ako organizátor outdoorové firemní akce Adam naprosto selhal.

Za dva dny se nepovedlo eliminovat napětí a nevraživost mezi jednotlivými účastníky akce, které si přinesli z pracoviště.

Pečlivě připravených aktivit určených k prolomení bariér a rivality, oživení týmové atmosféry a zvýšení motivace se účastnili s tak malým osobním nasazením, že se Adam obával současně ztráty své vlastní osobní motivace, vyhoření a ztráty pozitivního přístupu, což by byl naprostý průšvih.

Zvláštní úkol, který si stanovil pro tento víkend v lesním penzionu, byla asimilace

manažerky prodeje, zrzavé ženy mezi čtyřicítkou a smrtí, do jejich mladého, dynamického kolektivu.

Přestože na základě doporučení lektora sebepoznávacího kurzu, který absolvoval těsně předtím, se snažil o reflexi lepších stránek její povahy a pozitivní afirmace, prováděné několikrát denně, při nichž v myšlenkových mapách

před svým vnitřním zrakem ji viděl jako vstřícnou , komunikativní osobu, která ho

jako vedoucího absolutně respektuje, v reálu se mu vtírala daleko častěji myšlenka s negativním energetickým nábojem-ta bába už mě pěkně štve.

Nejenže bojkotovala jeho program, pracně sestavený společně s odborníkem na outdoorové firemní aktivity až z Prahy-většinou seděla někde opodál a pronášela ironické komentáře, takže i ti účastníci, které podařilo vtáhnout do stmelovacích aktivit si časem víceméně začali připadat jako pitomci.

Nakonec se uvolila zúčastnit se hry, při které bylo potřeba z nějakého důvodu za pomoci ostatních překonávat stále se zvyšující lanovou překážku, ale hned při prvním

pokusu se přkulila přes překážku tak neobratně-ta ženská to snad dělá schválně-

že jí křuplo v kotníku, takže mumlajíc nepříliš korektní výrazy odkulhala na pokoj

a zbytek večera už o ní nikdo neslyšel.

Nepříjemné bylo, že o ní nikdo neslyšel ani ráno, natož aby ji viděl.

Přestože nešlo o školní výlet, Adam považoval tak nějak za svou povinnost přivést domů rodinám zpátky stejný počet klientů, jaký převzal předevčírem na autobusovém nádraží.

Proto ho nyní prázdný pokoj poněkud zneklidnil. Krátce ještě uvažoval o možnosti,, že některý z mladých a dynamických podlehl kouzlu zralé ženy a letní noci současně,

a hledaná se zanedlouho nečekaně vynoří z některého z pokojů na patře. Nestalo se tak, a společná snídaně v jídelně ho zbavila veškeré naděje na to, že se tato prekérní situace nějakým způsobem vyřeší sama. Tisknul si spánky a přemýšlel o tom, jak bude asi hodnocen vedoucí teambuildingu, kterému se nepodařila ani tak zásadní věc ,jako udržet účastníky pohromadě a naživu..

-

Daniel klusal za Adrianou, lepenkový kufr ho mlátil do kolen. Vzhledem k tomu, ýže kromě kapsy tepláků stále ještě prověšené sbírkou mincí to byl jejich jediný majetek,

odolal pokušení mrštit tou věcí do příkopu.

Adriana se postavila na kraj silnice a začala mávat na projíždějící auta, kterých bylo v tuto časnou hodinu pomálu. Pomálu znamenalo přesně to, že během půl hodiny projela jedna felicie s přívěsným vozíkem naloženým nějakými fošnami.

-Jeď si třeba do Tanvaldu na kdoule, idiote,-pronesla Adriana na účet dalšího vozidla,které profrčelo během následující půl hodiny a zmizelo za zatáčkou.

Sedla si na svodidlo a působila jako vtělená beznaděj.

-Přežila jsem noční bojovku, slaňování a infantilní hru s čísly na zádech.-

-Ale jestli mě najde a bude mě chtít znova začlenovat...znáš Dobrodružství Huckleberryho Finna? Mám na mysli , jak ta kniha končí:

Počítám, že nebudu čekat na Toma, ani na Jima a že poběžím do Teritoria napřed,

protože mě teta Sally chce adoptovat a civilizovat mě, a já to nesnáším.

-Já už to zkusil.-doplnil Daniel.

-Vlastně jsem taky vždycky odněkud utíkal, ale pokaždé mě našli a vrátili zpět -a ještě mi vysvětlil, že je to tak správně. Peču jim na to.--

Adriana pohupovala nohama na svodidle. Měla poněkud předpotopní kotníkové šněrovací boty-vypadaly trochu jako z nějakého divadelního depozitáře.

-Donedávna jsem si myslela, že utíkat není potřeba , že stačí prostě jít a vždycky někam dojdeš. Pak se mi ale přihodilo, že jsem deset centimetrů před sebou uviděla zeď- a uvědomila si že teď už opravdu není kam.-

¨

Daniel přivřel trochu oči a uviděl před nimi poněkud klaustrofobický obraz Adriany,

která marně naráží do stěny z hurdisek.

-Uvědomila jsem si, že už moc možností nemám. Hlavou zeď neprorazíš, jak prohlásil nějaký chytrolín, takže zbývá možnost udělat si u té zdi piknik a strávit tam zbytek svých dní, nebo,...-

Za zatáčkou se ozvalo zasvištění gum a vynořilo se něco, co se nejspíš ze všeho vypadalo jako nějaká aerodynamická moucha v lesklém funkčním trikotu a s ohromnými černými brýlemi.

-Do prdele- utrousila Adriana.-

Moucha dojela až k nim, zabrzdila a seskočila z kola.