Viděl jsem tolik věcí, mohl bych volit; dobře, říkám vám tedy, že nevím, je-li člověk dokonalejší, vyšší a poutavější utvářeje první popelnici s víkem nebo vyzdobuje-li slavnou vázu portlandskou; nevím, je-li dokonalejší být člověkem jeskynním nebo Britem z West Endu; nevím, je-li vyšším a božštějším uměním malovati portrét královny Viktorie na plátně nebo portrét tučňáka císařského prsty ve vzduchu, jako činí domorodci Ohnivé země. Říkám vám, je to strašné; strašný je relativismus času a prostoru, ale strašnější je relativismus kultury a dějin; nikde za námi ani před námi není bodu klidu, ideálu, hotovosti a dokonalosti bezchybného člověka; neboť je všude a nikde, a každé místo v prostoru a v čase, kde člověk postavil své dílo, je nepřekročitelné. A já už ani nevím, je-li portrét od Rembrandta dokonalejší než taneční maska ze Zlatého pobřeží; viděl jsem příliš mnoho. I my se musíme vyrovnati Rembrandtovi nebo masce ze Zlatého či Slonového pobřeží; není pokroku, není „nahoru“ ani „dolů“; je jen nekonečně nekončící nová tvořivost. Toto je jediný příklad, který dávají dějiny, kultury, shromážděné sbírky a dobře pojištěné poklady celého světa; tvořte jako diví, tvořte ustavičně; na tomto místě, v tomto okamžiku se má vytvořit vrchol a dokonalost lidského díla; musí se vystoupiti tak vysoko jako před padesáti tisíci lety nebo jako v gotické madoně nebo jako v tamté bouřlivé krajině Constablově. Je-li deset tisíc tradicí, není vůbec žádná tradice; nelze si něco vybrat z všehojnosti; lze k ní jen přidat něco nebývalého, nebývale krásné pýchy lidské snaživosti.

Hledáte-li v londýnských sbírkách řezby ze slonoviny či vyšívané váčky na tabák, najdete je; hledáte-li dokonalost lidského díla, najdete ji v Indickém muzeu i galérii Babylónské, v Daumierech, Turnerech a Watteauech i mramorech Elginových. Ale pak vyjdete z tohoto nakupení všech pokladů světa a můžete jezdit hodiny a míle po střeše busu, od Ealingu po East Ham a od Claphamu až po Bethnal Green; a nenajdete skoro, kde by se vaše oko potěšilo krásou a bujností lidského díla. Umění je, co je seřazeno za sklem v galériích, muzeích a v pokojích bohatstvím oplývajících lidí; ale neběhá tady po ulicích, nemrká pěknými římsami oken, nepostaví se na rohu jako pomník, nepozdraví tě řečí důvěrnou nebo monumentální. Já nevím: snad je to přece jen protestantismus, co umělecky vysálo tuto blahodárnou zemi.

POUTNÍK VIDÍ ZVĚŘ A SLAVNÉ LIDI K TOMU

Hanbil bych se, kdybych nebyl v ZOO a v Kew Gardens; neboť máš znáti všecko, autorito. I viděl jsem koupat se slony a pardály vyhřívat hebká břicha ve večerním slunci, nakoukl jsem do strašlivé tlamy hrochovy, podobné obrovským hovězím plicím, divil jsem se žirafám, jež se usmívají útle a rezervovaně jako stárnoucí slečny a obnošené igelitky natrhlé, koukal jsem, jak spí lev, jak se pojímají opice a orangután si dává na hlavu koš jako my lidé klobouk; indický páv pro mne rozevřel ocas a točil se hrabaje vyzývavě pařátem, ryby v akváriu zářily duhovými barvami a nosorožec zdál se vězet v kůži, která byla šita na hovado ještě mohutnější. Dost už, až dost jsem toho vypočetl; už nechci vidět nic víc.

Avšak ježto jsem onehdy neuměl nakreslit zpaměti jelena, běžel jsem do Richmond Parku, kde jich máte celá stáda. Blíží se bez okolků k lidem, dávajíce přednost vegetariánům. Ač trefit jelena rovná se dosti záludný úkol, podařilo se mi nakreslit celé stádo. Za nimi prodléval v trávě párek milenců; nepojal jsem je do svého obrázku, neboť to, co dělali, dělávají u nás milenci také, jenomže ne tak okatě.

