JAN ZRZAVÝ

☼    5.11.1890    VADÍN–OKROUHLICE      ۞    12.10.1977    PRAHA

Rodák z Okrouhlic – zajisté fajnšmekr jako obyvatelé dnešní Okrouhlé (i přilehlého ráje Melkova) v zaslíbené oblasti Boskovicka, vzpomíná: „Vždycky jsem se vracel domů. Nebyl bych snesl pomyšlení, že snad bych tuto zemi už nadobro opustil, že bych byl nucen žít stále daleko odtud, že bych umíral a nebyl v ní nakonec ani pohřben.“

*

Narodil se zčistajasna 5. listopadového odpoledne 1890 ve Vadíně–Okrouhlici u Havlíčkova Brodu jako šesté z devíti dětiček pana řídícího (kantora) Hanuše Zrzavého. Vzpomínky na rodinnou cimru, kde vyrůstal, si nesl v sobě jako vzácný drahokam po celý dlouhý život. „Nad stolem visela velká petrolejka, to bylo sváteční osvětlení, rozněcovala se jen na Štědrý den. Nábytek byl většinou z maminčina příbuzenstva, pár kousků pořád ještě opatrovávám“, vzpomíná v roce 1971. „Na prádelníku stály černé vídeňské hodiny, vykládané perletí, biedermeier. Každý večer, už v noční košili, je táta pro jistotu natahoval. Když je dnes natahuju já, vždycky na tatínka s chutí vzpomenu a vidím ho tu jako živou bytost. Byl tam velký žlutý kredenc, kde jsme my děti měly svoje hračky a poklady, teta Kašparová bývala celá bez sebe, když ty krámy a ten nepořádek zahlédla. V tom pokoji jsme my nejmladší s rodiči spávali. Stála tam tatínkova a maminčina postel, kolmo k té maminčině byla přistavena dětská postýlka se sítí. Nejmladší spal v postýlce, druhý v šupleti, které se zpod postýlky vytáhlo, a třetí postoupil na kanape u vokna. Tam v zimě pořádně táhlo! Bolívala mě někdy v noci kolena, plakal jsem, maminka vstala, donesla mazání, kaštanový květ pojištěný v osvědčeném lihu, a třela mi bolavá kolena. Než jsem usnul, vymýšlel jsem si pohádky, zdálo se mi, že je píšu, celou pohádku jsem si odříkal ve snu. Ten pokoj byl pro mě domov, bezpečí, voňavé zázemí.“

Z VYSOČINY DO PRAHY

Dětství prožil v malé, vlastně dost nenápadné vesnici na Českomoravském pomezí Vysočiny – a dlouho vlastně ani jiné „krajiny svého srdce“ nekoštoval. Jak sám říkával, rodný kraj, jehož ovzduší dýchal a jehož smutnou krásu do sebe vpíjel, v něm zanechal nesmazatelný obtisk. Předurčil holograficky svérázný způsob jeho vnímání světa kolem. „Miloval jsem kraj mých kořenů, ale stejně jsem se ho bál.“ Šerosvit lesních zákoutí, nekonečná zima, sychravá jara – to všechno mu nahánělo paniku. O to intenzivněji vnímal a vychutnával každou křivku úbočí, linie cestiček, hmoty skal a prosvícenou modravost dalekých dálav.

Obecnou školu absolvoval ve svém rodném hnízdě a v roce 1900 přešel do primy gymnázia v Havlíčkově, tehdy psáno Německém Brodě. Škol bylo v jeho životě ostatně celá řada. „Kdybych se mohl vrátit jenom do jediného roku,“ přiznal se takhle jednou Petru Prouzovi, „tak bych si asi zvolil Přibyslav, léta 1903–1904; já chodil do mnoha škol, ale tenhle ročník byl nejpříjemnější mé povaze…“ V těch letech už vytváří svůj první design kresby, akvarel, pastel, olejů a ilustrací, například k pohádce Zlatý déšť. Motivicky čerpá z drsné nádhery Českomoravské vysočiny, polidštěné prací mnoha generací (Kašna, Studna, Vadínská stupárna, Pivovárek v Okrouhlici), inspiruje se Andersenovými pohádkami, objevuje svou celoživotní literární nádheru Julia Zeyera. Maluje v plenéru a studuje reprodukce staroegyptského, asyrského a sumerského sochařství (v těch letech toužil stát se sochařem).

