Dům o tisíci hlubinách

Vcházejí širokým a vysokým, prostě velkým skalním otvorem do továrny na ostrově. Přicházejí po širokém mostě v drobných proudech proplétajících se mezi nákladními auty. Ti, kteří se nevejdou na chodník ani na silnici, skáčou do zpěněných vln mezi útesy. Není to vysoko a dopad nebývá osudný. Nikdo o nic nepřijde tak jako tak, přestože se nějakou dobu zdrží. Zatímco nákladní provoz se děje oběma směry, proudění probíhá výhradně jednosměrně. Nikdo se nemůže otočit a jít proti davu. Kdo se o to pokusí, bude stržen na zem, nebo svržen přes zábradlí. Kupodivu, nikoho zatím nenapadlo obehnat most vysokým drátěným plotem a nabít jej elektřinou. Zřejmě pozůstatek sentimentu, stejně jako obava, že by kazil vyhlídku. A kdyby se někomu podařilo vrátit se na počátek cesty, přijde na to, že tam jsou jen turnikety jako v zoologické zahradě, jejichž průhledem zjistí, že dál doopravdy nic není, jakkoliv ještě nedávno, snad před hodinou nebo včera, se tam zdál být rozložen celý svět. Cesta odmítnutým směrem je v tu chvíli s vděčností nalezeným vysvobozením.

Počasí na pobřeží je bez výjimky nádherné. Slunce svítí bez ustání, jen na krátký okamžik paprskům zacloní cestu rozpustilý mráček. Malý, chundelatý zlobiva, který si rád hraje s větrem. A není sám, jeho dva nebo tři sourozenci se schovávají někde za obzorem. Mimochodem, ostrov se jmenuje LÁSKA, a dokonce to má velkým písmem vyvedeno nad ústím vstupní haly. Nějaký nepovedený vtipálek, jakýsi fiškus to jednou v noci změnil na ARBEIT MACHT FREI, ale do rána byla LÁSKA opět na místě, a nikdo nechtěl věřit, že se vůbec něco přihodilo. I ti, kteří to viděli na vlastní oči, tomu po několika hodinách nedokázali uvěřit, a dost dobře mohli na všechno zapomenout. Ta zkušenost jim nebyla k ničemu, neměli ji komu sdělit, popsat nebo vyprávět, jako by ani neexistovala. Vyšlo to zkrátka nastejno.

Dosud nebylo řečeno, že ony bytosti, muži i ženy - na pohlaví prakticky nezáleží, ba ještě přesněji, žádné pohlaví zde k určení není – jdou mlčky a plynule, řeklo by se jednotvárně až odevzdaně, kdyby v jejich krocích tu a tam nebyl k rozeznání radostný poskok či zvědavé zaváhání. Atmosféra neseného ticha působí v rozzářeném poledni nanejvýš důstojně. Šumění přílivu, hučení motorů, nárazy a drncání podvozků představují jediné rušivé zvuky. A křik mořských racků, kormoránů a dalších pobřežních ptáků, jako by z obrazu vyčuhoval špatně zastrčený cíp podolku. Někteří se během neuspěchaného, pravidelného pohybu stačí rozhlížet po kopcích, drolících se srázech, po štěrku a písku v zátoce. Jaký div, že co chvíli někdo z nich podlehne vábení a skočí? Na mělčině potom připomíná vyvrženého delfína, lososa nebo želvu.

Ti, kteří projdou branou, pokračují v nezměněném rytmu a tentokrát již nevratně do nitra jeskyně. Vstupní hala je několikrát prostornější než vstup sám. Je cítit kolomazí, chladnou ocelí, přehřívanou elektřinou. Po stranách ve stěnách kolem dokola se jedny vedle druhých temně rýsují dveře výtahů. Bytosti se, pořád nehlučně, za tlumeného šoupání chodidel, pleskání končetin a tření látky o látku odpojují z rozvlněných hadů. Občas se ozve zesílený dech, k němuž však není důvod. Pohyby se dějí beze spěchu, v poklidu. V kruhovém středu se všichni rozcházejí nejprve do dvanácti, poté do čtyřiadvaceti a nakonec do osmačtyřiceti směrů ke stejnému počtu výtahů. Jakmile se kapacita naplní, výtah se uzavře a začne sjíždět do hlubiny pod mořským dnem. Mohl-li kdysi vyrůst dům o tisíci patrech, nepřekvapí, že zde vyrostla jeho zrcadlová obdoba, dům o tisíci hlubinách. Podoba je však jen vnější.

