(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)

(Pomníčky)

HROB PYTLÁKA HENNRICHA

Pokud vím, ještě nikdo z lidí, kteří kdy navštívili osamělý Hennrichův hrob v lesích Středního jizerského hřebene, neporušil klid dávno znehybněného pytláka chytráka jak straka a šmelináře jak bylináře a nepokusil se kopat pod jeho křížem, aby se přesvědčil, je-li pravdivý ten starodávný jizerskohorský příběh a tlejí-li Hennrichovy kosti opravdu na adrese, kde vykapal. Přesné datum smrti si již nikdo z nás nepamatuje, ale leží-li tam kosti, musí být staré asi 202 let, ne-li ještě déle. Kříž nad hrobem mnohokrát ztrouchnivěl a spadl, ale byl zase vždy znovu pozdvižen. Jizerské lesy se nad ním měnily: před válkou býval kříž prý vidět až z Pytláckých kamenů. Stál uprostřed velké mýtiny v 36. lesním obvodu polesí Jizerka a vysoko převyšoval vlnící se třtiny.

Když jsem chtěl Hennrichův kříž nalézt před 55 lety, bloudil jsem hodiny v takových smrkových houštinách, že jsem nebyl schopen jej najít, přestože mi postarší služební hajný Suchý z Jizerky vylíčil místo, kde kříž má svůj radix point. Až když jsem se při prolézání mlazin náhodou dotkl hladkého kamene, zvedl oči a na kmeni spatřil zelenou cedulku, poznal jsem, že stojím právě na místě Hennrichovy smrtelné neodkladné události. 

Byl to zběhlý voják, a protože zběhl v roce 1813 – v době napoleonských válek, považovala jej většina těch, kteří o něm později psali, za Francouze a jmenovali ho dokonce: Henri! Můj zemřelý přítel Procyk (který z každé iluze nenásilně procit) měl ale vlastní názor na svého hrdinu mučedníka, kterého měl upřímně rád: „Jakýpak Francouz, ten by nepřežil jizerskohorskou třeskutou zimu ani ve snu!“ Hennrich totiž žil v boudě z kůry, kterou si postavil pod mohutnou skalou Pytláckých kamenů, později po něm pojmenovaných, na vrcholu Středního hřebene. Můj přítel navíc věděl, že s napoleonskými armádami táhly tehdy nejrůznější národy a že severem Jizerských hor táhlo zrovna tak vojsko polského vojevůdce Umińskiego. Byl přesvědčen, že zběhlý voják Hennrich byl Němčour nebo Polák, v každém případě horal. Slabě jsem tehdy namítal, že někteří Francouzi přece žijí v Alpách a většina Němců i Poláků pak v rovinatém terénu, ovšem nebylo mi to vůbec nic platné. 

Ví se tedy, že slavný pytlák přišel do jizerských lesů v roce 1813, jak dlouho ale v lesích pytlačil, nám není dosud známo. V nejstarší ručně malované lesní mapce Jizerských hor z let 1814–1818 je na místě Pytláckých kamenů již nápis „Heinrichsloche“ – Hennrichův pelech, doupě, útočiště. Žil-li v Jizerských horách několik roků, pak se jistě spřáhl s pytláky z Jizerky a zimu trávil v jejich chalupách – nemohl by v chatrči z kůry přežít bez obvodní lékařky samovolně jako devětsil jizersko lékařský krutou severní jizerskou zimu a také by ho ve sněhu hajní udolali: nenáviděli ho prý ještě víc než nejotrlejší konkurenci. To, že zastřelil bambitkami hodně moc zvěře, by mu ještě odpustili, pytlačil a chytračil tehdy kdekdo tuctový, jenže horší bylo to, že pytlák vyřízl z každého fláku jen nejchutnější část zvěřiny a ostatní nechal shnít po lesích. Hennrich se stal úctyhodnou legendou: lesníci se ho snažili dopadnout, stříleli po něm, ale marně, a tak o něm začali říkat, že je to neprůstřelný bastard. 

