MICHÈLE MERCIER:

ANGELIKA Z LÉKÁRNY PLNÉ DEVĚTSILŮ, OSTRUŽIN A VONÍCÍCH BYLIN V NICE

Příběh její lásky je plný dobrodružství nehraného. Romantická bajka o nekonečné cestě za štěstím, zdánlivě končící na ošidné hranici, která vzplanula veliké nenávisti a lásky. Cesta za štěstím, které (poněkud stereotypně) mizí vždy z dosahu, když je tak blízko a zbývá ho jen chňapnout. Nebo popadnout za pačes.

Ze skalnatých srázů, vysoko nad poklidně zčeřelou hladinou moře, září do modré tmy bílé siluety maurského paláce. Konečně se setkávají – osudově, neodvolatelně, navždy. Stačí jen okamžik, kdy temné síly L'empire Du Côté Obscur proklouznou nocí a opět se jí zmocní. Pirátský koráb vedený nenávistí posedlým kapitánem odplouvá kamsi do východních moří. Exkluzívní zajatec na jeho palubě směřuje k novým dobrodružstvím – nepokořená, nezkrotná, milující, milovaná i nenáviděná Angelika.

Jako všechny filmové adaptace klasiky v nechvalném scénáři se narodila dvakrát a marodila víckrát. Podruhé narozena ze slávy, obdivu a přízně, kterými ji častovali filmoví diváci jako projev díků za iluzi, kterou spolu s ní sdíleli. Málokdo si dnes již vzpomene na její křestní jméno – Jocelyne. Pro všechny se stala především Angelikou.

Pochází z bohatší rodiny v Nice, kde otec zdědil velký, prosperující farmaceutický podnik. Její skutečný životní příběh začíná 1. ledna 1939. Je to jubilejní datum pro narození – první den nového roku (třeba byla i tou první narozenou po odchodu starého roku), ve kterém se nad Evropou zatahují těžká mračna války a nadřazené hlouposti. Odvíjí se od něj i neméně zvláštní osud krásné dívky a ženy, které se bude klanět řada kingů a která se rozhodla věnovat své úsilí filmu. Stává se filmovým záběrem na symbol lásky, ale je příznačné, že v osobním životě se jí láska vyhýbá. Pokaždé, když skutečně miluje a je opravdu milována, dostaví se nepozváno cosi… Naštěstí nikdy nepropadá panice, nezmatkuje, neztrácí racionálno ani obdivuhodnou vnitřní odolnost. V roce 1988 vychází (v nakladatelství Carrère) její vzpomínková biografie Angelika – ztracené srdce v přírodě. Titulek této knihy nebyl zvolen jen tak náhodně…

Její život připomíná románové laciné příběhy, atraktivní látku pro zpracování v bulváru. Není proto překvapivé, že si tuto hrdou a zároveň křehkou dívku vybral Bernard Borderie do svého seriálu o dobrodružstvích krásné ženy z doby Ludvíka XIV. (v letech 1964 – 1968 tento tvůrce romantických kostýmních dobrodružných filmů postupně natáčí snímky Angelika, markýza andělů, Báječná Angelika, Angelika a král, Nezkrotná Angelika a Angelika a sultán).

Angelika pro ni byla ta pravá role, i když zpočátku nic této osudové spřízněnosti nenasvědčovalo. Její dětství je spojeno se vzpomínkami na projížďky v krásném automobilu značky Rolls–Royce. Byl celý bílý, s černým komínkem (!) a patřil dědečkovi, který byl už léta vyhlášeným lékárníkem a zámožným podnikatelem v Nice. Po celou válku automobil pečlivě skrýval a vyjel s ním opět až po osvobození US army. Pohonnou látkou byl tehdy dřevoplyn, proto byl nezbytný přídavný černý komínek, na který Michèle vzpomíná: „Dědeček mě zbožňoval. V roce 1945 jsme spolu jezdili po místní promenádě, ale auto tak čoudilo, že jsem byla celá zčernalá od sazí…“ Nijak zvlášť jí to tehdy nevadilo, vždyť za to mohl ten báječný produkt luxusu Rolls. Štěstí malé Jocelyne zůstává bez poskvrny. Milující děda René je velký boháč. Do města ruských mimóz přišel ze severní Afriky a vybudoval zde několik farmaceutických laboratoří, které spolehlivě odváděly výkon. Dědeček je bohatý, Jocelyne je šťastná – obchody se daří. V rozhlase je možné slyšet každou chvíli reklamní slogany typu: „Merci, se značkou Mercier…“

René Mercier nebyl dědeček jako ti ostatní. Když mu v sedmi letech oznámila, že se chce stát tanečnicí, odvětil jí: „Konečně bude v naší rodině umělec!“

Její otec chtěl raději syna, který by mu pomáhal vést rodinné stříbro. Přestože Jocelyne zdědila řadu rodových vlastností – podnikavost, odolnost, vůli a odhodlání „někým“ se stát – její cesta směřuje jinam.

*

Do filmu ji přivádí jen náhoda. Jednalo se o snímek, jehož hlavní hvězdou byl Maurice Chevalier, natáčel se pod titulkem Javais sept filles v ateliérech La Victorine. Při obsazování rolí bylo třeba angažovat dívku, která měla ve scénáři předepsána pouhá 3 slova. Není nic jednoduššího než si vybrat mezi začínajícími tanečnicemi. Jedné z nich je patnáct, přestože vypadá dospěleji. Jmenuje se Jocelyne Mercier.

Jako v kouzelné pohádce je právě ona vybrána, aby natáčela ve společnosti slavné hvězdy. Další náhoda na sebe nedá dlouho čekat. Chevalier se zná s René Mercierem, od něhož si kdysi objednával nezávadné přírodní homeopatické drogy při své hlasové indispozici. Dědeček René tak opět projde po scéně, na které se však již Jocelyne sama začíná stále lépe prosazovat. Do třetice zasahuje šťastná náhoda: Přichází v podobě mladého novináře, který ji seznámí s dalším slavným mužem. Je jím Roland Petit. Pracovat s ním, v jeho skupině, je sen i životní přání každého tanečníka.

Dříve než Jocelyne pochopí význam tohoto setkání, je rozhodnuto. Události gradují. Začíná pracovat s jedním z nejslavnějších choreografů Francie. Velice rychle vzbudí choutky a pozornost sponzora a producenta skupiny Paula–Louise Weillera, který ji jako svou společnici přivádí i na slavnostní blanket, pořádaný pro držitele stužky Čestné legie. Tempo chytá rychlejší spád. Naivní a nezkušená Jocelyne ještě mnohé nechápe.

