Uliarys a Falkhir

Někde, snad někde tam, čemu se říká země za sluncem, je všechno úplně jiné. Aspoň tak tedy vypovídají staré knihy mého kmene Huparl. Jmenuji se Aliur. Jsem dívka žijící v zemi Caru. Dívka, která se stala jednou z nejmocnějších čarodějek všech dob.

Tuším, že nikdo neví o čem chci mluvit.

Dobře.

Země Caru je nejbohatším krajem velkého království, ve kterém žijí Huparlové a Jujové. O kmeni Juja snad jindy, dnes Vám povím příběh Carunských královských princů Uliaryse a Falkhira.

Narodila jsem se královskému ševci, takže jsem jako malého děvče běhala po královských zahradách a znala každé jejich zákoutí. Co víc si dítě může přát. Potají jsem pozorovala krále s královnou při snídani a obdivovala je. Po celém království se však nesly zvěsti o tom, že královna  marně touží po dítěti. Roky přibývaly a následník trůnu neustále nebyl na světě.

Pak se však všechno změnilo. Král s královnou jednoho dne ujeli do zakletých bílých skal. Údajně neexistovalo krásnější místo v zemi, ale pronásledovalo ho prokletí, o kterém jsme my, obyčejní Huparlové nemohli mít ani tušení.

Královna se pak vrátila nezvykle šťastná.

Za několik měsíců luny se pak s královských komnat ozval křik, nikoliv jednoho, ale dvou malých princů.

Zvláštní bylo, že jsem od té doby nemohla do královských zahrad. Nikdo se nesměl podívat do královských komnat.

Huparlové se rodili bělovlasí, nejstarší pak měli vlasy černé jako uhel. Po kraji se začaly nést povídačky. Říkalo se, že jeden syn – Uliarys – je bílý jako každý Huparl, zatímco Falkhir měl už od malého dítěte vlasy černé a nejen je, ale i oči a nehty. Nedivte se. U Huparlů bylo zvykem mít jemné bílé vlasy, pleť, bíle rty, nehty a světle modré oči.

V království zavládl neklid. Lid se začal bouřit. Všichni chtěli mladé následníky trůnu poznat, vědět jak vypadají. Královskou rodinu Huparlové vždy pokládali za nejvyšší okázalost.

Teprve dvacet let po narození chlapců se královské komnaty opět otevřely všem. Princové měli být poprvé představení občanům Caru. Všichni se těšili a chystali se na shledání s princi. Maminka mi koupila nové šaty, tuším, že mi bylo snad dvacet tři.

Stála jsem v první řadě a držela obrovskou kytici, která měla připadnout jednomu z princů. Obrovská vrata hradu se otevřela, objevila se královská rodina, šla přímo k lidu, který neuvěřitelně jásal a radoval se. Princové měli přes hlavu kápi, nebyli vidět. Radovala jsem se stejně jako ostatní, posléze jsem začala házet do vzduchu květiny. Královská rodina se zastavila.

„Caruané,“ Král rozmáchl rukama a přívětivě se usmál, „dovolte, abych Vám konečně představil Vámi tak dlouho očekávané následníky našeho trůnu. Princ Uliarys.“ Ukázal na syna. Uliarys si sundal kápi a poprvé pohlédl do tváře tisíců Huparlů. Stála jsem přímo pod ním, vím, že byl rozechvělý. Dívala jsem se na něj s úžasem. Jeho krása byla nepopsatelná. Vysoký , krásný. Lidé jásali a vyhazovali květiny.

Král pokynul a lid se uklidnil.

„Toto je druhý Princ Falkhir.“ Král ukázal na druhého syna. Ten si sundal kápi. Krátké zajásaní všech vystřídalo hromové ticho. Falkhir měl černé vlasy. Zvěsti, které obklopily království byly pravdivé. Narodil se první černý princ. Stál přímo a v očekávání koukal na lid. S důvěrou a s nadějí, že Huparlové dokáží mít černého krále. Lidé si mezi sebou začali špitat. Já jsem však hleděla na černého prince, naše pohledy se pak setkaly a setrvaly na sobě zavěšeny, jako by se znaly už několik let. Uliarys byl krásný, to se nedalo popřít, ale Falkhir byl tak….neuvěřitelný, tajemný. Hodila jsem mu svou poslední květinu.

V dálce se začali ozývat vzbouření Huparlové : „Upálit, to je ďábel, je to ďábel z bílých skal! Upalte ho!“ hlas se šířil přes celý dav, až konečně první řady nenávistně provolávaly smrt černému princi. Královna s pláčem utekla zpět do hradu.

Nad hradbou pak v noci vzplanula hranice. Stála jsem u plotu královské zahrady a třásla se strachy. „To nemohou…“ opakovala jsem si pořád. Snažila jsem se prohlédnout mezi stromy. Hodně jsem plakala. Král s královnou se pak neobjevili mnoho dní. Hledala jsem popel, cokoliv, jakoukoliv trošku, cokoliv by mě k němu dovedlo.

Za několik let jsem se stala královskou bylinkářkou. Na trůn usedl Uliarys. Království se zdálo býti spokojené. Ale já jsem Caru nedokázala odpustit všechno to zlo. Zlo, spáchané smrtí černého prince. Před očima mi zůstal obraz, který mě pronásledoval ve dne i v noci, v srdci mi pak zůstala vzpomínka.

Často jsem se toulala sama po lesích. Samota se stala mým jediným partnerem. Jednoho krásného dne, když jsem po ránu sbírala čerstvé Uolky – medové květy, za mnou spočinul stín v dlouhém plášti. Vypadal jako čaroděj. Otočila jsem se. Ty oči, vybavily se mi jako před několika lety, když jsem stála pod nimi. Dlouhé černé vlasy, kostnaté ruce, divoká krása, která mě přitahovala jako magnet.

„Aliur?“ jeho hlas proběhl mezi stromy.

Podívala jsem se na něj, v ruce svíral květinu, kterou jsem mu hodila. Druhou ruku pak ke mně jemně a pomalu vztáhnul: „Pojď se mnou.“ Neváhala jsem.

A to byl začátek cesty, která neměla konce…..