Rosa stékala po kapkách po listech břízy a ve velkých křišťálových kuličkách dopadala na jeho tvář.Plakala.Ležel v nepřirozené poloze připomínající samorost, jedna jeho ruka byla zkroucena pod ním, druhá jako by objímala s láskou bílý kmen stromu.V šedomodrých očích se zrcadlilo překpavení,údiv snad strach.

Seskočil jsem z koně a zatlačil mu oči, nevím proč, a jak zemřel, snad jako desítky ostatních, kteří mizeli od svých rodin.Trvalo to už od minulého díkuvzdání, každý týden  někdo odešel a už se nevrátil.Zatlačil jsem mu oči, ten údiv a překvapení, pak jen s velkou námahou odstranil ruku svírající kmen břízy a tělo pohřbil.

           Dnes to bylo jiné.Když jsem hodil na jeho hrob poslední  lopatu hlíny, zahrnul mě pocit štěstí.Je jen moje,moje láska,můj život.Jen si hnijte,červi jsou také bílí.

Je krásná, jak hvězda moje hvězda ,miluji ji.Vím, musím počkat a já počkám.Hladím její bělostnou kůru a cítím jak pod ní tepe život.

Měsíc se odrážel v jejích havranních vlasech  a z očí zářila večernice.Paprsky měsíce zalévaly vztyčené hroty prsou a zvaly.

Cítím jak se mi jed pomalu rozlévá po těle,také cítím její hebké prsty ,jak objímají má záda  a pomalu do nich vpichují jehličky plné jedu.Nebolí to.Musí to tak být.I ona potřebuje žít.

                                                          * * *

Teplý větřík čechrá  zažloutlou podzimní trávu ,datel vyťukává poslední podzimní symfonii.Mladý dřevorubec nakládá na svůj povoz poslední kusy břízy.Hledal ji dlouho,je vzacná v tomto kraji.Vyřezá z ní kolébku pro svou malou.Bříza je totiž krásná.