Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Comics
 > Comics
 > Big dýl
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
dream pro magický čas nebo poločas, 12:21
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 7.4.2015 (12:10:50)

https://www.youtube.com/watch?v=iQMeyaMzd60

 

 

William Orbit – „Theme Dream“
Album: „Strange Cargo I“
Year: 1987

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=aODXpikwq-w

 

From the rare soundtrack for the underrated sequel Rocky V (1990)

Take You Back (Home Sweet Home) by The 7A3

 

 

Každá lidská bytost vyzařuje světlo, které dosahuje až do nebe. Když se potkají dvě duše, jež jsou předurčeny jedna pro druhou, jejich paprsky se spojí v jeden, jenž vyzařuje z této spojené bytosti jasnějším světlem.

 

Schopnost milovat dodává životu jeho nejhlubší smysl a význam.

 

Dobrota ve slovech plodí důvěru. Dobrota v myšlení plodí hloubku. Dobrota v rozdávání plodí lásku. Láska je mocnější síla než kterákoli jiná. Je neviditelná – nemůže být spatřena ani zaměřena – a přece je dost silná na to, aby vás v okamžiku proměnila a poskytla vám víc štěstí než jakékoli materiální vlastnictví.

 

 

 

PRO ANIČKU DÁM DO HRY POUZE DOLCE VITA A JEJÍ SILUETU NAMALUJI V JEDNOM TAHU

 

A než byste řekla švec nebo jste hodila pokus o kotrmelec
je tu trnky brnky neposednej trn v oku jako mazák i mazec
jo netypickej MC jako vejlupek víc gymnastik
a k tomu vzorek DJ cuts boombastic fantastic
když jednou na chalupě jsme opravovali střechu
na půdě ležely časáky vedle pohozených plechů
různý haraburdí a stará čísla Mladých Světů
komiks Káji Saudka Černej Filip a štos Květů
a jedny Květy jsem si pak na lavičce listoval
vida jméno Gilbert Albert /ten tvor vážně existoval/
je to Švýcar řemeslník šperkař a jako krejčí
dělá modely i konfekce, mastné i dostupnější
no mě zaujalo to, jak začal zasazovat do šperků
meteority, kamínky z Vesmírných výstřelků (?)
velké věci provedené drobně, sen Lady Ann
tedy takhle pociťuji svá setkání s ní častěji než Däniken
a pojišťovny pomáhaj když malý vzorek vzácnost votočí
a pro mě je vzácnost i na krku Anny náhrdelník z klokočí
včera, dnes a zítra tanec, způsob jak se stane i z čiperného profesora chlapec
já jsem pro 2 IDEÁLNÍ partie rozjetý údaj v tempu a budu takový i Stařec


 

ZDOBNOST JEJÍ KANTILÉNY :-)

 

Je tak jinak intelligent sensor

je tak jinak picture wizard

Jirka vyznává ducha nespořivé syntézy

a netroufne si za ní pádit jako blizzard

jen ty nejmilejší pozdravy

pro 2 nejmilejší postavy

pro zoufalce a zrádce

fungujte jen z opatrnosti ženy krátce

intenzívní volání s obsahem neomezeně krátkým

neotřesitelná se nevzdává s omezením vratkým

otřes šišinky nebo podvěsku se šedou kůrou

Anna chemická i podprahová barmanka elixíru upíjeného s mírou

a jen jeden se tam k ní nevejde

totiž vášeň k jedničce kmitá čile

necítím se slabě přírodně, natož na schůzkách provinile

jako sportka muže ve prospěch účinku jedničky ženy

jako bohatost Aničky lodičky pramenící ze snivé kantilény

 

 

ZLATO ZACHRÁNĚNO DIREKTEM (POŘADATELI)

 

BOHUMIL NĚMEČEK

BOX – KATEGORIE DO 60 kg

ŘÍM 1960

 

„Bylo pondělí, kluci jeli na trénink a já měl ten večer boxovat už naostro. Tak povídám trenéru Králíčkovi: – Miloši, já jsem nervák, já se budu tady v olympijské vesnici sám kousat, tak bych se šel radši s vámi na ten trénink podívat. Souhlasil. Vzal jsem tepláky, kecky, jelo se. Chvilku jsem tam skákal, rozhýbával se a tak, a najednou se Králíček ke mně otočí: – Víš co, jdi si trochu zaspárovat s Pepíkem Němcem. Pepík, naše těžká váha, z toho Říma pak dovezl bronz. Velký kamarád, ale nikdy jsme si nic nedarovali z protekce. Při fotbálku, ani v ringu. Vidím to jako dnes. Vezmem rukavice, přijdu k němu, udělám ťuk a najednou bum – takovou dardu jsem od něj chytil. A vzápětí druhou. Kdepak, já si nic nenechám líbit. Tak jsem do něj taky začal mlátit. Králíček po nás jen mrknul a nic. Doboxujem první kolo, začnem druhé a do mě najednou vstoupilo zděšení. Kruci stop, večer máš jít do ringu doopravdy, praskne ti oko nebo si zlámeš ruku a bude po olympiádě. Povídám: – Pepíku, neblbni, a spustím ruce. Jenže on zase: bum. – Tak mě bouchni do obličeje, říkám se spuštěnýma rukama. Já nevím, možná, vlastně docela určitě jsem provokoval. A Pepík mi jí opravdu vyšil. Tak jsem mu dal takovou pecku, že šel málem k zemi. A právě tohle zahlídnul Králíček. Přiskočil ke mně a křičel: – I když vím, že tu olympiádu máš vyhrát, pošlu tě domů! Úplně jsem zkoprněl. Ne z toho rozkazu, ten jsem nebral vážně, ale z toho jeho skálopevného přesvědčení, že z Říma přivezu zlato. On se nikdy se mnou nebabral, ale taky mi nikdy předtím neřekl, jak strašně mi věří. Až teď, v rozčilení. A mně to moc pomohlo.“

 

V Ústí nad Labem kousek od sebe žijí Bohumilové Němečkové tři. Bohumil I. (ročník 1938), olympijský vítěz v lehkém velteru z Říma. Bohumil II. (1959), taky československý reprezentant v boxu, mistr republiky 1980. Bohumil III. (1979) vnuk, kterého vodili do mateřské školy, ale stačilo mu říct zaboxuj a on rázem zaujal postoj a začal zdařile stínovat. Ten příkaz bylo nutno pošeptat, protože jinak se učitelka Lída (manželka Bohumila I.) nebo kadeřnice Hanka (manželka Bohumila II.) nešťastně chytají za hlavu. Poznámka po kom to dítě je, by byla jaksi zbytečná, odpor však budí rezolutní. Přímo zdraví nebezpečné je pronést podobnou výzvu před Bohumilem I., protože ten byl vždycky od rány, ví své a tvrdí: „Ať vnouček jednou hraje fotbal nebo hokej, ať najde zalíbení v jakémkoli sportu, jenom ne v boxu.“

 

Bohumil I., rodák z Tábora, v boxu zalíbení našel. Ona to byla spíš posedlost. Přesněji posedlost sportem. Nejdřív hokejem. Zvlášť když se s rodiči přestěhoval do Českých Budějovic. Jenže k hokeji už tenkrát patřila taky letní průprava, běhání, posilko, a k tomu se jaksi nachomýtl trenér boxu Josef Němec (otec těžké váhy z Říma – vidíte, jak to začíná krásně do sebe zapadat). Při náhodném společném soustředění půjčil hokejovým zajícům pro rozptýlení boxerské rukavice a Bohumil I. – jak sám vzpomíná – pak „sundal“ tři krajské dorostenecké přeborníky. Bylo rozhodnuto. Vlastně nebylo. Bohumil I. se už v té době zakoukal do krasobruslařky Lídy, která jednoho dne řekla s jemnocitem vlastním něžnému pohlaví: „Buď box nebo já.“ Odpověděl: „Jestli nebudeš pro box, tak ahoj.“ Lídě tedy nezbylo, než zůstat pro box. Větším svízelem se ukázal tatínek Bohumila I., jinak šéf Lunaparku, což v praxi znamenalo nejen vandrování, ale i kus pořádné dřiny pro všechny příslušníky rodiny. Stavět a bourat šapitó, ruské kolo, houpačky, střelnici, zaskočit tam či onam, zkrátka nápor na fyzičku. Útěk z manéže do ringu, a první nesmělé sportovní vavříny nakonec tatínka z Lunaparku usmířily, i když nepřestal tvrdit, že u nich dostává do nosu jenom klaun a ještě je to fingované.