Je obklopena hvězdami největší velikosti, mezi kterými je i první muž Francie, prezident R. Coty, osobně… Mezi společenské dominanty večera patří Charlie Chaplin, americký klavírista polského původu Artur Rubinstein i dva slavní Marcelové, Archard a Pagnol…

*

Nebyl to nikdo méně významný než právě Charlie Chaplin, který jí dal první radu, užitečnou pro její filmovou budoucnost. V průběhu večera se mu doznala, jak ráda by se prosadila ve filmu. Chaplin k tomu s úsměvem poznamenal: „K tomu je třeba, abyste uměla nejen dobře tančit, ale také dobře mluvit anglicky. Jestliže to ještě neumíte, musíte se to naučit!“

Jeho rada nezapadla. Jocelyne věnuje všechnu energii, aby dosáhla svých cílů. Učí se anglicky a ještě mnoha dalším věcem, které musí zvládnout. Například, jak chytře vycházet s muži…

O několik dnů později ji Weiller pozval k sobě na večeři ve společnosti svých přátel. Vyzvednout ji měl jeho černý Rolls. Nijak zvlášť ji to neohromilo, vždyť to byl auťák jejího dětství… Překvapilo ji však, že přátelé Paula–Louise Weillera se na večeři nedostavili! Tak stojí budoucí Angelika poprvé sama, tváří v tvář vážnému a choulostivému problému. Vyřešila to, jak vzpomíná, s přehledem a rozhodností, i díky zdvořilosti svého hostitele, který s odstupem let ji právě za takový přístup ohodnotí vysokou známkou: „Sledujete své cíle, ale používáte jen čisté prostředky. To je dnes velice vzácné…“

*

Poměrně rychle získává další roli ve filmu Retour de manivelle. Má štěstí, peníze i užitečné kontakty. Ale právě v těchto souvislostech se nabízí otázka, bude-li Michèle stejně úspěšná i ve svém osobním životě? V té lásce, kterou vyvolává, zrozená z fantazie Anne a Serge Golonových. Skutečnost se však se světem fantazie rozchází. Láska, se kterou se setkává, je prokletá. Připomíná vzdálené, nedosažitelné tajemství pouště Gobi. Mnohokrát se zdá, že již snad dosáhla cíle, ale ten najednou opět mizí. Vzdálený přelud, fata pata morgána bez hlavy. Po každém takovém procitnutí vítej holka v deziluzi se Michèle cítí osamělejší a opuštěnější objekt neodolatelné ženy…

Před několika lety (kdy již pod jménem Michèle Mercierová hrála v divadelní aktovce Banco), se objevil jeden z vyvolených. Po premiéře jí přinesli do šatny obrovský puget. V zástupu těch, kteří přišli gratulovat, je asi padesátiletý kořen, elegantní Ital ze šlechtického rodu. O několik dní později se jí vyzná ze svého obdivu i citu, a slečna Mercierová toto vyznání přijímá. Opět miluje a je milována…

Italský kníže nabízí sňatek. Michèle věří v lásku a proudící život. Jenže tentokrát proti sňatku rozhodně vystoupilo urozené rodinné zázemí jejího playboye. V jeho společenských kruzích nejsou do rodiny počítáni „nešlechtici“, k tomu cizinky – a navíc herečky s prvky od tanečnice! A tak Michèle diskrétně odchází vrnět jako kočka jinam…

Problémy však narůstají dál. Spojení s druhořadým rejžou vedlo i k „druhořadému“ manželství. Ve své knize mu říká William… Podobal se Williamu Holdenovi. Po značných obtížích se jí podařilo dosáhnout brzkého rozvodu. Opět je sama a před ní mlhavá budoucnost.

V té době jí nabízí skvělou životní příležitost film. Točí první, druhou a třetí Angeliku – seriál, kterému zpočátku nikdo příliš nevěštil zdar a sílu v kinech. A přinesl přitom květnatě světový úspěch. Zazářily v něm dvě hvězdy světového formátu: Robert Hossein a – ona. Ale ani tento jedinečný úspěch Michèle nenadělil to, co očekávala. Začínají rozpory s producentem, „nezkrotná Angelika“ bojuje, ale rozhodné vítězství jí opět uniká. Není přesně známo, kam plynuly velké zisky komerčního filmového úspěchu, v žádném případě to však nebylo na její konto…

Přichází další atraktivní šance. Světoznámou klenotnickou firmou Van Cleef a Arpels byla požádána, aby namísto Sophie Lorenové předvedla vybranou kolekci šperků. Těsně před zahájením přehlídky jí byl představen zajímavý maník. Nový objev se jmenuje Adrien a Michèle je znovu zamilovaná. Adrien je vdovec. Z prvního manželství má dva kluky, kteří jí připomínají jako novou matku: Život je krásný, plný barev a příslibů, jako z pohádek tisíce a jedné noci. Michèle je opět na vrcholu blaha. Adrien si ji chce vzít, ale žádá, aby skoncovala s profesionální kariérou – zásnubním darem má být bílý Rolls–Royce (tentokrát bez černého komínku).

Nějaký čas před vzájemným setkáním byl Adrien léčen a nezotaven zcela pro tumor mozku. Zdá se, že už je vše OK, lékaři jsou optimisté do jednoho. Ale najednou se objeví signály budoucí tragédie. Jednoho dne je to jistota. Adrien již neměl dost času, aby ji doprovodil vyšňořen na radnici. Přestože se již nikdy nestala jeho legitimní manželkou, chtěl, aby právě ona byla s ním v jeho nejtěžších okamžicích… Její osud se znovu naplnil. Ponese ho dál, nezkrotná, nepokořená, stále plna víry a bojující… V předmluvě její knihy stojí černé na bílém rolls: „Když se všechno okolo Michèle Mercierové hroutí, zůstává ještě krása její tváře a její čisté duše.“

*

Angelika – ztracené srdce. Právě se znovu rozběhla po bílé pláži omývané mořem. A z dálky, kde se protínají horizonty, přichází ON. Nikdy ho nepřestala vyhledávat…

Nádherná banalita, nebýt toho, že je v tom, paradoxně, také kus trpkosti nevlídného života. ♥

https://www.youtube.com/watch?v=emw34fegOmU

BOMB THE BASS WINTER IN JULY 1991 ORIGINAL BRIGHTON DAZE MIX

JEAN–PAUL BELMONDO 

☼     3.4.1933   NEUILLY–SUR–SEINE           

…je to již jednaosmdesátiletý smíšek mezi námi, co má v příjmení zakódované jediné: KRÁSNÝ SVĚT

*

Catherine Deneuve: „Natáčení poplašného filmu Siréna od Mississippi mělo nádhernou atmošku. Museli byste být při tom, aby vám vše došlo. A stejná byla i spolupráce s Belmondem za mlada. Přestože jsme se osobně neznali, nestály mezi námi žádné bariéry ostychu, obav z neúspěchu či ošklivé škrobenosti. Jean–Paul má mnoho kladných funkcí v nitru pod slupkou, ale mně se nejvíc líbí jeho naprostá přirozenost. Nepochybně s ní dobude Ameriku, stejně jako si podmanil Evropu…“

Geneviève Bujold: „Je prostě báječný. Jako herec i jako kluk. Energický, přímý, s gigantně galantním smyslem pro srandičky. A profesionál každým coulem. Jean–Paul Belmondo je jediný herec, s nímž bych kdykoliv ráda znovu něco dobrého spáchala…“

Gina Lollobrigida: „Je poskrovnu mužských, kteří v sobě mají tolik šarmu jako on. Krasavci bývají nesnesitelní; domnívají se, že jim každá žena padne k nohám, a že s ní mohou kdykoliv manipulovat, jak se jim zlíbí. Věčně rozcuchaný Belmondo s přeraženým nosem, odstávajícím sluchem, silnými rty a spoustou vrásek k nim bohudík nepatří. Jiný by možná byl s takovou vizáží k politování, ale jemu propůjčuje speciální kouzlo okamžiku. Takhle si představuji hlavu gladiátora. Film dlouho postrádal tak mužného a přitom klukovského klaďase. Stačí jen pozorovat, jak se pohybuje a už ho máte rádi. Kolíbá se jako námořník na molu, ruce v kapsách, v puse žváro a přitom má v sobě tolik svůdnosti naráz, že mu ji pohlednější chasníci mohou leda tak závidět…“

