To byla ta poslední chvíle, co trvala snad věčnost.
Poslední z těch chvil, co sami sebe tráví na úkor času,
omezujíce trvání právě na tu svoji chvíli.
Když začala, byla jako ty ostatní,
ale přesto byla v něčem jiná,
předtuchou konce, po ní tušením a konečně jistotou.
Ale teprve až skutečně doběhne, až se trvání završí v dochvilnost,
může se stát tou poslední.
Jenže konec je stále v nedohlednu.
A nakrásně, i kdyby byl na dosah,
je v něm stále jen jistota konce pouze té jedné,
nikoliv všech chvil.
Přesto, za věčností, stojíce mimo ni,
a přehlížejíce tu široširou nesmírnost v její úplnosti,
teprve jasně zříme, že právě ta jedna mezi všemi,
byla tou chvílí poslední.
Ale do té doby všeho do času.
|
