Hudba, jídlo, sex a je doprovázející

poetické tropy jako pruh světla ve dveřích

kdysi poprskaných smíchem

přešly na jak se ti to líbí—

byli jste to opravdu vy, kteří to schválili?

A je-li tomu tak, copak znamená v tom všem

osamělost? Jak jsme slepí?

Vidíme pár kroků do své budoucnosti

oplocených parcel a zákopů.

Ta cesta byla jistě jedna z těch dlouhých cest,

 která přijít měla. Přesto nikdo

nevidí nic špatného na tom, co děláme,

jak jsme přišli o ní debatovat, tady, s větrem

a sluncem, které se už někdy sklání.

Přijeli jste právě v tomto období, cesta dolů

je paralyzující, a stejně jde o ztracené

mládí, kdy si pamatuji, jak jsem byl v kondici, kdysi.

Začínám pokulhávat, i když  jde jen o jízlivost

mluvy, která mizí, zatímco její požehnaný

smysl prosvítá,

otevřen všem možnostem výkladu.

John Ashbery

I N    T H O S E    D A Y S  

Music, food, sex and their accompanying

tropes like a wall of light at a door

once spattered by laughter

come round to how you like it—

was it really you that approved?

And if so what does the loneliness

in all this mean? How blind are we?

We see a few feet into our future

of shrouded lots and ditches.

Surely that way was the long one

to have come. Yet nobody

sees anything wrong with what we´re doing,

how we came to discuss it, here, with the wind

and the sun sometimes slanting.

You have arrived at this step, and the way down

is paralyzing, though this is the lost

youth I remember as being okay, once.

Got to shuffle, event if it´s only the sarcasm

of speech that gets lost, while the blessed

sense of it bleeds through,

open to all kinds of interpretations.