 

Bohumil II. to měl mnohem komplikovanější, ten se musel do ringu prodrat za zády otce – slavného boxera přímo rafinovaně, nechat si tajně vystavit papíry a odjet s oddílem na krajský přebor. Jenom to, že ten přebor vyhrál, otce usmířilo (opakovala se vlastně historka s jeho mládím). A protože už byl v Rudé hvězdě trenérem, vzal si syna do parády. „Byl na mě jako ras, jenže já nemám tátův tvrdý úder, snažím se to vynahradit technikou, radši boxuju na dištanc a to se dnes moc nenosí,“ stěžuje si Bohumil II. Jenže Bohumil I. dodává: „Bodejť by měl ránu, když netrénuje ani z poloviny tolik co já. Už je to zkrátka jiná generace. Říká mi: – Táto, co z toho máš, leda ty strašný potlučený ruce a že tě lidi v Ústí uctivě pozdraví. Já si udělal střední ekonomku, chci to v životě někam dotáhnout a nedostávat přitom pořád facky.“

 

Bohumil III. vůbec netuší, co je facka. Aspoň v souvislosti s dědečkem, protože ten se může zbláznit štěstím, když obdrží pověření vyzvednout vnoučka z mateřské školy. Rozplývá se v jeho přítomnosti jako šumák (autentický výrok) a každému by rozbil to, co má pod nosem (taky autentický výrok), kdyby chtěl malého Bohouška jednou vábit do ringu, protože: „To je hrůza, kam ten box spěje. Když dáš pět ran, soupeř jich musí dát sedm, prostě mít navrch, dokud nemáš hlavu jako meloun. S tímhle rvaním v ringu začali Kubánci, vůbec to nevyhovuje Sovětům ani Američanům, ale je z toho světový trend, tak se všichni musí přizpůsobovat. Důsledek? Boxerů ubývá. V SSSR jich měli jeden a půl miliónu, dnes jenom čtyři sta tisíc. U nás máme registrovaných asi čtyři sta boxerů včetně dorostenců a taky, jestli se nemýlím, včetně mě. Vezměte v potaz olympiády. V jedné kategorii bývá asi tak osmnáct borců, protože víc jich na trh s kůží nehodlá jít. Nás v šedesátém v Římě nastupovalo v lehkém velteru osmatřicet! Taky jsem pak dostal stříbrný pohár – tamhle ho můžete vidět – za vítězství v nejvíce obsazované soutěži.“

 

Výborně, už jsme zase v Římě, nastavujeme magič kulometné palbě slov Bohumila I., uhýbáme před jeho gesty, protože vypráví temperamentně, běhá přitom po pokoji, nešetří s rozdáváním direktů anonymním soupeřům. Tak jak to vlastně bylo?

 

„Pokud se pamatuju, v Římě nás boxovaly skoro tři stovky z pětapadesáti zemí. Můj lehký velter byl opravdu nejnašlapanější. V prvním utkání s Rakušanem Königem šlo spíš o to, abych získal sebedůvěru. Boxoval jsem mizerně. Ve druhém proti Iru Melimu, to byl takový sebevědomý pořízek, už to šlo. Technickými údery jsem si ho vždycky připravil pro pořádnou pecku, dvakrát ho rozhodčí museli počítat.

 

Jenže pak nade mnou všichni lámali hůl. Měl jsem za soupeře Itala Pietra Brandiho, favorita turnaje a miláčka domácího publika. Dvakrát boxoval přede mnou a vždycky vyhrál K.O. Poslyšte, to byla atmosféra! V našlapaném Paláci sportu pro osmnáct tisíc diváků stáli při našem utkání fanouškové na židlích. Oni Brandimu říkali Uragán ringu. A taky jó. Gong, já ještě stojím v rohu, poslouchám Králíčka, on jako uragán prosvištěl těch sedm metrů ke mně a už fičela pěsťovka. Jen tak tak jsem stačil uhnout a málem dostal do nosu trenér. Hala šílela nadšením, jenže já mu hned dal takové čtyři škubance, že to jen bolestně zamručelo. Myslím, že všichni italští fanouškové nastavili tvář s ním. A trpěli častěji. On si vůbec neuměl poradit s tím mým obráceným gardem ani s technikou boje na dištanc. Z mého uhýbání znervózněl. Když letěla jeho pravačka do prázdna, vždycky to v hale zahučelo, jako když vlak projíždí tunelem. Ten zápas byl pro mě nakonec zatím nejlehčí, ale jinak to byl strašlivý fofr. Vyhrál jsem 4:1, Italové museli mou převahu uznat a pak mi v dalších zápasech fandili, jako bych byl jejich. Taky jsem to potřeboval.

 

V dalším utkání, to už šlo o medaili, jsem nastupoval proti černému Američanovi Danielsovi. To byl bourák, technický boxer se strašlivým úderem, něco jako postrach Cassius Clay. On se pak taky stal profesionálním mistrem světa. Tenkrát v Římě vyhrával všechno před limitem. Králíček se vduchu modlil, abych se mu neodkryl, protože tušil, že jak od něj chytím zásah, bude šlus. Já dlouho jasně vedl, ale pak jsem jednu přece chytil. Bylo to koncem druhého kola. Předtím jsem mrknul po hodinkách, uvědomil si, že musím vydržet ještě pár vteřin, ale to se už ke mně řítila jeho ruka. Dostal jsem strašlivou pumelici. Najednou se to kolem mě zakalilo. Za normálních okolností bych šel k zemi. Naštěstí jsem měl tolik natrénováno, že jsem se ocitl jenom v jakési agónii, vnímal jsem bílou skvrnu jeho dresu. A tak jsem se zmátořil a dal směrem k té bílé skvrně levým kontrem tři kopance. Víte, já o tom vůbec nevěděl, to mně pak vyprávěli kluci. Když padnul gong, zazvonilo mi v uších, já vůbec nemohl dojít do rohu, motal jsem se jako ochmelka. Králíček křičel: – Bohouši, co ti je? Povídám: – Nic, jenom po té jeho šlupce vidím všechno dvakrát. Pak už jsem se mu neodkryl. Rozhodčí mi přiřkli vítězství na body 5:0.

