JOHN GALSWORTHY

☼      14.8.1867   COOMBE (SURREY)                ۞     31.1.1933   LONDON

Když John Galsworthy v roce 1933 na poslední lednový soumrak podlehl nakažlivosti metafor v hodnostáři kredenčním při vetché žoviálnosti stáří, napsal o něm Karel Čapek, že to byl jemný a tichý muž ušlechtilé, poněkud kněžské tváře, každým coulem gentleman a dokonalý kavalír odkojen viktoriánským patricijstvím: „Byl nesmírně podoben svým knihám: týž stesk, táž trochu pasívní ušlechtilost, táž rezerva tichého a elegického pozorovatele věcí, jež míjejí, týž rezignovaný smutek byl vepsán v jeho světlé a zjemnělé tváři jako na stránkách jeho pokojné a vzpomínané Ságy.“ Už z těchto několika popisek, ale i z celého úhledně připraveného nekrologu přímo čiší, jak Galsworthy sám i jeho dílo bylo tichým a pokojným ostrovem v životní vřavě, kde to kypělo, kypřilo a kde lidé ve své zvědavé neodpovědnosti jako opičky makakové odpalovali ohňostroje, aniž si uvědomovali jejich nebezpečí na oči, na očnice, na ročnice. Tak vše charakterizuje autor Ságy rodu Forsytů, který v roce 1932 obdržel Nobelovu cenu za zásluhy o vylepšení literárního dědictví. A je jistě zajímavé, že po cyklu šedesáti let se tato kronika, líčící nejen odcházející svět, ale také touhu po životním řádu, harmonii, lásce a obdivu ke kráse, znovu jakoby zrodila. Jistě k tomu napomohlo šťastné televizní zpracování, ale v mnohem větší míře i úcta ke stabilitě v rozvrácené společnosti a vážnost ke stálým morálním hodnotám, které tvoří páteř Galsworthyho románu.