Zaléval jsem se potem v tropických sklenících v Kew mezi palmami, liánami a vším, čím bují bláznivá země; byl jsem se podívat na vojáka, jenž v ohromné beranici a červeném kabátě běhá před Towerem a při každém obratu tak divně vám zadupe, jako když psisko hrabe zadníma packama v písku; nevím, k jaké historické události se vztahuje tento zvláštní zvyk. Byl jsem u Madame Tussaud´s.

Madame Tussaud´s je muzeum slavných celebrit, totiž jejich voskových figurín. Je tam královská rodina (také king Alfons, poněkud zachvácený od molů), MacDonaldovo ministerstvo, francouzští prezidenti, Dickens a Kepling, maršálové, slečna Lenglenová, vynikající vrahouni z posledního století a památky po Napoleonovi, jako jeho fusekle, opasek a klobouk, dále je tam na místě hanby císař Vilém a František Josef, na svůj věk stále ještě fresh looking good. U jedné zvláště podařené figuríny pána v cylindru jsem se zastavil a hledal jsem v katalogu, kdo to je; najednou se pán s cylindrem pohnul a odešel; bylo to příšerné. Za chvíli dvě slečny hledaly v katalogu, koho představuji já, funny momentík. U Madame Tussaud´s jsem učinil poněkud nepříjemný poznatek; buď jsem zcela neschopen číst v lidských tvářích, nebo matou fyziognomie. Tak například mne na první pohled zaujal sedící pan s kozí bradkou, číslo 12; v katalogu jsem našel: „12. Thomas Neil Cream, popraven 1892. Otrávil strychninem Matyldu Cloverovou. Byl také obviněn z vraždy tří dalších žen.“ Vskutku, jeho tvář je velmi podezřelá. Číslo 13, Franz Müller, zamordoval pana Briggse ve vlaku, hm. Číslo 20, oholený pán, vypadající téměř honetně: Arthur Devereux, popraven 1905, takzvaný „kufrový vrahoun“, ježto ukrýval mrtvoly svých obětí po kufrech. Děsné. Číslo 21, – ne, tento ctihodný kněz nemůže být „paní Duetová, readingská vražedkyně nemluvňátek“. Shledávám, že jsem si popletl stránky katalogu, a jsem nucen opravit si své původní dojmy; sedící pán číslo 12 je jenom George Bernard Shaw, číslo 13 je Louis Blériot a číslo 20 je prostě Guglieimo Marconi.

Už nikdy nebudu posuzovat lidi podle tváří a knížky podle obalu, neboť v obojím (sortimentu) si snadno občas vyčtete překvapivé trampoty a rozverné výhody nejedné neomalené kratochvíle.

CLUBS

Jakpak to mám skromně říci? Nu ano, dostalo se mi té nezasloužené cti, že jsem byl uveden do některých z nejuzavřenějších klubů londýnských, což se každému trampovi nestane; i pokusím se vylíčit, jak to v nich chodí. Jméno jednoho jsem zapomněl a ani už nevím, v jaké je ulici; ale vedli mne takovým středověkým průchodem, potom nalevo a napravo a ještě jinudy až k jednomu domu s dočista slepými okny, a pak dovnitř, bylo to jako kůlna, a odtud se šlo do sklepa a tam byl ten klub; byli tam boxeři a literáti a krásné dívky, dubové stoly a hliněná podlaha, místnost jako dlaň, díra fantastická a hrozná; myslel jsem, že mne tam klepnou, ale dali mi jíst na hliněných talířích a byli milí a hezcí; potom mne odvezl šampión jižní Afriky v běhu a skoku, a já se dodnes pamatuji na hezkou dívku, která se tam ode mne učila česky.