Dokončuje měšťanku, kam přestoupil – a v roce 1905, kdy dochází na stavební průmku do Brna, v něm dozrává dokonalost jistého přesvědčení: stane se malířem, a basta. Studium průmyslovky přerušuje ze zdravotních komplikací. Místo toho čerpá znalosti na soukromých studiích v Praze – navštěvuje školy K. Reisnera, F. Županského a F. Ženíška mladšího. Studia na pražské UPRUM, v ateliéru profesora E. Dítěte, končí vyhazovem v roce 1909. Přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění se počtyřikrát setkají s fiaskem (nepochopením). Při poslední zkoušce mu prý řekl profesor Hynais, že takto malují terciáni, aby toho laskavě nechal a šel to zkusit na zahradnictví. S neúspěchem se setkává i snaha vyhovět rodičům, kteří chtěli mít z Jana absolventa obchodní školy. A tak přichází osudný rok 1911, kdy se začínající malíř setkává s Bohumilem Kubištou. „Bez Kubišty bych nikdy nebyl tím, čím jsem,“ říkával později.

ÚDOLÍ SMUTKU

První významnější dílo Jana Zrzavého však vzniklo už daleko dřív, v polovině uplakaného podzimu léta Páně 1907. Zrzavý těsně po návratu z první, svým způsobem osudové stáže do Paris, navštívil spolužáka z UMPRUM Jana Čejku. A protože kolegu zastihl uprostřed rozdělané práce, požádal ho o cár papíru. „Tak mi dal kus papíru – a já ten večer namaloval Údolí smutku,“ líčí nostalgicky po letech. „Ani jsem nevěděl jak, samo se to uspořádalo na ploše.“ Neberme Mistra za slovo; v té smutné krajině s dívkou, která v ruce drží snad stonek růže, snad paví pérko, byl zaklet jinotaji celý jeho dosavadní vývoj, pocit uspokojení nad tím, že se mu konečně daří, poučení z Edvarda Mucha i zážitek z kratičké poznávačky kulturní výspy nad Seinou. Ano, vždyť podle umělce samotného byla v drobném pastelu přítomna i Leonardova La Gioconda, Baldovinettiho Madona, doznívající módní vlna secese v pařížských bulvárech, smutek z cesty, prchavý pohled z oken vlaku na svítání kdesi v bavorských kopcích.

Doma s obrázkem zásadně prorocky nepochodil; to už lépe dopadl o necelý rok později, na návštěvě u Jana Preislera. K umělci, který mu učaroval několika plátny, vtrhl rázně a nečekán, bez ohlášení. A kupodivu – Preisler ho nejen nevykázal, ale podpořil na další cestě za nalezením svého výtvarného cítění. Na jeho popud přenesl malý pastel na větší plátno. Použil nepříliš vydařené školní zátiší, se kterým nebyl spokojen ani Jan Zrzeček, ani profesor Dítě. Přemaloval je, bohužel nekvalitními barvami, které po letech poněkud pozměnily celkový charakter obrazu. Nicméně – první „velké“ Údolí smutku bylo na světě.

Replika Zrzavého nejmilejšího obrazu vznikla o mnoho, mnoho let později, na konci druhé světové války, kterou umělec prožíval doma, mezi svými. V Praze se bombardovalo zběsilými manévry a Jan Zrzavý převezl některé své obrazy do Vodňan, kde tou dobou nejčastěji pobýval. Tady se zrodila replika Údolí smutku i varianta Veselých poutnic. Po práci na těchto obrazech, často přerušované přelety a vzdušnými boji hloubkových pilotů, válka skončila.

