|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
.........................KNOFLÍKÁRNA..........................
Stará knoflíkárna nezapadala do nového industriálního konceptu. Byla obehnána vysokým betonovým plotem, a posléze úplně odstraněna. Knoflíky se tam vyráběli z různobarevného skla. Tavírna skleněných briket, sklad hotových knoflíku, regály štočků do kterých se odlévali, a nádvoří se psem a ostrahou, vše na poměrné malém plácku.,,,,,,,
Za svých nejlepších časů zaobírala mnohem větší plochu, a v půdě kolem se dalo najít nějaký ten starožitný knoflík, a tak není divu, že na kluky z okolí fungovala jako magnet. Důlky po vykopávkách sloužili jako branky zde probíhajících turnajů v hodu knoflíkem. Kdo prohrál, ten o svůj knoflík přišel. Hodit přesně se dalo těžkými knoflíky lépe než obyčejnými, a tak ty těžké byli vzácnější. Najít kolem továrny se prakticky nedali, ale hned za plotem jejich byla celá kopa!.......
Takhle jednou, učitelka snědého Toma dostala výborný nápad, ukázat dětem továrnu. Stejně už bylo po zkouškách, a poslední den před začátkem letních prázdnin se něčím vyplnit přece musel. Knoflíkárnou je provázel pan ředitel, a tak to měli a i s odborným výkladem. Zmatený Muchtar tolik dětí pohromadě ještě neviděl, a považoval ten výjev za anomálii, která snad brzo odezní, zdrble vlekl svoje široké chlupaté tlapy za posledním studiosusem. Během prohlídky skladu hotových výrobků zahlédl Tom uvolněný plech na stropě, přímo nad sýpkou plnou nádherných žlutých těžkých knoflíků, a jako vášnivý hráč v hod knoflíkem ihned poznal, že jsou to ty pravé. Čím dál víc se rozhlížel, tím víc chápal, že ho svedli. Bylo mu nad hlavu jasné, že sem potají vleze, a nabere si od všeho něco, a ještě něco navíc, aby zbylo na potom..........
Loupežné přepadení továrny bylo naplánováno na nedělní odpoledne, rozpálené červnovým sluncem do hnědo-fialova. V tu chvíli, kdy ostraha a vlkobijec Muchtar meditovali ve stínu na nádvoří splaveni vedrem, klukům na přímém slunce byla zima. Před útokem se jim zatáhly cévy, a končetiny měli ledové. Selitrové rakety na dvůr měl házet drzý Fil. Měl s tím víc zkušeností, a věděl, kde vzít selitru. Vypravil se tam s Parkem Molem, kterého vzali do party, pro jeho dlouhé ruce, a dobrou lezavost. Byl vídán co chvíli na nějakém stromě, a šplhal velice obratně. Nebyl z jejich školy, ale to bylo jenom dobře. Stejně to byl krátký okamžik spolupráce třech osamělých vlků, a bez dohadování bylo každému nad slunce jasné, že žádná další spolupráce, už i z bezpečnostních důvodů, nebude možná.........
Selitra je vlastně takové chemické hnojivo, které po rozpuštění ve vodě vytvoří roztok, do kterého se namáčí noviny. Po zaschnutí, pokryté tenkou bílou krystalickou krustou, noviny doutnaly jako Bickfordova šňůra. A proto, že doutnaly se závratnou rychlostí a nepotřebovaly k tomu, aby reakce probíhala, žádný kyslík, hodili se poskládané ve více vrstvách k výrobě raket. Stačilo už jenom zabalit do alobalu, zapálit a někam hodit. Lišili se velikosti a tvarém, ale vždy se muselo počítat s nevypočítatelností trajektorií po které se hodlali vydat. Fil s Parkem, je tvarovali do 15 cm. na délku a 4 cm. v průměru velikých nebezpečně vypadajících stříbrných elips. Mrskající, smrdící, a řvoucí mrcha s metr dlouhým ohnivým ocasem, která každý zlomek vteřiny měnila směr letu, vždy snadno vyvolala paniku. Zajímavé na tom vším bylo to, že ani když si je vyráběli pro mírové, čili rekreační účely, nikdy nikdo nepřidělal raketám křidýlka ani odpalovací rampu. Ne že by to mládežníky nikdy nenapadlo, ale bylo tak těžké sehnat kousek selitry, a noviny taky, nepovšimnuté rodiči, museli pěkně někde proschnout, že všechny ty překážky pokoušely dětskou trpělivost. Vyrábět zákrylky a stabilizátory jim už připadalo zbytečné.........