Claudia Cardinale: „Poprvé jsem se s Belmondem setkala ve fofru. Přišel ve chvíli, kdy se začínalo natáčet. Minuli jsme se, aniž nás někdo představil, protože se všichni domnívali, že se určitě známe. Byla jsem trošku v rozpacích – představovala jsem si ho „většího“, „impozantnějšího“, „zajímavějšího“. Jenže když jsme se pak poznali lépe, zjistila jsem, že ta původní představa se vlastně kryje se skutečností. Považuji ho za špičkového herce a navíc je to upřímný chytrák, který má chuť být s vámi nejlepší kamarád. V Itálii se stěží setkáte s člověkem jeho kvalit. Hvězdy obvykle o přátelství nestojí, protože chtějí veškerou pozornost strhávat jen na sebe. Jean–Paul je jiný. Nikdy jsem neslyšela, že by někoho pomlouval nebo že by se k někomu zachoval podle a podlézavě…“

Ilona Csáková: rok 1999 s jejím blízkým i vzdáleným sebevědomím vedle účelného bombarďáckého do uší klikatého klipu „https://www.youtube.com/watch?v=ut6v4yQxEGg“ má tajemno až za ušima…

Co výrok, to krásná sebevědomá žena. Stejně obdivný tón ovšem zaznívá i z dalších charakteristik tohoto herce, který za více než třicet let vytvořil na sedmdesát sedm filmových rolí a po léta patří k miláčkům domácího publika. A zdá se, že jeho pozice je neotřesitelná. Právem, neboť Jean–Paul Belmondo je lidový herec v nejlepším smyslu toho slova a vůbec se nestydí za to, že není považován za umělce–intelektuála. „Pokud se týká mých filmů, o nichž se povídá, že jsou komerční, divácké trháky, a že se žádný z nich nevejde do filmové historie, nedělám si s tím vůbec žádné starosti. Pracuji, abych bavil lidi a abych vydělával peníze. Nemám rád intelektuální teror, který bují jak v divadle, tak ve filmové branži… Došlo to tak daleko, že absurdní herci ze strachu, aby nevypadali jako hlupáci, odmítají role v lehkých komediích. Herec, který nesděluje nějaké poselství, se stydí za to, že je hercem. Připadá mi to směšné…“

Jeho příjmení naznačuje italské předky. Otel Paolo se narodil na Sicílii, ale v sedmnácti letech se rozhodl, že odejde do Paříže. Jen metropole nad Seinou mohla naplnit jeho touhu po umělecké dráze. Absolvoval na Beaux Arts sochařství a časem si získal dobré jméno i slušné postavení. V otcově ateliéru se scházela společnost, k nimž patřili i tak známí umělci jako Albert Camus nebo Jean Cocteau a tak Belmondovy děti (Jean–Paul, Alain a Muriel, budoucí tanečnice) nasávaly vzrušenou atmosféru tvůrčího kvasu poválečné Paříže. Umělecké ambice ostatně měla i jejich matka, která však malířskou paletu později vyměnila za starostlivou péči o rodinu.

Jean–Paul se narodil v městečku na dlani nedaleko Paříže, kam se rodiče záhy stáhli. Na léta vzdělávání nevzpomíná s velkým dojetím; jak jen mohl, „ulil“ se z vyučování a raději se coural po ulicích. Vždycky měl blízko ke sportu – hrál tenis, fotbal, hodně se věnoval boxu a dokonce zvažoval dráhu profesionálního boxera. O tom, že se nakonec přece jen nenechal otloukat po vzoru otloukánka v ringu, rozhodla jeho ctižádost. „Zvolil jsem si herectví, protože jsem si říkal, že pro ně mám dostatečný vyvinutý talent, zatímco v boxu bych to nikdy nedotáhl na špičku. A být boxerem a nebýt na špičce – to jsem si neuměl představit!“ Když rodičům oznámil, že se chce stát hercem, bylo mu šestnáct. Otec nejen moudře souhlasil, ale podal synovi i pomocnou tlapu. Obrátil se na svého přítele Andrého Brunota z Comédie Française a ten mladičkého adepta herectví pozval na zkoušku.

Skončila dost katastrofálně. Jean–Paul sebevědomě zarecitoval La Fointainovu bajku a rozpačitý Brunot mu doporučil, ať si vybere jiné povolání, neboť pro herectví nemá nejmenší předpoklady. Jenže to neznal Belmonda juniora. Ten měl dost silné vůle, bojovnosti, ctižádosti i optimismu v krvi, aby se nenechal zviklat takhle od počátku. Zapsal se do dramatických kurzů, aby se mohl co nejlépe přichystat ke zkouškám na konzervatoř. Složil je v roce 1951 a studoval na výbornou, třebaže pedagogové měli k jeho osobnosti vždycky nějaké výhrady. „Vytýkali mi, že dělám šaška, že šplhám po oponě jako Johnny Weissmüller v Tarzanovi a profesor Pierre Dux říkával, že v životě nebudu moci na jevišti obejmout partnerku, aby se diváci nezačali válet smíchy. Byl jsem odsouzen k rolím debilních lokajů…“ vzpomíná s úsměvným nadhledem na studia, která ovšem pro něho skončila triumfem. Při závěrečných zkouškách v červenci 1956 měl totiž takový ohlas, že ho spolužáci nakonec vynesli ven na ramenou.

Z těchto let se také datuje Belmondovo letité přátelství s Jean–Pierrem Mariellem, Annií Girardotovou, Jeanem Rochefortem, Jean–Claudem Brialym, Brunem Cremerem a dalšími začínajícími mladými herci. Patřila k nim také Reneé Constantová, jíž všichni říkali Elodie, melodie bez M, a která se v roce 1956 stala paničkou Belmondovou. Manželství vydrželo 11 let, narodily se v něm tři miminka – syn Paul a dcery Patricie a Florence, ale nakonec se rozpadlo. Jean–Paul prostě nedokázal odolat ženské kráse. „Asi se nikdy nenabažím žen,“ přiznal se v jednom rozhovoru bez vytáček (i bez výčitek). „A až jednoho dne zjistím, že jsou do mne zamilované už všechny Francouzky, asi potáhnu až do Ameriky…“ Pan učitel z konzervatoře zkrátka nedomyslel, že šašek se může stát králem, pokud v něm doopravdy něco je. Je ovšem fakt, že Belmondo byl na hony vzdálen prototypu krasavce z Hollywoodu. Rozpláclý nos, uši jako vějíře, těžká víčka a rty jako pneumatiky od bicyklu, jak popisoval sám sebe, to byla opravdu tvář neodpovídající zavedenému ideálu mužské krásy. Osobitosti a svůdnosti měl vždy dostatek, takže by je mohl i rozdávat. Jak říkají latiníci: „Tempora mutant et nos in illis“. Časy se skutečně změnily a s nimi i divácký vkus. Uběhlo pouhých deset let a Belmondo se stal prototypem neodolatelného milence, okouzlujícího a nenapravitelného playboye, jenž dobyl i to nejrafinovanější ženské srdce.

