HENRI COCHET, KOUZELNÍK Z LYONU ( ☼  14.12.1901 VILLEURBANNE –  ۞  1.4.1987 PARIS)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1927, 1929, ve čtyřhře s Brugnonem 1926, 1928;

MISTR USA 1928;

MISTR FRANCIE 1922, 1926, 1928, 1930, 1932, ve čtyřhře s Brugnonem 1927, 1930, 1932.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1927–1932.

„Třicet nula.“

Diváci na centrálním dvorci ve Wimbledonu se začali pomalu zvedat ze židlí. Na výsledkové tabuli bylo napsáno Tilden (USA) – Cochet (Francie) 6:2, 6:4, 5:1.

„Klid prosím!“

Rozhodčí okřikl ty, kteří se už pomalu připravovali na přestávku. Ze dveří pod tribunou vykukovali hráči dalšího zápasu a novináři si už určitě napsali výsledný konec třetího setu – 6:1. Tilden přece vede 5:1, navíc třicet nula, dva míče mu stačí ke konečnému vítězství a postupu do finále. Už kdysi tu vyhrál a teď chce znovu prorazit francouzskou nadvládu nad tímto turnajem. Mnozí novináři si už zajisté připravili do komentáře větu, že Cochet i v roce 1927 zůstal mužem semifinále. Předloni ho v něm porazil Borotra, loni opět, Cochet jen víc vzdoroval a prohrál až v pěti setech.

Vtom vstoupila do čestné lóže anglická královna. Tilden i Cochet položili rakety na wimbledonský trávník a hluboce se uklonili. Pak dal rozhodčí povel k další hře.

„Třicet nula,“ zopakoval.

A pak se stalo to, co nikdo nečekal. Cochet získal sedmnáct fiftýnů po sobě.

„Ten malý muž z Lyonu vstává z mrtvých,“ začalo se hemžit na novinářské tribuně. „Snad chce ještě ukázat královně, co je velký tenis. Anebo se ten dlouhý Američan míní ještě chvíli předvádět?“

Cochet se tvářil, že ho zápas tak moc nebere. Byl takový. Ale pod maskou hluboké netečnosti se ukrývalo úporné přesvědčení, že musí nastopro vyhrát. Ví, že to tak prostě bude. V jednom francouzském tenisovém žurnálu přece psali: „Do lidských charakterů se vždycky vejdou tři vlastnosti – optimismus, pesimismus a fatalismus. Optimistický člověk je silný, vnitřně vyrovnaný, věří ve svou šťastnou hvězdu, prochází životem vždy s úsměvem na rtech. Takový je vždycky lev s křídly, Jean Borotra. Pesimista je většinou zachmuřený kaktus, stále s něčím svádí boje, v nic nevěří, ale přesto si chce vydobýt místo na slunci. Takový je William Tatem Tilden. Fatalista se sice nesměje, leč taky si nikdy okatě nezoufá. Bere život takový, jaký je, jako nezbytnou nutnost, která se nedá změnit. Nedělá si žádné iluze, ani je k ničemu nepotřebuje, věří jen ve svůj osud. Takový je Henri Cochet.“

Dětství prožil na tenisových dvorcích v Lyonu. V létě nikdy dlouho nespal.

„Henri, vstávej.“ Otec ze syna stáhl peřinu. „Přece mě v tom nenecháš. Víš, že na tebe čeká koště.“ Vyběhl přímo na dvorce, vzal dlouhou hadici a začal stříkat antuku. V sedm dorazili první hráči, pozdravili se s Cochetem starším, váženým správcem dvorců. Malý Henri sbíral míče a v každé volné chvilce utíkal k tréninkové stěně.

„Mám pocit, že se Henri narodil už s tenisovou raketou,“ řekl jednou večer otec matce. „Hraje ty údery přirozeně, jako by je už všechny dávno znal.“

„Co jiného si tam s tebou má počnout.“

„Víš, není nijak pilný, ale určitě má talent.“

„Na tyhle řeči je ještě dost času.“ Henriho matka si myslela, že v otcových slovech je jenom přirozená autoritativní ješitnost.