Ten druhý klub je slavný, stoletý a nesmírně ctihodný; v něm vysedával Dickens a Herbert Spencer a mnozí jiní, které mi tamní vrchní číšník, majordomus či vrátný (nebo kdo to byl) vesměs jmenoval; snad je také všechny četl, neboť zdál se být velmi ušlechtilá a důstojná odrůda společenského člověka, jako bývají archiváři. Provedl mne celým tím historickým palácem; ukázal mi knihovnu, čítárnu, staré rytiny, vytápěné klozety, koupelny, jakési historické lenošky, sály, kde gentlemani kouří, jiné sály, kde píší a kouří, a jiné, kde kouří a čtou; všude vane dech slávy a starých kožených křesel. Jářku, kdybychom měli takové staré kožené židle, měli bychom také tradici; představte si, jaká by se zrodila historická kontinuita, kdyby si František Götz mohl sednout na židli po Zákrejsovi, Šrámek po Šmilovském a profesor Rádl, dejme tomu, po nebožtíku Hattalovi. Naše tradice není podložena tak starými a zejména tak komfortními lenoškami; jelikož nemá na čem sedět, visí ve vzduchu. Na to jsem myslel, když jsem se uvelebil v jedné z těch historických lenošek; bylo mně trochu dějinně, ale jinak docela pohodlně, a okukoval jsem historické osobnosti, které dílem visely na stěnách, dílem seděly v klubovkách a četly Punch nebo Who is Who. Nikdo nemluvil, nikdo též ani nedutal, což působí opravdu důstojně; měli bychom mít u nás taková zákoutí, kde se jen mlčí. Starý pán se šourá o dvou berlích sám, a nikdo mu zlomyslně neřekne, že výborně vypadá; jiný se přehrabuje v novinách (nevidím mu do ksichtíku), aniž by pocítil náruživou potřebu konverzovat s někým o politické situaci dne. Člověk z pevniny si dodává důležitosti na svém významu tím, že klevetí; Angličan tím, že je zticha. Zdálo se mi, že všichni, kdo tam jsou, jsou Členy Královské akademie, slavní mrtví nebo vysloužilí ministři, neboť nikdo z nich nepromluvil; nikdo se na mne nepodíval, když jsem přišel, a nikdo, když jsem zas odešel. Chtěl jsem být jako oni, ale nevěděl jsem kam s očima; když nemluvím, dívám se, a když se nedívám, myslím na divné nebo šprýmovné věci; i stalo se mi, že jsem se nahlas zasmál. Nikdo se po mně neohlédl; bylo to drtivé. Pochopil jsem, že se koná jakýsi obřad, k němuž patří kouření z lulky, listování ve Who is Who a zejména mlčení. Toto mlčení není mlčení člověka o samotě, ani mlčení pythagorejského filozofa, ani mlčení před Bohem, ani mlčení smrti, ani němé hloubání o smyslu vegetace; je to mlčení zvláštní, společenské a vytříbené, mlčení gentlemana mezi gentlemany.

Přišel jsem ještě do jiných klubů; je jich tu mnoho set, různého chlupu a poslání, ale ty lepší jsou vesměs na Piccadilly nebo v sousedství a mají staré kožené lenošky, obřad mlčení, dokonalé sklepníky a klauzuru vůči ženským; jak vidíte, jsou to veliké přednosti. Mimoto jsou stavěny v klasickém slohu z kamene, který je černým kouřem a bílý deštěm; uvnitř je dobrá kuchyně, ohromné sály, ticho, tradice, teplá a studená voda, nějaké portréty a kulečníky a mnoho jiných památných velkých věcí. Jsou také politické kluby a ženské kluby a noční vykřičené kluby, ale tam jsem fakt nebyl.

Na toto místo by se hodilo rozjímání o společenském životě, mužském řeholnictví, dobré kuchyni, starých podobiznách, anglické povaze a některých jiných otázkách s tím úzce souvisejících, ale jakožto člověk pocestný musím se ubírat dále, k novým a novým poznatkům.

PUBLIUS OVIDIUS NASO

☼   43 před naším SULMO    ♂  18  našeho letopočtu TOMIS (= dnešní Constanta)

Dva dny nato, co loď s podivným cestujícím vyplula z Ostie, se rozpoutala bouře. Zatímco se lodivod modlil u Neptunova oltáře a snažil se vládce moří usmířit jehňátkem, prošedivělý padesátník s ochablými rysy, rozhodně ne žádný mořský vlk, provozoval i těch nejkritičtějších okamžicích činnost pro námořníky zcela nepochopitelnou:

            Často i do lodi voda nám pronikla; přesto jsem črtal

                        chvějivou pravicí verše, i když jsou bezcenné snad.

