Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Huh jak to uvést na správnou míru neúnavné hiphopové povinnosti? Inu šprťouchlata nejen pro hiphoperská varlata...
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 26.9.2013 (21:58:40)

ILJA ILJIČ MEČNIKOV

 

   15.5.1845   IVANOVKA (A DNES TEDY: KUPJANSKIJ)         15.7.1916   PARIS den po St. Sv.

 

 

Ilja Iljič Mečnikov se samými patnáctkami na dresu patří jistě k těm, jejich dílo rozdělí epochy na patnáct krásných krajíčků. Mečnikov netápe a jedná. Nejde šátravým nejistým krokem ke své proslulosti, ke svému všelidskému významu. Sotva začíná na sebe brát intelepatickou intelektuální zralost, jen se z kvasu dospívání poněkud určitěji vynoří jeho duchovní podobizna, prohlásí se strhující a odzbrojující úsměvnou jednoznačností: „Chci se stát velkým přírodovědcem pod sluncem. Vím, že jím budu, neboť k tomu mám vrozené předpoklady.“

 

Svět, který tenkrát sestává jen z toliko Mečnikovova bezprostředního přilehlého okolí a okolností, tedy rodiny takové normální v širším i užším slova smyslu, přátel a vrstevníků, učitelů, to přijme jako chlapecky velikášský výrok. Ostatně: vyroste, zmuží, zmoudří, usadí se. Ilja Mečnikov, toť talent absolutně nehodící se k zahození jakoby pražený či prozářený sluncem Ukrajiny, jež poprvé dopadlo do zornic novorozence ve vsi a chudé osadě Ivanovka v dnešní části Charkovské oblasti 15. května 1845. Když mu byla tři léta, přestěhoval se s rodiči na statek Panasovka, který dnes nese jeho jméno: Mečnikovo. V jeho raném nevinném mládí, krom neobyčejné soustředěné zvídavosti, pozornosti a ochotě soustředit se, která je někdy dost nedětská, není nic pozoruhodného. Snad pouze vyhraněný zájem o záhady z přírodních věd.

 

Ať je to jakkoli podivné, svá studia začne jeden ze zakladatelů srovnávací patologie, evoluční embryologie, imunologie a odborník v mikrobiologii jako – matematik vzor k logice! Na charkovské univerzitě, která za méně než stovku let přijme takové gramotné fyziky jako Lev Davidovič Landau a bratří Sinělnikové, se Ilja Iljič Mečnikov dává zapsat na katedru matematicko–fyzikální zapeklité fakulty. Ale ještě nezdomácněl, ještě má, jak se lidově říká, peří na kabátě, ještě mu panasovské bláto nestačilo usušit se na botách, když si vypůjčí od profesora zoologie tehdy nesmírnou vzácnost – totiž mikroskop! A tráví nad ním každou volnou chvilenku. Tato pracovitost, všeodříkající, všeobjímající, sebedestruktivní oddanost jenom poznání, dílu, touze vědět víc a spatřit, co nebylo dosud uviděno a co se dosud sotva tušilo, spojuje Mečnikova přes všechny vnitřní rozdíly a navzdory jim – s Robertem Kochem, Louisem Pasteurem, ale také s Ludwigem van Beethovenem, Wolfíkem Amadeusem Mozartem, Michelangelem, prostě se všemi, pro něž slovesa „žít“ a „vykonat“ se stala řádnými synonymy pro nazdar a měj se, hluchoto jedna neoblíbená. Ještě neopouští školní škamny, a už publikuje s přehledem řadu věcí ze zoologie. A mimo to plynule čte. Vášnivě stupňovitě čte. V Rusku, které dalo a dává v 19. století světové literatuře její zlatý fond v dílech Dostojevského a Leskova, Lermontova a Puškina, Turgeněva a Tolstého a řady dalších, pohrdne tento mladičký badatel romány a verši určenými pro kratochvíle. Jen političtí publicisté jako třeba Gercen jsou zváženi na vahách jeho nepokoušeného rozumu a shledáni tüchtig, richtig, ganz genau wichtig. Vhodnými k následování. Hltá brožurky, které produkují pomyslné podzemní hnutí a snad si ani neuvědomuje, že za jeden jediný lístek by ho čekaly nucené práce v rudných dolech sibiřských. Není tak nepolitický, tak zabedněný světu, který se široce – a mnohým se zdá, že zbytečně – rozestírá za stěnami jejich laboratoří. Ovšem Mečnikov je příliš příznačný přírodovědec, než aby se dal unést do světa nejistých politických rozepří. Čte pojednání O krystalech mnohotvárných hmot. Prostuduje, co se napíše o biologii, zoologii i o nejmladší vědě mikro, jasně že mikrologii. Ve svých dvaceti letech má lepší přehled o celé, tehdy je to ještě možné, přírodovědě, od fyziky a chemie až po onu mikrobiologii, než většina dotazovaných univerzitních profesorů.