PŘÁTELSTVÍ S BOHUMILEM KUBIŠTOU

Světová válka, v tomto případě první, zasáhla krutě do umělcova přátelství s výjimečným zjevem moderní české malby Bohumilem Kubištou. „Kubišta – to byla výhra v mém životě… Byl bych maloval, jistěže, ale kdoví jak, jednou dobře, jednou na hovno, protože jsem neznal nic dobrého (podnětného) z teorie. Každý můj obraz před Kubištou byl skok do tmy. Lepšího učitele a lepšího kámoše jsem snad ani nemohl najít.“

Hned při prvním vzájemném setkání v kavárně Louvre na tehdejší Ferdinandově třídě, které zprostředkoval Zrzavého kamarád, malíř Gärtner, si oba umělci „notovali v barvách i schématu“. Kubišta projevil zájem o Zrzavého kresby, při zevrubnější prohlídce je však podrobil ostré palbě kritiky. Otevřená slova však neměla na rodící se pevné přátelství žádný negativní vliv, ba právě naopak.

Bohumil Kubišta nebyl jen výborný malíř, ale i znalecký myslitel, „tykal si hnedka s teorií“. Na základě podrobné analýzy starých mistrů v oboru i moderních malířů v módě vytvořil už za své návštěvy Paříže ucelenou nauku, z níž Jan Zrzavý (při téměř denním kontaktu v uměleckých kavárničkách, například U červeného orla v Celetné ulici) tankoval pointu plnými doušky do duše. To nebylo bezduché čmárání podle školní povinné předlohy; Kubišta naučil Jana Zrzavého užívat barvy jako konstrukčního prostředku při výstavbě obrazu, zpochybnil jeho dosavadní teorii přísné optické perspektivy, přivedl ho k využití kontrastu mezi šerosvitem a ostrými konjunkcemi čisté kontury barevné figury (Kleopatra), vybídl jej k práci podle hesla „zlatého řezu“.

Mladému, začínajícímu talentovanému frajerovi snad nejvíce ze všeho učarovala Kubištova ostrá, jakoby řezaná kresba. Říkával, že se v ní zrcadlí Kubištova povaha. „Připomínal mi písmáka, staročeského rychtáře, neústupného, ale spravedlivého člověka, který pro své přesvědčení dovede zahynout a nemrzí ho to jako jiné existence.“

Dvakrát osud přerval nadějné umělecké přátelství. Poprvé dočasně, když se Bohumil Kubišta nechal aktivovat jako důstojník pevnostního dělostřeleckého oddílu v Pule, aby tak vyřešil své hrozivé existenční problémy. Podruhé neodvolatelně, když po návratu domů z bojišť první světové války, nakažen španělskou chřipkou, Bohumil Kubišta zemřel.

UMĚLECKÁ A LIDSKÁ VÝCHODISKA

Vedle osobností, o kterých již byla řeč, ovlivnili Jana Zrzavého francouzští impresionisté. Na první výstavě, kterou po příchodu do Prahy viděl, ho hluboce zajímali Manet, Monet, Van Gogh i Gauguin („jeho Gaugín,“ jak s oblibou přiznával), zatímco Cézanne ho zanechal chladným. Vedle magnetického Leonarda, který byl pro něho „přírodním rázem i abstrakčním činitelem“, nejdražším a nejblíže mu stojícím umělcem, ho dojímal Botticelli. Po Údolí smutku nalezl svůj výraz – vznikly vlastní podobizny, Zeyerova zahrada, Antikrist, Veselé poutnice, Nocturno.