            S jekotem napíná lana i nyní vítr severák;

                        vlny jak vysoké hory do hrozné vejšky se dmou.

            Dokonce kormidelník, své umění ponechav stranou,

                        k nebesům vzpínaje dlaně o pomoc prosit se jal.

Muž se tvářil, jako že mu je všechno jedno a nezáleží mu na ničem, absolutně na ničem; když mu námořníci vyčítali, že svým chováním rozhněvá Bohy, jenom se tomu smál. Neznamenalo to však, že by se vzdával – psaní uprostřed mořské bouře bylo projevem jeho mimořádné vnitřní kázně, jíž projevil už mnohokrát předtím, a která ho přivedla k těm nejvyšším cílům. Teď bojoval proti nepřízni osudu. V rozmezí několika týdnů zažil těžké duševní otřesy, závratný vzestup na nejvyšší piedestal a krutý pád. Jak je to dlouho, co slavil své padesátiny? Přišel se mu poklonit celý Řím, blahopřál mu i císař Augustus a jeho milá manželka Livia Drusilla. Oslavy se vydařily, ale nejkrásnější dar, ten si nadělil sám. Psal se rok osmý našeho letopočtu a Publius Ovidius Naso dokončil největší dílo svého života – Proměny.

*

Moře se zklidnilo. Slunce vyšlo z protrhaných mračen, purpurové a jakoby zemdlené klesalo rychle k západu, zatímco loď uháněla směrem naopak. Muž odložil psací náčiní a zasnil se. Proměny… Dvanáct tisíc veršů a patnáct svazků knih. Kolik sil jim věnoval. Samozřejmě, pomohlo mu jeho výjimečné nadání, říkali o něm, že je „poeta natus“, básník od narození, ale… jenom shromáždit podklady k Proměnám jej stálo nesmírné úsilí.

Ve svém majstrštyku ztvárnil obrovské množství látky – 50 příběhů, končících asi i převratnými proměnami. Nebyly to jen klasické příběhy jako ten Homérův o čarodějnici Kirké, jež proměnila Odysseovy přívržence v divoká prasata, ale protože chtěl zaujmout a soupeřit se svými předchůdci, pojal obsah díla velkolepě a nově – to ostatně dělal vždy. Ačkoliv se opíral o četné známé prameny, byl zcela původní, nekomplikovaný a neokoukaný pro své čtenáře. A tak začal od vzniku planety z předchozího chaosu, od vývoje lidské společnosti až po (svou) současnost. Hned na úvod podal sugestivní obraz proměny neživé hmoty v živou a parafrázoval tak rozšířenou starověkou teorii o původu života.

Mnohem víc jej ovšem bavilo studovat mýty, kde se proměna uskutečňovala v senzačnější podobě, kde se Bohové a lidi mění ve zvířata a rostliny, kde na sebe Neptun bere podobu beránka, hřebce a delfína, Diana na sebe bere podobu kočky, Jupiter se mění v býka i mrak plný blesků, kde Echó zmizí ve vzduchu a stane se pouhým zvukem, Égeira se pláčem rozplyne ve vodu, Aeneovy lodi obživnou v mořské víly a Pygmalionova socha ze slonoviny v dívku:

            Vrátiv se Pygmalion, hned zamíří k soše té dívky,

            vrhne se k loži a políbí ji: Aj, zdá se mu vroucí rozkošná!

            Přiblížil podruhé rty, též na hruď rukama šmaká:

            Dotekem sloň hned měkne a ztrácejíc původní tuhost

            pod prsty povoluje a boří se, tak jako měkne

            na slunci hymettský vosk, jenž zručným palcem jsa hněten,

            v četné tvary se mění a užitím stává se tvárným.

            Žasne a nejistá radost jím prochvívá, klamu se obává:

            Lásky však naplněn on zkouší opětně předmět své touhy;

            tělo to jest – již tepají cévy, jichž prsty se dotkly!