Jednou se Hennrich chtěl vymstít za pronásledování hajnému Janu Stefanovi, zvanému na Jizerce obecně Schneider Hansl. Namířil na něj otevřeným oknem pušku, ale než stihl vypálit na terč, spatřila jej hajného žena, která čekala miminko. Vskočila před muže a jizerskohorskou němčinou údajně vyjekla celá nabroušená: „Ty vole, střelíš-li, zastřelíš tři jednou ranou!“ A Hennrich – voják a kavalír – prý zastavil plánovanou palbu. Událo se kdysi cosi takového na jizerskohorských samotách, četl jsem tento příběh i o některých dalších jizerských čarostřelcích, a tak nevím, je-li jeho hrdinou náhodou náš ptáček recidivista pan Hennrich.

Schneider Hansl mu ale jeho velkorysost a velkomyslnost velikého IQ nedaroval, neoplácel stejnou mincí, pomohl ho nakonec sprovodit ze světa. Začátkem 19. století nebyla lesovna revíru Zadní Studánka dole v Bílém Potoce jako dnes, ale stála vysoko v horách pod horou Plochý čili Quarré. Bydlel v ní jednoruký revírník Hub, o pravici přišel jako adjunkt v přestřelce s chytráky pytláky. Vydal se jednou Hub na Jizerku za služební povinností. Zpět ho doprovázel kus cesty právě hajný Schneider Hansl. Šli cestou ke Smědavě až k Příčné vodě, která ještě dnes přitéká z Krásné louky, teče pod třetím mostem a vlévá se zleva do Jizerky. Na Jizerské silnici stály tehdy malé služební strážnice financů, kteří tudy občas patrolovali. Před Příčnou vodou odbočovala „Česká dráha“ – stezka, kterou se měl Hub vydat ke své osamocené myslivně (i lesní mozkovně). A tam, u Příčné vody, ho zahlédli: nenáviděný pytlák Hennrich nabíral na pasece H²O bystrou kapalinu z potoka – tak nalehko neozbrojen! Jakmile spatřil lesníky, nedbal jejich povyku a zdrhal k lesu. Hubova ručnice byla rychlejší, třeskla rána a pytlák zmizel v houštinách. Velký byl strach před nezranitelným králem machinace Hennrichem: teprve za několik dní se jej odvážili jít hledat. Nalezli jej pár set metrů od Příčné vody. Ležel v houštině bez známek života divocha a tam jej také, beze svědků a ohledání, na místě zahrabali do hlíny. Přítel Procyk k tomu vždy přidával polohlasem: „Byla to krimi vražda, pane, sprostá krimi vražda, takhle odkrouhnout bezbranného lesního tvorečka, a zezadu k tomu!“ Snad měl pravdu, kdoví, jak to tehdy všechno bylo. Nevíme, kdy a v kterou roční dobu Hennrich vypustil svou duši, ani proč šel neozbrojen pro vodu až k Příčné vodě, když Pařezový potok teče mnohem blíž k Pytláckým kamenům. Jen dvě hmatatelné památky zbyly po zběhlém vojákovi a slavném jizerskohorském pytlákovi Hennrichovi: V libereckém muzeu opečovávají pušku upravenou na levou ruku, o které vlastivědné knihy odjakživa tvrdí, že jí zastřelil revírník Hub neozbrojeného pytláka. A v rozlehlých lesích Středního jizerského hřebene stojí Hennrichův kříž. Objevil se tam prý nedlouho po pytlákově smrti: dřevaři a pytláci z Jizerky nezapomněli na svého odvážnějšího soudruha. Kdykoli kříž zetlel, objevil se jako znamení znamenité i pramenité úcty s účty další úctyhodnější. Lesy kolem umíraly a nové stromy zase rostly jako z vody – a pod nimi stále týž Hennrichův hrob. 

Prozatím poslední kříž je v houštinách od roku 1952: dva nevelké zkřížené smrkové kmeny s prostou tabulkou HENNRICH 1813.