Ale z Henriho Cocheta se opravdu vyklubal prvotřídní tenista. „Sám ani neví, jak který úder hraje, ale je důležité, že ho vždycky zahraje dobře,“ pravili o něm trenéři. Brzy se Cochetovi neřeklo jinak než Kouzelník z Lyonu. Zvládá být mágem situace, kdežto ostatní kolohnáti jen magory pro intervenční srágory… Tilden totiž dovedl každý úder analyzovat, také uměl dopodrobna vysvětlit své taktické záměry a závěry. Cocheta na druhé straně vždycky přivedli do rozpaků dotazy, jak ten či onen úder hraje. Jisté bylo, že udělal vždycky to nejlepší ovládnutí situace, protože on to prostě jinak nedokázal. „Možná že by někdy mohl někdo napodobit Tildena, ale v žádném případě nelze napodobit Cocheta,“ tvrdili trenéři. „Co si dovolí hrát Cochet, nemůže hrát nikdo další. Snad by si některá kouzla mohl dovolit Borotra. Cochet neuznává žádné předpisy a téměř zaslepeně se vrhá do všech nebezpečí, aby nakonec vyšel i takřka ztracených závěrů jako vítěz. Tilden získává body po přesných kalkulacích, po dokonalém provedení jednotlivých úderů. Cochet naproti tomu jakoby náhodou, při procházce. Jeho hra je hrou krásných překvapení.“

Na ústředním dvorci ve Wimbledonu 1927 se všichni museli opětovně ukázněně usadit. Cochet vyhrál třetí set 7:5 a Tilden začal kroutit hlavou. Vedl 6:2, 6:4 a navíc 5:1, v další hře ještě 30:0. Co mohl chtít víc? Ale ten malý Francouz se zaťal a nechtěl se vzdát. Copak ale může teď vyhrát tři sety za sebou?, ptali se diváci a doufali, že velký Američan už šanci nepustí. Cochet však v té době už byl dvojnásobným mistrem Francie a v roce 1926 vyhrál (s Brugnonem) i čtyřhru právě ve Wimbledonu. Dva hráči, kteří měli nastoupit do dalšího utkání, znovu zmizeli do šaten.

V pátém setu opět vedl Tilden 3:2 a měl výhodu podání. „Tak přece jen,“ říkali jeho oddaní fandové. „Teď se Cochet určitě zlomí.“ Nezlomil. Získal čtyři následující hry a na výsledkové tabuli zůstalo: Tilden (USA) – Cochet (Francie) 6:2, 6:4, 5:7, 4:6, 3:6. Hlediště odvážnému Francouzi zatleskalo, oba hráči se uklonili královské lóži a zmizeli v chodbě rovnou do šaten.

Druhý semifinálový zápas hráli Borotra s Lacostem, Borotra vyhrál v pěti setech, tenisová Francie se mohla radovat. Ne, wimbledonský titul už jí nemohl uniknout z dosahu. Prosadí se Kouzelník z Lyonu, který přináší sobě i divákům svým tenisem takovou radost, anebo útočný Létající Bask? V posledních čtyřech letech byl ve finále pokaždé, dvakrát vyhrál.

Starší Borotra začal líp. První dva sety vyhrál, už se zdálo, že menší z Francouzů (Cochet) odejde poražený, ale ten se probral k útoku a vyrovnal stav setů na 2:2. Přesně prohazoval útočícího Borotru, přidával do svých úderů spousty překvapujících manévrů, přesto byl v začátku pátého setu Borotra jistější a drsnější. Vedl už 5:2 a měl šest mečbolů! V královské lóži už bylo všechno připraveno ke slavnostnímu předání wimbledonské trofeje. Ale Cochet se nevzdával, odvrátil šest mečbolů a nutil Borotru do dalšího boje. Diváci žasli. Už v semifinále přece unikl porážce jen o vlásek a teď se s ní opět nebude smiřovat jen tak snadno! Vyrovnává v pátém setu na 5:5! Pak přidává ještě další dvě hry a vyhrává pátý set 7:5! „Poražený vítěz!“ diktují žurnalisté svým redakcím a znovu opakují ve svých komentářích ty hororové stavy jak ze semifinálového měření fazóny s Tildenem, tak šest mečbolů z finále.