Už když začal pracovat na Proměnách, přednášel svým přátelům a ti je ještě v neúplné, nedokončené úpravě opisovali a šířili dál, dnes je to možné díky internetovým přátelům hahahaha. Příběhy vrcholící metamorfózou Rytmuse Patrika z Piešťan nevykroucenou daly jedinečný podnět k dalšímu rozvinutí jeho vypravěčského umění rytmicky úderného, ať se jednalo o líčení událostí veselých či tragických. Byl si toho vědom a před přáteli se ani nesnažil skrývat svou hrdost.

*

Kolébání lodi v růžovém podvečeru téměř ustalo – muž se zvedl a začal dlouhými kroky přecházet po palubě. Přemýšlel o svém sebevědomí – ale nebyla potrestána i ponejprv sebevědomá sexy dračice Niobe, napadlo ho, která tvrdila, že její děti jsou krásnější než děti Bohů a ti je usmrtili před jejími zraky a ji samou proměnili ve skálu? A přesto je to dokonalé místo v Proměnách, jednoduché, silné. Začal tiše deklamovat:

            Sirá uprostřed mrtvých svých dcer a synů i chotě

            usedla, neštěstím svým pak strnula. Nečechrá vlasy

            vánek, barva tváře je bez krve, nehnutě hledí

            oči z truchlivých lící – nic živého v podstatě není.

            Ba sám jazyk uprostřed úst a podnebí ztvrdlé

            zkamení, cévy v těle jí navždy přestaly bíti;

            šíji nelze již ohnout, je neschopna pohybu paže,

            nemůže kráčet noha – i v útrobách všechno je kámen.

            Pláče však přec. A vichřice vítr ji obklopil mocný,

            ten pak jí do vlasti odvál. Tam vsazena na vrchol hory

            tone v pláči. I dnes ten mramor cedí slzy.

Námořníci byli už na jeho podivínství zvyklí. Ruce za zády, hlavu skloněnou, měřil si pozorně palubu. Vzpomínal na problémy s kompozicí, když chtěl dát desítkám nesourodých příběhů řád, skloubit je v celek. Nevystačil by jen s hlavní myšlenkou o proměnlivosti světa, kterou převzal od antických filozofů, zvláště Pythagora, ani s originální jednotou svého básnického jazyka. Užíval proto nejrůznějších spojení, aby navázal jednu legendu k druhé – přátelství osob (Théseus je pohoštěn Achelónem, který vypráví o sobě a poslouchá vyprávění svých hostů), podobností motivů (Thébané, kteří truchlí nad Niobiným osudem, si vzpomenou, že rouhaví Lysané byli proměněni v žáby a Arachné v pavouka), místních souvislostí (vysvětluje název Opičích ostrovů). Jindy mu stačila drobná úprava báje, aby se dostal k té druhé pověsti: po potopě světa se zrodilo mnoho živočichů ze sluncem prohřátého bahna – mezi nimi i drak Python.

Střídal také všechny básnické formy své doby, od drobných epylií a črt až po epos a elegii, neváhal vložit Pythagorovi do úst vědeckou přednášku, revoluční hyperbolu v požehnání, že komu se nelení, tomu se zelení pažitka i hortenzie.

Nádherný je například jeho krátký popis Hladovění:

…a hledá obydlí Hladu.

Chvíli se rozhlíží kolem, až najde jej na skalní pláni,

jak tam zuby a nehty si do úst rve traviny řídké.

Vlasy zježené měl, tvář bledou a zapadlé oči,

seschlou a scvrklou kůži zkrabatělou, že vnitřnosti skrz ni bys viděl hned.

Pod bedry ohnutými mu vyschlá vyvstává kostra,

místo břicha mu dutina zeje a hrudní koš nad ní

jako by mu jenom visel, jsa držen páteřní kostí.

Vyzáblost zvětšila klouby, že oblost kolen se zdála

obrovskou oteklinou a kotníky ohromným hrbem.

