Jenůfa

            Bylo už pozdě večer a Leoš Janáček byl unaven. V posledních dnech intenzivně pracoval na prvním dějství Její pastorkyně. Usedl ještě jednou ke klavíru, aby si přehrál árii Jenůfy. „Vzpomněla jsem si na rozmaryju, že mi usychá, šla jsem ji omočit k vodě. A kdyby mi uschla, viďte stařenko, říká se, že potom uschne všecko štěstí v světě...“

            Stále ještě pohroužen do hudby náhle ucítil, že ho někdo sleduje. Pohlédl tím směrem a uviděl dívku, která vypadala jako jeho dcera Olga. Seděla na židli vedle klavíru a pozorovala ho při práci. Měla na sobě modrou sukni a bílou blůzku se širokými rukávy.

            Janáček ji chvíli pozoroval a potom řekl: „Ty jsi Jenůfa, viď?“

            Dívka přikývla.

            „Líbí se ti moje hudba?“

            „Lúbí, pane Janáčku, skládáte to moc hezky,“ řekla Jenůfa zasněně. „Jenom jsem vás přišla o něco poprosiť.“

            „Copak? Stalo se něco?“ zpozorněl Janáček.

            „Nemožete toho Lacu z opery vynechat? Je to takový zloch!“

            Janáček se musel usmát. „Ale Jenůfko, to přece nejde, tak už to napsala paní Gabriela Preissová. To jsi měla jít za ní.“

            „Tak ať se aspoň Laca stará sám o sebe. Co je mu po nás se Števou?“

            „To je těžké, Jenůfko, on na Štěvu žárlí.“

            „Tak mu najděte jinú děvčicu, třeba Barenu.“

            „Neboj se, Jenůfko, Laca tě má rád.“

            „Ale já mám ráda Števu, čekám s ním děcko, musíme se sebrat, aby to mamička a lidé nepoznali.“

            „Já vím, máš to těžké. Ale Laca to má taky těžké. Musíš být trpělivá, já to s tebou myslím dobře.“

            „Tož dobře, pane Janáčku,“ souhlasila Jenůfa, „ale včil už musím jít, aby mě stařenka nehubovaly.“

            A Jenůfa najednou zmizela, jakoby tu nikdy nebyla. Janáček přemýšlel o tom, co mu řekla. Že by se přece jenom odchýlil od textu dramatu a Lacovi našel jinou nevěstu? Jak by se potom odvíjel Jenůfčin osud? Nakonec se ale rozhodl pokračovat podle svého libreta.

            Uplynula dlouhá doba a Janáček pracoval na druhém dějství. Když dokončil úvodní scénu, objevila se Jenůfa znovu. Tvář měla pořezanou.

            „Tak co?“ oslovil ji Janáček. „Máš radost ze svého narozeného chlapečka?“

            „Mám,“ přikývla Jenůfa. „Ale proč nepošlete Števka za mnou? Kdyby tak chlapčoka viděl, jak modré oči otvírá! Takové roztomilé děcko.“

            „Ale Števa je už zaslíben s rychtářovic Karolkou, Jenůfko.“

            „On mňa přestal lúbiť, když mi Laca rozťal to líco, viďte?“

            „Aspoň vidíš, jaká byla ta jeho láska. Laca měl pravdu, když říkal, že lúbí jen tvoje jablůčkový líca.“

            „Ale co si včil počnu? Sama s chlapčokem? Do smrti se budu skrývat?“

            Janáček těžce vzdychl. „Víš co, Jenůfko? Běž domů za malým Števuškou.“

            Jenůfa poslušně zmizela.

Janáček několik dalších měsíců pracoval na druhém dějství. Árie kostelničky ho velice vyčerpala, nad zavražděným dítětem mu pukalo srdce. Vzpomněl si na vlastního synka Vladimíra, který mu ve dvou letech zemřel.

            A najednou tu byla opět Jenůfa. Veliké slzy jí tekly po tvářích. Chytla Janáčka za ruku: „Chlapčok mi umřel! Jak jste to mohli dopustit? Srdce mi bolí, srdce mi tak bolí...“

            „Neplač, Jenůfko,“ snažil se ji Janáček utěšit. „Jaký osud by ho na zemi čekal? V nebi mu bude dobře.“

            „Tož už je andělíčkem. Jeho dušička se vznáší v nebíčku. Ale já su tak sirá bez něho.“

            „Jsi ještě mladá, poznáš jinou lásku, budeš mít jiné dítě...“

            „Myslíte?“

            „Nemyslím, vím to.“

            „Vy jste tak moudrý, pane Janáčku.“ Jenůfa vzdychla. „Tož sbohem.“ A opět se rozplynula.

            Uplynuly další měsíce. Janáček se dostal k práci na třetím dějství. Jenůfa si bere Lacu. Děvčata zpívají „Ej mamko, mamko,maměnko moja“. Myslel na svou dceru Olgu, která byla těžce nemocná. Když dospěl k nejdramatičtější scéně, Jenůfa se u něj opět objevila a opět plakala.

            Pane Janáčku, jak mi to mohli mamička urobit? Zabít mi Števušku? Proč jste jí to nerozmluvili?“

            „Chtěla zachránit tvou a především svou pověst.“

            „Mamička je krutá, ale já jsem jí to už odpustila. Vím, že ju čekajú ponížení a muka.“

            „Jsi hodná dívka, Jenůfko.“

            „Tož zostanu sama, Lacu si včil nemožu vzít.“

            „Myslíš?“ povytáhl Janáček obočí. Uvidíš.“

            A Jenůfa odešla za Lacou.

            Janáček pracoval na závěru třetího dějství. Jeho dcera Olga umírala a zdálo se, že se prvního uvedení opery nedožije. Janáček prožíval těžké chvíle svého života. A v tu chvíli se Jenůfa objevila naposled. Celá zářila.

            „Pane Janáčku, moc vám děkuju, krásně jste to složili. Já su tak šťastná! Laca je ten nejlepší člověk, kterého jsem potkala na světě. Odcházíme spolu za lepším životem a já ho mám moc ráda. Je to láska, s jakou je Pán Bůh spokojen.“

            Janáček skládal poslední takty své opery. Přehrál své dceři Olze celou operu na klavír. Několik dní nato Olga zemřela.