No, to já jsem byl v na lyžáku v kvintě (do našeho provinčního městečka tenkrát tráva ještšě nedorazila), mí spolužáci tenkrát začínali objevovat sporé, leč neoddiskutovatelné půvaby alkoholu (dívky se po něm odvázaly a stávaly se povolnějšími a nám připadlo zábavné provádět na dopravních značkách různé opičí cviky, pokřikovat oplzlé nadávky na příslušníky ostrahy hranic....). V horském hnízdě, kde jsme tenkrát dleli byla jen jedna hospoda a v té každý večer hráli karty naši pedagogičtí dozoři. Nám tudíž nezbylo, než nakoupit v konzumu lihoviny, zkonzumovat je za vesnicí na takovén zasněženém vršku a pak se jít bavit na ubytovnu, případně provádět výše zminěné výtržnosti po městečku. Opíjet se na ubytovně bylo vysoce riskantní, neboť obslužný personál nelibě nesl náš hlučný druh zábavy a nelenil nás naprášit tělocvikářům, kteří nám následně hrozil různými sankcemi. I já, tenkrát dítko nezkažené a dosud nepoznamenané rozličnými lákadly nočního života, jsem vyrážel se svými kolegy požívat ve skrytu závějí zapovězené nápoje. Až jednou, poté co mi opilí spolužáci naházeli sníh do kytary, na kterou jsem obětavě hrál v třeskutém mraze (tenkrát jsem ještě nevěděl, že doby ve kterých bylo možné sbalit holku hrou na kytaru skončily ještě než jsem se narodil), jsem se rozkmotřil se svými druhy (zakoupil láhev rumu, vypil sám na ubytovně a nikomu nedal, to měli za to).

     Tenkrát jsme mívali ve zvyku cestou na ubytovnu žvýkat mentolovou žvýkačku, případně po příchodu pozřít větší množství zubní pasty, a přehlušit takto pach vypitých lihovin pro případ namátkové kontroly. Poslední večer vyrazila většina spolužáků večer do vsi a na ubytovně jsem zůstal já, stále ještě rozezlený kvůli tomu sněhu v kytaře a několik slušných děvčat. Část jich hrála pexeso s tělocvikářovým pětiletým synkem a zbylá zpívala doprovázená mou hrou na hudební nástroj, předtím tak nedůstojně pošlapaný. Pak se dokonce objevilo nějaké víno, ale vzhledem k relativně decentnímu způsobu zábavy nikoho ani nenapadlo nás kontrolovat, či nějak perzekvovat. Mne dokonce dokonce přešla zlost na mé nehodné soukmenovce, oni mrzli sami venku a já byl s děvčaty v teple, to pro mne byla dostatečná satisfakce.

     Před večerkou se na pokoj připotáceli spolužáci, povečeřeli zubní pastu a jali se nadšeně vyprávět zážitky z konstruktivně prožitého večera. Otočili ten večer ceduli značící začátek obce do protisměru, zbourali autobusovou čekárnu, vyspílali několika kolemjdoucím, načurali do sluchátka telefoního automatu a dělali přemety do závějí. Mou lítost tím však nevzbudili, já po takových dobrodružstvích nebažil. Těsně před večerkou vtrhlo do pokoje komando našich již notně podroušených kantorů vykonávajících globální kontrolu stavu posádky, která samozřejmě nebyla nic jiného než záminka, umožňující vrazit do dívčích pokojů bez klepání.

     "Vtyk, každej na mně dejchnete!" Hulákal jeden, zatímco druhý natolik opilý, že nebyl schopný samostatně projít dveřmi, zůstal sedět na chodbě. Obešel nás jednoho po druhém a každý mu musel dýchnout do tváře."Mentol!" Glosoval každého, mými kolegy použitá finta mu evidentně nebyla neznámá. Než se vypotácel ze dveří, ještě se otočil a prohlásil: "To je ještě v normě." A já, dítko nepoučitelně drzé jsem se ho otázal, co že to znamená "v normě". Dotyčný se na mne zahleděl s neskrývanou nevolí oznámil: "V normě je to, co se dá překrejt zubní pastou, to můžou bejt tak maximálně tři píva." Poté sebral ze země svého kolegu a za zpěvu bohatýrských popěvků nejistě odkráčeli ke svému pokoji. Kdyby tak věděli, že spolužáci toho dne objevili na příhraničním tržišti strašlivě levnou bezcelní pomerančovou vodku a koupili ji do každé dvojice litr.....

P.S.: Například daleko zábavnější poenta by byla napsat, že každej ten večer vyžahnul flašku zelený, kterou by logicky nebylo nutný překrejvat pastou. Nebo, že v tý laciný vodce byl metanol a všichni do rána oslepli, ale to bysem si bejval mohl vymyslet nějakou zábavnější story.