„Ani v jednom okamžiku jsem nemyslel na porážku,“ říkal pak po zápase Cochet. „Stále jsem cítil, že mohu to celé vyhrát já. Proč myslet tak brzy na smrt?“

Nabitý tiskový sál se zasmál a Henri Cochet pokračoval: „Pořád se o mně vypravuje, že nemám nervy, nebo že nevím, co jsou to našponované nervy. Jenže já si naopak myslím, že nervy mám, že je navíc musím mít odolnější než oba mí poslední wimbledonští rivalové. Pomáhají mi k tomu, že se nebojím ani v těch nejkomplikovanějších chvílích zahrát těžké údery. A právě tam začíná krása tenisu. Všimněte si, že když je některý hráč v úzkých, na pokraji utrpení, přestává hrát uvolněně a tenis ztrácí na kráse.“

Ta slova se pak objevila ve většině referátů z wimbledonského finále a navíc i vysvětlovala Cochetovu přezdívku. Když se už ostatním vloudila do hry strnulost, on se oblékl do kouzelnického fraku tenisové krásy.

Ale teprve za pár týdnů čekal na Cocheta největší okamžik jeho hráčské kariéry. Na začátku září roku 1927 odjela francouzská reprezentace do USA, aby ve Filadelfii už potřetí bojovala ve finále Davisova poháru. V roce 1925 tam s Borotrou a Lacostem prohrála 0:5, o rok později stejná sestava podlehla 1:4. V roce 1927 vystřídal Borotru právě Cochet. I Cochetovo vítězství ve Wimbledonu přinutilo nehrajícího francouzského kapitána k tomuto rozhodnutí.

Pak 19. září Lacoste překvapivě porazil Tildena a vyrovnal stav finále na 2:2. O všem měl rozhodnout poslední zápas Johnstona s Cochetem. Francouz byl velkým kandidátem na vítěze, ve světovém žebříčku z loňska totiž byl Američan na čtvrtém místě, Francouz o stupínek výš. Navíc už vyhrál Roland Garros i Wimbledon.

Šatna francouzského týmu byla zasažená radostí, každý blahopřál Lacostovi k vítězství nad Velkým Billem Tildenem, které Francii poskytlo velkou šanci získat prvně v historii Davis Cup.

„Henri, když budeš hrát klidně, tak i klidně vyhraješ,“ řekl Cochetovi nehrající kapitán Pierre Gillou. „A dávej si pozor na ten jeho čop.“ Ano, tím úderem obohatil tenisovou hru právě Malý Bill Johnston. Před rokem ve finále Davisova poháru přehrál s převahou Lacosta i Borotru, Lacoste vyhrál jeden set, Borotra ani ten jeden nevyhrál. Ne, v žádném případě se nedal podceňovat, třebaže domácí specialisté už považovali utkání za prohrané.

Cochet začal útočně, jistými voleji často dělal z Američana pasívního diváka. Vyhrál první set – 6:4, ale pak se vývoj zápasu otočil a Američan vyhrál naprosto stejným poměrem set druhý. Třetí set znovu patřil Cochetovi, pak se už zdálo, že je všechno rozhodnuto. Vedl 5:1, diváci začali zklamaně opouštět arénu, navíc měl dva mečboly. Oba však prohrál. Johnston se najednou vzchopil, vyrovnal na 5:5 a pak vyhrál 7:5. Vyrovnáno 2:2 na sety, Pierre Gillou sehnul hlavu do dlaní, ale jinak na sobě nedal znát ani trochu roztrpčení z takového vyústění situace. Tak blízko, tak blizoučko jsme byli, pomyslel si Lacoste v hráčské lóži. Cochet vypadal zmateně. Malý Johnston připomínal dravce, který se zahryzne do oběti. Vyhraný set mu nalil do žil novou sílu a nabitý centrální dvorec ve Filadelfii zavětřil přicházející možnou senzaci.

V pátém setu byl stav 4:4. Johnston však vyhlížel o poznání zdrceněji úbytky energie. Rozhodující hry pak patřily Cochetovi. Když pomalu šel podat ruku Američanovi, byl tak grogy, že se ani nemohl radovat. Lacoste, Borotra a Brugnon ho plácali po zádech, Pierre Gillou se snad prvně v životě zubil v tak emotivním úsměvu blaha.

„Věřím, že už nikdy nebudu hrát takový zápas, bylo to nejstrašnější a nejdramatičtější představení, co jsem kdy v tenise měl tu čest potkat,“ prohlásil Cochet po skončení úmorných scén.

„Ale vždyť jste letos ve Wimbledonu prodělal cosi podobného. S Tildenem jste prohrával po dvou prohraných setech ve třetím už 1:5 a s Borotrou v pátém už 2:5 a měl na vás šest mečbolů,“ oponovali mu.

„Nemáte pravdu, bylo to něco zásadně odlišného. Asi jste si nepovšimli, že jak v semifinále, tak i ve finále Wimbledonu jsem hrál jen a jen za sebe. Tady jsem viděl v lóži své kamarády a ještě zpoceného Lacosta, který dnes tak fantasticky porazil famózního Tildena. Copak jsem mohl myslet jenom na sebe?“

„Ale byl jste na dvorci sám.“

„Máte pravdu, že jsem tam byl sám, ale v těch rozhodujících momentech jsem až příliš myslel na Francii a na její radostná očekávání.“

Zvedl se a šel za svými. Bylo mu šestadvacet a příští rok se probojoval do finále Wimbledonu znovu, prohrál však s Lacostem, kterého předtím porazil ve finále Roland Garros. Vyhrál i Forest Hills. Byl oporou svého týmu ve finálovém utkání Davis Cupu s USA v Paříži, kde opět zvítězila Francie 4:1. Porazil Tildena ve třech setech! Vyšplhal se na první pozici světových žebříčků a vévodil jim čtyři roky! V roce 1929 opět vyhrál wimbledonskou dvouhru, když ale v roce 1932 vypadl už ve druhém kole, přihlásil se ke všeobecnému údivu tenisových expertů do soutěže útěchy. Vyhrál ji – a už nikdy se ve wimbledonské historii nestalo, aby favorit tohoto turnaje vyhrál tuto náhražkovou soutěž. I takový byl kouzelník – nevypočitatelný hráč Cochet!

„Chci hrát a svou hrou činit šťastného nejen sebe. Když mám šanci hrát, hraju o všechno,“ prohlásil tehdy.

V padesáti byl za své zásluhy o francouzský tenis vyznamenán řádem rytíře Čestné legie, a třebaže se objevil na listině wimbledonských vítězů už v roce 1927, o devatenáct let později, v roce 1945, byl ještě prvním hráčem Francie! V Davis Cupu sehrál 58 utkání, z toho 44 vítězně. Byl jednou z největších legend sportovní Francie, ale když přebíral Čestnou legii, prohlašoval: „Když jsem tenkrát v září sedmadvacátého roku porazil Johnstona a Francie získala prvně v historii Davisův pohár, prohlásil jsem, že tak dramatický zápas jsem nikdy v životě ještě neabsolvoval. A věříte, že jsem měl stoprocentní pravdu? Celý můj další život mě o tom přesvědčil.“