Než se trvale upsal filmu, zasvětil pár let divadlu. Po několika turné s hereckou společností svých přátel, kde se „otrkal“ před velmi různorodým publikem, je významným datem v jeho divadelní kariéře rok 1957. Tehdy zazářil v pařížském Théâtre Athénée ve Shakespearovské komedii Zkrocení zlé ženy a sklidil první pochvalné kritiky. Týž rok však přináší i první filmové příležitosti. Po nenápadném debutu ve snímku Pěšky, koňmo a vozidlem režiséra Maurice Delbeze a roličkách v dalších podprůměrných snímcích z následujícího roku jako Buď hezká a sklapni, Podvodníci či Podivná neděle, došlo k setkání, které mělo pro Belmondovu kariéru zásadní význam. Zprvu ovšem nevypadalo nijak osudově. „Vídal jsem takového špatně oholeného chlápka, jak ustavičně brousí po Saint–Germain a pořád po mně šilhá. Hrál jsem tehdy v Oscarovi a měl jsem menší roli v Allégretově Buď hezká a nekecej. Přišel i na natáčení a připadal mi krajně neseriózní, sral mě tím. Pak ke mně jednou přistoupil v restaurantu, kde jsem se zdržel na večeři, a zeptal se mne: Nechtěl byste se mnou dělat film? Odpověděl jsem mu, že mne to ani nenapadne, myslel jsem si, že je asi divný a byl mi čím dál víc k smíchu. Jenže nakonec jsem s ním natočil středometrážní snímek Karlička a její Julek a všechno šlo jak po másle…“

Ten divný chlápek byl mladý kritik Jean–Luc Godard, jehož filmový debut U konce s dechem (1959) vešel do dějin kinematografie jako jedno z prvních děl francouzské „nové vlny“ a pro Belmonda znamenal raketový výšvih mezi elitu filmového nebe. Příběh zloděje Michela Poiccarda, stíhaného za zamordování policisty, který na útěku pozná americkou studentku a ta ho nakonec napráská, se zcela lišil od tradičně zobrazované životní reality a byl tak buřičský, že oslovil nejen mládež, ale i všechny ostatní, kteří v sobě chovali nesouhlas se současnou strukturou společenských měřítek. Zároveň se zrodil i nový typ revoltujícího hrdiny, který Belmonda provázel na další cestě. Typ rozhodně neoplývající kladnými vlastnostmi, ale přesto sympatický a přitažlivý. Všichni ti pozdější darebáci, prevíti, dobrodruzi, sukničkáři, gangsteři a rebelové v sobě měli něco z Michela, který umírá na pařížské dlažbě s kulkou v zádech…

Start se tedy rozběhl a z Belmonda se přes noc stal herecký prominent. Nabídka střídá nabídku – Riziková třída, Zábavy, Francouzka a projev lásky, Moderato cantabile. Poslední jmenovaný film však herci přinesl smůlu – při natáčení havaroval v autě, v němž vezl desetiletého syna Jeanne Moreauové. Chlapec to těžké zranění přežil, ale otřesený Belmondo, který se stal terčem nevybíravých novinářských urážek, se po skončení práce na čas zdekoval do Itálie. S režisérem Albertem Lattauadou tam natočil Dopisy novicky (1960), dostal menší roli v de Sikově přepisu Moraviova románu Horalka (1961) a vzápětí následovalo nejlepší dílo tohoto „italského období“, Statek v režii Maura Bologniniho po boku Claudie Cardinale. Tento příběh o tragické lásce neohrabaného venkovského balíka k prostopášné prostitutce dokázal, jak široké jsou Belmondovy herecké možnosti, a že dokáže strhujícím způsobem zahrát i zcela jiný typ postav, než v jakých ho publikum chtělo vidět.

Po návratu domů mu Godard nabídl účast ve svém dalším bijáčku Žena je žena a následovala Melvillova adaptace románu Béatrix Beckové Kněz Léon Morin, na dlouhou dobu poslední role, v níž se mohl zaskvět v dramatické postavě s bohatým psychologickým arzenálem. Poté už na něho čekaly převážně role v dobrodružném žánru, díky nimž se stal nejvyhledávanějším typem romantického dobrodruha moderního věku. A nejen moderního – nástupcem Fanfána Tulipána byl jeho Cartouche v de Brocyově stejnojmenném kostýmním snímku z roku 1962, na nějž o osm let později jiný režisér Jean–Paul Rappeneau navázal historickou komedií Manželé z roku II. K nejznámějším však patří triptych Muž z Ria (1963), Muž z Hongkongu (1965) a Muž z Acapulca (1973). V mezidobí Belmondo sklízel úspěchy i v dalších aktivních snímcích neznajících co je nuda – 100 000 dolarů na slunci, Sympatický dareba, Hoří už Paříž? i v dalších, vedle nichž přepis Merleho válečného románu Víkend v Zuydcoote, považovaný za nejlepší dílo režiséra Verneuilla, či titulní hrdina dalšího Godardova nekonvenčního filmu Bláznivý Péťa šnytlík, neměly tolik diváckých návštěv, koho by dnes zajímal jeho Péťa šnytlík?

V té době mu začal přerůstat přes hlavu i mýtus šarmantního donchuána. Pravda, pořádně jej přiživil milostnou aférou se švédskou herečkou Ursulou Andressovou. Seznámil se s ní při natáčení Muže z Hongkongu v roce 1965, rozvedl se kvůli ní, ale několik hektických let společného soužití, zblízka sledovaného všemi růžky jaké mají paparazzi antišneci, nakonec skončilo rozchodem. „Byl jsem tehdy romantický a sentimentální. Teď jsem už poučenější,“ shrnul lapidárně romanci s „plavovlasou tygřicí“, o níž její matka jedovatě poznamenala, že jsou na ní pravé jen ty vlasy.

Když láska vyšuměla, Belmondo se vydal na cestu kolem planety a stáhl se na čas do ústraní. Nejen proto, aby si olízal rány, ale hlavně proto, že cítil nebezpečí stereotypu, do něhož ho uvrhovaly požadavky producentů, režisérů i diváků. Před kameru se vrátil v roce 1968. Nepříliš šťastně. Gangsterka Ho!, komedie Velký šéf, ani dva milostné příběhy Siréna od Mississippi a Muž, který se mi líbí, umělecky stály jen za starší belu. Pozornost vzbudila až „retro“ gangsterka ze třicátých let Borsalino režiséra Deraye (1970), vyprávějící o dvou zločincích, mezi něž stanula jedničková žena. Na plátně se vedle sebe ocitli dva nejpopulárnější francouzští herci, Jean–Paul Belmondo a Alain Delon, a třebaže to byl konvenční film, divácky okamžitě zaujal. Bébel, jak Belmonda ve Francii důvěrně oslovují, se opět hřál na výsluní slávy a navíc mu tento snímek vynesl tolik, že začal uvažovat o vlastní produkční společnosti. Další nabízené role ho totiž stavěly před staronový problém – Dědic, Kořist, Doctor Popaul, Muž zvaný Rocca, Nenapravitelný error, všechny tyto postavy se navzájem příliš podobaly. Belmondo je sice zvládal s bravurou i šarmem, ale občas by si přece jen zahrál i něco jiného. A tak v roce 1973 založil vlastní společnost Cerito–Film, nesoucí jméno jeho babičky (jmenovala se Ceritová). „Už mě nebaví poslouchat, že jsem drahý ras a dražší špás, než je v zemi obvyklé,“ prohlásil, když se ho novináři tázali, proč přesedlal i na produkci. „Když jsem začínal u divadla, bral jsem dva tisíce starých franků a už tehdy se tvrdilo, že je to moc. Pak jsem prakticky zadarmo natočil U konce s dechem a po jeho úspěchu jsem mohl žádat větší honoráře. A od té doby musím neustále poslouchat, že jsem drahý herec…“

