Tělo měla alabastrový jako ty nejbělejší mrtvoly utopených albínů. Miloval jsem ho. Jeho půdorys a bokorys ze všech stran a ze všech úhlů. S každým pohledem a každým dotekem jsem si uvědomoval, jak neuvěřitelné je její tělo. Jak návykové jsou její malé palce a dlouhé prsty s oprýskaným lakem; pravá půlka jejího zadku; jizvy z bizarních nehod, který se dějou jen těm nejkrásnějším holkám; levá půlka jejího zadku; mladický nerozvážnosti na šíji; drzá brada, kterou zaklání tím nejsmyslnějším způsobem, když leží na zádech; rybí oči; celý zadek; otlačeniny od těch otravných kalhotek, divoký nohy, srostený lalůčky a vlasy, který nemají žádný řád. Miloval jsem celý její tělo. Jen ji ne.

„Mám ráda, jak mě píchá,“ říkala o svým příteli, než jsem opíchal já ji. Nevím, čím to je. Nikdy dřív jsem žádnou nebyl považován za dobrého milence. Snad možná průměrného. Ale od té doby, co jsem poznal tu jednu malou děvku, se něco asi změnilo. Miluju krásné tělo a nemůžu se ho nabažit. Někdy jsem prostě vyrážel sám do města jako poslední kurva v devatenáctém století, která si potřebuje vydělat na nocleh, ale všechno prochlastala během večera a teď už je dokonce ochotná nezkoušet finty a brát ty špinavý čuráky ne mezi stehna ale rovnou do tý svý špinavý, nemocný kundy. Jen já hledal krásný, čistý holky, který měly se sebou problém, protože byly snadný. Nikdy nebylo nic snazšího, než svést holku, která má sny, o kterých ji někdo přesvědčil, že si je nikdy nedokáže splnit. Naše město bylo takových obětí nenaplněných představ o vlastním životě plné.

Nikdy jsem neměl moc rád přírodu na té úrovni, že bych do ní chtěl aktivně chodit. Vždycky mi ale přišla fascinující z dálky. Jel jsem MHD a kochal se těmi stromy, ve kterých se topilo naše město. Nechal se unášet tím vzdouvajícím se mořem korun stromů, do kterého vrůstalo. Až se pohled dostal k posledním výspám města na vrcholcích údolí. V tu chvíli jsem si přišel malý. A to se mi nelíbilo. Chtěl jsem být velký. Titán, který by dokázal tu krásu nějakým způsobem pojmout a pochopit v celé její nezměrnosti. Jenže já byl malý. Tak malý, že mě vlastně ani nedokázala pořádně zajímat. Nedokázal jsem ji obejmout, fyzicky uchopit. Přivlastnit si ji. Jako všechno ostatní. Protože o ničem jiném to není a nikdy nebylo. Pokud nemůžete vlastnit, nedokáže nic udržet vaši pozornost. Upřímně zaujmout.

Chodil jsem do města a snažil se alespoň na chvíli něco vlastnit. Mluvil jsem na ně jazykem, jakým nikdo přede mnou. Říkal jsem jim upřímně, že nikdo jim to neudělá jako já. A měl jsem pravdu. Mohla za to ona. Najednou jsem pochopil, že skutečně všechno je jenom o tom dobře to někomu udělat. A díky ní jsem pochopil jak. Myslím, že ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, se ze mě stalo něco víc. Získal jsem moc, které se můžou ubránit jen lidé, kteří v životě po ničem netouží.  Výhoda našeho města spočíval v tom, že bylo plné lidí se zbořenými touhami a sny. Stačilo, aby je někdo vytáhnul ze suti, oprášil a opíchal do bezvědomí, ve kterém na to nemuseli myslet.

Nejsnazší, co člověk mohl udělat bylo přijít do baru, vybrat tu nejsmutnější a nejkrásnější a zeptat se, proč je smutná. Bylo naprosto důležité, aby byla krásná, jinak by ta iluze, která měla být vytvořena, nefungovala. Bylo potřeba jí dát najevo, že její životní příběh konečně někoho zajímá. Byl to prostředek, jak si prožít s někým jeho tragický osud se šťastným koncem – alespoň pro mě.

Jednou se mě zeptala: „Kolik srdcí musí člověk rozdrtit na prach, aby to jeho konečně zkamenělo?“ Nejdřív jsem si myslel, že nikdy nemilovala. Jinak by věděla, že stačí zlomit srdce jednoho jediného člověka – toho, kterého skutečně milujete – a vědět, že už nikdy to nebude v pořádku. Protože nebude. Pak jsem to ale pochopil. Může to znít zvláštně, ale na to, že to byla malá bezcitná děvka, měla živé, tlukoucí srdce. Její tragédie totiž spočívala v tom, že bilo pro někoho, komu přestalo. Samotnému mi někdy srdce pukalo z toho, že její mýtus o lásce zemřel dřív, než mohla zlomit to jeho srdce, nebo s ním strávit šťastný život.

Spousta lidí si myslí, že někdy milovalo. A přesto dokážou být šťastní s někým jiným. Není to pravda. Nemůže být. Zbořili by se tím všechny ty velké příběhy o lásce, o kterých jsem si vždycky myslel, že na nich stojí náš svět. Já vím, že nestojí. Ale bez nich jsme jen zvířata, co dovedou ovládat výrobní pásy a platit nájem za hnusný jeskyně, ve kterých vychováváme další bezduchý maso na regál.