 

Finále s Quarteyem z Ghany? Místo toho mě málem diskvalifikovali. Tu historii vám ještě povím. Boxovalo se 5. září od osmi večer. Vedení výpravy mi nabídlo, že místo abych jel na ten zápas z olympijské vesnice pendlujícím autobusem, odveze mě tam prý šofér šestsettrojkou. Já nechtěl, ale Pepík Němec mi pošpital: – Jen to ber, proč by sis nesvezl zadek v pěkně pérovaném vozidle? Páni, ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. On totiž když jel někam s olympioniky autobus, doprovázeli ho policisté na motorkách s houkačkami, projíždělo se na červenou a tak. My ovšem vyjeli až po téhle koloně a kdo zná provoz v Římě, pochopí, že bylo zle. Místo obvyklé hodiny jsme těch patnáct kilometrů urazili za dvě a půl hodiny, a ještě v tom byla bouračka s promáčklým blatníkem. Finálový pořad boxerských soutěží dávno začal a Palác sportu pořád v nedohlednu. Stojí na takovém kopečku, já teda šoférovi pokynul: – Počkej, zastav, zkusím tam doběhnout. Proplétal jsem se jako šílený mezi kapotami aut, mezi davy, snad ani Zátopek v životní formě by ten kopeček nevyběhl v takovém tempu. Byl jsem uřícený jako kůň, mířím účastnickým vchodem do haly, jenže najednou mi se vztyčenou rukou zastoupí cestu policista. Já v tom trapu nechal v té šestsettrojce účastnickou legitimaci, měl jsem jen teplákovou bundu s naším znakem. Řvu na něj: – Ně-me-ček, fi-ná-le, jako že tam musím. Jenže on byl příslušník dál přísně komisní, nedal na to, že mu ukazuju teplákovou bundu. Chápu, tu mohl někde někdo sebrat, jenže mně teď šlo o život, tedy o finále, začínalo za čtvrt hodinky. Fakticky mi nakonec nezbylo, než ho uklidit z cesty mírným direktem na uklidněnou. Oni mě pak honili, ale na chodbách v hale jsem to už znal, vidím, že moje jméno svítí na tabuli, vlítnu do šatny, jeden z pořadatelů gestikuloval rukama, že už tu pro mě byli pětkrát. Poslyšte, já se ocitl v ringu propocený jako po nejtěžším tréninku. Celé první kolo s Quarteyem jsem se místo čistého technického boxu vzpamatovával z té hrůzy posledních tří hodin. Pak jsem se vzpamatoval a všechno bylo tak, jak má být.“

 

Už dávno načepýření římští vrabci odtroubili rozbřesk, už dávno majitelé tratorií vytáhli do ulic a uliček stolky s barevnými slunečníky, obchodníci vyložili dobrou půlku svých krámků, čističi bot krabice s hadříky, krémy a stoličky, už dávno kávově hnědé vody Tibery odplavily vytrhané kalendářové listy s datem 5. září – když konečně usnul.

 

– Sotva mu vědomí zastřel růžový sen, je neurvale probuzen a se zalepenýma očima civí do obličeje kvaltujícího Miloše Králíčka: „Bohouši, vstávej, boxujeme finále, honem, no tak prober se!“

 

Nemůže pochopit. Slyší: „Dělej, nebo přijdeme pozdě!“

Mžourá, pak poslušně vyskakuje z postele. Takže ono se mu to nakonec jenom zdálo. Ta bláznivá honička do Paláce sportu, finálová bitka s černým borcem z Ghany. Tak ono ho to všechno zatím čeká.

 

„Miloši, já žil v domnění, že už mám finále za sebou, teď si připadám slabý jako moucha.“

Jde, spíš se motá ke skříni, kam – zřejmě v tom snu – uložili zlatou medaili.

 

„Je tam!“ řve s triumfujícím funny face (usměvavým pohledem) na trenéra.

„Co tam je?“

„No přece zlatá medaile. Všechno už to máme od včerejška šťastně z krku.“

Teď je na trenérovi, aby pootevřel ústa a pak složil pomačkaný rozespalý obličej do omluvného úsměvu: „Bohoušku, tohle mi promiň, já taky usnul až ráno, pak se mi zdálo, že ta šichta je před námi. Úplně mě to vyhnalo z postele, tak byl ten sen sugestivní. Rychle spi, budem spát až do večeře, co říkáš?“

 

Bohoušek neboli Bohumil I. konverzoval pouze pomocí hlubokého oddechování.

 

 

 

KDO MU BUDE TYKAT?

 

VÁCLAV KOZÁK, PAVEL SCHMIDT

VESLOVÁNÍ – DVOJSKIF

ŘÍM 1960

 

 

Bylo to na jaře v osmdesátém roce, pár měsíců před olympijskými hrami v Moskvě. Seděl jsem s Václavem Kozákem v malém člunku, za zády nám skučel motor a před námi se vltavskou hladinou hnal dvojskif. Zdálo se mi, že ta čtyři vesla s červenomodrobílými vlajkami na listech odhazují vodu naprosto dokonale – vládli jim Pecka s Vochoskou, veslaři ozdobení stříbry i bronzy světových šampionátů i olympiád – ale on každou chvíli křikl, že to protažení vodou musí být plynulejší, odhoz rychlejší a já nevím co podle něj ještě musí pádit tak, aby bylo zdobnější?

 

„Jsou to borci, to jim neberu, ale jedno jim chybí – měli by vyhrát olympiádu. V tom našem sportu je to tak, že můžeš mít medailí z mistrovství světa půl skříně, ale zná tě pořád jen hrstka lidí. Přál bych jim, aby to zlato vyhráli,“ díval se na své dva hromotluky a najednou měl ve tváři spokojenost. V té chvíli asi jeli tak, že se jim nedalo nic vytknout, jejich záběr byl zřejmě přesně takový, že vyhovuje náročné tezi, která je mezí mezi záběry, jakými lze na olympijské dráze bez obav znamenat další legendu bez chybujících manévrů. Sorry za občasné češtinářské humorně laděné průpovídky. Musel to cítit, vždyť on se dobral ke své nesmrtelnosti olympijského vítěze na stejné lodi. Tahle loď, která už jede silou kluků jiné generace, ale i jeho rozumně aplikovaným režimem, spolu se zkušenostmi ze stovek závodů, by taky třeba mohla vytěžit to nejcennější…

 

Najednou se ke mně otočil a povídá: „Víš, kterej trenér je nejlepší?“

Ne.

„Ten, kterýho jeho loď už nepotřebuje. Tohle tvrdil slavnej trenér Adam. A má pravdu.“

 

Takže můžeme klidně na břeh.

Chvilku váhal, jak se má s tím popíchnutím vyrovnat, pak vypnul motor, ušklíbl se a nenapodobitelným tónem, u něhož snad nikdo nedokáže rozeznat, z kolika procent bitelné vážnosti a z kolika procent nezbytné legrace se skládá, řekl: „Jestli vyhrajou olympiádu, tak mi budou smět tykat.“

 

S Václavem Kozákem jsem se setkával vždycky rád. Kozák je osobnost, pozoruhodná osobnost. A vždycky tou osobností byl. Snoubí se v něm vzdělanost, zdravý selský rozum, koumáctví i neústupnost v tom zvláštním poměru, jaký je nutný pro vznik velkých výsledků. Věřím, že bude stejně populární legendou trenérskou, jako se stal legendou skifařskou.

 

Enter the world of legendary games. Račte číst dále. Po první velké medaili sahal na mistrovství Evropy v Poznani v roce 1958. Bylo mu tehdy jedenadvacet, na skifu dojel čtvrtý a naznačil, že by mohl být nástupcem plejády našich úspěšných skifařů. Gustav Zinke, Josef Straka s Juliem Gergardem, Jiří Zavřel, Jaroslav Vavřena s Františkem Vrbou a Albert Krajmer s ing. Františkem Rejchem dokázali získat na skifech a dvojskifech bronzové i stříbrné medaile z evropských mistrovství, ale nikomu z nich se nepodařilo sáhnout si na medaili nejcennější. O rok později seděl Kozák ve dvojskifu s Pavlem Schmidtem, ale opět nestačili na vynikající sovětskou úderku Berkutov–Tjukalov, ozdobenou už čtyřmi tituly mistrů Evropy,  a olympijským zlatem z Melbournu. Druhé místo v Evropě však bylo pro naši novou posádku úspěchem i ponaučením, nehledě na povzbuzení do další slibné sezóny, vrcholící olympijskými hrami v Římě.