Jean–Paul ovšem nepatří k těm, kteří myslí jen na vytřískané honoráře. Díky vlastní produkční společnosti mohl realizovat některé plány, jejichž prosazení by „u cizích“ zabralo mnohem víc času i N–R–G melodického technoadamskiho. Jako první financoval snímek Stavisky (1974), přibližující osud proslulého odtučněného podvodníka z třicátých pohublých let. Režii měl Alain Resnais, titulní roli hrál samozřejmě Belmondo. Film sice neprodělal, ale díru do světa taky neučinil. Následovala mnohem úspěšnější série kriminálních příhod pana Tenkráta na západě, v nichž se herec ocitl v opačné situaci – neprchal už před zákonem, ale sám ho hájil ve službách „veřejné bezpečnosti“. Ve Strachu nad městem pronásledoval hlavně nenápadnou taktikou po pařížských střechách nebezpečného maniaka, ve filmu Mimo normu pátral po prameni drogového kartelu, v Profesionálovi ztělesnil agenta na útěku, v komedii Policajt nebo ostřílený rošťák se stal s nadhledem jemu vlastním obojím. Vždycky odmítal záskok kaskadérů a i ty nejpitomější scény točil bez dvojníků. Nebyla to exhibice brnkající na soustavu nervů; Belmondo patří k fyzicky nejvyvinutějším a skvěle vytrénovaným akčním hercům, miluje dobrodružství a tak není divu, že zvládal riskantní pády do neznáma, rvačky, nervy nepostrádající automobilové honičky i scény s vrtulníky se suverenitou skutečně 007 obdivuhodnou.

Vedle komisařů se samozřejmě rád vrací i ke komediálním úlohám – ve Zvířeti to byla hned dvojrole bojácného herce a jeho odvážného dubléra, ve Veselých velikonocích postava maníka s úmysly po nejatraktivnější ženě planety, jehož manželka přistihne v bejváku s neznámou fešandou a on ji vydává za dosud tutlanou dceru, ve filmu „Hold–Up“ alias Bezva finta lupič přestrojený za klauna. Tento příběh patří k těm originálnějším titulům skvělých osmdesátých let, v nichž se Belmondo vyskytnul, nejen díky inteligentnímu scénáři a důvtipné zápletce. Belmondo totiž vždy miloval cirkus jako Jirkus ironický cirkus a toužil dlouho po takové roli. Od 21. května si našel cestu do kin jeho snímek Muž a jeho pes… Obsah filmu se hlásí k námětu klasického italského neorealistického filmu „Umberto D.“ z poloviny 50. let Vittoria De Sicy. I zde bloudí osamělý stařec ulicemi města a potkává lidi šťastné i nešťastné, přitom sám nenalézá lásku. Jediným společníkem mu je pes. Tento námět se objevuje u Muže a jeho psa, i když je zde kladen větší důraz, vzhledem k Belmondově přítomnosti, spíše na rovinu existenciální než sociální, dominující u italského verze. Příběh se zabývá tématem nepříliš líbivým a v současné kinematografii snad ani nevyužívaným, kterým je život starého člověka v moderní době. Namísto překvapivě strhujícího děje předkládá schematickou situaci muže opuštěného všemi v postavě šité Belmondovi na míru. Některé scény o povrchnosti současného životního stylu, kde slabost a stáří zkrátka nemají své místo, jsou naprosto vynikající.

Opuštěnost stáří se projevuje například u Charlesova spolunocležníka v nemocničním pokoji. Tento muž je sice navenek obklopen rodinou, ale o to více působí opuštěněji. Povrchní zájem příbuzných je ve skutečnosti nezájmem. Zajímavá je i situace bezdomovců, nocujících v družném rozhovoru v opuštěném autobuse, obklopeném ještě větší skupinou jejich druhů venku u rušné pařížské třídy, jak nám prozradí následující pohyb kamery vzhůru.

Když se zoufalý Charles bez prostředků sníží k žebrání, kolemjdoucí napřáhne ruku, aby mu dal nějaké drobné. Hrdina ale v poslední chvíli obrátí dlaň vzhůru, jako kdyby se jednalo o omyl a on jen zkoušel, zda prší…

Film se dotýká i problematiky současnosti jako prázdného světa bez lásky plného honby za mamonem. Pozadí hrdinova putování Paříží netvoří naleštěné butiky výstavní Champs–Élysées, ale spíše postranní uličky, zadní dvory domů či stavební plochy periférie. Nejsilněji se projevuje tento motiv ve scéně, kdy hrdina hledá svého čtyřnohého chlupáče v útulku, kde za mřížemi kvílí všichni lidmi opuštění pejskové.

Vrcholem scén, kde se život projevuje se vším pokrytectvím, je setkání starých přátel v podání klasiků filmového plátna obdobného věkového rozsahu. V prvním případě odpovídá domnělý Charlesův přítel z aktivní služby vyhýbavě na informace o jeho nuzném postavení, aby následně unikl konverzaci s tím, že musí na vyšetření, ve stylu zachraň se, kdo můžeš. V druhém případě se jedná o rozhovor pod dozorem ošetřovatelů v lázních, kde se Charles setkává se svým bývalým šéfem z Admirality. Osobnost tohoto kdysi důležitého muže, nyní ve stavu nevědomé senility, představuje s mrazivou přesností klasický herec nejen Bergmanových filmů Max von Sydow.

Příběh je postaven především na Belmondově dobře známé fyziognomii klukovsky řezané tváře s čtveráckýma očima, působící nyní spíše smutně psím dojmem. Hercův výrazový talent se projevuje výstižně minimalisticky v jeho mimice, zatímco řeč plyne pomaleji v jednoduchých větách.

Nutno podotknout, že ve scénáři je cítit, že role byla stavěná především pro tohoto herce. Ostatní postavy jsou vytěsněny do úlohy vhodně vybraných přihrávačů, kteří ale zvládají své úlohy nebývale autenticky. Pokrytecká mladá klavíristka, která hrdinu chladnokrevně vystěhuje z domu (Dolores Chaplin) či mladá služka, projevující Charlesovi více lásky než celý svět dohromady (Hafsia Herzi). Ve sledu vedlejších rolí je ale nepřekonatelný pes–věrný přítel, který hrdinu v závěru filmu zachrání doslova před ním samým.

Ačkoliv bychom mohli pohlížet na film jako melodramatický kalkul postavený na odkazu legendárního herce, okolnost, že zde Belmondo ztvárňuje vlastně sám sebe, dodává příběhu neobvyklou autenticitu. Hlavně díky ní scény jinde působící směšně jsou velmi osobní. Otevřeností pohledu na věci nepříjemné jsou možná opravdovému životu blíž než americké filmové pozlátko. Nezbývá než obdivovat odvahu, s jakou zde herec boří svůj vlastní mýtus tím, že se rozhodl znovu hrát. O předešlém slavném životě, stárnutí a vůli jít dál, třeba i jen kvůli tomu psovi, který vám dá více lásky než jakýkoliv člověk.