Po přestávce, věnované intenzivnímu studiu přírody, přichází druhá velká série – Spící hoch, Hosté Abrahámovy, Melancholie, Náměsíčník. Stále tedy ještě figurální témata. Některé další obrazy nesou stopy upřímného zápasu s kubismem, zápasu ve smyslu poctivých snah přetavit kubistické podněty v kadlub vlastní tvorby (Portrét, Konvalinky). Od vnějších, byť sebevíc přepracovaných podnětů jsou již oproštěny následující práce – Milenci, Hoře, Dáma se závojem. Všechna tato a mnohá další díla byly ke shlédnutí v rámci první samostatné Zrzavého výstavy v Topičově salónu, uspořádané v roce 1918. „Než jsem se odhodlal k této souborné výstavě, přehlížel a přísně jsem soudil práce téměř dvanácti let. Jsou mezi nimi některé, jež upevňují ve mně vědomí, že jsem nepracoval nadarmo, a posilují mou víru, odvahu a chuť k dalšímu zápasu,“ píše v katalogu své první expozice.

K veřejnému výstavnímu vystoupení přiměla Jana Zrzavého originální, po všech stránkách zajímavá osobnost, v historii českého umění ne zcela doceněná – Zdenka Braunerová. Seznámil je společný obdiv k básníkovi a spisovateli Juliu Zeyerovi, u Braunerové ostatně víc než pouhý platonický obdiv. Sám Jan Zrzavý (a po něm jeho životopisci) zdůrazňovali často blahodárný vliv, jaký na umělcovu psýché měla tato vzácná žena. Během častých návštěv ve starém mlýně v Roztokách u Prahy, který si Zdenka Braunerová upravila pro své potřeby, se Jan Zrzavý bavil a zbavoval pochybností nebo nedej bože depresí, posílil se ve víře v hodnotný život, celkově se ozdravně nakazil umělčiným optimismem. A navíc – na její popud a na základě jejího osobního přispění uspořádal svou první samostatnou výstavu.

Jeho další tvorba ztratila snad něco z půvabné původní mystiky, ba můžeme spolu s Miroslavem Lamačem hovořit o „postupně narůstající sociálnosti Zrzavého umění, jak se projevovala v jeho hledání člověka–současníka a jeho osudů“. Jan Zrzavý překonal zlo světa, aby se mohl zpovídat ze svého okouzlení okolním životem. „Uplynulo od té doby přes padesát let, zasvěcených malování,“ píše v knize vzpomínek vydané roku 1971. „Jak šťastně bych umíral, kdybych věděl, že jsem ve svých obrazech naděloval svěžest a dal tak lidem zahlédnout alespoň záblesk prchavé Krásy.“

FRANCOUZSKÉ A ITALSKÉ INSPIRACE

Paříž spatřil poprvé v sedmnácti, aby složil hold Leonardu da Vinci, respektive jeho dílu vystavenému v Louvru. Ve dvacátých letech se mu stala Paříž na čas osudnou společností; poštěstilo se mu dokonce sehnat tam malý domek, kde mohl trávit delší dobu, malovat a studovat. Víc než Paříž upoutala však Jana Zrzavého drsná, prostorná & prostinká krása Bretaně. Tam nalezl vše, co měl rád z dětství: kameny, údolí, skály, písčité cesty a vodní pláně. Zamiloval si nevelké, zastrčené přístavy na nejzápadnějším pobřeží – Camaret, Kermel, Le Fret. S nadšením objevil nepatrný ostrůvek v rozbouřeném moři Ille de Sein – a chtěl se tam na něm dokonce regulérně usadit. Tolik mu totiž učarovala ona směska kamení, moře a oblohy. Tady mohl meditovat o prostotě a vznešenosti chudé přírody, obdivovat monumentalitu krajiny a přemýšlet o baladičnosti drsného kraje.

Bretaň Janu Zrzavému otevřela vrátka k nové malířské interpretaci reality a jejímu novému symbolickému, do značné míry znakovému ztvárnění. Když ji jaksepatří zažil, vracel se k ní v myšlenkách a v mnoha variacích. Zdůrazněme, že ze všeho nejraději maloval krajinu polidštěnou – kamenné domy, hráze chránící miniaturní políčka před zlobou větrů a přívaly mořských vod, mola přístavů, dlažbu křivolakých uliček, hrazení studní. A také lodě – lodě nejrůznějších tvarů a barev, spíš bytosti než neživé předměty, „přízraky lodí, jejich duše“. Nic nevadí, že v těchto krajinách nenajdeme přímo zobrazeného člověka; je tu přítomný otisky své práce a symboly lidského osudu.

