Malá Jessica se rozběhla k otci, který právě otevíral dveře.

"Tati, už je mamince líp? Kdy ji pustí domů?"

A on jí nedokázal říct, že maminka už se nikdy domů nevrátí, že má teď domov jinde, kde není bolest...

"Nevím, broučku, doktoři ještě nerozhodli, kdy ji pustí, musíš být trpělivá. Pojď, půjdeme na zmrzlinu, ano?" Chytil dcerku za ruku a vyšli do slunečného dne. Neměl by lhát, ale jak vysvětlit dítěti to, co nemůže pochopit ani dospělý?

Druhý den ráno odcházel do práce a nechal Jessicu ještě spát. Za chvilku stejně přijde paní na hlídání a ta má vlastní klíč.

Když se večer vrátil z práce, šel za Jessicou do jejího pokoje, aby jí přečetl pohádku. Malá už ležela v postýlce a bouřlivě ho vítala. Když si sedl a otevřel knížku, překvapila ho: "Tati, povídej mi něco o andělech."

"A pročpak? Já myslel, že ti dočtu včerejší pohádku."

"Protože se mi v noci zdálo, že ke mně přišla maminka, ale vypadala jako anděl."

Hrdlo se mu stáhlo a chvíli nemohl promluvit. Teď by mohl všechno říct.

"A co říkala?"

"Že nemám být smutná, protože je jí dobře. Tati, maminka je teď v nebi? Asi jo, když je anděl, že jo?"

Slzy mu tekly po tvářích, když odpovídal: "Ano, Jessico, maminka je teď v nebi. Víš, byla moc a moc nemocná a nikdo už jí nemohl pomoci. Umřela včera odpoledne."

"Tati, neplač, ona přece neumřela."

"Jak to, že ne?"

"Přece žije pořád v našich srdíčkách, protože ji pořád máme rádi. A když máš někoho rád, tak vlastně nikdy neumře, dokud neumřeš taky. Protože na něj budeš pořád myslet, až do konce života."

"Ano, Jessico, máš pravdu. Maminka žije v našich srdcích a myslích dál, dokud taky neumřeme. A pak se s ní setkáme v nebi."

Pohlédl na dcerku, ale ta už spokojeně spala, na tváři úsměv. Určitě je u ní maminka, pomyslel si a tiše zavřel dveře dětského pokoje.