„Moniko, stalo se něco hrozného. Babička je mrtvá!“

„Cože?“ Monika zalapala po dechu a zděšeně odtáhla sluchátko, do kterého hovořil její bratr Vladimír, od ucha.

„Představ si to, vlezli k ní lupiči, praštili ji do hlavy a okradli. Za bílýho dne!“

„Já jsem jí vždycky říkala, ať nebydlí v tom opuštěným domku,“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky Monika. „Vždyť to tam měli jak na ráně, široko daleko žádnej soused. Co jí udělali?“

„Praštili ji do hlavy. Ale prý netrpěla, o ničem nevěděla,“ uklidňoval Vladimír sestru.

„To je hrozný, to je hrozný,“ plakala vnučka už zcela bez zábran.

„Ještě volám Karlovi. Musíme se tam všichni vypravit, podívat se, co zmizelo, a jasně, že s náma chce mluvit policie. Je to nepříjemný, ale ať to máme odbytý… Měj se zatím!“

Tút, tút… Monika dále nevěřícně zírala na zavěšený telefon.

Karel, Vladimír a Monika Kováčovi rozpačitě postávali v domečku, který ještě nedávno obývala jejich babička. Tělo už bylo odvezeno, zůstal po něm jen zlověstný obrys křídou na podlaze.

Nadporučík Kamil Houska se strážmistrem Pavlem Chudobou právě dokončili obhlídku místa činu.

„Lupiči se dovnitř dostali oknem. Vaše babička ho zřejmě moc nezavírala, je otevřené dokořán a bez stopy násilí… Asi patřila mezi ty staré lidi, kteří si myslí, že jim by se přece nemohlo nic stát. Nezdá se ovšem, že by lupič šel na jistotu. Prostě ho zlákalo, že stará paní bydlí takhle stranou a zkusil ji okrást. Překvapila ho, tak ji přetáhl po hlavě tadyhle pohrabáčem, možná ji ani nechtěl zabít, ale přitlačil trochu moc…“ rekapituloval mladý strážmistr, zatímco nadporučík Houska mlčenlivě pokyvoval.

Monika se otřásla a ani její bratři nevypadali klidně.

„Viděli jste, že by se něco ztratilo?“ zeptal se komisně strážmistr Chudoba.

„Pár cetek,“ krčila rameny Monika. „Tady měla postaveného porcelánového jelena, ten zmizel, asi i takové nesmysly dneska někdo udá v bazaru. A pak nějaké šperky ze šperkovničky, náušnice, starý prsten a tak. Nic zvlášť drahého…“

„Dneska lidi ukradnou kdeco, ani nepoznají zlato, vezmou, co je po ruce a drahej obraz tam nechaj klidně viset,“ prohodil cynicky Vladimír.

„Peníze měla všechny na účtě, k tomu jsme ji už dávno přemluvili. Neschovávala si je ve slamníku jako spousta starejch lidí,“ vysvětloval Karel.

Nadporučík Houska si všechny tři prohlížel. Monika, krásná světlovasá žena s nádherně načesanými vlasy, modrýma očima, tváří panenky a tělem modelky. Na tu musí chlapi letět. Karel, už mírně plešatící třicátník s ještě celkem zachovalou postavou, typický strhaný podnikatel, který pracuje od nevidím do nevidím.

A konečně Vladimír, takový mladý bonviván. Elegán s trochu drzým obličejem, který si rád užívá života. Zapaluje si už kdoví kolikátou cigaretu…

„Je tu ovšem ještě jiná možnost,“ navázal pak pomalu. „To, že okno nezavírá, mohlo vědět víc lidí, třeba i vy tři, pokud jste ji pravidelně navštěvovali. Z toho vyplývá, že to nemusela být náhoda ani loupežná vražda.“

Vnuci, kteří se náhle změnili z truchlících pozůstalých v možné podezřelé, se na něj překvapeně obrátili. Karel přestal zkoumat porcelánového andělíčka, který pozornosti zloděje nějak unikl.