 

Roku 1864, tedy jen devatenáctiletý bombič jako v případě Bomb The Bass D.J. Tim Simenon (The Air You Breathe), končí univerzitní studia. Je s nimi raz dva hotov ve věku, kdy jeho vrstevníci usedají do škamen a s tupou potemnělou vzdorovitostí se brání poznání, které jim je servírováno ex cathedra. A co víc bonusky! Carské Rusko, v té době symbol všeho pochybně tmářského, pošle Ilju Mečnikova na studijní stáž do zahraničí. Nejprve ho čeká Německo. Pobývá na ostrově Helgolandu, potom v Giessenu, a píše první práci, ve které u prvoka Ascaris nigrovenosa stanoví dvě pravidelně se střídající pokolení: generaci parazitickou ve formě a volně bující na vysokých standardech žijící. Už tady zaklepá na dveře velké vědy. Už tento objev by mnohému postačil, aby z něho žil po zbytek života. Ne však Mečnikov. Je příliš hloubavý „provrt“, příliš neklidný „vrták“. Musí dále. Prostorem pozemským i prostranstvím, jímž se kráčí od známé konstanty z neznámé charakteristice. O rok později, tedy snad 1865, odjíždí Ilja Iljič Mečnikov do Neapole a tam dosáhne prací z oboru embryologie bezobratlých, která se nazývá Historie embryonálního rozvoje Sepiola, titul magistra. V tomtéž roce smolí Historii rozvoje Nebulia, jíž roku 1868 obhájí doktorát na petrohradské univerzitě. Návrat do Ruska je Mečnikovovi i návratem na jih. Po obhajobě doktorské práce získává, pětadvacetiletý, docentský titul a venia docendi, právo vyučovat zoologii a srovnávací anatomii na univerzitě v Oděse. Zde prožije rovných dvanáct let, v nichž nabude profesorskou úroveň.

 

V roce 1882 sedmatřicetiletý profesor opouští katedru a zajištěnou existenci a zřizuje samostatnou laboratoř, kde pokračuje v práci. V té době je v Rusku potřeba každé vzdělané hlavy, každého páru rukou, které jsou ochotny pomáhat si, aby se alespoň poněkud ulehčil osud miliónů, jimž nouze s bídou a neléčené nešvary krátí podstatnou měrou životy. V té době uplynulo sice už sedmdesát let od chvíle, kdy Napoleon I., ohromen a vyděšen, napsal do Paříže z ruského tažení o nevolnících, že „žijí hůře, než zvířata“. V osmdesátých letech se nevolnictví stalo už temnou historií, ale bídy tu pranic neubylo. Neubylo nemocí a pacientů. A Mečnikov není pouze akademický vzdělanec, který by trpně přihlížel do davu. Patří k onomu skvělému typu vědců, kteří ex titulo svého vědění zasáhnou do obecného dění. Jak? Zdá se to tak skromné, ale je to ohromný a ohromující krok vpřed. Ilja Iljič se spojí s ruským badatelem N. O. Hammelem a v Oděse zakládají očkovací stanici proti vzteklině. Je první v Rusku. Druhá na světě.

 

Do těchto let spadá objev, který má právě rozdělit epochy na ono „před“ a „po“. Mečnikov je pozorovatel. Oddaný. Vášnivý, řekli bychom, až k sebezapření a sebeobětování náruživý pozorovatel, voyer. Není v něm nucená a strohá systematičnost Kochova. Má spíše blízko k radostné tvořivosti Pasteurově. K improvizaci a to celé na druhou. K nápadu s mocninou. A tak, když v roce 1883 opouští Rusko, usadí se nejprve na Sicílii. Zase je tu malá, skromná chýše laboratoře. Zase přemíra slunce a světla, jasu, který má vyvážit trápení, které sebou nese velký učenec. Jeho žena zemřela poměrně v mladém věku na plicní tuberkulózu. Chorobu, která se v té době rovnala rozsudku smrti, jejž tyčinkovití mikrobi, objevení německým Raucherem praktickým lékařem dr. Robertem Kochem, vykonají dříve nebo později, ale vykonají ho bohužel perfektně. Citově ochromen, pohrouží se Ilja Iljič Mečnikov do své práce. Zde, na sicilském pobřeží, mu padnou do oka mořské hvězdice. Zpočátku ani neví, co a jak s nimi. Na počátku – a tak to bývá u velkých objevů – je hra. Či třeba hravě nezávazný zájem. Nejprve Mečnikova zajímá cosi, co je na hony vzdáleno objevu, jenž má posunout vědy o životě znatelně k vyššímu levelu. Zajímá se, jak tito živočichové asi tráví potravu. A povšimne si jakýchsi volných buněk, které bloudí průsvitným tělem. A tu Mečnikov dostane spásný nápad. Je opět jaksi nezávazně, až dětinsky hravý. Do těla hvězdice vpraví kapku karmínové barvy. Aniž to snad chtěl, aniž předpokládal, kam dojde, kam až dospěje tímhle prajednoduchým trikem, který se má záhy ukázat jako geniální experiment, usedne k mikroskopu. A vidí, že ony „volné bestie buňky“ se shlukují kolem buněk „nakažených“ barvivem. Obklopují je a pohlcují. Chvilku se snad Ilja Iljič domnívá, že sleduje trávicí proces uvnitř hvězdice. A pak to nastane! Jako blesk z čistého nebe! Jako hlubinný otřes z nitra nastřádaných vědomostí, zkušeností všímat si a spojovat příčiny a důsledky v jeden přísně skloubený řetězec nitroglycerínů. A tento profesionální návyk společně s oním nezbytným zábleskem velkého ducha Mečnikovovi napovídá: Buňky brání organismus před cizí látkou. Barvivem. A úvaha pokračuje hned dál: Jestliže se ony „bludné stavební buňky“ brání cizímu tělesu, pak se tedy musí bránit každému cizímu tělesu. Tedy i mikrobům. „Náhle jsem se stal patologem,“ nezapomene si napsat do deníčku z té chvíle Mečnikov.