Cílem výtahu je dosáhnout určité vrstvy, na níž se jednotlivci nebo skupiny nechávají odvést na předem určená místa, kde je dokonce čeká milé uvítání, ještě milejší než nápis nad vstupem, v podobě jmenovky vyvedené zlatě zdobeným písmem. Spěch je největší zrádce zní jedno z nejčastěji opakovaných hesel. Pakliže se vstupní hala jevila jako neskutečně prostorná kopule, nebylo to zhola nic proti nepřehlédnutelné rozlehlosti podzemního patra. Nikde žádné příčky, předěly ani stěny. Pouze stanoviště strojů, trubky klimatizace a zářivky osvětlení nad pásovými přepravníky, mezi kterými se pohybují organizační pracovníci, rozvádějící nově příchozí na jejich posty. Takzvaní logisté jsou nezvykle milí, snad přímo laskaví. Příjem probíhá v přátelské, bez nadsázky uvolněné atmosféře. Když je bytost dovedena na místo – a nepředstírejme si, někdy cesta pod zářivkami a klimatizací, avšak bez jediného výhledu z okna, trvá nejen hodiny a dny, nýbrž celé týdny a měsíce, klidně i roky, proč ne? Vždyť na všechno je spousta času, stroje jsou tak dokonale vymyšlené, že nějaký ten rok bez obsluhy navíc určitě vydrží. Nejde přece o ně, ale o místo. A to nikdo neobsadí, tak co? Alespoň si příchozí zvykne na nový způsob stravy, jež se podává ve formě nektaru. Ten nezanechává balastní složky ani stopy, tělo jej v přesně nezbytné dávce každé ráno vstřebá, aby se udrželo ve stejné formě jako předchozího dne. Jinými slovy, jde o známou obdobu elixíru života. Hlad nebo žízeň jsou na rozlehlých podzemních pláních velkou neznámou. 

A teď to hlavní, konečně. Když je bytost dovedena na místo a projde si přivítáním od laskavě vyvedené cedulky, je připoutána ke stroji a vyrábí. Zařízení jsou dostatečně univerzální pro to, aby dokázala vytvořit a ještě vylepšit jakýkoliv nesmysl, jenž tvůrce napadl. O práci není nouze stejně jako o výživu a klimatizaci. Největší fór je ovšem v tom, že nektar tajemným způsobem odbourává potřebu spánku. Soustružníci jsou bez přestání při vědomí. Jeden nebo dva dny je to pro nováčka vzrušující, po týdnu to začíná být otrava. Po několika týdnech, neřku-li měsících bez přestávky se bdělé vědomí stává nepředstavitelným bičem nervů. Zkusíme-li si onu představu opatrně natahovat v čase ad aeternum, nahlédneme do toho, co prožívá bůh. Leč to bychom zde mohli být věčně. Postačí podívat se někomu přes rameno, co jej tak u stroje napadá, čím si krátí dlouhou chvíli.

Hned první po pravé straně říká:

„Trochu hůř se mi dýchá, avšak není to nepříjemné a necítím se ohrožen. Jen můj pohyb je omezený. Mohu hýbat rukama a dýchat. Ona přichází, sklání se nade mnou, tím to začíná. Nedokážu vnímat nic jiného než její přítomnost. Chce, abych se jí chytal jako na moři, abych dělal příboj tříštící se o pobřeží, skalnaté útesy. Žádný velký písek, jen malou zátočinu pod křídovými stěnami. Líbí se jí, jak se o ni tříštím, až ze mě létají fantastické tvary; světelné objekty, pruhy, záře, jiskry, jak se dělá vítr. Když se příboj uklidní, skála se ještě několikrát otřese, pohne, napne se a povolí. Možná se neotřese. Vidím, jak na ni nalétává hejno bílých ptáků a těsně před roztříštěním změní směr, každý někam jinam, po dvou, po třech.“

Vilém si otře čelo, jeho zrak se sveze do levého dolního rohu, spočine v neurčité dálce, potom se zahledí zpátky na stroj a pokračuje:

„Jsem Prométheus ve skále, rak plazící se po stěně, obří pavouk. Na vrcholu útesu je nevysoká tráva, hebká a vlahá, sytá. Plazím se k napajedlu o kus dál, ke kaluži vody s hlínou a blátem zrytým okolo. Voda je teplá. Nevím, co běžně pijí raci. Tenhle starý pavouk, kudy se sune, nechává za sebou vlákno. Pavouci pijí krev. Napadá mě, že všechno je nějaká síť. Ona – lvice, je silná a ví, jak uniknout. Však jindy zase přijde, skloní se nade mnou a celé se to opakuje.“

Podívá se omluvně na reportéra, jenž mu ale gestem naznačí, že všechno je v pořádku.

„Vím, jsou to jen výmysly nad strojem, ta žena v představě, o níž píšu od začátku. Chvílemi se jí v síti líbí, chrání ji, a jsou chvíle, kdy ji dusí a škrtí. Ovšem i já jsem v té síti, to ona je ve mně! Mohl bych se vystříhat, ale jak unikne lev? Pozná, že je rozpustná jako samorozložitelná taška. A když otevře tlamu a naplno zařve, pospíchá se rak schovat pod šutr – hahaha, na nějaké sítě ani nemyslí. Svatý Jeremiáš měl svého lva. Nebo to byl Antonín? V poustevně, kde cestovali po říši ducha, skála nikomu neutekla. Tak se i já stávám skálou, co mě pohyb opustil. Nebo si připadám jako splasklý horkovzdušný balón... Ještě mě zahrnout pod hlínu a vyroste ze mě tucet barevných trpaslíků – hahaha, hahaha - aháá...“

Jen co se Tvůrce vysmál, otočil se zpátky a dorovnával, co mu během rozhovoru přibylo na hřídelích a pístech. Jazyk stroje se ještě nikdy nezastavil.