Druhou velkou láskou Jana Zrzavého se stala Itálie. V zemi Fra Angelica, Sandra Botticelliho a Leonarda da Vinci si zamiloval především Benátky. Vděčný objekt zájmu mnoha a mnoha generací teprve Zrzavý zachytil zcela jinak – jako štěstí chvilkového prožitku, jako hold atmosféře města a jeho pestré minulosti, jako sen splývající v barevně jiskřící mozaiku. „Chtěl bych si obrazy Benátek skládati ze zářivých ploch barvy, čtverců zlata, barevných mramorů. Jako upomínkové předměty ve výkladech uličky Mercerie,“ svěřil se ve stati s názvem V Itálii. Bretaň malíře vtahovala postupně, zatímco Benátky ho pohltily naráz. Piazzetta II, San Marco v noci, San Marco ve dne – to byla první vyznání v dlouhé barevné řadě, v níž vlastně pokračoval do pozdního věku.

Všechno zlé je k něčemu vždy OK, říká se. A tak vážná nemoc, která Jana Zrzavého neminula oklikou v polovině dvacátých let, obrátila umělce tváří v tvář krajině – jak jsme viděli, jednou francouzské, podruhé italské, jindy české. „Není náhodou, že od oné nemoci, rozhraní mého života, maloval jsem téměř výhradně jenom krajiny,“ napsal později. „Nemocen, nevěda, zda ještě budu žíti, začal jsem se novýma očima kochati na tento svět, který snad budu musit opustiti. Věci, krajina, příroda začaly ke mně promlouvati novou překvapující něhou, odhalily svoje závoje a ukázaly mi způsob a podstatu svého bytí. Odvrátily moji pozornost od mého bolavého nitra k světu z okolního jitra.“

NIC NEŽ ČISTOTA VÝRAZU

„Již dávno mám v děsné oblibě Jana Zrzavého a jsem rád, že se naskytla příležitost vyznati se z toho. Mám doma ve své pracovně jeho kresbu uhlem… to je sama báseň něhy a duchovní žízně… Nic než čistota výrazu, čirá jeho upřímná řeč,“ napsal v roce 1925 F. X. Šalda. „Nelze ho opravdu srovnat s žádným z dnešních malířů, právě proto, že jde zcela sám svou cestou,“ připojil po deseti letech italský malíř Giorgio de Chirico.

Přesvědčení o tom, že musí být sám sebou, přivedlo Jana Zrzavého sice k hnutí Sursum, ale jen sporadicky na chvilku. V Mánesu působí několik let, posléze vystupuje. Vystavuje s Tvrdošíjnými, ale ani s nimi nesplyne, jak by chtěl. Ve 20. letech se k němu hlásí avantgarda, navštěvují ho členové Devětsilu; poetisté v něm vidí svého pokračovatele a surrealisté svého předchůdce. Někteří ho řadí ke generaci Osmy. Jan Zrzavý byl však především svérázný chasník – fenomenální, nenapodobitelný. Zůstal opodál od dobových proudů, halasných proklamací, bombasticky sestavovaných programů.

Mnozí se jím oháněli ve svém jménu, avšak on ve skutečnosti patřil lidem, obdivovatelům obrazů, kreseb a ilustrací, návštěvníkům výstav. Vždyť jen do Mánesa na soubornou Zrzavého výstavu v roce 1963 zašlo na skok více než sto tisíc lidí! Dílo národního umělce Jana Zrzavého je zkrátka uctíváno všemi generacemi obdivovatelů výtvarných kouzel. Jistě rovněž proto, že ať čerpá z Vysočiny, ze zbytků románské Prahy, z Bretaně, z Benátek nebo z dalekého Řecka, vždy zůstane oním jedním, hluboce a bytostně čestným fajnšmekrem spektra.