 

Jeden z jeho životopisců, amerikanizovaný Holanďan Paul de Kruif, mu tuto poznámku příšerně vyčte. Pro Kruifa bude Mečnikov „postavou z Dostojevského“, „divokým Rusem na pochodu za lepší budoucností“, kterému by „Koch nesvěřil otírat ani mikroskopy“, „nepořádným a neuspořádaným experimentátorem, o jehož pokusnických schopnostech, aniž by shromáždil potřebný pramenitý pramen materiálů, de Kruif ustavičně pochybuje. Nedokáže postřehnout, že ke svému závěru dospěl Mečnikov zcela „legitimní“ vědeckou metodou. Dedukcí. A dedukci potvrdil praktickými pokusy. Praxe – teorie – praxe, tato triáda se v Mečnikovově práci odráží s jasným a nezvratným výsledkem. Když totiž dospěje k závěru, že bílé krvinky vypuzují či požírají každé cizí těleso, pak tedy skutečně každé. A tento závěr vede hned k dalšímu pokusu. Mečnikov jde na to s venkovskou, provětranou i vychytralou prostotou. Žádné zmatky v přehršli složitostí. Vezme první trn, který se mu zrovna nachomýtne, a vrazí jej do těla hvězdice. Shurik´Na. Co se bude dít? Pozoruje a může juchat radostí: „bloudící stavební buňky“, nyní jim už Mečnikov říká „bílé krvinky“, se shlukují kolem trnu, ve snaze vytlačit cizí těleso až za mez samotného organismu.

 

Albert Einstein kdysi srovnal vědce s trapperem z dob dobývání amerického Západu. Řekl, že vědec, podobně jako on, jde pustinou. Neví, kam dojde, ale zato ví, že někam musí dojít. Potud jistota od Alberta Einsteina.

 

Ani Mečnikov neví, kam dojde. A když je u cíle svého úseku cesty, uvědomí si, že je vlastně na počátku trnité pouti, jejíž konec leží kdesi v neznámu. Vědecký objev, aby byl úplný, potřebuje své označení. A to pokud možno odvozené ze staré řečtiny, latiny nebo vytvořené skladbou slov starořeckých a latinských. Tak bylo potřeba nalézt označení pro Mečnikovovy „žravé pažravé bestie“ buňky.

 

Na Mečnikova se obrátí autorita v otázkách biologie, patologie a srovnávací anatomie, profesor Claus. Bylo by učenému muži ctí na rozdíl od Vašíka Klause, kdyby vážený kolega Mečnikov publikoval své objevy v jeho, tedy Clausově časopise. Mečnikov souhlasí. Je a byl mužem váženého činu a ví dobře, že dokud není objev publikován, je jakoby narozen jen z poloviny. Je to nekřtěňátko, které může vyfouknout, komu se jen zachce, a tak souhlasí. Jenže jméno! Jméno!

 

V tu chvíli vkročí do dějin jinak ničím nevynikající, slabě nadprůměrný vysokoškolský vzdělavatel masy hladových studentů. Ovládá řečtinu lépe než Mečnikov. A tak prohlásí: „Fagocyty!“ I slovníky mu dají za pravdu. Fagocyty, to jsou řecky ony „žravé kurvy urvi si buňky“ a fagocytóza je děj, který spouštějí do chodu, či jinak a lépe glosováno, jehož jsou iniciátory. Mečnikov tedy svůj objev publikuje. A pracuje jako houževnatec dál. Jestliže, říká si, platí objev fagocytů a fagocytózy všude, pak musí platit opravdu všude. U každého zvířete, děj se co děj. U každého stvořeníčka jasného pro soukolí druhých snad stvořeného. Zkoumá ho v tělech savců i ptáků. Trápí myši jako nezbedný kocour Myšpulín. Zanáší nákazu do ran, které způsobil králíkům. Jistě: objevil obecný zákon, který platí pro vše živé. Otevřel cestu nové vědě, kterou nazvou imunologií.