Belmondo pracoval s mnoha výraznými zralými režiséry a všichni unisono oceňují i jeho vysoce profesionální přístup k práci. „Jsou herci, které můžete nechat dvacetkrát opakovat jednu větu a oni vám ji devatenáctkrát sežvejkají špatně a jednou jedinkrát dobře. Což je, myslím, příklad i zesnulého Karla Čáslavského, taky druhého ledna (jako dnes) 2013. Ale aby vám herec jednu jedinou větu zopakoval dvacetkrát pokaždé jinak a pokaždé dobře, to už běžné nikde nebývá. A tohle Belmondo dokáže bravurně. Já to vím, protože jsem to na něm vyzkoušel. Belmondo je mezi herci své generace zjev naprosto zásadní…“ řekl Jean–Pierre Melville. Zesnulý François Truffaut zase prohlásil: „Pro mne je Belmondo nejlepším hercem – zahraje se stejnou přirozeností a samozřejmostí aristokrata jako člověka z lidu, intelektuála jako gangstera, kněze jako klauna. Je natolik adaptabilní a schopný kluk, že může zahrát svůdníka i odvrženého milence jako odpad do starého železa, a to jak v seriózním dramatu, tak i v popletené komedii…“ A do třetice Claude Chabrol: „Jean–Paul Belmondo má jedno tajemství; je doopravdy takový, jaký se jeví, na nic si nehraje. Nepotřebuje si mýrnyx–týrnyx vytvářet jakoby nic umělou osobnost, nasazovat si z plezíru masku a předstírat, že je někdo jiný. Je opravdu sympatický, senzačně sportovní a snadno rychle inteligentní.“

A lidi ho nelíčeně mají rádi, navzdory tomu, že mu kritika zazlívá, že už by měl opustit ty milé darebáky a přesedlat na charakterní postavy. Jenže Jean–Paul Belmondo se podobá Jeanu Gabinovi, s nímž bývá občas víc srovnáván, především proto, že má stejný dar z nebes naplnit každou postavu vlastní osobitostí. Bez ní by leckdy jednostrunně napsaní hrdinové pozbyli dynamiku, vnitřní kouzlo i životnost – i proto se do kin chodí na Belmonda, stejně jako se chodilo na černobílého Gabina. Jeho celoživotní krédo určitě nepotřebuje komentář: „KDYŽ HRAJU, TAK ŽIJU A ŽIJU PROTO, ABYCH HRÁL!“ Jako nějaký univerzálně nenáročný dobyvatel nejen dívčích, ale i dětských srdcí, špásitel bez koroze humoru Ježíš Kristus osobně. V českém dabingu ho brilantně přiblížili naší mentalitě Jan Tříska, Miroslav Moravec, Jiří Krampol i Ladislav Mrkvička.

NICOLÁS CRISTÓBAL GUILLÉN

☼     10.7.1902   CAMAGÜEY            ۞     16.7.1990   U CASTRA FIDELA U CENZÚR… HAVANA

…a VOTVÍRÁM si hubu jak černoušek bubu a vrtím se a škubu při kubánském nočním rumu & roztančeném cenzurně hlídaném klubu, hm jak ošklivě dojemné…

Měl fakt tmavě bronzovou pleť a v očích mu to jiskřilo o sto šest. V jeho žilách proudila krev všech národů a ras, které nelítostná dějinná fraška přivedla mnohdy velmi křivolakými stezkami do oblasti Karibiku jako Viktora Koženého na Bahamy náhoda s privatizací ilegálně nastřádaného majetku. Narodil se na Kubě roku 1902, to se tam dalo ještě vychutnávat pestrou starou ukázkovou zástavbu. Syn rybářů a sběratelů cukrové třtiny. Muž, který se tvrdě probíjel životem. Chlapeček, jenž si vytrucoval v zemi s devadesátiprocentní negramotností, již tam nikdo nepovažoval za cosi výjimečného nebo dokonce divně cejchujícího, ale za běžný úděl chuďasův ďasův advokátův bes esíček rukávův, cestu ke vzdělání a to ke vzdělání ne tak ledajakému. Na každý krok, který učiní, si musí vydělat svejma prackama. Zvyká si, že mu nikdo nic nedá, že jediné co má, je jeho síla ducha, jeho schopnosti ducha, jeho oči, nervy, srdce, mozeček na „x“ procent, co to dá… Ale zároveň přivyká tomu, že lidí stejného osudu jsou statisíce na malém ostrově, který si vydobyl velké jméno, prý že Ostrov nepotírané svobody. Republika jedním dechem Kuba.

Byla v něm sošná  jednolitost. Byla v pohledu uhrančivě temných ložisek v roli kukadel zasazených pod širokým, čtverhranným čelem. Byla v nevelké, sporé postavě, připomínající bojovníka z dob Perikleova Řecka. Byla v prostém a zároveň v nesmírně výrazném gestu, jímž zdvihal pravici ve jménu levice, když se hlásil o svůj hlas. Snad nikdo nepatřil tak k džunglím a písčinám na mořském pobřeží u zátoky Sviní, k ramblas a calles v Havaně, k oblakům zavěšeným nad nekonečným mořským obzorem, k chýším pastevců dobytka, rybářů a sběračů cukrové třtiny. Jeho poezie, toť odvěká zkušenost lidu přivezeného jako rukojmí na prodej z Afriky, toť nesmírná touha po důstojné svobodě, usazená v každé ošuntělé chatrči. V každém koutku ulice, ale především v každém neošuntělém lidském srdci.  Poslouchejte. Měl v sobě nesmírnou neokousanou důstojnost. Připomínal táborového řečníka, barového střízlivého barda, kmenového náčelníka, pěvce závažné hudby, bůžka z hloubi pralesních forem žití. V černé, volně šité kytli (evropský ohoz si navlékal přes kůži jen zřídka a s nechutí), ve volných plandavých střevících a neméně plandavých kalhotech, tak jste mohli potkat Nicolase Guilléna počátkem padesátých let 20. století v parku dobříšského zámečku. Tak ale také postával před průčelími pražských barabizen s erbovními znaky. Tak s Pražany, jejichž melodickou slangovou mluvu rád slyšel, třebaže si ji neosvojil (zvládl pouze dva výrazy: „malý piviskus“, čemuž rozumějte „malé pivo…“ a „nejdliky“, což mají být „knedlíky“, postával ve frontě na opékanou klobásu nebo v některém z pražských lahůdkářství dávno před Paroubkem, kam si oblíbil zaskočit na obloženej chlebíček a sklenku červeného lahodného vínka.

Do Československa ho zavála Batistova diktatura. Bývalý policejní poddůstojník, který se z moci a milosti USA stal vykonavatelem kapitalisticky orientované vůle na socialisticky zaryté Kubě, a jeho protějšek Nicolas Guillén se nemuseli v jedné zemi. Jediná země byla malá pro velkého ducha umělce diktátora, který se mohl roztříštit ošklivě o granitnou celistvost básníkovu, a nebo spíš naopak, ale to mu raději neříkejte upřímně.