 

Pro veslaře začaly pětidenní boje XVII. olympijských her 30. srpna 1960. Šestiproudová dráha na jezeře Albano, dvacet kilometrů od Říma, byla poprvé v historii velkých veslařských přeborů perfektně vybójkovaná po celé dvoukilometrové délce. Nová dráha jako by zatřásla veslařskými tradicemi – Evropa zcela zastínila zámořské veslování, Američané poprvé ztratili svou velmocenskou pozici, sovětští dříči se probojovali do finále ve všech disciplínách s výjimkou osmiveslic, ale jejich snad nejvýš favorizovaná loď, dvojskif Berkutov–Tjukalov prvenství z Melbournu neobhájila.

 

Kozák se Schmidtem zajeli velkou jízdu…

Hned od startu vyprovokovali soupeře do ostrého tempa, na druhé pětistovce šli do vedení, po kilometru vedli před francouzskou posádkou o 0,48 sekundy, třetí dojeli Holanďani, čtvrtí Švýcaři, dvojskif Sovětského svazu až pátý. Na patnácti stech metrech měli náskok už 2,21 sekundy. Berkutov s Tjukalovem zvedli počet záběrů k mohutnému finiši. Jejich nástup však přišel pozdě, vynesl jim jen druhé místo, náš výborně jedoucí dvojskif si vítězství nenechal sebrat.

 

Československé veslování podruhé získalo olympijské zlato. Po třeboňské čtyřce s kormidelníkem, která vyhrála v Helsinkách, se dočkali zlaté medaile i skifaři.

 

Rok po olympiádě v Římě se v Praze na Vltavě jelo mistrovství Evropy. Čekalo se, že olympijští vítězové na své vodě bezpečně vyhrají, ale skončili třetí, a v příští sezóně na prvním mistrovství světa v Luzernu už na ně nezbyla žádná medaile.

 

Po tom zklamání se Kozák rozhodl pro skif, se kterým začínal. Pro tu sedmimetrovou loď samotářů, loď pravdy, na níž se nejlíp pozná, co kdo dokáže.

 

Změnil způsob přípravy, podle metod velkého veslařského experta Karla Adama začal s intervalovým tréninkem a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned v roce 1963 získal na skifu v Kodani titul mistra Evropy. Pro naše veslování byl kodaňský šampionát velice úspěšný – dvojskif Anders–Hofmann vybojoval opět zlato, čtyřka s kormidelníkem dojela druhá a osma získala bronz.

 

„Poslední velký závod jsem jel na olympiádě v roce 1968, ale cítil jsem, že už je to se mnou a s veslováním všechno jinak, než za dob Říma nebo Kodaně. Před závodem jsem se víc bál než těšil. Veslování je fuška, na kterou člověk musí mít pořád chuť, a já najednou cítil, že v sobě nedokážu posbírat to, co je potřeba k vyhrávání. Nech toho a jdi dělat trenéra, řekl jsem si. Papír z trenérské školy jsem na to měl, a tak jsem v Dukle oznámil, že končím a chci trénovat. Ale že chci hned dělat staršího trenéra! Řadě lidí to asi vyrazilo dech, vždyť tenkrát byl starším trenérem Vojta Hvězda a to byl pojem. Jenže já byl vždycky takový, že jsem se nemínil spokojit s kováříčkováním, a navíc jsem měl jasnou představu, kterou mají všichni starší závodníci, že dělat trenéra je ta nejjednodušší věc na světě, protože to si člověk jenom vezme člun s motorem, plechovou trumpetu a začne dirigovat. A hned dokáže vypiplat zázraky.“ Výmluvně si prstem zaťukal na spánek, aby dal najevo, jak se na své tehdejší názory dívá dnes.

 

Díky velkým úspěchům závodnickým se tím starším trenérem v Dukle stal. Měl chuť a trumpetu, křičel do ní, ale jeho pedantské zacházení naráželo na zatvrzelost starších veslařů. Kluci, kteří s ním jezdili v jedné lodi nebo s ním dřív společně trénovali, nechtěli rozumět. Neměli chuť ho poslouchat, když začal tvrdě prosazovat dvě zásady – jednotný systém intervalového tréninku a bezpodmínečnou poslušnost. To bylo jablko sváru. Že právě Kozák vyžaduje absolutní kázeň?! On, jako závodník tak tvrdohlavý, umíněný, on, který taky párkrát zapomněl, kde jsou hranice, kam až reprezentant může! Nebyl to nikdy žádný svatoušek, dokázal za své pravdy jít hlavou proti zdi, oželet závod na skifu kvůli kamarádovi, se kterým chtěl jet dvojskif volněji… Znali ho a právě proto se nechtěli podřídit. Hlavně ti, co už něco znamenali. Jenže on měl skutečně tvrdou palici a žádné výjimky nechtěl pardonovat. Vyhodil z Dukly mistry Evropy bratry Svojanovské, nepohodl se se čtyřkou Oty Marečka a taky ji nechal odejít na druhý břeh Vltavy do Blesku. Vesměs gesta, která by si asi málokterý trenér na začátku dráhy kouče troufl.

 

„Svojanovští vyhrávali, Marečkova čtyřka taky a nade mnou visel Damoklův meč. Nebylo to jednoduché, ale já věřil, že se výsledků v Dukle musíme dočkat. Dal jsem dohromady malou partu párového veslování a na těch klucích jsem poznal, že jim to začíná jet. Podrželi mě průměrní reprezentanti, ze špičky jenom Jarda Hellebrand, a já rychle zjistil, co obnáší být trenérem. Nestačí jenom určit správný tréninkový režim a vynutit si jeho dodržování tou plechovou troubou. V chlapech u vesel se nesmí všechno zlomit. Kázeň je nutná, ale velkou pravdu měl Tarasov, když řekl, že hodní nevyhrávají. Trenér musí hledat způsob, jak koho k té dřině přimět. Být závodníkem – pokud to jde – je paráda. Jel, vyhrál, prohrál. Ale trenérská práce nemá nikdy hotovo, padla. Nikdy bych si netroufl říct nahlas: Já jsem dobrý trenér…“

 

Sám o sobě to neřekne, ale ví se to, protože to za něj řekly statistiky, výsledky jeho svěřenců. Bohatá kolekce bronzových a stříbrných medailí.

 

„Pozor – jedině zlatá medaile je důkazem, že všechno bylo perfektní!“ připomněl se zvednutým prstem další ze svých náročných zákonů.

 

Na víc jsem nečekal. Dál už jsem to znal: A z těch zlatých medailí jen ta olympijská…

Pevně věřím, že se dočká chvíle, kdy mu některý z jeho svěřenců bude smět tykat.

 

 

Plav ...a cestou piš 2011


„Italské cestopisy" James Wright (překlad Silvie Mitlenerová)


Není to pro cestopisy zrovna obvyklý žánr, přesto se povedlo zařadit i jednu ukázku poetickou. Impresím z návštěvy Apeninského poloostrova forma básně v próze sedí jako ulitá.



Dva okamžiky v Římě


I. Jak přichází jaro


Úplně poslední sníh, zrnitý a krutý jako vrásky vyryté do koutků úst nějakého fanatika, zmizel přes noc. Věčná zima trvala jen do včerejška. Popravdě, vysoko na borgheských útesech jsou zahrady stále ještě přeplněné odumřelými větvemi. Obří končetina jedné borovice, odervaná od těla slepým nočním větrem, vytlačuje ze svého okolí drobné keříky. Celý oleandr, který se vyvrátil před několika týdny, prorůstá plísní. Zkroucený na kamenné lavici vrhá pohrdlivý stín. Mrtví se tu neuctivě potloukají ve svěžím slunečním světle, rozhodnuti a odhodláni vykonat na někom pomstu, i kdyby to mělo být to poslední, co dokážou.


