PROKOPIOS Z KAISAREIE

☼     asi 500 po Cristu  CESAREA                    ۞      asi 560 po Cristu   CONSTANTINOPOL

„Synmachus a jeho zeť Bœthius pocházeli ze starobylého a vznešeného rodu. Stali se předními členy římského senátu a konsuly. Poněvadž jako nikdo jiný pěstovali filozofii, pečovali o spravedlnost zmírňujíce množstvím chechtáků dukátů v měšci nouzi spoře oděných občanů i cizinců a těšili se abnormální úctě na účtě, přivolali tedy na sebe závist několika nejhorších parchantů a bastardů. Theodorich se dal přemluvit jejich lživým obviňováním, že prý chystají převrat, a dal oba muže zneškodnit. Jejich majetek propadl státu.

Když za několik dní obědval, služebníci mu předložili velikou rybí hlavu. Theodorichovi se zdálo, že je to hlava nedávno ubitého Synmacha. Se zuby zaťatými do dolního pysku a s očima, které se na něho dívaly šíleným pohledem, vypadala, jako když strašlivě vyhrožuje. Theodorich zděšen takovou podívanou a zachvácen hrůzou, jaká nemá obdoby, utíkal do pelechu, a hledal klid pod množstvím podušek, jimiž se dal přikrejt. Potom vyprávěl lékaři Elpidiovi vše, co se přihodilo, a litoval křivdy, které spáchal na Synmachovi a Bœthiovi. Plakal a želel své blbosti nejapné a zanedlouho poté zemřel, když se dopustil vůči svým poddaným tohoto prvého a posledního bezpráví, protože vynesl nad oběma muži rozsudek, aniž provedl řádné vyšetření, jak tomu byl naučen dělat jindy.“

Stačí si přečíst pozorně výše citované věty a je zřejmé, že by bylo dosti na tom, aby se roztrhly scény z pytle ven, zdůraznila a zhmotněla dynamika a filozofie děje, napsaly dialogy, a máme před sebou velké divoké drama. Drama o tragédii nekontrolovatelné moci. Drama děsivého osudu vědoucích mezi závidějícími a nechápajícími souvislosti mezi A a B a C. Drama, které by bylo hodno samotného Shakespeara.

Anebo se mohou rozvést popisky. Zvýraznit některé motivace. Prohloubit a domyslet souvislosti kostry příběhu, a je tu román, jaký by se snad mohl zrodit v pochmurné palici pavouka z psychóz cynika panika či Fjodora Michajloviče Dostojevského.

Podivuhodné je, že autor těchto dvaceti řádek se narodil někdy před patnácti stoletími. Někdy kolem roku 500 našeho letopočtu. Jmenoval se Prokopios, a protože pocházel ze zámožného a dosti důležitého správního a komerčního centra římské provincie Palestiny, přístavu Kaisareie, dostalo se mu v dějinách písemnictví přízviska podle místa jeho původu. Tedy: Prokopios Kaisarejský.

BÁSNÍK ZMÍRAJÍCÍ ZÁŘE

Má být velkým dokumentaristou tento opovážlivec, který se narodil patrně v rodině náměstka správce provincie Palestina. Má se však stát také komentátorem dění srdcotepcem, poetou grata, a zde užíváme tohoto výrazu ve smyslu, v jakém ho užil i F. X. Šalda, zmírající záře svitu. Citát, který jsme výše uvedli, dokládá, že Prokopios nepotřeboval verše, aby se stal básníkem. Je jím svými nervy, svým nahlížením na svět, přednesem a rytmizováním myšlenek do všech světových stran. Je cosi chvějivého a šerosvitně přízračného v jeho zápiscích: jasné světlo antiky jako by se tu tříštilo v prizmatu katastrofy, jež se vrství stále výš a výš nad antickým světem. Přichází s Ostrogóty a Vizigóty, Peršany, Vandaly, Huny. Hrne a valí se ze severu i z východu a není již síly dostatek, která by se jí mohla postavit směle. Ještě se dokáže pozvednout ten zmiňovaný antický svět. Ještě z něho nevytřásli mužnost a ochotu uvědomit si schopně sama sebe. Ale chvíle zániku tak jako tak nastává.

