Podlehl jsem zdání, že teprve za stěnou z papundeklu se skrývá pevná kamenná zeď, jež tvoří  kostru celé budovy. Sám jsem začal občas nesměle rýpat příborovým nožem do svrchního nátěru, ale pouze tak, abych po sobě nezanechal nepořádek - k rozsáhlejší akci jsem neměl odvahu. Teprve po dlouhé době se mi podařilo kolem sebe shromáždit menší skupinu nadšenců, kteří sdíleli mé pochybnosti.

Jedné probdělé noci jsme se rozhodli donést krumpáče, majzlíky a další náčiní a s konečnou platností se probít až na samotný kámen. Naštěstí jeden z nás, spiklenců byl zaměstnán jako hrobař a několik krumpáčů měl k dispozici (jakož i přístup ke kamenické dílně) a tak bylo možné náš záměr uskutečnit ještě téže noci.

Byla to jedna z těch bezměsíčných nocí, ve kterých přes všudypřítomnou temnotu není vidět špičku vlastního nosu. Po prvních úderech tedy nebylo lze rozpoznat, že dírou ve zdi není vidět provlhlé zdivo, nýbrž ztemnělý dvůr za domem. To  jsem zjistil až po průchodu otvorem velikostí se blížícím dveří, když jsem po dvou krocích klopýtnul o zahradní kolečko. Zklamání brzy vystřídalo zděšení, nejprve z nedostatečné opory skýtané budově hrozící zřícením, záhy však z možného postihu, který by hrozil za zničení stěny ve společných prostorách činžovního domu. Po rychlém vystřízlivění jsme učinili rozhodná opatření a jali se maskovat stopy našeho počínání: ze sklepa přinesli několik rolí tapet a v zavařovací sklenici rozdělali lepidlo. Kdosi navíc přinesl několik pestrobarevných plakátů. Do svítání se podařilo uvést stěnu do stavu, ve kterém by ani školené oko nemělo sebemenších pochybností.

Jen naše nevelká skupina zasvěcenců věděla, že papundeklové stěny nejen že neskrývají kámen, ale dokonce, že pod tapetami žádný papundekl není.