Tři dívky stoupají vzhůru po cestě. Jsou tak rozrušené, že nedokážou udržet nohy v klidu. Neběží, ale dotýkají se země tak rychle, jako by se jí nedotýkaly vůbec. Všechny tři potřásají hřívami černých vlasů. Jedna po druhé si sundavá svetr. Chytí mrtvý oleandr na obou koncích kamenné lavice, zvednou jej, jako by nic nevážil, a odhodí ho z cesty, kde na něm zahnízdí ptáci.


Ony také musely celé noci spát s otevřenýma očima.


II. Vzpomínky


V poledne Koloseum na obzoru pózuje v letu, pobořený měsíc z ohnutého zlata. Zachytává starodávné světlo a dává mu tvar. Pohlížím na Koloseum z místa dvě míle vzdáleného a je mi, jako bych zrovna kratičce zahlédl obličejík neznámé dívky. Mladá, osamělá, sedí vysoko nahoře na kameni a rozhlíží se kolem po svých přátelích. Nudí se a ignoruje ten shluk vyhublých mumlalů v aréně hluboko pod ní. Čeká na příchod zvířat.


Teď se na obloze za Koloseem objeví jiný měsíc, denní měsíc. I brázdy na jeho povrchu jsou přízračné.

 

 

EVO, PUSU ZA TO

 

EVA BOSÁKOVÁ

SPORTOVNÍ GYMNASTIKA – KLADINA

ŘÍM 1960

 

Římský císař Caracalla chtěl napodobit a zastínit Alexandra Velikého, i vydal se s početnými legiemi na válečnou výpravu do Indie a Číny. Dopadl dost bledě. Byl hned na začátku výpravy zavražděn důstojníky, kteří netoužili podstoupit úmornou štreku do Asie. Tu historii prachem zalehla tisíciletí. Caracallovo jméno přesto nesmazal čas. Díky tomu, že ještě předtím dal ve věčném městě na Tibeře postavit ohromné parní lázně, jednu z nejzachovalejších památek antiky. Lázně jsou dodnes cílem turistického hemžení, při němž bzučí videa a cvakají mobily i foťáčky všech firem a laciných značek.

 

Na konci horkého léta v roce 1960 prosluly Caracallovy lázně ještě jinak. Zde pod honosnými antickými sloupy soupeřili o olympijské medaile vyznavači sportovní gymnastiky. Eva Bosáková přidala ke stříbru družstva žen medaili zlatou za cvičení na kladině.

 

*

 

„Želatýýnáá, ledóó, kokáá,“ překřikují se sami navzájem prodavači do vysilujícího vedra a prodírají se davy s obrovskými koši s ledem a chladivými nápoji. Řím si dává dostaveníčko na Stadio Olimpico a spolu s ním 5 890 sportovců z 85 zemí.

 

Je jednou z nich. Nepatrnou částečkou v tom obrovském cirkusu, ukrytá v anonymitě. Ale na jak dlouho? Tohle už zná. Z Helsinek 1952 a z Melbournu 1956. Měla by sledovat ono proudění barev a šumějící vlny aplausu s nadhledem a klidem zkušeného účastníka. Jenže ono je to tu zase. Dráždivý neklid, který se přelévá v krvi, pocit povznášející a vzápětí svíravý. Celý ten krušný a přece nádherný sportovní život.

 

Sama si ho zvolila. Přestože lodičku osudu jenom popostrčil příklad z vlastní rodiny. Když tatínek Alois Věchet odjížděl v šestatřicátém jako člen gymnastického družstva na olympiádu do Berlína, bylo jí zrovna pět. Panenky, hřiště, tělocvična, kde tatínek trénuje. Vidí jeho úsilí, obdivuje jeho houževnatost, touží ho napodobit dětsky. Zkouší to pod jeho vedením a doma pak slyší: „Eva je dřevo, měla by se radši víc věnovat pianu, ať aspoň něco zvládne pořádně.“ Tatínek je přísný, ví, jak vyprovokovat její ctižádost.

 

Už se v tom veze. Kroužek gymnastiky na gymnáziu v Mladé Boleslavi jí je záhy těsný, táta ji spolu s kamarádkou zařazuje mezi dorostence, které má jako trenér pod křídly. A vůbec jí nelituje, vůbec jí nešetří. Padesát přemetů dopředu a padesát nazad musí zvládat bez mrknutí oka. První závody, první láska a – reprezentace.

 

Ještě jí nebylo sedmnáct a už její sportovní sny doprovází monotónní klapot vlaku mezi domovem a tělocvičnou v Praze. Škola a tréninky v hlavním městě. Je to únavné, vracívá se v noci, spinká vestoje. Je to nezbytné, protože sama si tenhle náklad naložila na hřbet, sama ho táhne ke vzdálenému a optimisté vědí, že kýženému cíli.

 

Znovu a znovu přebíraný gymnastický růženec flik–flaků, šprajcek, arabů, přemetů, salt. První zranění (zlomený palec na závodech v Rumunsku), poznání, že modřiny a podlitiny všech barev jsou gymnastickou rutinou a člověku nezbývá, než je brát právě lehce s každodenním výskytem. Těch pár polámaných prstů na nohou a rukou, bezpočet výronů, potlučených nebo vyražených loktů, dokonce i naštípnutá páteř, to všechno stokrát vyváží okamžik, kdy tvář poškubává, oči planou, stojíš na bedně, u nohou ti leží celý gymnastický svět a kdosi neviditelný mačká tlačítko magneťáku, aby z reproduktorů zazněla ta nejdojemnější píseň, jakou zná: Kde domov můj…

 

I tenhle vzrůšo pocit už zažila. Nikdy však na olympijských hrách. Jaké to bude tentokrát? Natahuje krk a jako ostatní sleduje mladého, krásně urostlého italského přeborníka Giovanniho Parise, který s olympijským ohněm běží poslední metry k obrovské kovové míse. Oheň se rozhořel, osmdesát tisíc lidí na tribunách šílí a hluboko dole na ploše se přelévá vlna odlehčení. Konečně. Čekání je strašné. Teď už nic nelze vrátit, teď už jsou v tom všichni až po uši. Evu Bosákovou nevyjímaje.

 

*

 

U fontány di Trevi je taková tlačenice, jako by tu rozdávali něco zadarmo a od chlapíka Trefi. Každý chce přes levé rameno hodit dovnitř drobák, protože pověra praví, že pak se do onoho ztřeštěného i po italsku skvostného města určitě vrátí. Asi to tak bude. Eva se trefila před šesti lety a – je tu zas.

 

Tenkrát si tady na mistrovství světa řekla o vstupenku mezi gymnastickou elitu. Stříbro na kladině. Za dramatických okolností. Docvičovaly večer, kladina osvětlovaná bočním reflektorem jako by plavala pod nohama, udrž přitom grácii, lehkost a hlavně stabilitu! Dokázala to, štěstí chutnalo slaně. A právě zde, na stadiónu Foro Italico, mají nyní hodiny tréninku. Zatraceně tvrdé makačky. Mezi antickými zdmi Caracallových lázní se v té době ozývá jen bušení kladiv a sykot svářeček, řemeslníci dokončují trubkovou kostru tribun, gymnastické soutěže připadají až na závěr her. Všechno má svůj řád. Triumfy i zklamání. V zátočině Tibery, v olympijské vesnici, kterou poprvé tvoří čtvrť novostaveb s komfortními byty, přibývá těch, kteří už smějí volně vydechnout. Gymnastky však stále připomínají drát s vysokým napětím, telegrafují do volného prostoru nervozitu. V závětří olympijské vesnice, mezi parčíky s pečlivě střiženým trávníkem, společenským a nákupním střediskem, vládne jen zdánlivý klid. Příliš mnoho povědomých tváří, bratrů a sester v utrpení s chtěnými úsměvy, ale spíš s maskou namísto obličeje způsobuje, že na tebe všechno doléhá.