„Vy jste byli její jediní příbuzní?“

Monika přikývla. „Ano, rodiče už nemáme. Maminka, to byla její dcera, umřela, když jsme byli na střední, tatínek před dvěma lety.“

Nadporučík pokýval hlavou. „Takže dědictví se nejspíš rozdělí mezi vás tři, že?“

Karel se chtěl tvrdě ohradit, ale Houska ho zarazil. „Jen si ověřuji fakta!“

Přikývli. „Babička vždycky říkala, že nás tři má ráda všechny stejně, takže dostaneme všichni rovným dílem,“ pravila se slzami na krajíčku Monika. „Ale nikdo bychom jí nikdy neublížili, měli jsme ji rádi!“

Tohle říkají vrahové z řad příbuzných vždycky, chtělo se říct nadporučíkovi. Ale místo toho pronesl něco jiného.

„V okolí se žádní lupiči nepotulovali. Především mi ale připadá, že paní Kováčová vraha znala. Dokonce myslím, že ani nemusel lézt oknem. Toho by si asi přece jen všimla a ztropila povyk. Ale tady nebyly žádné známky zápasu. Nejspíš mu otevřela, bavila se s ním, otočila se zády a on ji potom v nestřežené chvíli udeřil do hlavy!“

Otočil se k ostatním.

 „Co jste dělali v době vraždy? Včera kolem jedné hodiny odpoledne?“

„Vy opravdu podezíráte někoho z nás?“ vyvalila nevěřícně oči Monika.

„Podezírat musíme všechny,“ odbyl ji nadporučík. „A vy jako příbuzní jste na prvním místě.“

„Kde bych byla?“ opáčila Monika dotčeně. V kadeřnictví jsem byla. Mám vlastní. Podnikám. Jsem tam vždycky celý den od devíti do šesti hodin.“

„Také podnikám,“ pospíšil si Karel. „Ovšem v nemovitostech. Také jsem byl celý den ve firmě, bývám tam někdy pozdě do večera. Mám vlastní kancelář, ale asistenka i zaměstnanci vám dosvědčí, že jsem tam byl.“

„A vy, Vladimíre?“ obrátil se Houska na nejmladšího člena rodiny.

„V jednu?“ Vladimír jako jediný viditelně znejistěl. „No, tak já taky dělám, no, pracuju u jedný společnosti na výrobu topnejch těles, no, a byl jsem v práci, jasně, pokud jsem teda zrovna nebyl na obědě, kdo si to má takhle přesně pamatovat, že jo…“

„Podívejte se, radši zjistěte, kdo chudáka naši babičku starou zamordoval, než abyste tady z nás tahal, kdy a kde jsme přesně byli, co myslíte?“ ozval se rázně Karel.

Jo, to víte, že bych si to přál zjistit, pomyslel si Houska a ještě jednou zkoumavým pohledem přejel všechny tři sourozence.

Oba sušáky hučely, dámy pod nimi si listovaly v ženských časopisech a učnice Karolína vymývala z umyvadla zbylé vlasy.

Monika se podívala na hodinky. Ta nová zákaznice už by tu měla být. Jestli nepřijde, bude to malér. Včera už zase tři odřekly. A to nemluví o tom, že to tady musela na tři hodiny zavírat a všechny přeobjednávat, když včera jela se sourozenci až do té zapadlé ulice, kde bydlela babička. Ach jo. Ze zamyšlení ji vytrhl telefonát. „Nebudu už čekat. Prostě si ty peníze někde sežeň, jasné? Nejsem žádná charitativní organizace, jasné? Půl roku je dlouhá doba. Nebo bude zle.“

Chtěla se pustit do zdlouhavého vysvětlování a omlouvání, ale pak si to rozmyslela. „Jasně. Peníze budou.“

Podívala se na zavřené dveře a na Karolínu. „Podívej, skočím si na chvíli k sobě nahoru. Kdyby ta nová ženská přišla dřív, zkus to sama, říkala, že chce jen vyfoukat a zastříhnout. Ostatně, předevčírem jsi to sama zvládla taky dobře, že jo?“

Karolína se trošku začervenala a pak vážně přikývla.

Karel přišel domů o půl jedenácté nesmírně unavený. Jeho hezká tmavovlasá přítelkyně Jolana se mu hned pověsila na krk.

„Prosím tě, běž pryč,“ odbýval ji. „Je toho teď na mě nějak moc. Ty lupiči, co přepadli babičku, v práci pořád něco, nevím, kde mi hlava stojí.“

Jolana se uraženě stáhla. „To je pořád něco, pořád něco, skoro tě nevidím. Sotva jsem se přistěhovala. Když jsem bydlela sama, viděli jsme se víc… A slibovals mi dovolenou, a pořád kde nic tu nic…“

„Musím přece pracovat, ať na tu dovolenou máme,“ namítl Karel unaveně. Konečně se s úšklebkem vzdálila.