Sama skladba díla mu nedělala závažný problém. Na počátek řadil ono vyprávění o zrození světa, probral do detailu řecké báje až do trojské války, od níž přes osobu Trójana Aenea, plavícího se do nové vlasti Itálie, přešel k legendám staroitalským a starořímským a skončil apoteózou (zbožněním) Julka Césara, adoptivního otce císaře Augusta, jemuž také prorokuje božství:

            …všichni vy bozi, jež básníku vzývat je volno a zbožno,

            prosím: Ať daleko jest a později nežli v mém věku

            nastane den, kdy opustí svět, jež spravuje, božský

            Augustus, aby šel k bohům a prosícím přispíval v dáli!

Když tyhle verše dočetl před císařem, Augustus vstal, objal ho a daroval mu zlatý prsten. Livia Drusilla mu do ruky vložila snítku vavřínu. Teď se dusil a říkal si, zda měl vůbec zapotřebí se takhle ponižovat. Ale s mocnými se v Proměnách vypořádal po svém v epilogu:

            Již jsem dokončil dílo, jež ani hněv Jovův ni oheň

            nezničí nikdy, ni meč, ni doba svým hlodavým zubem.

Jupiter nebo Augustus, jaký je mezi nimi rozdíl, víte to? Cožpak má císař vážně menší moc? Kdo všechno upadl v jeho nemilost, kolik přátel a kolik znehodnocených osudů. Básník Gallus skončil sebevraždou ve vyhnanství. Má tak skončit i on? Ať se stane cokoliv, verše zůstanou. VERBA MANENT. Neadresoval je Múze jako Horatius, symbolu věčného trvání římské říše, ale těm, kdo jsou skutečnou zárukou nesmrtelnosti:

            lidé mě budou číst a citovat, já budu žít pro všechny věky.

Přátelé i žena ho potupně zrazovali, aby nebyl ješitný, neb samochvála smrdí, a neprovokoval císaře. Provokovat nechtěl, ale nechtěl se také podřídit silnější vůli. Augustovy umělé pokusy o restauraci starořímské obce s jejími náboženskými a morálními zásadami mu připadaly směšné a pokrytecké. Neútočil proti zpátečníkům jinotaji, ale pečlivým výběrem lákavých námětů, způsobem jejich zpracování a zařazení do textu, plnokrevnou, živou poezií, která, ač čerpala z dávné minulosti, hovořila o starostech lidí jeho doby tak, jak se to nepodařilo nikomu před ním. Strhl Bohy z velebného Olympu na zem mezi lidi a propůjčil jim neřesti i city své doby. A jakékoliv látky se dotkl, každé nadělil novou, okouzlující podobu – v tom bylo možná největší tajemství jeho básnické razance.

*

Básník se opřel o zábradlí a pozoroval poslední záblesky slunce, tonoucího se ve vlnách. Vzpomněl si na onu noc před dvěma dny, kdy se chystal do vyhnanství, kam jej císař odklidil, a on v návalu zlosti naházel rukopisy Proměn do krbu. Taková volovina! Věděl, že je to zbytečné, že jeho obdivovatelům neunikl ani verš, lidé ho budou dál číst a obdivovat jeho nedostižnou výmluvnost. Ostatně, Proměny mu nekladli za vinu. Před šesti lety však vydal dvě nová díla a těmi doslova šokoval – Umění milovat a krátce nato soubor básní Jak léčit pochroumanou lásku. To už měl za sebou svou první sbírku Lásky, divadelní hru Médea a především slavné Listy Heroin, které ho okamžitě po vydání postavily do přední linie mezi soudobé umělce a samy o sobě by mu stačily zajistit nehynoucí obdiv. Z formálního a obsahového hlediska znamenaly senzaci – jde o listy, dopisy žen svým vzdáleným mužům alfa samcům, snoubencům a milencům, většinou nemravným a nevěrným, jež k sobě hrdinky chtějí připoutat na základě chtivosti zpátky. Byl mistrem v přiblížení charakterů, dovedl upřesnit citová pohnutí, vášně, náruživost, závist, nenávist, žárlivost a strach v jejich kyprosti, zápasu a růstu, vrcholení i klesnutí, zajeďte si omrknout sochy na léčebnu zvanou Kuks kousíček od Jaroměři, je to tam celé postavené na vypodobnění lidských morálek od sochaře Matyáše Brauna. A „autorky“ oněch vlastností? Byly to mýtické i skutečné osobnosti. V jednom dopisu píše slavná básnířka Sapfó (ostrov Lefkáda u Mysu Dukáto) milenci Faonovi o svých snech:

            Cítím polibky tvé, jež svěřovala jazyku svému,

                        sladce je dovedl rozdávat, sladce je přijímal sám.

