Mandala

 

       Nestaly se „zažívání“ a „absolutní okamžiky“ adrenalinovým sportem? Nakolik mohu
mluvit o putování, i když jsem šel tak dlouho? Tady není čas důležitý. Slova, slova, slova.
Jsou krásná, bez nich by mnoho věcí bolelo víc. 
     Sklenice poloprázdná a poloplná. Dualita. Tady a teď, Předtím a Potom. Rovnováha
vyvážená nerovnováhou. Bolest, láska, radost, únava. Krása. Jednoduché recepty na skvělý
život z barevných časopisů, tisíckrát vyvařené, jen s jinými obrázky. Internet, sms, psychologické
články, které dají naději, ale život je složitější. Vztahy. Ideje. Ale život je složitější. Sebevědomí
a sebe-vědomí, boj a sdílení, samota a osamocenost. Inspirace a agrese. Kulhání ke světlu.
Kulhání ke tmě. Třeba po rozmetání mandaly něco zbyde. Něčeho lituju, něčeho ne, zkoušet
všechno naplnit, zaškatulkovat, popsat. Do slov jde dát hrozně moc, stejně jako do hudby. 
       Slova, myšlenky. Nejintimnější je sdílet dotyk rukou dva milimetry od sebe; když se jimi

nedotýkáme. Ona ta únava přejde, já vím. Jen už nevěřím na temné noci duše, absolutní
naplnění, všeobjímající lásku, nebo ano, na ni možná ano – myslím si a cítím, že tam něco
takového zvláštního je. Nevím. I kdyby nebylo, nevadí.