Karel se posadil před počítač a poté, co si byl jist, že je Jolana bezpečně pryč, otevřel schránku, rychle přejel maily, převážně pracovní a různé pozvánky, pak se odlogoval a vyplnil druhou adresu. Na otázku Zapamatovat si? odklikl Ne a pak už se netrpělivě díval, jestli se jeho obavy potvrdí.

Bylo to tam. Tupě zíral do mailu. Výhrůžka, požadavky ještě větší, než kdy bývaly. Nejhorší je, že její podezření může být klidně oprávněné. Co, k čertu, dělat? Musí ji umlčet. Nejlépe hned teď.

Vladimír se zastavil na ulici a chvíli uvažoval, kam se dnes večer vydá. Do hospody U Medvěda? Do kavárny Sladké časy? Nebo to roztočit v některém z klubů, třeba v Paradisu nebo naopak v Hell of Hells? Kde by asi mohlo být dneska večer dost živo, šance na potkání pár kamarádů a nejlépe ještě na sbalení nějakých holek.

Při přemýšlení zašel k bankomatu. Pak vytáhl z peněženky kartu. Rozhlédl se, vypsal číslo a upřel oči na displej. „Transakce zamítnuta. K jejímu provedení nemáte dostatek peněz.“

A do háje. No, teď se to doufejme brzy změní, pomyslel si Vladimír. Prohledal všechny kapsy, spočítal nalezený obnos a pak s povzdechem zamířil do Medvěda.

Nadstrážmistr Houska si právě pochutnával na pečivu, se kterým sdílel jméno, když mu v kanceláři zazvonil telefon.

„Něco našli. Prej to bylo zahrabaný na louce u potoka, ani to nedalo moc práce najít, pes to měl hned.“

„Jasně, hned tam jedu.“

Za chvílu už měl tu kořist před očima.

Porcelánový jelen s uraženou hlavou, pár prstenů různého typu, korále, které na první pohled vypadaly jako laciný šmuk. Všechno nedbale zabalené do kapesníku, trochu umazané od hlíny. Houska zvedl hlavu. Od potoka bylo vídět na vzdálené stavení babičky Kováčových, poslední v zapadlé uličce na konci města… „Takže loupežná vražda definitivně padá,“ podrbal se na hlavě. Zbývají tedy jen ti tři…

Telefonáty, zjišťování, ověřování, výslechy… „Pojďte si ještě prohlídnout fotky z místa činu,“ vyzýval Housku mladý Chudoba, když viděl, že jeho nadřízený sedí po vyčerpávajícím dni už dlouho bez hnutí za svým stolem a úporně přemýšlí. Houska se unaveným očima podíval. A díval se a díval. A pak mu to došlo.

Nadporučík se díval na všechny tři sourozence, shromážděné podle jeho přání v obývacím pokoji u Karla Kováče.

„Přišel jsem vám říct, jak dopadlo vyšetřování vraždy vaší babičky, paní Marie Kováčové. Pátrali jsme a zjistili spoustu zajímavých věcí…“

V té chvíli se do dveří vhrnula Karlova přítelkyně. „Jé, promiňte, nechtěla jsem rušit…“

„Ale jen pojďte, pojďte si to poslechnout, třeba vás to taky bude zajímat…“, pozval ji dál Houska. Jolana si sedla vedle svého přítele a trochu poplašeně těkala očima po místnosti.

„Jak říkám, spoustu zajímavých věcí,“ pokračoval Houska. „Všichni jste měli dost dobrý motiv tu starou paní odstranit. Vaše babička měla jednaosmdesát let, ale těšila se ještě dobrému zdraví, klidně tu ještě deset let být mohla. A pro mladého člověka, jako jste vy, je deset let dlouhá doba. Zvláště když má finanční potíže!“

Podíval se na blonďatou dívku, která si nervózně pohrávala se sklenicí džusu na stole.

„Vy, Moniko, máte velké dluhy v podnikání. Zjistil jsem si to, nebylo to tak těžké. Dlužíte kdekomu, včetně existencí, které by vám mohly udělat pěkné potíže. Potřebovala jste peníze jako sůl. Ten váš sen o vlastním kadeřnictví byl nejspíš od začátku trochu nafouklý, a tak trošku jste podcenila náklady…“

Monika trhla hlavou, ale neřekla nic.

