Přes díry ve tmě míhají se

zrychleně přehrávané sekvence

dlouhých konců a krátkých návratů. Zbytečně.

Kde chybí body protínání

ústa nelíbají,

vdechují i vydechují JEN

přesně mířené bubliny výčitek.

Po všechny večery v nich vytrvale běží němý film.

Studeně cizí sny

teď ve mně spí,

když ždímám naše touhy

do dlaní jiných.

Po zavírací době

nemůžou mi dát

co chtěla bych.

Prý ani ty UŽ to neumíš.

Nezbývá než sfouknout svícny,

a jakpak to bylo? Ach! Sto roků spát.

Tak tedy uhladit neposlušně červené šaty

a hlavně nezapomenout věřit. 

Umím to ještě…?

Jen aby přišel.

Jen aby vůbec byl!