A tak Nicolás Guillén zahučel letecky do Československa, z něhož se stala velkolepá, dodnes ve všech důsledcích neprozkoumaná oáza těch, které protifašistické a vynucovací režimy, zřizované z vůle prezidentů Trumana a Eisenhowera, mimořádně podnikavých a schopných představitelů politiky zbrojně průmyslového komplexu, vyhnala z domoviny bez postranního úšklebku. Nicolás Guillén patřil na přechodné období k Československu a jeho výdobytkům. Stejně jako Chilan Pablo Neruda, argentinský prozaik Alfredo Varela, dlouhán s nevýslovně smutnýma očima a dlouhými drzými roupy, které mu znetvořili bohužel peronističtí hrůzu nahánějící poldové. Jako turecký poeta a dramatik Nazim Hikmet, který k naší zemi přirostl natolik a chápal ji tak hluboce, že napsal komedii s hořkokyselým námětem z československé zkušenosti oněch neutěšených dob. A konečně byli tu další Guillénovi exiloví druhové, brazilský prozaik Jorge Amado a jeho skvělá žena Zelia, francouzský spisovatel Jean Lafitte, jemuž za propagandu proti koloniálním zvěrstvům ve Vietnamu a potom v Alžíru hrozilo v svobodomyslné a vyvinuté Francii dlouholeté vězení. A tito exoti, soustředěni kolem čelných představitelů naší literatury, tvořili společenství v dějinách literatury nevídané a jedinečné. Přitahovali do Československa v dobách pitomé socialistické studené vojny, která není kojná, další tvůrce ze Západu i Východu: tak z Paris přijížděli Louis Aragon a Elsa Triolettová, Paul Eluard, který štědře rozdával své autogramy i tajné policii, v zátoce komárů, pijících spolehlivě krev obyvatelstvu, podpisy, jejichž iniciály psal či spíše kreslil do podoby Zkřížených naostřených mečů. Ze Spojených států se vypravil do Československa John Steinbeck a Howard Fast. Z Anglie zajížděl J. B. Priesley, Graham Green a James Aldridge. A za nimi v houfu ze zaostalého Svazu hrozných trudnomyslných republik následovaly Boris Polevoj, Ilja Erenburg, Konstantin Paustovskij na nejednu inspirující exkurzi.

Líčit padesátá léta dnešnímu čtenáři jako období naprosté izolace není tak od věci se železnou oponou na západě a jihu v režii orgánů, které mají v hlavě dosti nakydáno z drobných Augiášových chlévů a JZD.

MÍSTO V LITERATUŘE NA VÝSLUNÍ ZÁJMU

Kdo slyšel přednášet Rumburaka a čertíka Blekotu nebo Nicoláse Guilléna verše za spoluúčasti kytary a ještě nádavkem podivnou shodou v noci, kdy se leskne úplněk, měl zajisté pocit, že se řízením osudu vyhoupnul na jakousi tajemnou a přitom nesmírně důstojnou, starobylou, pohansky vznešenou (to může být? Merline?) a nám, pozůstalým ve dvacátém století nedostupnou Zahradní slavnost.

Neboť vězte, Guillénova poezie se pobrukuje se zvukem hudebních nástrojů.

Guillén sáhl po kytaře předtím, než to napadlo inovativního Bulata Okudžavu a v době, kdy Vladimir Vysockij ještě prováděl klukoviny ve Staré kočárové ulici v Moskvě.

Nicolás Guillén nesáhl po kytaře proto, že by tak velela móda, že by se toho dovolávaly zástupy vlasatců s náušnicemi v boltcích a kovovými ozdobami na kožených chuligánsky přípustných kazajkách bez rukávů. Nicolás Guillén čapl do ruky nástroj španělsky dorozumívajících se národů, protože poezie, toť zpěv duše. Pradávný, důstojný, tragický, rozporuplný, k zítřku směřující zpěv jeho lidu. Kytarové akordy: to není móda ani doprovod. To je nutnost, organická potřeba poezie v pohybu, jak ji přednášel Nicolás Guillén a jak ji mohl přednášet jedině on. Té poezie, do níž jsou zapleteny africké výrazy, které nenajdeme ani v nejpodrobnějším slovníku madridské akademie, onoho básnictví, které se vždy jediným rozmachem snaží obejmout vše: lásku i úmrtí z nedostatku duševních vloh; zoufalství i holou naději; věrnost i zradu; vypočítavé špinavé zbabělství i živelnou čistou chrabrost. To vše tady a teď. Jediným nešetrným rozmachem, jediným zpěvem, který obsáhne hlínu země i hvězdný třpyt v mystické víře, že booming boomerang lásky s pravdou zvítězí nad krutou lží a nad ještě krutější načasovanou bombou nenávisti.

Tím je dán základní obrys Guillénova instinktu k poezii. Je to zvláštní náruživé básnictví, prapůvodní citlivosti. Celých tónů na hladině vášně. Precizní harmonie i disharmonie. Je svým základním nervovým ústrojenstvím, svou strukturální hierarchií zcela jiného druhu a zrna než evropské básnictví: nepřestalo být totiž poezií, hlasem z lidu. Vychází z ní, aniž by ji folkloristicky šlechtilo. Splynulo s ní a je jejím dalším nezbytným krokem. Tam, kde přestal tvořit rybář a pastevec, dřevorubec a zemědělský námezdní dělník, protože jejich smysly otupila MODERNÍ civilizace chytráčků, tam nastoupil básník Nicolás Guillén.

V širokém kontextu americké poezie pozorujeme, že nemá nouzi o básníky, kteří by byli schopni širšího záběru. Od Walta Whitmana k Farlinghettimu v ghettu Beat Generations, od José Martího k Pablo Nerudovi či Nicolásu Guillénovi anebo Robinsonu Jeffersovi nalézáme na obou amerických subkontinentech básníky s rozmachem vpravdě homérským a hledáme-li zdroj, prapůvod této schopnosti, pak ve většině případů zjišťujeme, že básnictví tu neztratilo lidovou schopnost vyprávět. Sdělovat to potřebné. Nabírat své síly z nejhlubších tradic i současně ze dnů právě přítomných. A z této polarity vznikají výboje o velké intenzitě duchovna. Tak je tomu i u Nicoláse Guilléna především. Často se srovnává dílo Pabla Nerudy s dílem Nicoláse Guilléna. Je to počínání nejapné a nesmyslné. Básnictví není sport, zde se měří jinými mírami a váží na rozdílných vahách, přičemž hlavní zásadou je vystihnout jedinečnou a nezaměnitelnou velikost a zvážit specifickou duchovní váhu každého tvůrce. Bez komparativních snah, které vedou zpříma do slepé uličky kritického šarlatánství, na literární Šlarafii.

Specifické váhy díla Guillénova a Nerudova nám vyzradí, že Neruda, tento poeta ductus, básník lišácky vzdělaný, vystihl podstatu původní latinskoamerické ódy. Onoho Canto general. Obecného zpěvu. Dovedl ji do důsledků. Dotvořil. Vycizeloval. Vyleštil tak, že byla a je s to navštívit i ty nejzhýčkanější a nejvybíravější literární salóny jako ozvěna silného vichru; ostatně i v salónech se musí dodávat kyslík na podnose častým větráním. Avšak Guillén, toť poeta natus. Básník zrozený. Seslaný pravěkými hřmotnými silami čtvera živlů. Zrozený z plamenů u táborových opékání masa a uzenin. Guillén, toť původnost sama.

Nikoli nečesaná a nemytá po cikánsku. Neotesaná. Nebo jen hrubě přitesaná dřevorubeckou sekyrkou. Je rafinovaný i palčivý. Jako je rafinovaná bronzová plastika z Beninu. Nebo stéla starých Mayů. Přesný, jako mayský kalendář do 21.12.2012. Monumentální, jako aztécká pyramida snímaná na kameru Melem Gibsonem nebo stavby starých Inků. Říkáme-li, že Nicolas Guillén „vyšel z lidu obecného, či od lidu pryč…“, vlastně mu hluboce křivdíme. Mýlíme se v samém základě ocenění tohoto kubánského Bartošky v nejlepších rolích zábavného mravokárce. Guillén nikdy se lidu nevzdaloval. Zůstal jeho součástí. Jeho sublimací do poloh básnického umění, které se prozíravě blíží absolutnu. Srovnává-li se Neruda s Guillémem, pak podotkněme pouze jedinou okolnost, která vše vypoví jako dokument na Prima Zoom.

Pabla Nerudu nazývali chilští dokaři a námořníci, rybáři a horníci, vinaři a textiláci „don Pablo“. Ono označení „don“, „pán“ znamená úctu, ale tají v sobě i jistotu, byť nepatrnou míru odtažitosti. Mezeru, která byla vždy, i když se Neruda skrýval před policejními zásahy zátahy v chalupách chilských horalů, když na koni objížděl předvolební shromáždění, aby na nich agitoval ve prospěch prezidentského kandidáta, lékaře a lidumila Salvadora Allendeho.

Guillén byl na Kubě prostě „nuestro Nicolás“. Náš neobehraný (neobelhaný) hlas, Nicolás. Zde neexistovalo přehrad ani rodových, ani zvykových, ani v chápání a cítění. Což opět nemluví proti Nerudovi a pro Guilléna, pouze je oba zařazuje na výsluní popularit. Dokazuje zdroje Guillénovy spontaneity tvůrčí, vysvětluje Guilléna i Nerudu jako rozlišné fenomény shodné causality. Neboť skutečně to byla stejná pramenitá stavba společenských příčin, stejné jevové stránky latinskoamerických vojenskopolicejních brutalit, která postavila na shodné politické, tvůrčí, mravní a etické pozice typy tak vnitřně rozdílné, jako dva největší básníky Latinské Ameriky 20. století a dva z největších světových básníků, Pabla Nerudu a Nicoláse Guilléna.

SETBA A SKLIZEŃ

U zrodu Guilléna–básníka je stejně bytostná, radostná, prapůvodní, řekli bychom dokonce, jaksi latinskoamericky a karnevalově radostná potřeba jít si zazpívat do baru, jako tíživý pocit sociálního bezpráví. V jeho žilách koluje krev otroků, přivezených na třtinové plantáže z přítmí Afriky před víc než třemi staletími. Pocit křivdy, břemeno nespravedlnosti, touha po osvobození je tedy, moderně konstatováno, geneticky zakódována v Guillénově básnickém ústrojenství, v celkové skladbě jeho talentu. V tom, co vidí, a jak to hlavně vidí. Co zpívá a kterak o tom zpívá.

Nicolás Guillén nikdy nestál stranou bojů své současnosti. Nikdy nebyl svědkem, vždy horlivým účastníkem. V jeho díle nenalezneme chladný, odtažitě kalkulující vychcaný pohled jakéhosi kontrolora, který ze svých výšin veršuje světu účet z jeho špatností.

Guillénova poezie, toť plné angažmá básníkova rozumu i citu, jež jsou v dialektickém sporu, tedy v dokonalém souladu, souhře, souzvuku.

Občanská válka ve Španělsku 1936–1939 přivedla do krátké a strádající země za Pyrenejemi netoliko interbrigadisty, ale také výkvět inteligence. Přijíždí sem a stojí na straně republikánů a vlády Lidové fronty pan Hemingway, pan Ilja Erenburg, pan André Malraux, taky Zdeněk Nejedlý, pan František Halas, Vladimír Kolcov, Pablo Neruda, Nicolás Guillén a mnozí další. Můžeme povědět, že na opačné straně, za zákopy fašounů, za zákopy Francisca de Franca y Bahamonde není ani jeden významný světový tvůrce. Vůbec: literatuře se v diktátorském režimu nedaří vzkvétat. S výjimkou jednoho mazala, který slepí trapnou a věřící urážející ódu o tom, jak archanděl Gabriel spustil mlhu a tak umožnil frankistickým oddílům, aby se přepravili z marocké Ceuty na Pyrenejský poloostrov, trapného veršotepce, jehož ani není žádoucí jmenovat, i když Franco mu za jeho ódu nezaváhal připnout řád, nejsou na straně fašounů aktivní umělci. Dalo by se říci, že republikáni měli lepší básníky, frankisté a fašouni, bohužel, výkonnější letouny, tanky a děla. A v dějinách vítězí nebo vévodí dělostřelci. Nikoli útočné verše. Verše však přečkávají vítězství, vydobytá konfliktními děly.

Na krutém dějišti občanské vojny poprvé zazní hlas Nicoláse Guilléna tak, že je slyšen po celém kulturním světě. Guillén píše básnickou knihu España (Španělsko) (1937), která je rázem přeložena do čtrnácti a dále pak ještě do dvaceti jazyků. Hitler a Mussolini ji ve svých státech a poté ve svých državách dávají na index. Pod trestem smrti se nesmí Guillénovy verše projevovat nahlas, recitovat, vlastnit, kolovat. Fašismus předvedl, co si o Guillénovi myslí, protože Guillén řekl na plný chřtán, co si myslí o fanatickém fašismu.

Pozice byly tedy od počátku jasné. Nutno však doplnit, že se Guillén věnoval jak básnictví, tak veřejně prospěšné aktivitě. V zemích, kde jsou politické struktury ochromeny diktátorskou zlobou, vytvářejí se druhotně z těch, kdo mají k politice nejblíže. A to byl i případ Guillénův. Nejen, že pobýval ve Španělsku, ale po návratu na Kubu pomáhal organizovat pomoc španělským uprchlíkům. To se psal už rok 1939, Hitler obsadil Rakousko a Česko a poté 1. září udeřil na Polsko. Kuba byla doposud neutrální. Později vkročila do války jako člen antihitlerovské koalice. Protože členem antihitlerovské koalice byly rovněž USA, Kuba se musela podřídit. A Guillémovi nepomohlo nic, aby se mohl postarat o španělské bezdomovce a umístit je na svém rodném ostrově.

Guillén píše své Antilské elegie, které odrážejí jeho složité vztahy k poezii vůbec. Prohlašovat je za variace na karibský folklór je estetické nezdvořáctví a kritické hulvátství. Vazby, jak jsme viděli, jsou původnější, rozvinutější, složitější a také o dost jemnější. Když v padesátých letech přichází diktátor Batista, musí prchnout Guillén z ostrova do světa. Umožní mu emigrovat za lepším vůdcem. Uvrhnout do cely předběžného zadržení básníka Guillénova typu a váhy by si sotvakdo troufl. A Batista, i když má za zády USA, které se tehdy zdají být velmocí číslo jedna ve světě, přece jen zaváhá a nechá Guillénovi otevřená dvířka.

Další kus cesty je nám znám. Víme, že vedl k nám, do země všeho možného haraburdí namísto morálky, viz uštěpačné temnoty ve tmářství jedné Pavly, Pavla co tmavla jak samotný středověk a středobod vesmírného Temna. A sem míří zrovna muž, který má za sebou kulminační bod své básnické extáze, zpěv, který se jmenuje El son enter (Velký hlas) a je paralelou Nerudova Canto general. Shrnutím lidské, básnické a politické zdvořilosti ze zkušenosti tvůrcovy. Ohlédnutím zpět i pohledem vpřed. Nesmírným výronem žhavé básnické lávy, která však pod kontrolou teče potokem, který ji nastavil její tvůrce. Jeden hlas zabarvený spodními tóny černozemě, odkud pochází.