„Karle, vám se v podnikání docela daří. Nicméně vyskakovat si nemůžete ani vy. Především po aféře s tou ukrajinskou dívkou, Oksanou Kurovovou.“

Karel nadskočil. Jolana se na něj nevěřícně podívala. „Kde jste to vzal?“ osopil se na vyšetřovatele nejstarší z Kováčů.

„Ale prosím vás, myslíte, že se to ve firmě tak snadno utají? Vždyť vám volala do práce, vaše asistentka ji na vás opakovaně viděla čekat – i s tím dítětem v kočárku…“

„Cože, Karle? Jaké dítě, co to povídá?“ nevěřila svým uším Jolana.

„Nedávno porodila dceru,“ pokračoval Houska. „A vydírala vás, že to dítě je vaše. Chtěla peníze, nejspíš vám hrozila i veřejným skandálem a zkaženou pověstí. Máte hezkou přítelkyni, asi i finančně náročnou. Důvodů, proč se zbavit babičky, jste měl také dost.“

„Jak se opovažujete?“ rozkřikl se Karel. Pak splihl. „Jolanko, já ti to všechno vysvětlím. Já to všechno vyřeším! Ale babičku jsem nezabil, to teda ne!“

„A vy, Vladimíre?“ pokračoval Houska. „Jste bez práce, jak jsem zjistil. Všude se honosíte tím, jak jste na tom dobře, rozhazujete peníze, vymetáte kluby, balíte děvčata. Ale přitom už vás vyhodili před několika měsíci, pro nespolehlivost. Chodíval jste pozdě do práce, někdy i opilý, přicházeli kvůli vám o zakázky.

„Cože? Ty nemáš práci, Vladimíre?“ užasla Monika.

„Nemám,“ zavrčel Vladimír. „No a co? Něco si najdu. Na tom přece nic není!“

„Tak to bychom měli,“ uzavřel Houska. „Pokud jde o vaše alibi, ani to není nijak průkazné.

Vy, Moniko, tvrdíte, že jste byla celou dobu v kadeřnictví. Jenže nebylo těžké si zjistit, že tam někdy i delší dobu necháváte svou učnici a sama odcházíte údajně nahoru do svého bytu. Jenže odtamtud můžete bez potíží odejít ven.“

„Chodím shánět peníze,“ utrousila Monika. „A kadeřnictví musí běžet, holka je spolehlivá, ostatně prachy mívám zavřené v sejfu.“

„Dobře, dejme tomu. Vy, Karle, jste byl v té době ve firmě. Nepřál jste si být rušen. Slyšeli vás občas mluvit, ovšem v dnešní době není problém si něco nahrát do počítače nebo použít diktafon. Tohle šlo ještě za dob Agathy Christie, že stačilo, že slyšeli někoho celou dobu ťukat do psacího stroje a byl z toho venku,“ usmál se nadporučík. „Vaše práce je ve staré budově, je tam spousta zadních schodišť. Proklouznout jste mohl snadno a kdykoliv.“

„To tedy opravdu, dřu jako blázen, kam bych odcházel?“ zavrčel Karel.

„A Vladimír se pochopitelně potloukal po různých barech, že ano. Kde byl přesně, to už si asi těžko pamatuje… Pokud ovšem nezajel na návštěvu k babičce…“

Vladimír se jen ušklíbl.

„Ovšem při pátrání jsme přece jenom něco odhalili. I když vaše babička bydlela hodně na samotě, přesto se tam občas někdo vyskytl. Ozvali se nám dva muži, kteří byli ten den rybařit u toho potoka za městem. A říkali, že jednu chvíli zahlédli zhruba v tu dobu na louce z dálky světlovlasou ženu, prý to byla zářivá blondýnka.“

Podíval se na Moniku. „Takže vy si opravdu myslíte, že jsem to byla já? Něco vám řeknu: tak zoufalá, abych myslela na dědictví po babičce, jsem opravdu nebyla! To bych radši to kadeřnictví zavřela, taková nejsem!“ Rozplakala se.

„Uklidněte se,“ konejšil ji Houska. „Já totiž vím, že vy jste to nebyla. Opatřit si blond paruku je jednoduché, ta osoba se prostě takhle zichrovala, kdyby ji někdo přece jen viděl. Mohl to být klidně muž – když někdo z dálky vidí dlouhou světlou hřívu, tak si prostě myslí, že to bude žena. Zajímavé.“ Houska opět pohlédl na oba muže.

„Jak víte,“ otázal se Karel trochu roztřeseným hlasem, „že Monika to nebyla?“

„Jedno jsem vám totiž zatím neřekl: podle úhlu těla na fotografiích to vypadá, že vraždu provedl levák. A já vidím, že jste, Moniko, pravačka!“ Mladá žena s leknutím postavila sklenici na stůl, div ji nerozbila.

„Ano, vrah je levák!“

Vladimír sebou zděšeně trhnul. Oba sourozenci se na něj vylekaně podívali. „To přece ještě nic neznamená!“ vykřikl. „Nemůžete mě zavřít jenom za to, že jsem levák, ježkovy oči!“

„Ani tohle nic neznamená?“ otázal se pomalu Houska a strčil mu pod nos fotografii. „Cigaretové nedopalky značky Sparta, které kouříte? V zajištěném koši v babiččině domku? Vaše babička přece nekouřila! Co mi na to řeknete!“

Z Vladimíra spadla veškerá maska samolibého floutka. Sklonil hlavu a začal přerývaně mluvit… „Ano, byl jsem tam… Šel jsem z flámu, moc si toho nepamatuju… Divím se, že mě nikdo ani neviděl… Jsem bez prachů, bez místa, chtěl jsem zkusit poprosit bábi o pomoc, vím, že má hodně, a že nám to jednou chtěla dát… Seděl jsem tam dlouho, ale nechtěla ani slyšet, že prý jsem ji zklamal a ať se dám dohromady… A že do její smrti na ty prachy nikdo ani nesáhne…“

„Tak jste to neunesl a zabil ji?“

„Ne!“ vyskočil Vladimír. „Věděl jsem, co dělám, měl jsem vztek, odešel jsem naštvanej, ale nezabil jsem ji, takovej já nejsem! Navíc jsem tam byl už někdy ve dvanáct, ne v jednu, a určitě jsem neměl blonďatou paruku, to je blbost!“

Klesla mu ramena. „Ale dokázat to nemůžu…“

Oba sourozenci se na něj dívali s podivnou směsicí soucitu a odporu. „Možná že nejste jediný levák…“ pokračoval Houska, „který měl motivaci a možnost starou paní zabít…“

Jeho oči ulpěly na Jolaně. „Máte na tu dobu alibi?“ vyštěkl. „Ale jistě že ano, byla jsem nakupovat…“, koktala zaskočeně.

„Nakupovat blonďatou paruku, viďte? Jste levačka, stará paní vás určitě znala a důvěřovala vám, natolik, že se před vámi obrátila…“

Vzpamatovaná Jolana se posupně uchechtla. „Jak to chcete dokázat?“

„Třeba tím, že jsme našli všechny ty ukradené věci, i toho porcelánového andílka…“

„Kdoví, co jste našli, žádnej andílek přece nezmizel, jenom jelen!“

„Vždyť jsi to nemohla vědět!“ užasl Karel. „Nic jsem ti o andílkovi ani o tom jelenovi neříkal…“

Jolana se prudce obrátila a spálila ho zuřivým pohledem. Pak přejela očima všechny ostatní. „No a co! Peníze nebyly. Pořád jsi říkal, že jednou budeš po babičce dědit. Vykládal jsi, že bydlí v rozpadlým baráku, ale že sedí na velkejch penězích. Ale že je za života nedá z ruky! Stačilo by jí je štípnout, ale dneska těžko někoho okrást, když je všechno v bance. A babka už byla stejně stará. Žádná škoda jí nebyla! A kdyby, tak by to hodili na Moniku! A v nejhorším třeba i na tebe, ani tebe by škoda nebyla!“ ječela. „Ničeho mi není líto, stačilo málo a mohla jsem mít plno peněz!“

„Tam, kde teď budete, moc peněz potřeba nebude,“ zkonstatoval Houska. „Zatýkám vás!“ Pak se podíval na všechny sourozence. Stáli teď blízko sebe a zdálo se mu, že se do budoucna vždycky dokážou podržet…