 

Proto když má volnou chvíli, volí raději dobrodružnou toulku městem. Tím obrovským skladištěm barokních kostelů, fontán a starověkých trosek, paláců vedle chýší, nepředstavitelnou změtí ruchu, pachů a vůní, v níž se člověk chtě nechtě stále ocitá na hranici skutečnosti a snů. Kavárničky s duhovými slunečníky a barevnými židličkami vystrčené do poloviny ulice, vychrtlé Američanky s půlkou klenotnictví na krku, Japonci se zvídavýma očima techniků a turistickými ranci, dáma, krmící naondulovaného psíčka zmrzkou, malý otrhánek s čokoládovýma očima, pod paží jako poklad svírající zežloutlou hlávku zelí, k zbláznění štíhlé prodavačky melounů a banánů. A slunce pere, nikde nenajdeš ani tenký proužek stínu.

 

Náraz, hvízdavé kvílení brzd, zmatek. Pomačkaná kapota mercedesu, který se zakousl do místní autobusové linky. Ucpaná křižovatka, dojíždějí další a další auta. Disharmonie klaksonů. Sleduje to z chodníku, přivírá oči, protože teď přece v ucpané tepně velkoměsta teprve začne ten pravý mumraj, který zná z Prahy. Neuvěřitelné! Sní nebo bdí? Neuplynou tři minuty a křižovatka je opět volná, průchodná, gordický uzel rozťatý. Napadá ji, že právě takhle zázračně a nečekaně se jí v osmapadesátém podařilo uvolnit nečekaný zauzlenec nervů a svalstva, paniky ze salta nazad. Trvalo to ovšem mnohem déle.

 

Ten nový prvek při prostných se – podle gymnastické špionáže – stal samozřejmostí v sestavách sovětských gymnastek a Japonek. Nezařadit ho znamenalo ztratit příliš mnoho. Všechny naše reprezentantky se ho naučily. Jenom Eva ne. Ona, která první z družstva začala se saltem napřed, ona oslňující bočním arabem (říkalo se, že by snad při tomhle náročném cviku mohla číst noviny).

 

„Nemohu, prostě nemohu, tak mně kvůli tomu nenadávejte.“

„Evo, zrovna ty! Přemet umíš, jako když bičem mrská, chce to jen víc dupnout, skrčit se a zarotovat, normální cvik, proč z něj dělat vědu,“ hučí do ní trenér s rotací v krvi, choreograf Národního divadla Luboš Ogoun (i s ním se dávno připravuje). Marně. Ani řemen kolem pasu, který při výcviku používají děti cirkusových akrobatů, nepomáhá. Už se jí o tom saltu dokonce zdá, probudí se zalitá potem – a zase nic. Na mistrovství světa v Moskvě při prostných ho však skočila! Nádherné, dokonalé, prohnuté salto nazad.

 

Právě tohle jí připomněl okamžik, který mávnutím jakéhosi čarovného proutku uvolnil křižovatku. Usmívá se tomu srovnání. Chodci na ni civí a nechápavě kroutí hlavou, proč se tady tak happy uculuje? Plakát na nároží nabízí v desetkrát větším provedení sladký filmový úsměv Anity Eckberg, vábící do biografů na šlágr roku, Felliniho Sladký život. Páni, to bych brala, napadá ji, hledá cestu zpět do olympijské vesnice, ale na sladký život nemá právě teď vůbec čas myslet.

 

*

 

Kladina. Čtyři metry dlouhý kus deset centimetrů úzkého ohoblovaného dřeva. Deset tisíc párů očí a pronikavé pohledy reflektorů. Právě na kladině dokázala před dvěma lety na mistrovství světa v Moskvě (společně a nerozhodně s Maninovou) vytepat z grácie, přesnosti a pohybové elegance zlatou medaili. Před šesti lety v Římě stříbrnou. Svou první vůbec. Tenkrát…

 

Teď je všechno jinak. O šest dlouhých let, vyplněných hledáním, objevováním, triumfy, zklamáním, taky tvořivostí v práci.

 

Finále sportovní gymnastiky žen na olympijských hrách. Šest nejlepších v každé disciplíně. Až na výjimky samé sovětské údernice. (Je taky výjimkou.) Polyká pelyněk při pohledu na perfektně provedenou zlatou letku Nikolajevové – sama kdysi tenhle prvek při seskoku objevila. (Jako nóvum onen prvek uvedl tehdy chudáky rozhodčí do rozpaků.) Pozoruje, jak si na bradlech o nestejné žerdi rozebírají první čtyři místa další reprezentantky SSSR. A pak se už nedívá na nic. Ponořila se do sebe. Nitky nervů napjaté k prasknutí však nepraskají, drží. Už cvičí, snad si to úzké nářadí ochočila, tančí na něm dopředu a zpět po rukou a po nohou. Saltem, piruetou, sošnou výdrží při stojce – hlediště přestává dýchat, najednou cítí, že se děje něco mimořádného, skvělého, co se až bolestně zadírá do srdce. Když svou sestavu končí vysokým saltem přesně zabodnutým do žíněnky, je v hledišti ticho mnohem déle, než bývá zvykem. To ticho před gejzíry potlesku.

 

Z dvanácti finálových medailí putuje jedenáct do SSSR, jen jedna do Prahy.

„Evo, pusu za to, žes dostala zlato,“ skanduje ostrůvek krajanů na tribuně v Caracallových lázních. Italové se nadšeně přidávají, i když vůbec nevědí, co ta slova znamenají. Vědět to, přidají se ještě hlasitěji, neboť pro pusu jsou a budou vždycky. Bellissima Eva Bosáková.

 

 

7.7.2015 přijede do Plzně Suzanne Vega:

 

 

SUZANNE VEGA:

Soap and water (mýdlo a voda)

 

Mýdlo a voda

berou den z mé dlaně

drhnou sůl z mojí pálivé kůže

povol mi uzel z této svatební stužky

 

Mýdlo a voda

pověsí mé srdce na špagát

pročistí ho ve větru písku

vybělí ho do octového lesku

 

Taťka je potemnělá hádanka

máma je hrstka včel

ty jsi můj malý dráček

který nese do dáli nezvládnutelný vánek

 

Mýdlo a voda

smyjí rok z mého života

narovnají všechno, co jsme podupali a roztrhali

zahojí ránu, které říkáme manžel a manželka

 

Taťka je potemnělá hádanka

máma je hrstka včel

ty jsi můj malý dráček

uvíznutý zase v domácích bouřích

 

Taťka je potemnělá hádanka

máma je hrstka včel

ty jsi můj malý dráček

který unáší do dáli nezvládnutelný vánek

 

 

 

 

Poezie snů a naopak? Pavel Vrba (1938–2011)

 

Známý písňový machr scénářů a textař psal básně, jak mu je sliny přinesly na jazyk a publikoval je knižně. Z jeho pozůstalosti nedávno vyšel v pražském útlém nakladatelství PRIMUS takový nenápadný svazek Charlotta. Obsahuje verše, v nichž se Vrba vyznal ze svého vztahu ke zlaté labradorce onoho překrásného jména, kterou se ženou měli doma na zahradě k dispozici. Snímky této feny také ilustrují soubor oněch „psích“ básní, z nichž jsme vybrali na sobotu do novin MF Dnes bohémsky poctivou ukázku citů na pochodu za?