 

Ovšem Mečnikov je v každém ohledu badatel tušivý i těšivý. Je to učenec širokého spektra zájmů a nesmírně svižného duchovního záběru. Patrně nás neudiví, že spolu s Mendělejeviem a dalšími významnými „eso–kartami u her ruských vědců“ spolupodepíše návrh, který požaduje, aby ruská Akademie věd poskytla podporu na výzkumy učiteli matematiky a fyziky z provincionální Kalugy, muži jménem Konstantin Eduardovič Ciolkovskij, zkráceně jen KEC. Nikdo a nic, co zavání novotou, příslibem neobvyklostí v oboru přírodních věd, neujde jeho vnímavé pozornosti a je-li potřeba, získá si i Mečnikovovu autoritativní podporu, alias die Unterstützung. Jistě, je to podpora spočívající na díle, kterému se obdivují nekorunovaní vládcové mikrobiologie Louis Pasteur a Robert Koch. A navíc: Pasteur nabídne Mečnikovovi místo ve svém ústavu. A nejen místo, ale i funkci zástupce.

 

Nejde vše tak lehce, jak by se vám mohlo zdát. Skutečností zůstává, že valnou část života stráví Mečnikov tím, že vymýšlí nejpodivuhodnější a nejdůmyslnější fígle s pokusy, aby obhájil svou teorii fagocytózy, a Paul de Kruif, který Mečnikovovi nemohl přijít na jméno jako já zkaženým až naprosto pokaženým simulantům v praxi, ale zde je simulantem naopak natvrdloň tydýt Paul de Kruif, se vyjádří v tom smyslu, že obhajoval svou teorii tak vášnivě, že zapomněl či ztratil čas na to, aby ji zobecnil a zasadil do celkového rámce našeho vědění o přírodě. Což se velice lehce napíše a zdá se to solidní, „wasserdicht und bombenfest“, ale bohudík to má k pravdě dost daleko. Právě to, že Mečnikov vypracoval, aby uhájil svou teorií brilantní experimentální techniku, umožnilo dalším pokolením jeho žáků, aby se nemuseli nesmyslně prodírat mlazinami přízemních problémů, ale hned mohli zabrousit na širokou cestu, která se jim nabízela všanc. Mečnikovova laboratoř v Paříži, kde tento neklidný hrdina vydrží excelovat plných dvacet let, se mění v multifunkční mezinárodní pracoviště. Jsou tu zastoupeni ruští i němečtí biologové, mikrobiologové a lékaři, je zde k mání japonský učenec a najde tu klid a soustředění k práci drobný a neuvěřitelně pečlivý Belgičan jménem Jules Bordet. Je to jeden z těch, kdo skočí rovnýma nohama do imunologické praxe a obohatí tak imunologickou teorii. Zde, pod rukama tohoto mírumilovného Belgičana, patrně jednoho z nejskromnějších mužů, kteří kdy vstoupili do světa vědy, se zrodí imunologické reakce, které určují, zda ta či jiná šmouha je šmouhou lidské nebo zvířecí krve. Zde, v Mečnikovově laboratoři, se zrodí první kroky, které povedou k proslulé Bordet–Wassermannově krevní zkoušce, která spolehlivě zjišťuje onemocnění syfilidou. Brrrr.

 

Toť pouze částečný průmět velikosti Mečnikovova objevu do světa vědního oboru, který se jeho zásluhou dostal na skutečně solidní teoretické i experimentální základy, neboť imunita a imunologické reakce byly známy dávno před Mečnikovem. Ale nevědělo se, o co jde. Neznaly se ani základy mechanismu tohoto stále někoho udivujícího jevu. Objevitel napíše roku 1891 knihu svých referátů nazvanou Přednášky o srovnávací patologii zánětu. Dílo natolik závažné, že vyjde ještě po sedmasedmdesáti letech, totiž nešťastného to roku 1968 v New Yorku. Bude tedy znovu oprášeno a vydáno v době, kdy oproti časům Mečnikovovým urazila biologie, biochemie, lékařství, imunologie mílovou cestu k duhu. Kdy se z manufakturního pokusnictví stala experimentální práce, jíž je po ruce veškerá soudobá technika, včetně techniky hi–tech personal computers and computers like Apple vyžranost u personals. A to je ocenění, které se v oblasti, jež prodělává tak bouřlivý a převratný rozmach, jako značí lékařství a biologie, dostane jen málokteré práci. Univerzita v Cambridgi mu udělí čestný doktorát. Petrohradská, Newyorská, Philadelphská a Bruselská akademie ho jmenují svým členem. A roku 1908 se mu dostane nejvyšší pocty. Ilja Iljič Mečnikov se stává druhým ruským přírodovědcem, který hned na počátku 20. století této civilizace vyhrává Nobelovu cenu. Před ním ji dostal fyziolog Ivan Petrovič Pavlov (tak říjen 1904 anebo až 1906??). Umírá jednasedmdesátiletý. Znalec, který si prožil a protrpěl život plný vzestupů i pádů. Dramatické, téměř learovské osamělosti i výsluní, na něhož ho dostal dokopal jeho svérázný, přímo přes překážky se hrnoucí talent.