John Galsworthy se jako správný lev narodil coby syn právníka a přesvědčeného individualisty, který miloval přírodu, čistý vzduch, umění, především obrazy a hudbu, a tuto náklonnost, stejně jako právnické povolání, zdědil i on. A co víc, bez oné náklonnosti, bez schopnosti pozorovat a prožívat detailní proměnlivost nálad, světla a barev v přírodním i uměleckém rázu, by z něho patrně ani nebyl spisovatel. Je však třeba připomenout, že na samém počátku svého psaní byl mnohem kritičtější než ve zralém věku. Je to přirozené, jak píše literární historik František Chudoba, neboť byl sice poután k viktoriánské době, ale patřil už k synovské generaci a nemohl tedy nekritizovat dobu mezi dvěma věky. Tato kritika je patrně nejsilnější ve třech knihách: v Ostrově pokrytců (1904), ve Vlastníkovi (1906, původně česky vycházel pod názvem Zbohatlík, později se stal prvním dílem Ságy rodu Forsytů) a ve Venkovském sídle (1907). V předmluvě k Ostrovu pokrytců Galsworthy píše, že se vlastně člověk rodí na silnici s láskou k životu a jde po cestě, po níž šli jeho předkové. Většina jich spěchá rovně a přímo, ale někteří jako Exupéry vidí v ohradách, které lemují cestu a vlastně ji kolíkují, děrami a otvory jiné stezky a zvábeni touhou po tajemství, dobrodružství nebo po objevech a poznání prolezou jimi a vstoupí do jiného, neznámého okrsku. Podle autora se devět z těchto odvážných lidí vrátí na původní, dobře označenou a známou cestu, jenom ten desátý jde bouřlivou nocí do neznáma. Z těch ostatních se stávají úctyhodní (jak moc?) občánci, kteří zachovávají společenské formy a „ohrnují svůj ctnostný nos nad těmi, kteří jsou podle jakési módní normy jiní“. Richard Shelton žije sice stejně, nepracuje, jezdí po světě, oddává se sportu a především jízdě na koni nebo golfu, denně požitkářsky navštěvuje klub a hojně dochází do divadla, ale přeci jen přemýšlí o životě a společnosti, ve které se pohybuje, a která je mu vlastní. Má proti ní spoustu výhrad a píše své snoubence Antonii, pro niž je nejdůležitější mínění společnosti a uchovávání nenabouraných konvencí: „Jsme bídní jako červi. Jen si zajistit honosný majetek, své vlastní pohodlí, rozdávat své sympatie podle pravidel, v množství právě jen takovém, aby nám to neuškodilo, to je to, za čím se neustále hrneme.“ Shelton si také uvědomuje, že tato společnost se ohromně podobá pokoji Antoniiných rodičů: „…tato cimra byla úžasně souladná, se svým dokonalým vzhledem čehosi z druhé ruky, jako by tu každý obraz, každý kus nábytku, každá kniha i všechny přítomné dámy byly udělány pouze dle jediné šablonky. Všechny byly navzájem značně rozdílné a přece (jako umělecké exponáty na nějaké nóbl snobské výstavě) vypadaly jako podle návrhu nějakého originálního ducha. Celá cimra zářila čistotou, cudností, zdrženlivostí, praktickou a pohodlnou výhodou; ve ctnosti ani v práci, ve způsobech, v řeči, ve svém vzhledu, ani v teorii nemohl projevit (nahlas) své autentické cítění.“ Dát najevo své city, svůj osobní názor, své pochybnosti nebo dokonce své nejsoukromější vášně, bylo nanejvýš neslušné, tabu. Takové projevy nekontrolované rozumem a konvencí byly prostě neslučitelné s vyžehlenou prkennou společností, která je také vylučovala jako zhoubné nádory a jedovatosti. Tak se čtenář Ostrova pokrytců vlastně ani nedozví, jestli Antonie k Richardovi vůbec něco velkého milého a bestiálního cítí, neboť ona je vychováním, povahou i životním postojem přímo donucena k vyznání, že „naše životy jsou jako naše tváře, bez nejmenší ozdoby vrásek, byť i vrásek veselí; jen tak můžeme být opravdu civilizovaní, pacholci.“ Svobodu myšlení, které si považuje Ferrand, francouzský bohém a chráněnec Richardův, neúprosný kritik akademicky precizně naškrobené anglické strnulosti a falešných konvencí, pokládá tato vrstva obyvatel za něco nepatřičného pod sluncem. Tak ironicky a sarkasticky líčí onen „klidný a nostalgický“ Galsworthy vlastní kastu, která v té době neměla ještě zábrany pyšnit se svým postavením, jistotami, hrdostí a jedinečností postojů. Přesto si s úlevou oddechneme, když ke sňatku z Rozumu v případě Antonie a Richarda nakonec díkybohu nedojde.

