(Duch syn, dává za pravdu otci v noci den po nehodě)*:

Táto, táto,

já jsem vůl,

jdu na pole,

v poli kůl,

klopýtl,

se nabodnul,

táto, táto,

tys to čul.

(Sen otcův den před nehodou):

Kluk má řetez,

je to vůl,

zvonek nerez,

pepř a sůl,

ostatní voli pravdu znají,

že ho rozčtvrtí, poleptají,

otci se hrůzou vzedme vole,

jak řezník stojí při mrtvole.

(Otec varuje syna následující den ráno)

Zlý já měl této noci sen,

nechoď ty tele v pole ven,

mohutné rohy smutek tají,

s oháňkou tvou si mouchy hrají,

nechoď ty vole na pole,

bolí mě z toho kebule.

(Reakce syna (dosud hmotného)):

Kluk mele hubou, tupě zírá,

otec ho prosí, on se vzpírá,

ječmen jak mana, s plnou chutí,

ten to hovado v pole nutí

a než bys řekl Dopita,

z domu jsou jeho kopyta.

Žene se lánem jak tornádo,

před sebou bílí, v zádech stádo,

a že měl prudkost v plemeně,

teď kůl mu vězí v vemeně.

(Tragédský konec):

Otec je smutný a kluk v čertu,

to všechno ječmen z Agrofertu.

*předposlední sloka (z hlediska časové kontinuity), která se ale čte jako první v pořadí