Začteme-li se do hlavního díla Prokopia z Kaisareie, který charakterizuje války císaře Justiniána s barbary v letech 527–552, zjistíme, že se ještě drží antická tradice prostého, pevně stanoveného vypravěčova plánu; přesvědčení, že „jen vyprávění důkladné je opravdu zábavou“, jak píše o mnoho jadrných jahrhundertů později prorok Thomas Mann; jasná, průzračná koncepce díla; uchvacující dokumentaristická strohost. Ale tu a tam už se ukazují skvrnky na kráse a na slunci antického vypravěčství. Děj náhle zaškobrtne a je tu malér jako Prima Zoom. Zadrhne se. Vlétne do bizarního příběhu, ozve se absurdno, kterým se autor cítí, aniž by si to sebekriticky uvědomil, obklopen.

Nemůže ani jinak.

Nazvou ho „posledním antickým kronikářem“. Přičemž bude třeba, abychom si zjednali pojmové jasno. Pod výrazem „dějepisecký pan kronikář“ si nesmíme představovat současného historika, který porovnává a podrobuje takzvaně historické kritice písemné prameny. Snaží se stanovit nejen sled událostí více nebo méně vzdálených, ale i sledovat v epicentru dění řetěz lesklých příčin a rezavějících následků. Své historie nepíše Prokopios s úmyslem poznávacích cílů, ale jako zábavnou odlehčenou literaturu. Ale i jako bez braku ve fraku propagandu, chcete-li si k jeho parfémům přivonět. Své dílo nazve primitivně: Knihy o válkách (Hypertón polemón logoi, zní název v řeckém origoši, přepsán ovšem do latinky). Původně své dílo koncipoval Prokopios do sedmi nezakázaných knih. První dvě líčily války s Peršany, další dvě válku s Vandaly a konečně tři knihy věnoval Prokopios válce s Góty. Prokopios zůstává antickým autorem ve formě, návyku, v manýře. Podle tradic antického vypravěčství se vždy vrací k událostem, které předcházely válkám a vřavám císaře Justiniána, vískajícího jako paviána na své poddané. V líčení bojů proti Peršanům se vrací až do doby po smrti císaře Arcadia, do roku 408. Střetnutí s Vandaly, kteří se natrvalo zapsali do našeho pejorativního slovníku jako symbol nesmyslného likvidačního majetkového vyrovnání, začíná Prokopios už v době, kdy zemřel Arcadiův otec císař Theodosius I. (395) a konečně popis válek s Góty zahajuje líčením, ostatně velmi sugestivním, jednoroční vlády posledního západořímského císaře Romula Augustula, kterého roku 476 docela prostě sesadil z trůnu náčelník germánského kmene Skirů das Modell Odoaker.

Ale když Prokopios redigoval svých sedm „Knih o válkách“, stalo se, co se autorům, kteří psali a píší na námět v jejich aktuální době, stává nezřídka. Roku 552 byli poraženi Gótové u Busta Gallorum, což byla pro zbytek antického světa, který teď už téměř jedno století představuje toliko říše východořímská, událost natolik významná, že Prokopios – v tom je jeho spisovatelská velikost – se chopil psacího náčiní a své dílo doplnil o další potřebnou beletristickou knihu. Takže v konečné podobě má toto dílo osm knih, furt lepších než profesorské výrazivo Václava Klause z prodávaných knih ve výprodeji po devíti korunách u Levných braků a knih…

Jestliže formálně, profesionálním návykem, někde i přednesem zůstává Prokopios antickým autorem, pak v jeho vidění je příznačný přísvit konce antického světa, konec legrace. Konec drahého špásu. Ozývají se hluboké spodní tóny období, které právě nastává a jež moderní historikové pojmenují jako „dark ages“, doba středověkého tématu temna. Zatímco Prokopios píše svou ještě vybroušenou řečtinou, rozpadá se pod nájezdy barbarů vše, co zbylo po pádu západořímské říše. Jen východořímská čili Byzantská říše nejen odolává, ale zmůže se ještě i na attack po Kozácku. Tento zbytek antického světa, tento ostrůvek jasu v kalném moři žraloků, temnot, které se snášejí na Evropu, je dostatečně rozlehlý. Podle Prokopia by prý trvalo plných tři sta čtyřicet sedm dní, tedy nejspíš jeden rok, než by poutník vandr a jeho nepropustný skafandr obešel hranice byzantské říše. A v jejím epicentru, ve městě Konstantinopoli i v provinciích, se v době vlády císaře Justiniána vzepne stavební umění ohromovat a dobře bydlet ke svým novým vrcholům. V Konstantinopoli je vybudován Chrám Boží Moudrosti, nejkrásnější a do roku 1453, kdy si podmaní turecká vojska pod Mohamedem II. celou Konstantinopol, nejskvělejší katedrála křesťanského světa. Stavební mistrovství doby Justiniánovy se odráží i v knize O stavbách, kterou Prokopios z Kaisareie zanechal exkluzivní pramen pro dějiny umění. Jinak jde o suchopárné dílo. Spíš statické, než hořlavé. Popisné. Čtenářsky velkolepý požitek nečekejte dneska. Zdá se, jako by tu velký talent planěl na řádkách, které ze sebe vydává z donucení. Povinován vnějšími okolnostmi. Nikoli zásadní vnitřní potřebou. Současníci, čtenáři v šestém století našeho letopočtu a naší negramotné planety se – a ze svého pohledu zcela právem – domnívali, že Knihami o válkách a knihou O stavbách zůstal Prokopios jako hromádka šrotu energicky vyšťaven. Teprve autor encyklopedického díla, které vzniklo půl tisíciletí po Prokopiově pohřbu, tedy v desátém století, se poprvé zmiňuje o díle, které za Prokopiova žití nebylo publikováno. Obyčejně je nazýváno Anekdota, nevydané & previously unpublished materiál. Ale jindy také Historia arcana. Skryté dějiny. A tu onen lom světla, který tak přízračně naplňuje stránky Knih o válkách, náhle zjasní. Zajiskří. Stojíme v tichém úžasu nad neuvěřitelným koloběhem lidské zhýralosti, malosti, krutosti, nemravnosti a produktivní sporadicky neprakticky vedené laciné vychloubačnosti. Čtenářům doslovně zatrnulo na duši. Ještě i filistrovským profesorům 20. století připadaly Skryté dějiny jako zlobný a nesmyslný pamflet. Ti, kdo si vytvořili svůj obraz ušlechtilosti císaře Justiniána a jeho ženy císařovny Theodory, vojevůdce Belisara, jehož byl Prokopios z Kaisareie sekretářem, právě podle knih Prokopiových, nevěděli kudy kam. Prokopios nikdy nepatřil k vyvoleným básníkům u trůnu, k dvorním populárním básníkům, kteří o svém vládci a jeho době sekají latinu na pouze dobré a ještě lepší lichotky. V Knihách o válkách netají neúspěchy východořímských oddílů. Nechává nás nahlédnout hluboko do obludného mechanismu samých amatérských šreků nebo myslitelských šneků, kterým je osudná právě nekontrolovaná moc. Servítek před ústa si nikdy nebral, tento rodák z provincie Palestina. Ale co vypovídá Historia arcana? Skutečně: bylo co tutlat. Císařovna Theodora, toť v mládí pokoutní „hérečka“ a ještě spíš obyčejná nána a mrcha. A když se spřáhla dohromady s Justiniánem? Jeden za 18, druhý bez 2 za 20. Malicherní křečkové a sysli, materiální hraboši, směšní hašteřivci, neschopný a tupý párek, který dosedl na trůn z nepovedené špatné ironie. Koho si vybrali, toho poctili. Kdo jim nešel pod nos, toho zlikvidovali. Oni a jedině jen oni byli podle Prokopia vinni všemi katastrofami, které se snesly na východořímskou říši. Lesk staveb, okázalé slavnosti a honosný dvorní ceremoniál nemohly zastřít, ba ještě víc zesilovaly pocit dusna. Svého se samozřejmě dočkali i Belisar a jeho milá žena Antonia. Mýtus velkého vojevůdce se rozplynul. Před čtenářem se poflakuje směšný a ani ne politováníhodný darmošlap. Kde je Prokopios pravdivý? V Knihách o válkách? Ve spisku O stavbách? Nebo raději v pamfletistické, žlučovitě vysměvačné Skryté historii? Pravda básníkova je vždy jedna. Pouze její intenzita se proměňuje. A tak Historia arcana, dílo psané v tajnosti a pro sebe vyjádří teprve celý pocit marnosti, opovržení, pohrdání, který se v autorově případě za celá léta útrap nastřádal. Obecně se soudí, že Historia arcana byla napsána někdy po roce 548, kdy natáhla bačkory císařovna Theodora.

Jakkoli je Historia arcana brilantní ve své pamfletistické posměvačnosti, před lidstvo, jeho dějiny předstoupí Prokopios z Kaisareie především jako autor nezapomenutelných Knih o válkách.

LÉTA ŽIVOTA

Rodák z města Kaisareie byl pojmenován Prokopiem na paměť světce tohoto města, Prokopia, který byl i jako Svatý Jiří ve stejný rok (303 po Kristu) umučen pro víru při pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem. Pocházel ze zámožné rodiny a blahobyt pod domácí střechou otevíral i cestu ke kvalitnímu vzdělávání. To tehdy bylo ještě k dispozici. Až během času bude rozpadlá římská vzdělávací soustava, zpustnou a zarostou plevelem silnice, které křížem krážem protínaly římské impérium, osu zla, pak bude zapomenuta celá kultura. Do nebytí se propadne správa, právní vědomí, stavitelské umění, výtvarný cit zvulgarizuje, zdrsní, ale také nabude na původnosti. To vše bude. Chybí minimum času. Ale dosud schází. Někde už místo erudovaného římského správce vykonává funkci barbarský král, který sotva dovede pochopit, proč by se vůbec mělo číst a psát, když i tak je na světě tolik věcí, které lze ukrást, máš-li dostatečný počet vojáků s nabroušenými meči. Ale někde si ještě hoví přizdisráči – vzdělaní potomci antiky, kteří čtou svého Homéra i Vergilia v originále. Píší aforismy. Opájejí se Catullem a znají Cicerovy výstupy v římském senátě. Takovým koutkem je i Palestina.

V Gaze působí skvělá řečnická škola a je velmi pravděpodobné, že právě ona přijala ve svých stěnách Prokopia. Tady se má potkat s řeckým písemnictvím a osvojit si základy řecké rétoriky. Ostatně: řečtina byla jeho mateřským jazykem brzy. Léta studentská s největší pravděpodobností ukončil na právnické škole v Berytu. Co se jazykových znalostí týče, byly z našeho hlediska víc než jen pozoruhodné. Ovšem podle názoru doby Prokopiovy běžné, možná snad i trochu podprůměrné. Hovořil řecky a řecky také vládl písmem. Vybrousil řečtinu na škole v Gaze do křišťálové průzračnosti a moderním překladatelům opakovaně bývá nesnadno použít odpovídající výrazivo; rytmus a melodii vyprávění. Uměl latinsky levou zadní. Protože jakkoli říše západořímská už patřila dějinám, latina se udržela na špici jazyka vzdělanců, bez něhož například právník nemohl učinit kloudný krok. Zdá se, že ovládal syrštinu. Prostě proto, že v syrském prostředí vyrůstal. Jinou oporu v pramenech pro toto tvrzení nemáme. A patrně si ve své praxi do jisté míry osvojil galštinu a s největší pravděpodobností i perštinu.

Sotva je vzdělání dovršeno, a je to vzdělání, které přímo vybízí do správy tehdejšího státu, opouští Prokopios rodné město. Místa, s nimiž spojil prvá léta svého intelektuálně vědomého života, a odchází, aby se stal poradcem (latinsky consiliarius, řecky symbulos) slavného vojevůdce z dob císaře Justiniána Belisara. Téhož Belisara, jemuž uštědří nejednu mravní facku ve své Skryté historii. Jestli si s Prokopiem zahrával osud, nemohl si zahrát lépe. Postavil ho přesně na místo, kde mohl využít své právnické vědomosti, ale kde se také mohl vyklubat na svět nový básník budoucích Knih o válkách, onen básník skomírající záře. Prokopios nesedí a nechytá lelky. Nepíše o slyšeném a vyčteném. Mnoho stránek jeho knih je svědectvím přímého účastníka v terénu proher a her, nebo naopak? S Belisarem pobývá na perské hranici. Co neví o bojích, vojenských taktikách, vztazích mezi veliteli a dvorem, nestojí za to vědět. Když vypukne v Konstantinopoli lidové povstání vedené jistým Nikem, masakr, Prokopios doprovází Belisara do hlavního města, kde jeho pán a velitel rázně porazí povstalce a zachrání Justiniánovi trůn. Zná tvrdou chlapskou dřinu a nebezpečí vojenských tažení, neboť pobývá s východořímskými vojsky v Africe, zažije v Itálii pád Ravenny v roce 540 a téhož roku se vrací do Konstantinopole. Pro právního přísedícího císařských vojsk (latinsky assesor, řecky paredros) je tu přichystána nová a strastiplná zkušenost. V Konstantinopoli vypukne zákeřná morová epidemie. Ztráty jsou enormní. Obětí se málem ani nedopočítáš. Soudí se, že morové epidemii podlehla pětina, jiné údaje hlásí dokonce ztráty čtvrtiny obyvatel města na životech.

Nevíme, co Prokopia vytrhlo z proměnného a nekonečně pestrého stresu vojenských výprav. Co řeklo ono osudné: DOST! Už ani krok! Čtyřicetiletý strejda Prokopios, v oněch dobách je to už pokročilý věk, je nadán vysokou hodností „illustris“ a soudí se, že i ještě vyšší hodností „patrikios“. Jak je využíval a kterak se pomocí těchto výdobytků ve společnosti prosazoval, nevíme. Jediné, co nám tento výřečný, mračný, a v zápětí zase ironicky vysměvačný palestinský Řek na sebe práskne je, že pro něj byla Konstantinopole městem bez tajemství. Městem „tisíců očí i uší“. Co lepšího může být pro spisovatele, či pro toho, jenž se chystá posvětit svůj život tomuto umění? Ví mnohé zásadní. A začíná koncipovat své Knihy o válkách. Praví-li, že píše o tom, co uzřel na vlastní zrak, musíme to brát jako jistou básnickou nadsázku, protože Prokopiova osobní zkušenost končí rokem 540. Morovou epidemii roku 542 už na tuty zažil v Konstantinopoli. Z rozboru textu usoudili někteří badatelé, že se Prokopios zúčastnil ještě tažení v letech 546–547. Vedla je k tomuto závěru barvitost popisu; věrohodnost detailů. Sotva však lze tento názor považovat za konečný a oprávněný. Muž jako Prokopios znal bezpočet lidí. Před ním sotva měla Konstantinopol nějaká svá tajemství. A co si vyslechl od přímých účastníků, mohl si tento skutečně velký spisovatel rozhojnit a dokreslit vlastní nesmírnou zkušeností. Zemřel opatrně v roce 560.

OTÁZKA NA SAMOTNÝ ZÁVĚR

Prokopios žil nejen v době, kdy se s konečnou platností rozpadal antický svět, kdy nastupovaly nové výrobní síly a vztahy a svět se posunul od otrokářství a v barbarských kmenech od rozkladu rodové vojenské demokracie k feudalismu. Žil také na sklonku období, které nazýváme dobou „stěhování národů“. Jeho poslední vlna je – právě v 6. století – prokazatelně poznamenána vstupem Slovanů do historie. Vynořují se jako gorily na procházce z bezčasí jako silné, pevně zformované etnikum. V historicky až neuvěřitelně nepatrné době se roztahují až do střední Evropy, v podstatě po čáře Labe, obsazují východní Evropu, zejména prostory mezi Vislou, Dněprem, Dněstrem a Pripjatí. Pronikají na Balkán a dostávají se až do Řecka. Slovanské památky naleznou archeologové v starořecké Olympii a Thessaloniki je městem, z něhož vzejdou svatoušci Cyril a Method Man. A jedním z prvních autorů, který píše duchaplněji o Slovanech, je Prokopios Kaisareiský. Mohli bychom potvrdit, že on uvedl Slovany na historickou scénu, poněvadž všechny zmínky staršího data o kmenech old school gangu, jež by bylo košer považovat za slovanské, nepřipouštějí jednoznačný výklad. A tak ve svém díle zanechává Prokopios z Kaisareie otázku: psali i starší autoři už o Slovanech? Věda na ni zatím marně hledá naprosto definitivní a uspokojivou odpověď.

DAVE GAHAN (DEPECHE MODE)

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Díky Davidu Bowiemu jsem pochopil, že silné emoce a odlišná prezentace jsou v pohodě. Inspirovali mě i lidé z The Clash, protože mě vedli k tomu, že se pořád dá postupovat dál. A že je všechno možné, když se chce.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

V hudebním průmyslu jsem žádnou práci nikdy neměl!

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Hrál jsem s Fadem Gadgetem v Bridgehouse Pubu v Canning Townu ve východním Londýně. Daniel Miller z White Records mu zajišťoval mixáž. Daniel je docela výjimečný řízek, protože nás přijal doslova za vlastní a natočil s námi singl. Nic víc jsme ani nepožadovali.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Chci udělat něco objevného a zároveň nového, chci být ostatním zdrojem inspirací, stejně jako jsem inspiraci od druhých kdysi mohl čerpat já sám.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Nevzdávám se, kráčím pořád dál a dál.

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

Už bych se nezaobíral prkotinami, rovnou bych zamířil po velkých rybách.

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Poslouchej druhé, ale v první řadě jdi za svým srdcem, nikoli za pochybným rozumem.

Která alba vás oslovila?

Ziggy Stardust, David Bowie.

Led Zeppelin I. by Led Zeppelin.

Beggars Banquet, Rolling Stones.

London Calling, the Clash.

Agætis Byrjun & (), Sigur Rós.

Měl jste už jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

David Bowie, T. Rex, the Damned (byl jsem členem jejich fanclubu), fotky motorek a závodních kár.

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

The Clash, Hyde Park.

Jane´s Addiction, jeden z jejich posledních koncertů, a pak taky turné Lollapalooza, Irvine Meadows.

Sigur Rós, Beacon Theatre, New York.

Které písně vám přirostly k srdci?

„Moonage Daydream“, „Heroes“ a „Rock´n´Roll Suicide“, David Bowie.

„Brown Sugar“ a „Sympathy for the Devil“, Rolling Stones.

„Three Days“, Jane´s Addiction.

„London Calling“, The Clash.

„Black Dog“ a „Rock´n´Roll“, Led Zeppelin.

„Back in Black“, AC/DC.

„The Colour of Spring“, Talk Talk.

„Imagine“, John Lennon.

„What´s Going On“, Marvin Gaye.

„Voodoo Chile“ a „Angel“, Jimi Hendrix.

„Lust for Life“, Iggy Pop.

„Venus in Furs“, Velvet Underground.

Mohl bych takhle pokračovat dál, seznam by byl jak příběh oslnivých not nekonečný.

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Vždycky buďte připravení a ochotní pracovat v týmu a s týmem.

Se sny se kompromisy nedají, ani nevyplácí dělat.

Před podpisem si vše bedlivě pročtěte; když něčemu nerozumíte, ptejte se někoho, kdo tomu na rozdíl od vás rozumí!

Pořád to zkoušejte nanovo.

Nikdy to nebude dokonalé, takže neztrácejte drahocenný čas úvahami, jestli už je to v této podobě dokonalé.

Užívejte si to.

Pracujte s láskou, a taky vnímejte srdcem.

Nepřehánějte to s pitím.

SHERYL CROW:

Měla jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučila, co vám dal?

Učitelů jsem měla hned několik, ale jeden mi utkvěl v paměti hodně hluboko. Byl to jakýsi model v St. Louis; vytáhl mě z baru, kde jsem zpívala, a vzal mě na natáčení znělky pro nějakou reklamu. Jmenoval se Jay Oliver a následně se mi věnoval, jak jen dovedl, trávil se mnou nekonečné chvíle, pilovali jsme spolu můj vokál, učila jsem se a učila.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišla?

Začínala jsem jako příležitostná zpěvačka pro znělky a upoutávky. Krátce poté, co jsem se odstěhovala do Los Angeles, jsem začala zpívat jako doprovodná zpěvačka na turné Michaela Jacksona Bad.

Jak jste se prosadila a co s vámi ta velká událost udělala?

Asi bych měla uvést, že první skutečný boom byla znělka v reklamě na saintlouiskou značku pobočky od sítě McDonald´s, která se nakonec vysílala celonárodně. Velký zlom znamenalo samozřejmě i turné Michaela Jacksona. Napadá mě i album Dona Henleyho End of the Innocence, na tom jsem taky zpívala a právě to mi otevřelo spoustu dveří dokořán.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Každý den mě do práce popohání naděje, že vytvořím něco úžasného, velkolepého. Pořád mě žene má touha, že jednoho dne se to stane a já napíšu dokonalou píseň. A krom toho ráda hraju.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

K úspěchu mi nejvíc pomohl pozitivní vztah k učení a vzdělávání, a také touha neustále na sobě pracovat a zlepšovat se. Už jsem uvedla, že ráda hraju i píšu, to je podle mě také velké plus.

Kdybyste na samém začátku věděla to, co víte dnes, co byste tehdy udělala jinak?

Nic bych neudělala jinak, protože si myslím, že všechno je naprosto parádní.

Jaké největší ponaučení jste si odnesla?

Naučila jsem se, že by člověk nikdy neměl pustit ze zřetele to, co je důležité. Kariéra není celý život, ten spoluutváří až láska.

Která alba vás oslovila?

Let It Bleed, Rolling Stones.

Freewheelin´, Bob Dylan.

Kind of Blue, Miles Davis.

Only the Lonely, Frank Sinatra.

Rubber Soul, Beatles.

Sign O´ the Times, Prince.

All Things Must Pass, George Harrison.

Saturday Night Fever.

Axis: Bold as Love, Jimi Hendrix Experience.

Měla jste už jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Ano, byl to plakát z turné Frampton Comes Alive v Bostonu, pak tam byla Linda Ronstadt (měla na sobě ustřižené rifle a dívala se do ledničky), a taky Rumors od Fleetwood Mac.

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc sebraly?

Stevie & Joe Walsh, 1980.

Frampton, 1975 (asi nejspíš proto, že mi bylo třináct).

Které písničky vám přirostly k srdci?

„Yesterday“, Beatles.

„Tempted“, Squeeze.

„Don´t Think Twice, It´s All right“, Bob Dylan.

„Old Man“, Neil Young.

„Gimme Shelter“ a „Wild Horses“, Rolling Stones.

„Good Morning Heartache“ a „God Bless the Child“, Billie Holliday.

„Into Temptation“, Crowded House.

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Neleňte a dřete. Nenechte se srazit na kolena odmítnutím.

Dodržujte režim, pracujte každý den, aspoň trochu. Z krátkodobého hlediska to není nic významného, zato z dlouhodobého je to veliká výhra.

Neomezujte se jen na věci, o kterých si myslíte, že jste v nich dobří.

Rozšiřujte si obzory i výrazové prostředky.

Držte se vlastních zbraní.

Opakujte si, že nikdo jiný nedělá nic důležitějšího než vy, po čase tomu uvěříte.

Najděte si člověka, který bude zasahovat při křížení zájmů, nejlépe manažera nebo právníka. Hlavní je, aby to byl člověk, kterému lze vždycky důvěřovat.

Čtěte, čtěte, čtěte! (Ale rozhodně ne časopisy nebo ledajaké obchodní smlouvy).

Buďte rocková hvězda první velikosti! Když tomu nebudete věřit vy sami, kdo potom?

Pořiďte si toho nejlepšího choreografa, na jakého budete mít!

(Neberte to až tak vážně.)