Ostrov pokrytců je v Galsworthyho galerii výsledků svým způsobem výjimečný počin, jako by byl skutečně odděleným pruhem země, který nemá spojnice s kontinentem jeho románových čtivých příběhů; hlavně v základních motivech, z nichž na první místo patří vášeň a vášnivost. Lidská přirozenost se zřejmě nedá umrtvit ani pod železným brněním a je možné, že právě tyto obruče rozdmychávají její vnitřní oheň, který je spaluje. Ve Venkovském sídle už tato vášeň propuká s celou svou radostí a odtud přeskakuje z jedné Galsworthyho knihy do druhé. Navíc už tady začíná milostný vztah Jirky Pendyce k vdané ženě, paní Bellew, která odešla jako krásná spanilá lvice od svého neslaného nemastného chuděrky tyranosaura, ale dosud s ním není rozvedena. (Tento motiv, který se u Galsworthyho neustále zaonačuje a opakuje, je pro něho tak živý a inspirující patrně proto, že sám autor něco podobného prožíval ve vlastním životě – když léta bojoval, aby se mohl díkybohu oženit se ženou svého bratrance.) Tato vášeň nekončí tragicky – Jiřího v Jiříkovo vidění tu před zoufalstvím a sebevraždou zachraňuje jeho matka, která se z lásky k synovi dovede vyzout nejen z konvenčních střevíců, ale opustit i muže, zavedený biorytmus a venkovské sídlo, s nímž je tak bytostně srostlá. Z lásky se člověk dokáže obětovat a ještě si u toho začne pískat Lolly pop snivou melodii a na tomto faktu nic neubírá šťastné rozuzlení, kdy se vše vrací k počátkům. I když se příliš mnoho mezi těmi časovými body neodehraje, najdeme tu mnoho krásných charakteristik postav, jejich obvyklých všedních průpovídek, plných zdánlivé důstojnosti a vědomí, že nejdůležitější je prostě žít ze dne na den. Snad to vypadá naivně, ale v té nepředstírané patriarchálnosti je tolik dobrosrdečnosti a rozkoše ze života na venkově, že se neušklíbáme, ale usmíváme jak nad humorem Josefa Lady, a kolem srdce se nám rozlévá radostná a lidská vychutnávačka. Tito lidé mají všechny neřesti své třídy, jsou nevzdělaní a snad i zabednění, ale mají důvěrný, opravdový a ničím nenarušený vztah k přírodě. Je v něm něco pohnutkou jištěného, proto autorovu radu, byť ji tu vyslovuje jedna románová postava, nelze přehlédnout: „Měl byste zahradničit. Poznal byste, co vám idealistům uniká – že lidé, milý příteli, právě tak jako rostliny, jsou výtvory životního prostředí dědičnosti a někdo, že připomíná plevel, jiný zase šlechtěnou odrůdu. Že rostou pomalu. Na trní vám neporostou hrozny, Vigile, ani na bodláku fíky – aspoň ne v jedné generaci – kdybyste byl sebepracovitější a sebehladovější.“

Miltounovi, synovi hraběte z Valley, v románě Patricij už nestačí život na venkově, nechce nic nedělat, a protože je nemyslitelné, aby se věnoval nějaké práci pro peníze, kandiduje na poslance. Politická aktivita ho však žene ke zvláštnímu paradoxu – nutí jej překročit práh povahové uzavřenosti – tak se seznamuje s osamělou ženou, která také není rozvedená s tyranosaurem a pokud by trval na této nedovolené lásce, musí se obejít bez politické kariéry. To, co ho donutilo vzdát se jednoho rysu povahy, tedy vede k další riskantní věci – k volbě mezi vášní, věrností lásce a společenským uplatněním. Snad toto „buď – anebo“ se jeví jako osudová nástraha, kterou čtenáři i Miltounovi nastražil autor, aby to vypadalo jako v antické tragédii, ale tehdejší společnost by patrně skutečně nepřipustila, aby si Miltoun ponechal obě. A tak i tady rozsekává tento životní gordický uzel vyvinutá estetická žena, milovaná a milující Audrey Noel. Uvědomila si totiž, že by ji velmi pravděpodobně začal později nenávidět, protože by v ní viděl pravou příčinu svého životního neuspokojení a ztroskotání. Mohla mu snad patřit potají, ale věděla, že on neodděluje soukromou a veřejnou část člověka, a že i ve svém soukromém životě musí dodržovat zákony, které hlásá na veřejnosti. Je zřejmé, že každá doba má takovou úroveň morálních konfliktů, na jakých stojí a bazíruje společnost. A tomu odpovídá i velikost jejich řešení a schopnost lidí nepodléhat jim příliš často a příliš snadno.

