Skřípavý a hučivý zvuk Yetiho společně s pohupování jeho vnitřní komory mě ukolébal do mikrospánku. Po dlouhé době jsem měl krátký sen plný slunečního svitu a medové chutí na jazyku. Listy palem se skláněly nade mnou a písek příjemně hřál. Slyšel jsem jak moje prabába v dlouhé sukni svižně poskakuje od pece k pultu, na kterém zadělávala na štrůdl. Při jejím vysokém stáří byla stále svižná a plná života jakoby se ten písek a palmy a slunce odrážely její vnitřní svět. Pec žhnula a štrůdl voněl. Viděl jsem sebe jako malého kluka, který přiběhl do kuchyně a bába mi hned strkala ten vonjavý kus do ruky. Chnjapl jsem ho a utíkal ven na zahradu přeskakující vysoké kamenné dveřní prahy starého statku kde žila. Ležel jsem pod palmami a hučení moře mi připomínalo hučení strojovny Yetiho. Chtěl jsem se zvednout a podívat se na moře, ale dohlédl jsem jen na své nohy, teda tam kde měly být, ale nebyly. Neznámí lidé v divných ohyzdných oblecích mi je odnesly.

Yeti si to šveholil po bílé plání na svém vzduchovém polštáři prorážející sněhovou bouři. Michal mě probudil:

“ Nespi už tam budem ! Projdi si znovu mapu místa a pamatuj, pokud bude třeba střílej. Tahle fabrika není ve vládní databázi. Může to být další z těch černých továren na kdoví co. Neoficiální záznamy říkají, že výroba se zaměřovala na Gen-Green potraviny. Pěkné krycí jméno co? „.

PasoKomp ukazoval družicový sken povrchu s nízkými budovami a rozlehlý podzemní complex prvního patra pod zemí. Naše Adečka byly seřazeny v zadní části Yetiho. Přivázany popruhy ke zdem jako polámané pannenky. Pannenky na smrt. Čas výsadku se blížil. Další den, další ledový hrob.

       -O pár hodin později-

Pasokomp ukazuje zprávu, že větčina nadzemních budov byla prohledána. Šlo o velká prázdná skladiště a expediční doky, které vykazují známky ne-používanosti. Zvláštní, žádné stopy ani bedny po Gen-Green průmyslu. Tady v tom podzemním komplexu taky nic. Všechno si vzal mráz, led a sníh. Hlavní generátor nefunguje, záložní energo zdroje taky ne. Procházíme jen dlouhými chodbami, dost širokými na hustý průmyslový dopravní ruch, které vypadají, že byly postaveny nedávno, ale ted vypadají jako ledové jeskyně. Spíše to tu vypadá jako armádní prostor. Gyrojednotka Adeček má problem s rovnováhou na ledovém kluzkém povrchu a tak pochodující adečka se kymácejí ze strany na stranu jako horda ožralých zombii. Pannenky na smrt.

„Narazili jsme na přepravní výtah. Jedeme dolů...“, hlásím do vysílačky,

“ Výtah?? Však generátor nejede? Co je to za blbost?...“, řve velitel do sluchátek,

„Netuším veliteli, funguje, dveře jsou trochu zamrzlé ale funguje...“,

„Kurva, to je zas kšeft !! Všem !!! Je tu ještě jeden funčkní záložák, bud‘ te opatrní !! Asi narazíme na přežívší !! Krom toho, v pasokompu nejsou mapy podzemí, tak to nějak zmapujte!! Kdyby... chrrr... ousmi... chrrrr... nas...chrrr...“. Vysílačka přestala prskat ve chvíli kdy jsme sjeli o několik metrů níž. Byly tu jen 2 tlačítka s čísly 1 a -1.