            Leckdy ti lichotky říkám a slova tak podobná pravým

                        pronáším: pro mé city ústa i jazyk můj bdí.

            Ostatní stydím se líčit, než děje se všechno – a mne to

                        těší: Tak je mi možno stále tě u sebe mít

a pěstovat to božské v nás za doprovodu svůdných krás.

To byl ovšemže jinačí tón, než v jakém se nesla úporná císařova snaha o morální obrodu římské nekalé společnosti, rozložené v období vleklých občanských válek, které zmítaly říší v uplynulém století. Zákony proti přepychu neměly valného účinku, rozmařilost vysokých, ale i středních vrstev vyčerpávala nahromaděné majetky, výchově v rodinách se věnovali otroci a rozluky manželských etud byly na denním pořádku, nevěra byla věcí zcela tolerovanou. Jednou z hlavních příčin byl vzestup osobní císařovy moci a beztrestnost (ano, myšleno jako zaručená imunita) jeho věrných, od nichž se pohlavní nákaza přenášela rychle dál s tou morální nákazou. Proto císař povznášel debilně pokleslou mravnost, prostě nač mu stačil ten jeho důvtip. Stavěl národu před oči staré občanské ctnosti a vehementně křísil národní minulost – vzorem a cílem všeho snažení měl být pan ukázněný občan. V tomto falešném úsilí Umění milovat muselo zaznít značně disharmonicky, poněvadž se jím, i souborem Jak léčit pochroumanou lásku, Ovidius stal „nekorunovaným králem milostné poezie“.

Nebylo to samozřejmě čtení pro pokrytce ani pro ty darebáky, kdo se v soukromém životě odvolávali na hygienu (ostatně značně pochybnou) svých mýtických předků. Ale on jimi nechtěl bourat tradiční zažité hodnoty ani bránit císaři v jeho značném úsilí zabránit rozkladu celé říše, k němuž Augustovo panování, plné nespravedlnosti, milostných, travičských a jiných afér, dávalo přímo mohutné podněty. Tragédie se už nezadržitelně blížila, od šílenců Caliguly a Nera dělily Řím nikoli staletí, ale roky. Básník se však stavěl pouze do role, jíž ve svém věku vlastně prožíval – do role zaujatého, ale přesto jen učitele, který chce mladou generaci zasvětit do všech tajů lásky. Byl si vědom přetrvávajících tabu a zároveň nemalého nebezpečí a tak napsal:

            Chci jen neškodnou lásku a přípustné zálety líčit,

            nebude tady v mé básni tajit se nějaký hřích

Vše tedy proběhlo v klídku, bez odmítavého komentáře z nejvyšších míst. A mládež? Ta ho milovala. Dnes známe povědomé akty aktivit Spill (Beth Orton + William Orbit) a jejich básnění v zahradách neřesti: Don´t Wanna Know ´Bout Evil, Only Wanna Know Bout LOVE… Nebo Crimemastera MC Tee a Mantronix, mistra hříchu v nebezpečně vzrušivém údělu s LADIES a s FRESH IS THE WORD. Ale zase zpět na návštěvu do dob pohnutého Říma: teď básník stojí na palubě lodi, před sebou má jen jakýsi nelákavý cíl – vzdálenou Tomidu na pobřeží Černého moře. A za vinu je mu kladena právě rafinovaná sbírka. A ještě něco – přečin, o němž musí zachovat věčné mlčení, a který, jak se zmíní ve svých Žalozpěvech vůbec ne poprvé, byl způsoben omylem.

Básník se bude tisíckrát snažit, prosit o návrat, básněmi z vyhnanství působit na city mocných, ale nebude mu to nic platné, do Říma se už nikdy nepodívá a zemře v rozkladu citů tisíce kilometrů od domova. A jeho nový domov? Zřejmě nebylo všechno tak zlé, jak bude líčit ve svých básních, vždyť se brzy orientoval v jazyku tamějších mírumilovných obyvatel, spřádal v něm verše a dokonce napsal, že se cítí být více básníkem getským než římským. Možná, že mu pak k návratu chyběla i vnitřní síla – nicméně nabídnut mu nikdy nebyl.