Galsworthymu se často vytýkalo, že se soustřeďuje vesměs nejvíc na rodinu, na rodinný klan, na vztahy jeho blízkých i vzdálenějších členů, a že si nevšímá světově významných problémů ani převratných technických vynálezů. Je pokrok techniky převratný v tom, že převrátí naruby kdysi spořádané koeficienty slušných a slušivých výkonů? Místo, aby technika posloužila člověku, tak člověk se stává otrokem techniky – mobilů, automobilů a podobně? To není tak docela spravedlivé tvrzení. Je sice pravda, že nikde nenajdeme drastické líčení válečné apokalypsy, ale v každém případě tu jsou předvedeny její důsledky. Jolly Forsyte umírá v búrské válce a stopy první světové války zůstávají trvale jako psychický ÚRAZ ve všech z forsytovské ságy, kteří na ní měli nějakou účast. Nejvýznamnější technický vynález – autokar poháněný motory, užívají Forsytové jako normálního dopravního prostředku, jako v prvních dílech používali drožky. V posledním díle Moderní komedie Galsworthy využil dokonce tohoto kontrastu symbolicky, když automobil nemůže vyjet jako Junková do vrchu a musí tento „pokrok“ táhnout nahoru koňské spřežení. Je s podivem, že se autor prakticky nikde nezmiňuje o filmu a jeho působení na city – ale je možné a dost pravděpodobné, že Galsworthy i členové Forsytovy rodiny pokládali tento způsob trávení volného času za příliš volnomyšlenkářsky vulgární téma. Zahloubání nad rodinnými, soukromými problémy, to zahledění na duševní a psychologické ustrojení – „výbavičku“ lidí, je pro Johna Galsworthyho charakteristické a programové. U autora jeho typu to však není nevýhoda, ale naopak plus. Znamená totiž prohloubení a zintenzivnění. Život sice plyne jakoby stále stejně, zdánlivě stereotypně, od narození snažit se, snažit se, snažit se, přes ženitbu nebo vdavky to samé až do smrti, a tak pořád dál a dál, ale ve skutečnosti je v té pomíjivosti něco trvalého – pocit, že člověk na konci životní dráhy předává svou štafetu dál dětem a rod nebo rodina trvá jako známá firma ve známé branži. John Jameson & Son Limited, Midleton Mainistir na Corann Distillery. Jim Beam.

Největší a nejsilnější důkaz o tom Galsworthy podal v Sáze rodu Forsytů (1906 až 1922) a v jejím pokračování, Moderní komedii (1928). Tato rodinná kronika Forsytů obsáhla téměř padesát let snažení o vývoj. Začíná sice fakticky teprve v roce 1886, kdy se June Forsytová zasnubuje s architektem Bossineyem, ale milostná vášeň Soamese Forsyta pro Irenu obdařenou tmavohnědýma očima a zlatým ohonem vlasů propukla už dobrých pět let dříve. Soames je ústředním pilířem celé románové stavby a také jeho smyslové okouzlení Ireninou krásou obsahuje základní tři momenty, které jsou pro všechny Forsyty, ale patrně i pro Galsworthyho, určující: první je adorace a zbožnění krásy, druhý je láska, exaltovaná vášeň, která je tím silnější, čím častěji se musí skrývat pod povrch nápadnosti, třetí je potřeba vlastnit. Soukromé vlastnictví je pro Forsyty znakem úspěchu, dekorace štěstí a postavení, ale také způsob života, jeho pojetí a úhel, z něhož se na život dívají. Nedělají výjimku ani s uměním a lidmi. To je jeden z důvodů, proč Irena svého muže nemiluje, proč mu ostentativně dává sežrat svůj odpor a pohrdání, ačkoliv na to vlastně nemá ani morální právo. Sice ho odmítala, ale nakonec si ho přece jen vzala, a koneckonců se nechá jím zaopatřit a hýčkat. Jestliže tu autor stojí jednoznačně na straně Ireny, je v tom možná i vlastní podvědomá touha ospravedlnit své právo na bratrancovu ženu, která patrně nemilovala svého muže – tyranosaura v posteli. Soames je i v prvních dílech Ságy souhrnem svých vlastností určitě pozoruhodná postava, o níž kritika svorně prohlásila, že s vývojem událostí a s během let jí přibývá dobroty a laskavosti, protože autor je stále shovívavější. Galsworthy to zřejmě neučinil proto, že mu bylo Soamese víc líto, ale proto, že základní konflikt, vycházející z milostné smyslné vášně prostě vyšuměl a nebublá, když se Irena zamilovala do Bossineyho, pak od něho odešla a nakonec si vzala jeho bratrance Jolyona. Konečně Ireně zůstal autor hodně dlužen – je to spíš jen návnada než konkrétní živá bytost, spíš symbol a zosobnění krásy, která člověka poutá a před níž je iracionálně bezmocný. Tak i tady dochází k paradoxu – Soames chce vlastnit něco, co mu uniká, proklouzává mezi prsty s pískáním u rtů, protože je to prostě nezachytitelné, ale zároveň je to něco, co ho zotročuje a zbavuje svobodné vůle a tím i vyrovnanosti a spokojenosti. Galsworthy v předmluvě k Sáze vysvětluje, že chtěl vyjádřit neklid, jaký v lidských životech dokáže vzbuzovat krása.