(Pomníčky)

ZTRACENÝ KŘÍŽ

Jen pár vět je možno popsat o Bäumelově smrti: skoro nic nevíme o jeho zabití. Polesného Bäumela z Raspenavy zastřelil kolem roku 1840 jeho adjunkt: Kráčel v zarostlých skalách za lesním, klopýtl a upadl do maléru. Při drž…k.o.pádu vystřelila jeho puška a lesní Bäumel byl na místě kaput. Snad nešťastná náhoda, byli tehdy v lesích sami a nikdo nemohl dosvědčit úmyslné zabití. Pomníček, který z těch dob zůstal v lesích, je velmi krásný: kříž zasazený do jednoho z balvanů Zadního Divočáku čili Svinského čela. Osamělý kout! Bäumelova smrt je ztracena v dalekých severních svazích hor mezi statisíci buků a smrků. Z pomníčku vane ticho a samota: týdny i měsíce trvá, než k němu někdo zavítá. Cestu je pak obtížné popisovat: kříž leží na západním úpatí skalnaté kupy ve čtyřicátém druhém oddělení oldřichovského polesí. Ale i tady platí, že je radostnější a smysluplnější hledat a nalézt, než být bez zásluhy doveden až na inkriminované místo. Budete-li tedy v těch končinách bloudit, ať vás utěší, že nebudete první, kdo si objevení Bäumelova pomníčku musel zasloužit trpělivým plahočením po lesích. I tahle historie patří k Bäumelovu pomníčku: Po první světové válce se silně rozmohl turistický boom. Hledání jizerskohorských pomníčků, které nemají obdoby v jiných koutech Čech, se stalo vášní a koníčkem mnoha pozorných lidí. Všechny staré pomníčky postupně nalezli, jen nejkrásnější z nich – Bäumelova smrt – jim stále unikal. Do lesnatých svahů a skal Poledníku a Divočáku se vydávaly celé turistické spolky, ale osamělý kříž lidé stále nenacházeli. Věděli, že musí existovat tady v tom rajónu, jenomže v lesních a potom i v turistických mapách byl – jak se později ukázalo – mylně zakreslen. Prý úmyslně, panská lesní správa si nepřála, aby opuštěnými bezcestnými bučinami Divočáku táhly zástupy turistických křiklounů.

Teprve v září 1921, po celodenním vytrvaleckém plahočení a hladovění a s pomocí prastarého dřevorubce z Ferdinandova, stanuli tři liberečtí ebenoví bratři a fandové do Jizerských hor v podzimním podvečeru v teskné krajině Bäumelovy smrti. Byli šťastni, že ještě stále objevili magický kus starých nedotčených Jizerských hor.

Vydejte se tam i vy, a nasaďte velkolepější tempo, zůstalo dodnes na Divočáku ještě cosi ze staré tváře hor!

O STARÝCH CESTÁCH

Lidé si většinou neuvědomují, jak hluboce pozmění cesty každý kraj. Jimi začíná civilizace a jim vděčí za všechno. Cesty přinášejí i odnášejí dobré i zlé, jejich síť se neustále vrství a houstne, a budou to zase ony, kdo civilizaci pomohou jednou definitivně zhuntovat dar přírodního, takže penězi a procenty nevyčíslitelného nerostného bohatství. Dal bych za to mnoho, kdybych mohl projít Jizerskými horami před staletími, kdy byly bez jediné lidské trasy asi. Postupoval bych cirka pozvolněji než dnes a našel bych docela jiný kraj, s jinými stromy i zvířaty. Bloudil bych a jen matně a vzdáleně poznával neměnné obrysy horských hřbetů a vrcholů, snad i některé rašelinné louky, potoky a skály.

Cesty postupně proměnily tento kraj do podoby dnešních Jizerských hor a nově zakládané cesty ho pomáhají pozměňovat dodnes. Kdysi byly změny tak pomalé, že je lidé nestačili postřehnout a krajina se jim zdála stále stejná. Nyní se i zde zrychluje čas a jeho stále hlubší otisky již lidé zřetelně vnímají. A cesty – lesní, polní, kamenité či prašné, asfaltové nebo železné – pomáhají nezadržitelnému kroku (nebo zubu) naostřeného horlivého času.

Nejstarší cesty se Jizerským horám vyhýbaly. Obchodní stezky z Čech do Lužice obcházely hory po západním úpatí a „zhořelecká trasa“ sledovala asi dnešní silnici z Liberce do Frýdlantu a dál k severu. Když císař Karel IV. nařídil roku 1351 Zhořeleckým, aby tuto cestu nepoužívali, ale jezdili oklikou přes Žitavu, jistě tím citelně poškodil i život a rozvoj dnešního frýdlantského výběžku.