 

 

IVAN PETROVIČ PAVLOV

 

   26.9.1849 a zítra by slavil 164 (RJAZAŇ)   

   27.2.1936  ještě že né přestupnej rok o den déle, PETĚRBURG…

 

 

Když bylo Ivanu Pavlovovi šestnáct, ničím se nelišil od ostatních rjazaňských zhýralců. Chodil s nimi do školy i za školu, divočil při hrách, sem tam utržil či rozdal nějaký ten pohlavek siláckou pěsťovkou pro pět ran do klobouku, a stejně jako všichni v tomto věku si stavěl své vzdušné zámky. Jeden mu vydržel na celý život.

 

*

 

Tenkrát se mu totiž dostala do rukou kniha, která ho uchvátila s takovou energií, že se k ní znovu a znovu vracel rád. Byla to Lewesova Fyziologie všedního dne, kniha plná záhad a tajemství (ale také bludných omylů), v níž se nejvšednější funkce lidského těla proměňovaly v úchvatné zázraky. Nad ohmatanými stránkami snil Ivan o tom, že se také stane plnohodnotným mléčným fyziologem plnotušným svou skvělou předtuchou. Na rozdíl od ostatních mu tenhle vzdušný zámek vydržel dalších sedmdesát let.

 

Ve dvaceti prostudoval se stejným nadšením Sečenovovu knihu o mozkových reflexech, o níž se tvrdilo, že prý kazí morálku. I tahle kniha ho poznamenala na celý život, reflexům zůstal věrný až do smrti. Jednou si takhle luštím křížovku v Reflexu, a v tajence mi zazní: Kůň bez jezdce je vždycky koněm, ale jezdec bez koně je jen člověkem. Takže bych byl dejme tomu raději koněm, nežli jen jezdcem nejistým, hahaha.

 

Když vystudoval petrohradskou univerzitu a absolvoval vojenskou lékařskou akademii, vedl v chudě uzpůsobené laboratoři při Botkinově klinice veškeré pokusné práce. A protože se v té době stalo velkou módou studium nervů (nervi mi nervy, razil se dokonce technický výraz „nervismus“), podlehl jí i Pavlov a s mladistvou vervou se pustil do výzkumu nervů, které ovlivňují chod srdce a krevního oběhu. Kromě nervů již známých objevil další dva, z nichž jeden zesiluje srdeční úder, druhý naopak tlumí jeho stah. Pro mladého Pavlova to byl bezesporu velký úspěch, ale ve vědeckém světě zazněla jeho zpráva jen jako cink střípku v návalu kraválu té kravské doby. Vždyť právě tehdy objevil Koch bacil cholery a těsně před tím původce tuberkulózy; Lœffler spatřil mikrob záškrtu a Gaffky tyfový bacil. Pasteur vyvinul očkovací látku proti vzteklině a Mečnikov oslnil svět objevem ochranných vlastností bílých krvinek. Nikdo tehdy netušil, že první Pavlovova práce je šťastným vykročením do růžové budoucnosti už bez ukrutně slabých nervů.

 

 

OKNA DO ŽIVÝCH TĚL

 

Na stáži u profesorů Ludwiga v Lipsku a Heidenhaina ve Wrocławi se Pavlov lecčemus naučil, jen jedno se mu příčilo pochopit – význam tolik obětovaných a často nemilosrdně týraných zvířat. Vivisekce byla běžnou metodou fyziologů. Na jejich stolech se zalykala bezbranná zvířata ve vlastní krvi a v narkóze dokonávala, když pokus skončil.

 

„To přece není v pořádku,“ říkal si Pavlov, „což nelze připravit zvíře tak, aby mohlo sloužit trvale dobře? Není třeba je mrzačit a trýznit, stačí malé okénko do jeho orgánů, nepatrný průzor, jak to dělá Heidenhein se žaludky. Umí je rozdělit na dva. Větší slouží zvířeti, ten menší vědě. Tak by se to mělo dělat se všemi orgány.“

 

Kromě citu vedl Pavlova k těmto úvahám i smysl pro přesnost pozorování. Vždyť zmučené zvíře s podvázanými cévami a přeťatými nervy nelze považovat za normální, leč jen abnormální, a fyziolog nemůže z pozorování vyvodit opěrné záchytné závěry. Dost těch prosekaných lebek a zpřeházených vnitřností!

 

Jakmile se vrátil, šel se učit k chirurgům, aby mohl operovat psy s největší možnou ohleduplností. Smooth operator operating correctly Operas yes yes yo. A potom si vytvářel ony průzory do jejich orgánů. Vkládal jemné fistule do těl zdravých psů. To byl začátek nové fyziologické metodiky, která umožňovala konat pokus zvědavce na zvířeti i po delší dobu.