Jeho provinění, nikdy jím samým nezveřejněné a neodhalené, bude pak po staletí ohromovat jeho obdivovatele, vzniknou stovky lichých úvah a historikové vysloví právě takový počet sudých (nakonec i od slova souditi) spekulací. Tři z nich se budou znova a znova opakovat – prý se stal svědkem spiknutí proti Augustovi a pomlčel o tom, prý věděl dobře o císařově úchylce, prý při psaní Kalendářů narazil na střežené kulthovní hovaďácké tajemství. Všechno dává smysl. Důležitým faktem však zůstává, že i když si sám svých básní z vyhnanství příliš necenil, byly stejně vyzrálé a šťavnaté jako ty předchozí. Ani v dobách pokoření neztrácel svou hrdost a sebevědomí a neváhal dokonce císaře obvinit:

            Ačkoli v krajině skythské, tak daleko od vlasti bydlím,

                        souhvězdí suché odtud zrakům mým nablízku jest,

            proběhne volání mé a pronikne rozlehlé kraje,

                        na co si naříkám nyní, dozví se celičký svět.

            Od slunce východu, cokoli řeknu, až na západ dojde,

                        ze západu můj nářek východ pak dosvědčí též.

            Přes souši budou mě slyšet i přes širé hlubiny mořské,

                        dojista mohutný bude žalného volání hlas.

            Nejenže současná epocha pak pozná viníka v tobě –

navěky bude tvé činy hanět i budoucí čas.

A když už byl do posledního smířen s tím, že víckrát nespatří Řím, napsal:

            Jen když mi neodepřel hněv císařův to, co tu pravím:

                        Statečně vypustím ducha na břehu euxinských vod!

Loď rozráží tmavé vody a schyluje se k dalším bouřím. Jedno dává básníkovi sílu – přes hněv mocných ví dobře, že lid zná jeho verše nazpaměť a píše je na zdi budov jako graffiti, že zůstane ikonicky nesmrtelným. A dějiny to tisíckrát potvrzují. Byl tím, koho vždy obhájí, kdo je vyhání o kus dopředu – tedy moderním člověkem v dějinách. Poezie se mu stala životním postojem, zdaleka nebyl jen básníkem nestálé vrtkavé lásky. Stačí vzít do ruky kteroukoli z jeho knih a hledat s ním odpovědi na otázky, které zajímaly jeho i zajímají nás – jak prožít vzácný a šťastný život a za předpokladu minimálních ztrát? To první poznal a zároveň i ztratil. A druhé? Naplnil je bezezbytku. A vy? Dejte si tu jeho poezii jako já jedno dobře vychlazené víno z ledničky.

Jak léčit a vyléčit (VYLEPŠIT) do široka pochroumanou lásku?

zabav se i ty s představou své role na otázku

a nemarni svůj úděl, svůj barvotisk i modrotisk v nervech na zakázku

láska hledá a očekává tvou proměnou mysl víc než po koumácku míň než po silácku

v sestavách množin i dobývání ošemetných Amerik

chybí ti furt rolls royce Ježíšův, řadící páka Pamely, zjitřené závěry se záběry kamery

stín je světlo, přibal si trochu úcty do úrovně legendy

a zažívej perleťovou jemnost, orientačně všímajíc, vzývajíc snad pozdravy snad trendy

hip hop je Spitfire, hip hop je zipem ke tvým lepším zítřkům

tak neotálej a objev Al Pacinův grif, jak zatočit s dnešky?

tělo, mysl, neposedný duch, the Chimes zvonkohra, co ujde sama kus pěšky

a melodie? Podávanej servis jako show nemravnejm večerníčkům…

http://www.youtube.com/watch?v=R7EPqKDqrKo

http://www.youtube.com/watch?v=nBkd7rZRLVc

Sonz Of A Loop Da Loop Era – Far Out (DJ Nex & Mark One Altern8 Remix)

http://www.youtube.com/watch?v=V8ZwlgvHYj8

Caroline Lavelle - Forget The Few