Parek nevěřil, že selitru seženou. Fil mohl být jen obyčejnými fantazierem, kterých bylo kolem dost a dost, a taky byl. Celý ten výlet měl být jeden velký propadák, a to že se kluci nevrátili s prázdnou je záhadou záhad. Co vyráběla ta obří továrna, ke které se jelo hodinu rozvrzaným vlakem, nevěděl ani Fil. Byla všude kolem obklopená třímetrovým rákosím, čtyřmetrovým plotem a pětimetrovou drzostí zaměstnanců. Někdy se zdálo, že klestění cesty rákosím nikdy neskončí, a ješte do toho přes plot pořád něco přehazovali nepoctiví zaměstnanci, a jejich komplicové to sbírali a dávali se s tou svou nůší na útěk. Poutníci se ptali lupičů, zda nevědí něco o hromadě selitry, která se tu má někde povalovat, ale většina z nich neměla čas se s nimi vybavovat. Dostalo se jim rady, aby pokračovali dál, tak jak jdou. A tam na rohu to prý někde leží. Ono leželo, ale ne úplně volně. Čtyřmetrový plot plynule přecházel do poloshnilé dřevostavby, do které se dostali poměrně snadno. Cpaní selitry do kapes na chvíli přerušil dělník, který spatřiv kluky, položil jim dotaz, na který neznali odpověď. „Jak to, že všichni všude kradou, a nikde nic nechybí?“ Byl to zřejmě rétorik. Na odpověď si nepočkal, jen sklíčeně odpotácel pryč. Naloženě bílýma homolemi kýženého raketového pohonu, který neznalí zemědělci zbůhdarma sypali na svá pole, vzdali se na cestu zpet. Doma na topení budou schnout propagační plátky Pravdy napuštěný selitrou. Usušené a podpálené vzlétnou, a konečně osvítí něčí tápající se duši........
Podle vytí psa, vzteklého syčení prvních raket a zoufalých výkřiků ostrahy Snědý Tom a Parek poznali, že Fil zahájil pumový útok. Tom řekl: „Jdeme!“ A odrazil se od prkna přistaveného k plotu. Chytil se rukama za horní okraj. Přes ostnatý drát byla už předem přehozena jakási stará bunda, a tak Tom bez jediného škrábnutí překážku překonal. Pak už zbývalo jen skočit na střechu skladu rozpálenou sluncem. Parek následoval za ním. Kluci sklouzli pod uvolněný plech střechy a dopadli rovnou do sýpky..........
„Spadnutí do truhly s pokladem mohu jenom doporučit, pánové!“ - tak začal svoje vypravení Tom, když na druhy den vyprávěl ostatním klukům, dychtivým po knoflíkovému bohatství, jejich nevšední zážitek........
Ve všech sýpkách byly buď cihly barevného skla nebo hotové knoflíky všech možných barev, tvarů a velikostí. Broušené a matné. Pro děti se zvířátky, pro babičky s ornamentem, pro slečny koketky s kytkami. Randál venku a hašení vznikajícího požáru, dopřáli klukům uvnitř skladového pološera trochu víc času, a nejspíš by to vůbec nedopadlo dobře, kdyby jim Fil z venku s tím takhle nevypomohl. A tak mohli kluci zapouštět prsty do všech sýpek postupně, a vybrat si ty knoflíky, které se hodily pro jejich hru. Světlo, které dopadalo z otvoru ve střeše, chvělo se jako gelovitý nazlátlý sloupek horkého pudinku, a kluci do něj nastavovali knoflíky od každého nového druhu, na který ještě nesáhli. Museli všechno dělat rychle, a tak si připadaly jako nějací šílení šperkaři, před něž byla vysypána hromada drahokamů, které museli nacenit za neuvěřitelně krátkou dobu. Každou vteřinu sklad ozářili paprsky jiné barvy od knoflíku přiblíženého ke světlu, a tak to vypadlo jako na diskotéce. Uvnitř vše blikalo a venku to řvalo. Drzý Fil už pochopitelně zmizel. A i když rakety ještě pořád odváděly svou dobrou práci, blížila se chvíle, kdy to Tom a Parek už bych museli taky zabalit. Až se rozrazí dveře skladu bude pozdě. Pochopili to zároveň, a bez zbytečných diskuzí zmizeli v otvoru ve střeše, jako by je tam vtáhlo pod tlakem. Následoval skok na zeď a Parek periferním viděním ještě zahlédl, jak se uličkou mezi zdí a skladem řítí rozzuřený pes. Bylo zřejmé, že svou návštěvu ukončili v pravou chvíli. Bez váhání seskočili dolů a Tom, držíce se přecpaných kapes, pádil pryč, legračně poskakujíc, protože si při seskoku lehce podvrtnul nohu. Parek seskakoval mnohem opatrněji, nejdřív se chytl rukama té přehozené staré bundy, pak přehmátl, otočil se břichem ke zdi a zručkoval zručně dolů, ale přitom mu z kapes vypadly kusy barevného skla. A tak se rozhodl, že do vysoké trávy u plotu vysype i zbytek lupu. Sedl si k nejbližšímu turnajovému důlku, a dělal, že sedí tam u něj od jakživa. Do minuty nad ním stál rozzuřený vrátný a pes mu soptil do ucha. Pokoušejíc se vyčmuchat, byl-li Parek v rohlíku, anebo je nevinný a svědomí má čisté jako sklíčko? Kdyby utíkal, zúčastnil by se nedobrovolné soutěže o to, kdo to všechno odskáče. A tak Parkovi neudělali nic, protože u sebe nic neměl a seskakovat se zdi ho nikdo neviděl. Parek a Tom se pak o kořist podělili s Filem. Ten vyhrál s těma knoflíkami mnoho slavných turnajů. Tomovi se při turnajích taky vedlo dobře. A Parek na to všechno úplné vybodnul, protože se zcela přeorientoval na pyrotechniku. Chladný lesk drahoknoflíků nebyl zdaleka tak živý jako mrskající se stříbrná selitrová střela..........
|
|