 

Takto vyzbrojen se pustil Pavlov do studia nervů, které regulují chod zažívacích orgánů. Laboratoř opět zachvátila horečka. Jedna skupina měla na starosti žaludek, jiné slinivku, žlučník, střevní trubici. Psi s vhojenými píštělemi vůbec netušili, že slouží lidským pokusům. Zatímco spokojeně požírali potravu, z jejich žláz odkapávaly do zkumavek šťávy, které laboranti pečlivě měřili, zkoumali jejich chemické složení, vyplňovali také tabulky jako dnes a kreslili zachycující diagramy.

 

Zjistili, v jak dokonalé harmonii pracují všechny žlázy trávicího traktu, jak složitou chemickou laboratoř ztělesňují, jak fungují beze ztrát, v přesném množství po celém traktu podle toho, kolik a jakou potravu právě psi dostali na přilepšenou.

 

Vylučují se žaludeční šťávy současně se slinami, nebo teprve tehdy, když vklouzne potrava do žaludku? To si musí Pavlov ověřit. Přerušil psovi jícen a vyvedl jej do otvoru v krku, takže při polknutí potrava vypadávala. Pes se tedy krmil zdánlivě snadno, ale ze žaludeční fistule bohatě odkapávala žaludeční šťáva. Dokonce tolik, že se tímto způsobem dala „vyrábět“ pro klinické účely. O spojitosti slinné žlázy se žaludkem už nebylo pochyb.

 

Když vyšla bratru Pavlovova práce, v níž shrnul výsledky pokusů, obrátili se k ní domácí vědci zasmušile zády. Inu, doma je těžko býti průkopníkem nebo snad důrazným prorokem! V zahraničí naopak vzbudila mimořádnou pozornost. Německý fyziolog Munk o ní napsal: „Od dob Heidenhainových se ještě ani jednou nestalo, aby jediný badatel učinil ve fyziologii za několik let tolik objevů, kolik jich je vylíčeno v barvách v Pavlovově publikaci.“

 

I švédský král se dokonce naučil rusky vyslovit „Jak se máte, Ivane Petroviči?“, aby mohl uvítat vzácného vědce jeho vlastní řečí, když mu odevzdával celý dojatý Nobelovu cenu za „práce v oboru fyziologie trávení, jimiž prohloubil a rozšířil poznatky o této oblasti.“

 

To bylo v říjnu 1904. Zvuk Pavlovova jména zazněl po celém světě jako Sborná, ruská hymna.

 

 

OBĚDY S EFEKTY

 

Pokud studovali v laboratoři trávení a funkce žláz, bylo všechno ajn cvaj pochopitelné – experimenty i fakta, nebylo dohadů a domněnek. Až pojednou…

 

Všem bylo známo, že se sliny nevylučují až když se potrava dostane do ústní krajiny, ale že tuto žlázu lze podráždit i na dálku. Stačí pohled na dobré papání, jeho vůně, aby se psům (stejně jako jejich pánům) začaly „sbíhat sliny“. Nic nového, ale jak to uspokojivě vysvětlit?

 

„Pes se na žrádlo děsně těší, má z něj radost jako Jirka z Fiesty, a to vzbudí slinnou žlázu,“ říkali psychologové. Ale Pavlov byl fyziolog a takové vysvětlení ho neuspokojilo. Snadno je vyvrátil jednoduchým pokusem. Vpravil psovi do tlamy rozředěnou kyselinu, tedy nic příjemného, a přesto pes bohatě vylučoval sliny. Prskavka obecná, no jinak to ani nevidím.

 

Slinná žláza se stala středem pozornosti, na ni se upíraly zvědavé neosleplé oči a domáhaly se odpovědi. První pokusy nepřinesly zase nic nového. Potom začaly v laboratoři tikat metronomy, rozsvěcovat se barevné lampičky, klinkat zvonky ze zvonkohry, a to vždy, když se pokusným hafanům podávala krmě jak pro lorda. Těm bylo srdečně jedno, mají–li oběd se zvukovými či světelnými efekty, jen když bylo na misce něco dobrého na zub. Ale zvykali si na ně, aniž si to uvědomovali. Pak nastala ta druhá etapa pokusů: jakmile se ozval tikot metronomu, začal se pes olizovat, i když se na misce nic neobjevilo, a z píštěle se mu ronily sliny, jako by spatřil a zavětřil kus tučné flákoty. Stačilo k tomu pouhé zatikání, jediné zazvonění, zazáření lampičky, aby se podnítila funkce žlázy.

 

Nač to de facto přišli? Byl to vůbec objev?