 

 

VÝKŘIK A JEJÍ HAF

 

A pes mi vklouznul

zpátky do náruče

Oblíz mě napříč

Brumlal ržál i kňučel

Když pes mi prolez

k srdci v bezvědomí

Snad já to čekal

Proto neohromil

Sto roků samoty

měřily ty časy

Čas prostý čenichu

s Časem bezocasým

Pes se mi zatoulal

stejně jak já jemu

A já byl Golemem

bez Lásky a šému

Když jsem ho objal tak

jak pes objímá se

vyletěl Havran – Pták

a dones mi sem mou báseň

 

 

LEŽÍCÍ STŘELEC

 

V poloze ležícího střelce

ve které Charlotte lehává

podobná sonetu – znělce

z něhož je hlava bezhlavá

 

Rozloží své jehněčí kýty

jak maso trhovec na stánku

Dostane chuť i citů sytý

pohladit vrtivou oháňku

 

Ležící střelec na pažitu

(I pes je někdy obětí svých mýtů)

chystá se střílet po Létu

 

Jehněčí kýta hoví si tu

odráží slunce plné svitu

Charlotte ví své o slunném sonetu

 

 

(s Charlotte je psina jako s člověkem snů je psina... vážně už Aničko, je to hezké koukat na pohlednice vydávané před sto lety s tématikou „Pes, přítel člověka...“)

 

 

Je to Gloria na šest skotačících písmenek?

 

Spamuješ sama sobě smysl, co když vyfasoval smysl zas jen nedůstojný level?

neřád může zaneřádit mnohé, leč láska má moc netrápit se, nikdy není rozmnožený plevel

u Dia ta drahá polovička na přehlídce rozvášněných emocí Ria

s Annou si zatančí leda má Gloria (dobrým náladám nehrozí agónia)

není hlavně proklatá lest uvnitř čísla 666, má jen jednu čest pro Gloria, písmen šest

může být jedinečná lady Carneval se spoustou snů a přání vyobrazována osmým přitakáním gest

Harmoniko, zahraj, drahá polovičko teď zase hraješ, inu hraj a cenzuro, už své zbytečnosti nemel J

hra je mezi námi jako šalvějový bonbon pro dva (no tak tolik si to celé ve zlém významu neber…) J

Pěkný den!

 

 

Před 80 lety jako se Ferda Mravenec zrodil, umíral slavný starosta Antonín Čermák, no to jsou mi ale nemilé koloběhy...

 

 

Z KLADNA AŽ DO CHICAGA

 

Nikdo v tu chvíli nepochyboval, že střelec mířil na prezidenta. Ostatně sám muž, který kulku schytal, Rooseveltovi stačil dodat: „Jsem rád, že jsem to byl já, a ne vy.“

 

Tři týdny urputně bojoval o holý život, nakonec podlehl starým neduhům, které zranění vyvolalo do nepříčetné míry. Zemřel 6.3.1933, krátce před svými šedesátinami. Kdoví, jestli vůbec tušil, že ne prezident, ale možná on byl tím pravým terčem.

 

Jmenoval se Antonín Čermák, narodil se jako Jarda Jágr v Kladně 9. května 1873 a do dějin vstoupil s pověstí nejslavnějšího starosty Chicaga. Jeho příběh zní jako jedna z legend o americkém snu. Byly mu dva roky, když jeho rodiče vzali roha z údolí toho špinavého jobu v klipu J.A.R. (nejsem si jen jistý, také Kladno?) hornického města Kladna a směřovali k americkým břehům s novou nadějí. Usadili se v Braidwoodu jižně od Chicaga a otecko Čermák tu znovu fáral, aby rodinu uživil. O pár let později nastoupil do dolů i třináctiletý Antonín, ale za tři roky ho vyhodili. Důvod? Za ostatní tlumočil důlnímu dozorci požadavek na zvýšení mzdy.

 

Odešel do Chicaga, časem tam založil prosperující povoznictví a ještě před koncem století ho doplnil o obchod s realitami, parcely a kšefty se jen obracely (tedy kupily na hromádky), Čermákovo konto v bance evidentně přibývalo na váze, má-li i konto váhu, jeho pověst talentovaného, poctivého byznysmena se šířila do všech koutů a o chlapíka, který se uměl otáčet, projevil zájem svět US politiky. Přiklonil se k Demokratické straně, od roku 1902 ji reprezentoval ve sněmovně státu Illinois, sedm let nato zasedl v chicagské městské radě a v dubnu 1931 povýšil na starostu. Neviděl ani jeden díl Nemocnice Chicago, o co všechno se ze své židle zasloužil, vydalo na knihy a faktem zůstává, že ho to katapultovalo do pozice jedné z nejoblíbenějších (a také nejvlivnějších) osobností Spojených států.

 

Do kanceláře starosty si tehdy donesl jeden starý cíl: vyčistit Chicago od gangsterů, vyplenit plevel od slušných a perspektivních, přesněji řečeno zbavit město od gangu vedeného Al Caponem, za prohibice ovládajícím město. Trvalo to jen do října 1931 a Capone Aleš nebo Ali skutečně stál před soudem. Pravda, za mříže ho nakonec dostaly jen daňové zpronevěry, ale verze, že buď on, nebo jeho blízcí nařídili Čermákovu likvidaci, je tak dost pravděpodobná. A nehrají v ní roli jen nepodložené spekulace.

 

Za „střelbu na prezidenta“ skončil na elektrickém křesle poněkud vyšinutý hajzl Giuseppe Zangara, jenže policie u něj dohledala pětiranný revolver ráže 0.32 a zasaženo bylo šest lidí šesti kulkami, přičemž ta v Čermákových plicích měla ráži 0.45. Navíc v roce 1959 vyšel z vězení jistý Roger Touha a ten podezření, že cílem byl starosta, senzačně přiživil až tak s prohlášením, že Čermák byl napojen na gangy konkurující tomu Al Capone gangster paradise, a proto ho oddělali. Vrah prostě využil všudypřítomného zmatku kolem Zangarovy palby a mířil přímo na čecha Čermáka. Žel, kde se pravda ukrývá, už asi nikdo nezjistí.

 

(Mary Homolová v MF Dnes)

 

 

AMERICKÁ NEDĚLE

 

Probouzím se. Upřímně řečeno, nerad. Je neděle, půl šesté ráno. Kolem je tma, jedeme v podzemí, respektive pod jinou silnicí, vedoucí nahoře nad námi. Ve svítání, jež nastalo před nějakou chvilkou, je vidět okna a zdi, mezi sloupy občas blikne voda. Nebe je neviditelné, v té betonové a skleněné džungli oblohy nedohlédneš. Zahýbáme doprava, těsný tunel, a vpředu svítí světla. Chicagské autobusové nádraží. Ani jsem netušil, že prospím celou jízdu. Lepkavý a rozespalý vylézám z autobusu, skleněné dveře, spousta nástupišť a několik značně nebezpečně vyhlížejících individuí, převážně tmavé barvy, jaký div, jsme na počátku černošské čtvrti. Vylezl jsem na pohyblivé schodiště a vstoupil do prvního patra. První patro je rovněž v podzemí. Židličky pro cestující, mnohé s televizorem pro obveselení. Máš-li samozřejmě potřebnou minci. Upřímně řečeno, neměl jsem příliš chuti sledovati televizní program v řeči, již neovládám. Tři černí policisté, pistolku proklatě nízko, na boku želízka, elektrický obušek po ruce. Na prsou policejní hvězdu. Světový problém vzrůstající zločinnosti zde nečiní výjimku.

 

Shledávám po kapsách telefonní číslo mých chicagských hostitelů. Nenalézám. Je to k vzteku. Vleka zavazadla odebírám se do kantýny. Za stolem sedí výstředně oblečení černoušci, vysoké, řekl bych gotické klobouky, Robin Hood křížený s výkladní skříní na experimentální pařížské módní přehlídce. Černý do půli lýtek sahající kabát, červený klobouk, zelené kalhoty, bílé boty s oranžovými ponožkami. Ten druhý je celý v kanárkově žlutém, jenom kravatu má zelenou. Pijí kávu.