Na jedno patro jsme jeli celkem dlouho. Adečka zaujaly bojové postavení. Kabina se chvílemi zadrhávala a bylo často slyšet tříštění ledu a pak konečně zastavila. Byly tu dvoje vytahové vrata. Jedny jsme museli otevřít s pomoci adeček. Za vraty byla jen temná prostorná průmyslová chodba v ledovém zajetí. Adečka prosvicovaly pár metrů tmy svým celotělovým halogenem. Pak se sami od sebe rozevřely vrata kabiny za námi. V tom okamžiku se nečekaně všechny adečka otočily směrem k nám, nebot‘ druhé vrata stály za námi, a aktivovaly své kulomety.  Vyděsilo nás to až k smrti. Naštěstí nevystřelily. Byl by po nás ámen. Na druhou stranu od kabiny vedla stejně ledová dlouhá chodba. Posvítil jsem do ní a adečka zvýšily svou svítivost. Bylo tu ticho jako v hrobě. Jen led a tma a ticho. Hanz pomalu vykročil do zadní chodby. Maari programovala adečka. Ruce se ji třásly tím úlekem, když se adečka obrátily proti nám. Maari nebyla ozbrojená ani nepatřila do našeho vojenského týmu. Byla tu spíš přes techniku a AD-programing. Ženské by tuhle práci neměly dělat, jsem si pomyslel. Hans zatím pomalu postupoval dál do tmy a s sním v zádech mu šly dvě adečka. Já se díval do té první chodby a přemýšlel jsem kudy dál. Pasokomp se nastavil na automapping. Ze zvědavosti jsem vykročil do chodby a ucítíl jsem slabost v kolenech. Tělo se mi zavlnilo a ucítil jsem slabost i v hlavě. Naučeně jsem stáhl gasmasku na obličej a zařval „PLYN !!!“. Poklekl jsem na koleno, dal zbran k líci a připravil se na útok, co kdyby náhodou. Hanz udělal to samé. Jen Maara ne. Stála tam a nechápavě na nás civěla. Ten pocit slabosti se zvyšoval. Začal mi postupně obracet žalůdek. Pak do mě ze tmy něco narazilo. Něco jako vítr. Silný vítr se do mě opřel a můj žaludek skoro vybuchl. Ohlédl jsem se za sebe jestli i ti dva to cítí taky a viděl jsem jak se Hanz zmateně otáčí dopředu dozadu se zalícenou zbraní. Pak se rozpoutal ohnostroj jisker kolem adeček stojících ve výtahové kabině. Ohlušující rámus a záblesky od jejich kulometů zářily a rozblikaly obě temné chodby. Skočil jsem na zem a přitiskl se ke zdi. Vyděšeně zírám na tu zář a adečka, které chaoticky kolem sebe střílí. Ale po čem sakra? Nic tu není. Maara se choulila v rohu výtahu a pak jsem to zahlídl. Střelba, ozařující chodby jako stroboskop, odkryla cosi se pohybující v té temnotě. Cosi jako šedavé obláčky kouře mající tvar davu běžících malých postav. I přes ohlušující rachot střelby jsem slyšel zvonivý dětský smích a volání.

Když střelba ustala, vše upadlo zpět do tmy jen adečka svítila v kabině. Maara křičela, že je utok zastaven. Hned jsem se zvedl a běžel za Hanzem. Ležel tam na zemi v krvi. Zuřivost mi pumpovala adrenali do žil. Chytl jsem Maaru pod krkem a řval na ni co to způsobila. Ona jen brečela a křičela, že za to nemůže, že rutina nebyla odeslána a zůstala tak difoltní obranná procedura U.N.H.M.T.– Neznámý Ne-lidský Pohybující se Cíl. Praštil jsem s ní o zed‘ a vrátil se k Hanzovi. Ten už ale patřil chladnému ledu. Zářicí Adečka stály v kabině klidně, vzpřímeně a tiše jako sochy, jakoby vůbec před pár sekundama nerozpoutaly ohnivé peklo. Maara brečela na zemi u zdi, na prsou tiskla laptop.

„Co to sakra bylo?!! Po čem to doprdele střílely?!!!“, strhl jsem si gasmasku a vynervovaně chodil tam a zpět kolem mrtvého Hanze.

„Tak kurva, neslyšíš mě? Po čem to ty suky střílely?“, Maara do vzlykotu slabě opakovala, “nevím..to děti..byly děti... nevím...“.

„Hovno děti, jebeti? Tady dole nikdo není, tak zatraceně... to je ta vaše zasraná kybernetika... není na to spoleh !!! A neřvy furt !!! Musím to nahlásit...“, jenže vysílačka byla ticho.

„... děti... říkaly... že si budem hrát... když je chytím... smály se...“, vzlykotem bylo slyšet Maaru, která opět cosi datlovala do laptopu.

„Hovno říkám, žádné děcka !!! Ten dým byl od nábojnic co spadly na zem. To byl jen dým...“, hlavou mi šla ozvěna chychotání a obraz pohybujícího se dýmu v záblescích střelby. "Musíme jít tudy... " , ukázal jsem do tmy přes tělo Hanze.

Chodba končila dveřmi do vrátnice. Všechno bylo pokryté mrazem. Nouzové světla nesvítila, ale naštěstí dveřní uzávěry fungovaly. Za vrátnici byla zase jen chodba a končila zas dalšími menšími vraty. Maara zlomila kodovací zámek a vrata se pootevřely. Já byl poslední v téhle partě a kryl nás zezadu. Nedůvěřuju adečkám. Maara se protáhla vraty. Ticho bylo dusivé.

„Co je tam? Proč jsi tam neposlala adečko, zatraceně!! Ženská hloupá... Hej, slyšíš mě?“, lezla mi na nervy svou neopatrností. Bylo stále ticho. Ona neodpovídala. Pak jsem zaslechl slabý pláč Maařin. Zlostně jsem se protáhl mezi adečkama a vraty a když už jsem chtěl ji vynadat, pohled mi vzal dech z plic. Stáli jsme na průmyslovém balkonku s výhledem do obrovské haly bez konce. Obrovské svou rozlohou ne výškou. Celý prostor byl zaplaven namodralým světlem přecházející do tmy u stopu a odrážející se od ledu, který pokrýval uplně vše. To namodralé světlo vycházelo z nespočtu monitorů na nespočtu stolech, před kterýma seděly podivné ledové sochy. Děsil jsem se domyslet, co ty sochy jsou. Maara plakala a zírala zoufale na to všechno před námi. Balkonek byla pojízdná plošina. Sjeli jsme dolů. Se zalícenou zbraní jsem se blížil k prvním stolům. Netušil jsem co to přesně je, ty sochy, ale mohlo to zničeho nic zautočit. Přiblížil jsem se k první. Modré světlo blikalo 50Hz frekvencí a odráželo se od třpytivého ledu na... na... Tomu se nedalo uvěřit a nedá se uvěřit dodnes.

 - o pár měsíců později v soukromém bytě –

Zapnout po ránu telebord je jako šlehnout si na lačno ostrý vzorek. Zprávy plivou svou ranní dávku jedu o lepší budoucnosti, snahy nastolit světový mír, hrůzy globálního cyber-terorismu a nové pilulky na krásu a vitalitu. Kopl jsem do sebe svuj oblibený vyprošt’ovák a přepl stanici. Šla tam reklama na novou virtualní technologii pro real-life online hru. Vychvalovali to až běda. Pod tím běžel malý titulek s varování, že tyto hry jsou škodlivé na změnu psychiky člověka a narušují neuronové spoje v mozku. Prej tisíce lidí mohou takhle  zůstat uvězněni ve virtualním světě. Hmm... když to slyším, chce se mi brečet. Když tohle slyším a vím, že si to koupí miliony lidí, hned se mi vybaví ten dětský obličej pokrytý ledem odrážející komíhavé namodralé světlo monitorů tam dole v té temné ledové díře.