 

Pokusy nelhaly a prokázaly, že vylučování slin nenastalo z vůle zvířecí fantazie. Pes neovládá slinnou žlázu, ta pracuje stejně nezávisle na jeho vůli jako srdce nebo krevní oběh. Lze ji však vzbudit zvnějšku – zvuky, vůněmi, paprsky světla – pokud tyto vnější podněty alespoň několikrát působily v době krmení a žádného lhaní pokrytců a tlučhubů. Došlo tu k dočasnému spojení a tato vazba s reakcí organismu na vnější podněty byla nazvána podmíněným reflexem.

 

Pro Ivana Petroviče Pavlova se podmíněný reflex stal prostředníkem, kompasem, s nímž se vydal hurá na průzkum temného labyrintu mozku. Psí slinná žláza měla být jeho jediným instrumentem. Donutí s její pomocí mozek, aby vydal svá dojemná tajemství? Počkejte si ještě na to.

 

 

KDE SÍDLÍ ROZUM, NA TO SE FURT VYPTÁVÁM…

 

V další fázi výzkumu zaujala Pavlova otázka, jak dlouho působí vnější účinek, kdy se toto dočasné spojení vazby sledovaného objektu začne vytrácet a kdy zmizí beze stopy. Odpověď si vyžádala několikaměsíční houževnatou praxi.

 

Vyšlo pak najevo, že zapomínání je stejně krušný proces jako utvrzování vnějších vlivů. Zvonek a lampy postupně ztrácely svůj vjemový účinek, když přestaly provázet chutné sousto, ba stávaly se brzdou vývoje – slinná žláza nevydala ani kapku. Čas od času se sice naskytly recidivy, ale brzdící účinek byl stále zřejmější ukazatel – podmíněný reflex uhasínal.

 

Zapomínání je nejednou užitečné i moudré zároveň technické zařízení v těle tvorečka. Je dobře, že ona spojení zvnějšku jsou dočasná, vždyť kolik zbytečných vztahů by nám leželo furt v kebuli, kolik nanicovatých vzpomínek a asociací by zatěžkávalo náš chabý mozek jako hlušina. Ovšem nelze prostě říci: dejte si to stranou pryč a hotovo! Útrapy nelze vygumovat naráz a stejně složité je loučení s radostí. Umění zapomínat je věru těžké umění.

 

Těmito pokusy pronikal Pavlov do hájemství psychologů. Záhadný svět podvědomí, asociací a emocí se náhle stal všedním pokusným polem a slina stékající do zkumavky byla barometrem psychické reakce živého organismu.

 

O dočasných spojeních věděli už Pavlovovi předchůdci v Číně nebo v Egyptě nebo v Persii. A také Samurajské kmeny v Japonsku. Pudové chování objevil Mr. Darwin. Spencer a později Sečenov obohatili Darwinovo poznání, Pavlovův současník anglický fyziolog Sherrington studoval chování průměrného zvířete, jemuž odňal mozek. Zajímavé pokusy prováděl Goltz: odstranil psovi mozkovou kůru tak, aby neporušil střediska hned pod ní. Takto drasticky vyoperovaní psi běhali, dokonce si hráli, byli schopni rozmnožování, ale nevnímali okolí, nepoznávali svého pána a všechno v tu ránu zapomínali. Tím Goltz objevil, že to, čemu se říká „rozum“, sídlí ve svrchní kůře mozkových hemisfér. A nakonec fyziolog Munk odstranil spánkové částice mozku a zjistil, že zvíře, aniž pozbylo zraku, ztratilo schopnost vnímat předměty, třebaže je rozlišovalo; pes nepoznával blízké lidské kamarádíčky – jako by vše viděl, ale nechápal nic. Tento stav nazývali „duševní slepotou nebo zaslepenou bídou a utrpením“.

 

Tedy „rozum“ a „duševní slepota“, to bylo nechvalně proslulé dědictví, jehož se ujal Pavlov. Tyto pojmy ze slovníku psychologů mu zněly hluše a neblaze.

 

Především bylo třeba ověřit všechny pokusy zainteresovaných předchůdců. Operační sál se naplnil pachem éteru a v laboratoři probíhaly drasticky nevybíravé pokusy. Potvrdily se Munkovy poznatky do slova a do písmene: psi, jimž odstranili mozkovou kůru, se bránili, když se cítili v ohrožení, přijímali potravu, ale nezískávali ani nehromadili IQ zkušenosti.

 

Měsíce utíkali do minulosti, ale „rozum“ odolával s úspěchy všem útokům.

 

Ve vědecké úmorné práci také někdy uhodí blesk a nazýváte ho Brainstorming jako z čistého nebe. Tak se tomu stalo v laboratoři profesora Pavlova: „Přiveďte k nám psy, už jsme na to kápli!“

 

A začal znovu se svými podmíněnými reflexy. Vštěpoval psům do psí inteligence vhodně zvolené návyky. Potravu a pocity ohrožení provázal s lampami, zvonky, tóny píšťal a doteky ostrých předmětů na kůži. Vrozené reakce byly spojeny se signály z vnějšího světa a přesně na ně odpovídaly. Teprve potom jim odstranil mozkovou kůru asi snad šedivou, a hle: všechna dočasná spojení zmizela a obnovit je bylo houbeles platné.