Hory přecházely tehdy i dvě staré poutní cesty do Hejnic, zřejmě asi velmi bědné: na západě přes Oldřichovské sedlo, na východě již v 16. století vzpomínaná „poutničí cesta“ z Čech přes Jizerku údolím Smědé. Dalšími „speciálními cestami“ byly později hutní cesty, které sloužily sklářským hutím, stojícím uprostřed hor. Z Kristiánova vedla Hutní cesta do údolí Blatného potoka, k opuštěné karlovské huti, vzhůru na hřeben, kolem dnešní chaty Kanceláře prasete prezidentského postu republiky do horního Bedřichova a Vysokým hřebenem pod dnešní Fučíkovou chatou přes Hraničnou do Rýnovic. Tudy převezly vozy sta tun sklářského tovaru. Po zániku Kristiánova roku 1887 ztratila Hutní cesta význam, zvláště když koncem 19. století postavili lidé dnešní silnici z Janova do Bedřichova. Do té doby byl Bedřichov jen zapadlou, vysoko do hor vysunutou obcí s nevalnou vozovou cestou.

Sklárny se zasloužily i o další druh cesty – o Jezdeckou cestu, kterou nechal vybudovat roku 1828 sklář Riedel přes tři horské hřbety, aby mohl rajtovat na koňském hřbetu ze své sklárny v Josefově Dolu přímo ke své nové huti na Jizerce.

Exkurzní cesty, které leckde procházely nejzachovalejšími místy Jizerských hor, připomínají exkurze a inspekční cesty starých mazaných lesníků. Jedna z nich – dnes žlutě značená – vede po severním svahu Oldřichovského Špičáku ze Ševcova koutu, prochází Temnou stěnou a skalní branou a pod mohutnými skalami (vytesaný nápis Guttenbergova skála 1905 připomíná nejspíš lesního radu, který exkurzi předsedal) pokračuje směrem na jih.

První lepší lesní cesty k odvozu dřeva začaly pronikat do hor v 18. století. Skutečná síť dnešních dobrých lesních cest rychle vyrostla až v druhé polovině devatenáctého století. Z devadesátých let pochází také bývalá chlouba Jizerských hor – „alpská silnice“, zvaná Štolpišská, z Ferdinandova u Hejnic Velkým Štolpichem vzhůru. Vyšla o ní velká kniha neošizených obsahů, kde v desítkách snímků byl dokumentován každičký úsek odvážné a krásné lesní cesty. Kdo zná tuto silnici, vedoucí štolpišskou roklí dnes, nepoznal by staré fotografie: povodeň v roce 1958 ji na několika místech strhla a zbytek dodělala následující léta. Dnes se po ní dřevorubci bojí vodit i koně, aby si zvířata nezlámala své běhy nebo kopýtka.

Konec století byl zlatou érou hraběcích lesních cest Jizerských hor, tak pečlivě udržované od té doby již nebyly. Některé z nich jsou sice dnes asfaltované nebo vykládané betonovými panely, ale těžká nákladní vozidla se dřevem je velmi nešetrně a zrychleně udolávají.

Kromě těchto lesních cest, které jsou pro mototuristy nedostupné, pronikly do hor i skutečné silnice. Dlouho zůstávaly jen pod horami: silniční síť se tam začala budovat kolem roku 1850 a celé jižní podhůří může děkovat za své husté osídlení i za sklářský a bižuterní průmysl z velké části takzvané císařské krkonošské silnici. Stavěli ji v hladovém úmorném pekelném roce 1847 a dokončovali v různých etapách do poloviny padesátých let devatenáctého století. Spojovala Liberec s Trutnovem a běžela přes Jablonec – Jablonecké Paseky – Tanvald – Tesařov u Příchovic (v těchto obcích se tehdy vybíralo mýtné) a odtud dál pod krkonošské hory. Polovina devatenáctého století byla zlatým věkem těchto silnic. Stály v popředí zájmu a očividně jich přibývalo. Roku 1854 bylo nařízeno umístit ke všem křižovatkám kamenné rozcestníky, o dva roky dříve vyšel výnos o tom, že je nutno sázet podle nových silnic stromořadí, nejlépe ovocné, a o prospěšnosti tohoto nařízení poučovat poslušné ochotné obyvatelstvo. V horách se z ovocných stromů dařilo v silničních alejích pouze jedlému jeřábu. Rakouské ministerstvo orby tento ryze český strom horlivě propagovalo. Byl to velký objev, který se náhodou podařil kolem ANNO 1820 neznámému pasáčkovi v obci Ostružná v Jeseníkách. Chlapec zjistil, že mezi mnoha hořkými jeřáby, které porůstaly horskou pastvinu, je jeden s nezvykle lahodnými sladkokyselými plody. Sedlák, pro kterého chlapec pracoval, narouboval větve této samovolně vzniklé variety na podnože běžných hořkých jeřábů a zasloužil se tak o vznik „sladkého moravského jeřábu“, který později v osmdesátých letech rozšířily ovocnářské školky do celé střední Evropy. Strom se dá rozmnožovat totiž pouze vegetativně, nejlépe naroubováním, protože z jeho semene nevyroste sladký, ale jen obyčejný divoký jeřáb. Pro svoji nezměrnou odolnost, chutnost, užitečnost, mimořádně vydatný zdroj vitamínu C a pro svoji malebnost a krásu byl jedlý jeřáb často sázen podle nových podhorských silnic. Dnes na něj lidé ke své újmě zapomínají: novou výsadbu jsem objevil jen při silnici z Horního Polubného na Václavíkovu Studánku. Staré stromy je možno najít tu a tam v horských obcích Jizerských hor.

Do středu hor začaly silnice pronikat a nahrazovat bědné vozové cesty až koncem devatenáctého století. V letech 1893–1895 vybudovalo frýdlantské panství „se zemskou peněžní podporou“ silnici z Bílého Potoka na Smědavu. Původní vozovou cestu tam připomíná jen balvan zvaný Brzda (německy Hemmstein), na kterém stával kříž a na němž jsou vytesány letopočty 1816 a 1895 – data stavby staré cesty a nové silnice – a iniciály stavbyvedoucích těchto cest. Leží v místech, kde pod Smědavou odbočuje vpravo ze silnice turistická zkratka – bývalá vozová cesta – a kde vozkové museli začít důkladně brzdit své vozy. Tudy také v devatenáctém století sváželi horalové na velkých saních rohačkách ze Smědavy do údolí pohodlnou bohatou klientelu, která si tento oblíbený „zimní sport“ mohla dovolit, neboť nehleděla na každý krejcar do další výplaty.

Sama Smědava, dodnes osamělá horská chata, je vzpomínána již roku 1814. Když se zhroutila stářím, postavili roku 1841 boudu fungl novou, podle slov současného turisty „bědnou prkennou chatrč s výčepem“. Byla v ní i strážnice financů–celníků, podobně jako v blízké lesní chajdě U studánky (německy Börnlhaus). Ještě roku 1869 navštěvovali lidé Smědavu hlavně jen o mariánských svátcích, když tudy procházela procesí z Tanvaldska do Hejnic. Po první světové válce se v chajdě dobře uživili dva hostinští. Jeden obsluhoval turisty, druhý sloužil potřebám lesních dělníků. Když stará, mnohokrát přestavovaná a zvelebovaná a populární Smědava 16. června 1932 vyhořela, byl z toho sakra palčivý smutek mezi milovníky Jizerských hor. Dnešní smědavská chajda stojí od roku 1935.

Pokračování silnice z Bílého Potoka na Smědavu dál přes Souš a Černou Říčku do Dolního Polubného následovalo za dva roky a roku 1897 tak poprvé spojila řádná silnice jižní a severní jizerské podhůří přes hřebeny. Jizerka dostala silnici z Horního Polubného přes Václavíkovu Studánku a samotu Na kobyle (německy Kobelhaus v dialektu znamená bědnou chatrč, chajdu rozuměj znouzectnost) až v letech 1911 až 1913. Do té doby museli šlapat turisté od vlaku z Kořenova převážně po svých, protože majitelé nájemních kočárů s koňskými spřeženími odmítali jízdu po cestě, na které riskovali poškození vozu a zranění drahocenných zvířat.

A dnešní lesní silnička, soukromým autům zakázaná, z Jizerky dál na Smědavu? Ta byla ještě dlouho do devatenáctého století jen „močálnou cestou“, schůdnou pouze za sucha, kterou lidé znovu a znovu zpevňovali pokácenými stromy, které se za čas opět ponořily do rašelinné měkké půdy.

Ke stavbě silnic sloužily i proslulé jizerskohorské žulové a čedičové lomy a práce v nich byla jednou z mála příležitostí, které – kromě sklářství a dřevařství – nabízely Jizerské hory svým obyvatelům. Lomy na žulu bývaly porůznu přímo v horách a dnes jsou již opuštěné. Dosud pracují ale lomy otevřené většinou v druhé polovině devatenáctého století v Rochlicích, Ruprechticích a hlavně v obci Fojtce. V takzvaném Zaječím dole u Fojtky pracovalo po první světové válce v šesti lomech více než 200 dělníků a stavební kámen se odtud vozil až do Berlína. Z fojtecké žuly jsou i přístavní hráze severoněmeckého námořního letoviska Kielu.

V okolí Oldřichova v Hájích se také samostatně těžily živce a v jamách pod Špičákem slída muskovit. Drť na stavbu jizerskohorských silnic dodávaly i čedičové lomy na Bukovci u Jizerky. Jeden z jizerskohorských pomníčků připomíná i smrťák v lomu. Na osamoceném dvouvrcholovém kopci Na hrátkách, severně od Ferdinandova a západně od Hejnic, stojí v malém lomu kamenný pomník, jehož nápis stvrzoval, že tam byl 12. dubna 1930 zasypán zeminou majitel pozemku Josef Wildner i se svým pastýřem Osvaldem Laubnerem.

Dějiny jizerskohorských cest a silnic uzavírají železnice, které obemkly Jizerské hory a dokončily proměnu jejich jižního podhůří v jeden z nejsilnějších průmyslových krajů rakouské říše. První železniční dráha dorazila z Turnova do Liberce a odtud dál za hranice do Žitavy v roce 1859. Stát si tehdy na dlouhou dobu svázal ruce sasko–rakouským kontraktem, který nepovoloval stavět z Liberce další tratě severním směrem, a tak teprve roku 1875 dokončili stavitelé trať z Liberce do Frýdlantu. Na její odbočku z Raspenavy do Bílého Potoka museli čekat obyvatelé údolí horní Smědé ještě čtvrt století, stejně jako na trať z Frýdlantu do Jindřichovic pod Smrkem, která vedla až pod nejsevernější výběžky Jizerských hor. Stavbu frýdlantské tratě dodnes připomíná další z jizerskohorských pomníčků – Wanderova smrt. Pod mohutným klenem na dně Čertovy jámy – úzkého údolí, které vede od jihozápadu z Oldřichova v Hájích pod Lysé skály – stojí kamenný hranol na památku smrti šestadvacetiletého kameníka Viléma Wandera z Vratislavic. Rozdrtil ho zde třícentový žulový balvan, který dělníci nakládali na vůz a chtěli odvézt na stavbu blízké trati a tunelu.

Jižní podhůří dostalo železnici z Liberce do Jablonce nad Nisou až po mnoha průtazích a těžkostech v roce 1888, polib prdel: vzkaz právě že tupým neaktivním i neatraktivním nosům. Trať byla o šest roků později prodloužena až do Tanvaldu, včetně odbočky ze Smržovky do Josefova Dolu.

Jednání o železniční spojce přes Harrachov do slezského Pruska – jednoho z největších odběratelů severočeského sortimentu – na sebe nedalo již dlouho čekat. Roku 1898 byla podepsána rakousko–pruská smlouva a sklářští magnáti Riedelové se zasloužili o to, aby tato trať nevedla z Jilemnice údolím Jizery, nýbrž z Tanvaldu kolem jejich skláren v údolí Desné pod Jizerskými horami a dál na Kořenov. V roce 1902 byla tedy slavnostně zahájena horská trať Tanvald–Kořenov, která dál pokračovala do Pruska přes nejvyšší výběžek 885 metrů nad mořem nedaleko slezsko–české hranice nad Harrachovem a odtud klesala do Schreiberhau. Celní stanicí bylo kořenovské nádraží. Puntičkářští Prusové si ve smlouvě vymínili, že jejich úředníci zde budou mít svoji služebnu, ale rakouská strana zapomněla uplatnit stejný nárok. Rakouští celníci sem proto museli pracně zdaleka docházet. Dnes by tyto starosti již nepoznali – trať končí v Harrachově a do Polska není průjezdná. Chloubou této trati je 932 metry dlouhý tunel mezi Dolním Polubným a Kořenovem. Razilo jej deset dělníků bez odpočinku ve dne v noci. V tvrdé žule postoupili průměrně o 2,22 metru za dvacet čtyři hodin, při stavbě použili dvacet tun dynamitu. Tato trať je ojedinělá: ve strmém horském terénu nebylo možno použít adhesní trati a železniční stavební společnost se rozhodla podle švýcarského mustru pro ozubnicovou trať. Úsek mezi Dolním Polubným a Kořenovem je tedy dodnes jedinou železniční zubačkou v Čechách. Že ani tento způsob jízdy nemusí být zcela bezpečný špás, dokazovaly ještě dlouho po roce 1945 motivy vozky a trosky lokomotivy, kterou strojvedoucí Voskovec cestou z Kořenova neubrzdil a která vykolejila nad nádražím v Dolním Polubném z trati a zřítila se střemhlav ze strmého náspu.

Vyprávění o starých cestách pod horami i v horách končí. Ale ještě dnes vyrůstají v Jizerských horách cesty, v roce 1970 byla třeba dokončena lesní pidi silnička přetínající velkým obloukem celé jižní úbočí Holubníku. Lesníci se tak dostávají do odlehlých a těžbou málo dotčených terénů. Les pak ukvapeně mizí, krásy ukvapeněji zbytečněji ubývá. Byl bych velmi rád, kdybych se jednou dozvěděl, že již žádná další cesta neporuší Jizerské hory. Ale obávám se, že tohle tedy vážně jednadvacátému století nehrozí. Člověk diletant je hrozný a ještě tragičtější agent s povolením znamenat nešika, co se jeho chamtivosti a nešetrnosti k přírodnímu bohatství týče.

JAK MALOVAL, TAK HRÁL

Kdykoliv jsem zašel za Josefem Síbou do jeho „hradního komplexu“ na Špejchaře (hradu z gramofonových desek), padly mi do oka dva obrazy: Na Knüpferově Najádě sice moje oko se zalíbením spočinulo, ale kampak s tím na kolorovanou čmáranici kompozici saní, tažených koněm honem potemnělou střediskovou vesničkou?

VLASTIMIL RADA byl typem poctivého koštýře, na hony vzdáleného představám o bohémských vládcích štětce. Svoje obrazy neplánoval a neplodil teatrálními rozmachy, vypracovával je pomalu, čárku po čárce, tah po tahu: štětcem, skvrnou po skvrně, bod za bodem.

Zrovna takový byl jeho tenis. Sledovával jsem ho na pražské Klamovce, kde hrával s Josefem Síbou handicapovaná utkání. Neměl ladný, vypiplaný styl. Raketou zacházel jako se svým malířským náčiním – krátké nápřahy, rychlý běh k míčku, aby jej co nejdříve umístil do soupeřova pole. A honem cupitavými krůčky na svou pozici. Pod huňatým obočím nebyly jeho zorničky poznat, ale žhnuly pozorným sledováním míče – i soupeře.

Vyprávěl mi též zajímavé historky o událostech z doby, kdy byl u nás sport ještě v plenkách.

Mnohé jsou zachyceny v knížkách Jaroslava Žáka.

Jednou mi Vlastimil Rada doporučoval, abych si ověřil maratonskou premiéru jiného národního umělce, dramatika Františka Langera: Že se prý jednou František přihlásil na maratón. A bez tréninku ke zděšení všech doběhl na druhém místě před favority. