Tři myšáci popíjejí v baru a chvástají se, kdo je odvážnější:

První: „Já, když najdu nějakou nalíčenou pastičku, tak vzpírám předními nožkami pružinu jako ve fitnesscentru“.

Druhý: „To nic není. Já sbírám jed na myši, roztluču ho na prášek, rozpustím ho ve vodě a pak si to píchám do žíly“.

Třetí myšák dopije sklenku a říká: „Už mne ty vaše báchorky nebaví. Jdu přefiknout nějakou kočku!!!“

FIALKA

Vyrostla jsem v trávě. Byla jsem malé poupě a ještě jsem nevěděla, jak to kolem nás vypadá. Věděla jsem jenom, že tady roste moje maminka a dvě sestřičky, že máme pět listů a čtyři kořeny. A pak jsem věděla, že fialek je tu hodně, protože večer všecky tak voněly, že rosa z toho byla tak dobrá a slaďounká, až mi maminka musila říct, abych tolik nepila, že mě bude bolet bříško. A tak jsem tam tu poslední baculatou kapku nechala, i když mi to bylo líto. A že ta rosa byla tak dobrá a já jsem se cpala, rychle jsem vyrostla a maminka mi řekla, že bych se měla rozvít. Bylo to jednou večer, když všechny fialky voněly ještě nějak víc než předtím a nějak jinak než předtím, když se vzduch třepotal a měsíční paprsky se nám nasypaly do trávy, že bylo světlo jako ve dne. Toho večera mi tedy maminka řekla, že přišel čas, abych se rozvila. „Dobře se vyspinkej,“ řekla. „Zítra tě musím vzbudit dřív, budeš se muset učesat a vyžehlit.“ Jak jsem o tom přemýšlela, trochu jsem měla strach a ani se mi ta rosa nezdála být tak slaďounká a ani ta kapka tak baculatá, takže jsem ji tam nechala a ani mi to nebylo líto. Ráno jsem otevřela oči. Maminka mi pomohla učesat se a vyžehlit. Když jsem byla upravena a maminka řekla, že je všechno v pořádku, rozhlédla jsem se kolem. Náhle jsem zvedla oči a vtom jsem načisto ztuhla leknutím. Nade mnou se rozprostíraly obrovské ruce zahnuté na koncích jako velké špinavé nehty, jaké měla ta čarodějnice, co mi o ní maminka vyprávěla pohádku. A ty ruce vrzaly a stahovaly se a zase roztahovaly a starý kmen něco bručel a huboval mravence, co se po něm šplhali nahoru. „To jsou větve, holčičko,“ řekla mi maminka. „Kmen je mrzutý a pořád se zlobí. Nemáme to tu s ním lehké, ale co se dá dělat.“

Mravenci si z toho zlobení nic nedělali a vyplazovali na větve jazyk, zalézali do kůry kmene a lechtali ho a on se zlobil ještě víc. „Není tu hezky!“ řekla jsem s pláčem. „Maminko, vůbec tu není hezky a já se nebudu koukat a nebudu vonět. Já se nechci dívat na ten rozvrzaný kmen, co se pořád zlobí. Nemám ho ráda. Nechci ho vidět.“ Plakala jsem, že mě maminka ani sestřičky nemohly utišit a sbalila jsem lístky, ještě k tomu jen tak halabala, záhyby nezáhyby, zmačkala jsem všechno, co maminka tak pracně vyžehlila na schovala jsem hlavu až k zemi. „Co to je?“ řekla moje větší sestřička. „Kmen je protivný. Nic pěkného neříká, je to takový kmen, co nikoho nepotřebuje a nikoho nemá rád. Ten nikdy hezky nemluví, zřejmě ho to nikdo nenaučil, ale z toho si nic nedělej. Nás fialek je tu hodně, my si tady krásně voníme, přes den nám svítí sluníčko a večer měsíc, to je krása, to jsi ještě neviděla, mravenci si tu hrají a jsou pořád veselí, no a ten jeden mrzutý kmen, ten si tu bručí, ale my si ho nevšímáme.“

„Nelíbí se mi tu. Nevidím sluníčko svítit, větve se nade mnou roztahují jako ruce zlé čarodějnice a na měsíc se vůbec netěším, bojím se, že si ve tmě ten kmen bude troufat ještě víc a něco nám udělá.“ Maminka, která mě poslouchala starostlivě, řekla vážně: „Co by nám udělal, poupátko, nám přece nemůže nic udělat. Jdi teď spát. Zvykneš si.“ Přitulila jsem se k trávě, ale nemohla jsem usnout. Opravdu, co nám může ten rozzlobený kmen udělat? Nic, je starý, vůbec se nehýbá. A co ty větve? Že by se sehly a poškrábaly nás? Mají takové dlouhé neostříhané nehty. Asi si je vůbec nestříhají. Ale ani to není možné. Nedosáhnou sem, jsou příliš vysoko. Nemohou nám nic udělat. Nemusím se bát. Pořád jsem si říkala, že se nemusím bát, až jsem usnula. Spala jsem dlouho. Moc dlouho, protože jsem prospala celý den, i večer jsem prospala a probudila jsem se, když už na obloze plul měsíc a sypal nám paprsky do trávy.

Hned když jsem se probudila, vzpomněla jsem si na ty černé roztažené větve. „Nepodívám se. Vůbec se nepodívám. Neotevřu oči. Ani teď, ani zítra ráno. Nebudu se česat ani žehlit a nebudu vonět. Nikdy ne.“ Ale pak mi to nedalo. Jenom na chviličku jsem mrkla jedním lístkem. Bylo to zlé. Ty větve byly ještě černější, než jsem si myslela. Hu, zatřepala mnou zima. A ještě k tomu začal starý kmen vrzat a zlobit se: „Každý si tu jenom chrápe,“ říkal. „Všichni spí, jako by je do vody hodil, jenom mě bolí moje staré kosti a spát nemůžu. A ráno zase budou rámusit, že oka nezamhouřím. Já jim ukážu. Já si to s nimi vyřídím!“ Tak. Kmen si to s námi vyřídí. My se ráno nažehlíme, budeme tu krásně vonět a on si to s námi vyřídí. Nemohla jsem strachy ani dýchat. A začala jsem o tom přemýšlet. „Co si ten starý kmen dovoluje?“ napadlo mě. „Vrže si tady v noci, budí ostatní, jenom hubuje, nikoho nemá rád a my ho máme poslouchat. Máme být zticha, když on nemůže spát, a když my spíme, tak tady bručí.“ „Dobrý večer,“ řekla jsem a třásl se mi hlas. „Co je?“, zavrčel kmen. „Promiňte, prosím,“ řekla jsem tiše. „Vás něco bolí, že?“ „Nic mě nebolí – co je ti vlastně do toho?“ „Nic, nic mi do toho není. Jenom to, jenom to,“ koktala jsem, „že tady vržete a rušíte nás.“ Když jsem to řekla, bylo úplné ticho. Jako v hrobě. Jenom jsem slyšela, jak mi tluče srdce. „Co se teď stane?“ pomyslela jsem si s hrůzou. Ale věřte, nebo nevěřte, nestalo se nic.

Po chvíli kmen něco zabrumlal, ale mnohem tišeji než dřív. A potom ztichl docela. Jenom občas vzdychl a jeho roztažené prsty se trochu uvolnily a už nevypadaly tak strašidelně. A  ráno, když jsem mu řekla „Dobrý den,“ dokonce něco zabručel jako odpověď. „Co se to s tím rozviklaným stromem stalo?“ říkaly fialky a mravenci. „Asi mu někdo vyhuboval,“ řekla jsem. Fialky i mravenci se rozesmáli. „Toho hrdinu bychom chtěli vidět.“ Ale já jsem jim neřekla nic.