Mandala

 

       Nic mě nebaví. Čím to je? Už jsem všechno zkusil, všechno zažil, mnoho věcí se už jen opakuje
a vím, kam vedou. Taková prázdnota, hodně lidí ji nevidí. Nebo nemá. Napsal jsem si, co všechno
chci udělat, zkusit. Možná by moje prožitky, tvorba, život stačily někomu na deset životů, ale pořád
mi to nestačí. Nestaly se „zažívání“ a „absolutní okamžiky“ adrenalinovým sportem? Nakolik mohu
mluvit o putování, i když jsem šel tak dlouho? Tady není čas důležitý. 
       Nemusím moc východní náboženství, s mnoha jejich myšlenkami prostě souhlasit nechci. Bylo
důležité to poznat. Ale jedna věc je moc silná. Stavění mandaly, zrníčko po zrníčku, dlouhé hodiny,
dny. A pak ji ve vteřině rozmetat. Pomíjivost. Je existence skutečně takhle krutá? Vím, má smysl,
že se krásný obraz objevil aspoň na chvíli. Slova, slova, slova. Jsou krásná, bez nich by mnoho věcí
bolelo víc. Mít se víc rád, umět si odpouštět, nepožadovat po sobě dokonalost v každé chvíli, nechtít
po životě neustále ty absolutní okamžiky. Sklenice poloprázdná a poloplná. Dualita. Tady a teď,
Předtím a Potom. Rovnováha vyvážená nerovnováhou. Bolest, láska, radost, únava. Krása. Jednoduché
recepty na skvělý život z barevných časopisů, tisíckrát vyvařené, jen s jinými obrázky. Internet, sms,
psychologické články, které dají naději, ale život je složitější. Vztahy. Ideje. Ale život je složitější.
Sebevědomí a sebe-vědomí, boj a sdílení, samota a osamocenost. Inspirace a agrese. Kulhání ke světlu.
Kulhání ke tmě. Třeba po rozmetání mandaly něco zbyde. Vím, že „já“ má víc vrstev a znám je. Stejně
to nestačí, právě teď. Možná toho nechtít tak moc, já vím, ale jsem, jaký jsem, boj se sebou, boj s okolím,
věčné usmiřování a ubližování. Něčeho lituju, něčeho ne, obsese žít naplno den po dni a její marnost,
zkoušet všechno naplnit, zaškatulkovat, popsat. Do slov jde dát hrozně moc, stejně jako do hudby.
Mám rád lidi a často jsme spolu a něco sdílíme. Slova, myšlenky. Nejintimnější je sdílet dotyk rukou 
dva milimetry od sebe; když se jimi nedotýkáme. Ona ta únava přejde, já vím. Jen už nevěřím na temné
noci duše, absolutní naplnění, všeobjímající lásku, nebo ano, na ni možná ano – myslím si a cítím, že tam
něco takového zvláštního je. Nevím. I kdyby nebylo, nevadí. Lásku jsem totiž našel v sobě, nebo spíš
zahlédl. Takovou tu obyčejnou, lidskou.