*

Je třeba dodat, že Sága rodu Forsytů a Moderní komedie (je to šest románů pro malé děti: Vlastník, V pasti, K pronajmutí, Bílá vopice, Stříbrná lžička, Labutí zpěv, a několik meziher, které patří k mistrným a nejlyričtějším stránkám Galsworthyho díla) není takový melancholický a rezignovaný obraz dávné minulosti, ztracených časů a nenávratně zmizelého světa, jak o tom usuzoval Karel Čapek. Z těch skoro dvou tisíc stránek vás dozajista nepřepadne jen stesk a smutek nad pomíjivostí lidského života, lásky, nad prchavostí krásných okamžiků. Naopak si vás může získat tvrdošíjnost býčí lidské povahy, která utváří osud po svém, umíněně a houževnatě až k sebezáhubě. Soamese nakonec zachránil přece jen smysl pro realitu a nutnost přizpůsobit se faktům, kdežto jeho dceru Fleur před důsledky stejné vášně, kterou musí potlačit, zachránil její otec nejen konkrétně, ale i symbolicky vlastním tělem. Když na ni padal obraz, který Soames zachraňoval před ohněm, odstrčil ji a stoupl si na její místo. To bylo pravé gesto lásky, jakou konečně Soames projevuje Fleur po celý život. Podobnost povah vede konečně i k obdobným konfliktům. Fleuřina láska k mladému rozšafnému Johnovi, synovi Soamesova bratrance a Ireny, se blíží až k uhranutí. Jako by v ní byl po celá léta (provdá se za bohatého šlechtice Michaela Monta a má s ním syna Christophera) s námahou uhašený oheň, který znovu plápolá při první příležitosti. Galsworthy to líčí, jako by existovalo jakési záhadné, tajuplné vábení dvou lidí. V tomto případě je ovšem Fleur aktivní tkadlena, která spřádá všechny nitě, až nakonec dosáhne svého cíle. Jenže v té chvíli i u muže nastupuje ona forsytovská neústupnost, kdy „ne“ znamená definitivní konec. Je tohle snad rezignace? Podle obvyklých názorů je to jen nejtěžší zápas, jaký může člověk podstoupit – je to totiž zápas se sebou, o sebe a o holý život. Na čem skutečně záleží – je opravdovost takového boje a konečné vítězství. U Fleur je to patrně složitější, protože nemá náhradní vášeň. U Soamese se obrátila v praktickou, velmi intenzivní činnost sběratelskou. Jeho sbírka obrazů není výrazem snobského vztahu k umění, ani výhodným ukládáním peněz a rozmnožováním majetku. Ale je to vášeň, která obsahuje krásu ve snivých barvách, lásku a potřebu vlastnit. Obraz ho sice nemůže obklopit živou a hřejivou láskou, ale může mu poskytnout radost, útěchu, okouzlení. Poskytne mu možnost stále fresh pocitů, prožitků, objevů a poznatků. Kdo je tu vlastně schopen se bez nějaké náhražky hravě obejít? June má fixní ideu, že musí pomáhat umělcům, kteří se bez jejích záchranných manévrů neobejdou a zkrachovali by bez nich možná hned na počátku umělecké dráhy, Michael Mont má foggartismus, sociální reformy a parlament, synovec Val koně a dostihy, Jolyon malířské akvarely. A v některých případech si prostě vytvoří krunýře ze společenského postavení, majetku, známých a manželek, „a ten se pohybuje zároveň s nimi na pouti světem, který se skládá z tisíců jiných Forsytů a jejich příslušenství. Bez příslušenství je Forsyte nepředstavitelný – byl by jako román bez zápletky a to je, jak se všeobecně ví, něco nepřirozeného.“ Forsyte jako druh i jako jedinec je pro Galsworthyho stále zajímavý, proto ho znovu a znovu zkoumá, vymýšlí mu nejrůznější situace, aby si ověřil, jak se bude chovat, jak bude jednat, detailně ho pozoruje a velmi pečlivě popisuje, co vidí i co nevidí, ten mechanismus forsytovských reakcí, prožitků a skutků, jejichž početná rozmanitost se odvíjí od narození ke smrti. Je v nich mnoho z Johna Galsworthyho, vždyť každá kniha a každá románová postava je pupeční šňůrou spojena s autorem.