 

Jiný, s bílými vlasy a v bílém kuchařském oděvu utírá stoly, projížděv s vozíčkem, naloženým špinavým nádobím. „Ekskjůzmí, sér,“ pravím, „aj dount spoukn ingliš, aj vont tu síserou.“ To jako že potřebuju do Cicera. „Sísrau? Icin Sidy!“ praví on, a pak pokračuje něčím, čemu se pravděpodobně říká američtina. V pauze mezi drmolením jej přerušuji. „Sorry sér, aj dount andrstend. Áj hejv dz pensl,“ jako že mám tužku end pejpr, jako papír. „Jů mejk mí dz mep,“ jako aby mi udělal mapu. Tentokrát nerozumí on. „Háj, báb!“ křikne.

 

Ta hora, co se na tohle zavolání přivalila, jest dvaapůl metru vysoký a snad pět metráků těžký policajt. No, nechtěl bych se mu dostat do pacinek. Uklízeč mu něco povídá. Koukne na mne, třeba mě chce kousnout, říkám si v té chvíli, poněvadž odhalil zuby. Přidal k tomu koutky nahoru. A je z toho úsměv. Chci mu vysvětlovat, on mávne rukou. „Tu Sísrau?“ ptá se. „Jesr. Plís.“ já na to. Poldík něco čmárá na papír. Koukám na to, co napsal. Pro jistotu mi to ještě opakuje, velké mínění o mé chápavosti pravděpodobně nemá: „Čú bláx fram gryháunštejšn iz Mádyzn evňú. Ju gou, uiz bás mádyzn lájn. Ejty sens. Tu Óstn blvo. Ánd ju Čánždz bás. Óstn lájn. Juándrsten?“

 

Horlivě přikyvuju. Na Madisonově ulici jede autobus. Madisonlinka. Až na Austin bulvár. A vocaď jede další autobus. Až do Cicera. Ještě poděkuju, a polda mě sprovodí až na ulici, kde mi ukazuje směr. Kolem tmavě šedé až černé mrakodrapy. Nebe se jeví jako malý světlý koláček nahoře. Ulice do kříže, na každém domečku požární žebříky. Mimo jiné, pochopitelně. Silnice silně připomínají matičku Prahu, snad jenom že kaluže jsou poněkud hlubší. A tak stojím na ostrůvku z okoralého a děravého dřeva, uprostřed silnice, tu a tam na mne cákne taxík něco vody, je po dešti a je mi ouzko. Ten špinavec naproti na mne něco volá. Třeba mě chce oloupit. Přijde až ke mně, jenom přes ulici. „Nou bas!“ slyším s hrůzou. „Sandej!“ Autobus v neděli nejezdí. Až v půl desáté, říká na odchodu. A vono ještě není šest. Nu což, Černoušek říkal ve městě. Jsem ve městě? Jsem. Tak teda jdeme pěšky.

 

Madison avenue je dlouhá. Ne. Avený medisonská je hrozně dlouhá. Lépe řečeno Medisonka je nekonečná. Jdu asi půl hodiny kolem mne ani běláčka, ba ani tvářičky bílé, samí černí, koukají po mně, ztichnou, mluví-li spolu, kolem baráky na spadnutí, papíry, špína, plechovky, rozbité sklo. Pestré reklamy, umyté deštěm hlásají česká jména, polská jména, italská jména. Ale kde je konec Evropanům? Teď tu bydlí černoši, z někdejších Vršovic stalo se černošské ghetto. Slam. V barabiznách, připomínajících mnohdy dosud někdejší výstavnost, okna zatažená špinavými závěsy, leč s klimatizačním zařízením. Bude mi později se dovědět důvody, proč že jsou slamy. A jak vznikne slam. Mrakodrapy zmenšila perspektiva na krabičky od zápalek. Lépe řečeno na krabičky od léků. Kolmo postavené. Madison Avenue to ještě nevzdala, pokračuje a pokračuje. Konečně. Po dvou hodinách ocitám se na Austin bulváru. Madison Avenue pokračuje do nekonečna. Ztrácí se mi někde vzadu zcela perspektivně. Já leč, ejchuchu, stojím na Austinském bulváru. Po pěti minutách čekání přichází ke mně černá dáma. S blond vlasy. „Nou bas.“ praví. „Sandej! V půl desáté.“ Vzdor očekávání mdloby se nedostavily. Seš na austin bulváru, trpím samomluvou. Je osum hodin, máš, milej hochu půldruhý hodiny času. To dojdeš. Přinejhorším. A cestou budeš koukat po taxíku.

 

Taxíky po Austin bulváru nejezdí. Doraziv na Čermák roud, shledal jsem, že jsem u cíle. Vyčerpán, s ručičkama vytahanýma ke kolenům a s prstíky ztuhlými do přímky, to od zavazadel, pohlédl jsem na hodinky. Bylo půl desátý. Sandej!

 

(Karel Kryl, 70. léta)

 

 

 

 

 

 

TŘI KRÁLOVÉ AŽ NA VRCHOLKU EXTRA VÝZNAMNÉ PYRAMIDY

(PAŘBA VYVRCHOLENÍM, MOHOU I DNES ZNAMENAT JISTOU KAPKU POSLÁNÍ?)

 

Pyramida zůstane neochvějný prostředník mezi nebem a zemí

tak odsunem zas ošklivé děsy dál, strašidla blekoty Rumburačí do podzemí?

Buduj nějak víc svou vlast a buduj svůj dvoreček

buduj svůj domeček a zůstávej dál pro přátele,

pro přátele posila, na sraz na srozuměnou pošta, v poctivosti boreček

šifra mistra Leonarda nebo snad bulletin, který smolil Harlekýn

jistě pro Anin věk mládí jedna dobrá pasáž chválí její esprit

Anna má moc v prima sekundě, tahle Anna válí: je v ní Estét ukryt

na každém metru se tu povaluje materiální imperativ mravního smetí

nechceme špinavou pověst obdržet každé čtvrtletí

ze zničené stráně vybudujme lépe než jen trvanlivou okrasu

ze zbědované company tři králové jdou a jako bouráci spatřují svůj význam i svou trasu

temná stránka hříchu už ztratila vševědoucí zpackanou roli

neztrácíme rozum ani přátele, co znají prevenci jako v Provenci před moly

nosit dobrý oděv, to je víc než přece butiky a dobrá vizitka

dobré zaměstnání očaruje hned mysl primáře, expres jako sanitka

čerstvý vzduch a stromy prospívají městu a rozhodně jim není hej

města a jejich vrstvy uliček nechtějí složitou budoucnost zdědit, odkaz i děj

dostávat špatné karty ve větru a sami hrát ochuzenou režii

jsem velmi dobrá spermie, neb se zoufalci já nadšeně nežiji

tři králové znají dary života jako plus, jako důležité výdobytky

na vysoké úrovni rozehrát populární tradici, ne tradičně dostávat paběrky a zbytky

k čemu mít rozlité mlíko, příliš horkou polívčičku

buďte fajnšmekry, precizní mistři, svědci skutků, chce to námět pro schopnou ručičku

vyšlapaná trasa na moderní navigaci

co sám do děje zaseješ, to se ti zase vrací

super debata bezprostředních myslitelů

vítejte u nesolidních vládních činitelů a sporných stavitelů

památky populace, já si živě pamatuju na zlaté chvilky kopulace

nechci být pochybná inscenace do světa pokroku a gratulace

33% génius a zbylých 67% intuice, vzpomínky nevyzpytatelných jevů

nezřídka génius je špatně, humor opepří a posouvá laťku udaných objevů

veselý duch rozveselí i rozvíří většinu renesančně duchapřítomných

daruje Vám renesanční dech pro zdraví jak tři králové v epizodách lednových :-)

Yo, pyramida energetická hodnota & ústa bez ustaraných „poseroutek“

pyramida není domovem ani portrétem zbytečných ztracených loutek

pyramida jako prostředník vztyčená, její nálada více než odlehčená

pyramida radost a nálada, po kouscích věštěná, po kouscích vyluštěná...


 

 

ZDOBNOST JEJÍ KANTILÉNY :-)

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=bRpzyMIX1DI



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter