Některé ženy procházejí ulicí

Jako vřískající šelmy,

jiné ve větru – svalstvo napjaté do marné plachetnice –

vzdorují zimě.

Jen svatá Ludmila

škrcená noční oblohou

nutí tě znovu

spojovat a rozpojovat,

metat kužely světla i světlo právě setřesené z vlasů sbírat,

odcházet a čekat.

Několik let rozpouštím to v sobě,

několik let se zřejmě marně chvěju

a vykrádám se úměrností dne,

jenomže možná nejsem ten,

který přečká.

Některé ženy nosí v kavárnách

dýchavičnou umolousanost dne

a chodí s ohmatanýma očima,

jen svatá Ludmila v šále

roste soumrakem.

A vše, co bylo,

bude se dít zase.

V ulicích zhasínají hlasy,

jen občas zaklapne

za kufrem auta

a tramvaj najde neuralgický bod

v mém spánku.

Některé ženy nedonosí

do rána včerejšek,

jen svatá Ludmila

mlčí ve tmě,

dusí se

něhou světa.

A svět k ní není něžný.