Staří Forsytové se neptali, má-li cenu žít, prostě žili byli a věřili v lepší budoucnost; kdežto mladí pobíhají jako „houf poplašených kuřat“, berou „život do obou rukou a pojídají jej jak nenasytové“ a vědí, že „na ničem jiném nezáleží – jen být laskavý a zachovat si v životě kuráž, odvahu, mušketýrskou výhodu.“

OLTÁŘ 

Je to malé, ale výrazné souhvězdí známé již od starověku. Nalézá se v Mléčné dráze jižně od Štíra. Od středních severních šířek (a tedy i u nás) je nelze pozorovat pouhým okem, nejlépe je viditelné u mysu Dobré naděje na jižní polokouli. Pomůckou při hledání Oltáře jsou dvě nejjasnější hvězdy souhvězdí Kentaura, Agena & Toliman, jejichž spojnice míří k Oltáři. Nám by dnes tvar souhvězdí mohl připomínat nejspíš houpací křeslo z bambusu.

Snad právě pro blízkost obou souhvězdí považovali staří Řekové toto hvězdné seskupení za oltář kentaura Cheirona, nejmoudřejší bytosti na zemi, o kterém se můžete víc dozvědět právě ze souhvězdí Kentaur. Jiný antický mýtus vidí v souhvězdí nebeský oltář oslavující vítězství olympských bohů nad Titány. Zde prý přísahali bohové poslušnost svému vládci Diovi, Mléčná dráha byla kouřem z obětního ohně.

Podle křesťanů to je oltář, který postavil Nœ po potopě světa, či oltář Mojžíšův, případně oltář z proslulého chrámu krále Šalamouna.

MALÝ MEDVĚD – MALÝ VŮZ – URSA MINOR

Už starořecký astronom Thales zaznamenal, že vynikající féničtí mořeplavci užívají toto souhvězdí k určení severu. Tehdy ovšem ležel světový severní pól v blízkosti bety Ursæ minoris, hvězdy Kochab. Nejjasnější hvězdou souhvězdí je alfa Ursæ minoris, Polárka čili Severka, nalézající se dnes téměř přesně nad severním zemským pólem. Polárku a tedy i Malý vůz najdeme, prodloužíme-li pětkrát spojnici hvězd Dubhe a Merak (zadní kola Velkého vozu).

Je to prý vlastně proměněný Arks, syn lesní víly a lovkyně Kallistó a Dia. Jeho matka byla proměněna v medvědici, aby unikla hněvu Diovy manželky Héry. Můžete ji na obloze najít coby souhvězdí Velké medvědice. Syn pak dostal podobu medvěda, aby jako lovec nezabil svou vlastní proměněnou mámu a mohl si s ní naopak na nebesích laškovat a rozumět. Uražená Héra si pak alespoň u boha moří Poseidona vydupala, že nenechá matku se synem odpočívat ve vlnách. Obě souhvězdí proto nikdy nezapadají.

Jiná řecká legenda vypráví, že oba medvědy umístil Zeus na oblohu proto, že o něj pečovali, když se musel jako dítě Jupíček ukrývat, aby jej nezahubil jeho otec Kronos.