 

Mlha nad tajemstvím se rozplývala jako ta na Blatech. Kůra velkých hemisfér je nositelkou podmíněných reflexů, v bílé hmotě pod kůrou sídlí nepodmíněné vrozené reflexy. Proto Goltzův pes přijímal potravu, běhal a bránil se, ale ničemu nemohl přivyknout a pudově nepřátelsky se zachoval i ke svému páníčkovi. Dědičná síla miliónového brouka u miliónů pokolení – pud – vytváří jakous takous základnu, na níž se vrství dočasná spojení, která vrozené pudy usměrňují, regulují a tlumí, asi tak jako kapitalismus po česku velice potřebnou lidskou slušnost většiny.

 

 

ZA TAJEMSTVÍM MOZKU NEBOJTE SE VYPRAVIT

 

Už bez tápání mohl Pavlov zjistit, jak jsou rozložena jednotlivá centra v mozkové kůře. Vytvářel u psů volky nevolky rozmanitá dočasná spojení a po odstranění určitých dimenzí částí mozkové kůrky zjišťoval, které podmíněné reflexy vymizely a již se neobnovují. Tak se rodila mapička nebo orientace po mozkové kůře, ale hranice přísně střežených jednotlivých oblastí byli sci–fi, no tedy vlastně neurčité, jakoby rozmazané, jak se každá část prolínala do sousední, jako když vyrazím na návštěvu za sousedkou a myslím to upřímně. I tady se projevila obezřetnost přírody, která se vždy postarala o vytváření rezerv. Poškození kůry nemusí vést k úplnému porušení její funkce. Pes, jemuž chudákovi odňali svrchní součástku v rozsahu takzvané sluchové oblasti, zcela neohluchl a po čase opět začal reagovat svou slinnou žlázou na signál zvonku.

 

Pomocí podmíněných reflexů zkoumali Pavlovovi kolegové, jsou-li psi vůbec schopni rozlišovat tóny, zapamatovat si písničku aspoň opakovanou hvízdáním, zda jsou tedy muzikální. Jiní se snažili zjistit, na které vůně a barvy takový pes vlastně reaguje, a zda dokáže rozeznat geometrické tvary kostnatých těles nebo rovnou kostlivců.

 

Na všechny tyto otázky poskytla slinná žláza spolehlivé odpovědi, budete chtít je znát taky? Prokázala tedy, že psi bezpečně rozeznali ze dvou stupnic tónů ten svůj „haf haf“, stejně jako z mnoha písniček reagovali veskrze kladně jen na Kamarinskou, kterou údajně slýchali při obědě. Nezklamali ani při zkoušce z geometrie. Nad kružnicí se pes zaradoval – ta provázela jeho misku s nákladem k popukání – elipsa mu byla lhostejná. Jen barvy jim dělaly potíže. Dokázali sice rozeznat černou áčkovitost poněkud s častějším háčkem nebo černější uhelnatější emko velikost, která nevyhovuje snad nikomu, a od ní odvozené tóniny, ale ostatní barvy nerozlišovali. Psí svět je zřejmě šedý v souladu s barvou mozkové kůry.

 

Později začal Pavlov studovat psí typy a charaktery, věnoval se výzkumu spánku a podstaty snů a hypnózy, vlivu alkoholu a některých chemických návykových látek, odhalil příčiny nervových poruch a zklamání, neuróz a jiných patologických změn mozkové odborné činnosti. Vytvořil strhující napěchované dílo všech možných pouček, na něž navázali nejen jeho žáci, ale i vědecké laboratoře celého světa.

 

„Neznám člověka, jehož práce by byla významnějším přínosem pro blaho lidstva,“ napsal americký fyziolog I. H. Kellogg k osmdesátinám Pavlova, průzkumníka, který celý svůj život strávil nad velkou neznámou v laboratoři, mezi svými miláčky psích plemen, přístroji a pokusy, kde jedinou hodnotou a jedinou radostí bylo zjištění pravdy. Pravda nesmí být přeci ustavičně slepá bába. Práce mu byla kamarádka nadevše. Však na ní platila jeho poslední upřímná slova, než se propadl do kanálu smrti ošklivé a neduživé: „Už je čas vstávat, lajdáci!“

 

S pozdravem teprve v zácviku nesmělý večerníčkový komik kouzelník Pokustón a jeho výtvarný tvor Bob a zdatný Bobek.

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
popleta79 (Občasný) - 27.9.2013 > :-D
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
lada34 (Občasný) - 27.9.2013 > Nějaké informace jsem v paměti vyhrabal, ale přiznám se, že jen minimum. Děkuji za trpělivost s vyhledáváním. Je dobré si informace rozšířit či osvěžit.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 28.9.2013 > lada34> dík, razím teorie, že opakování matka moudrosti... záběry do hlubší to študákovy duše... ducháček to zařídí...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter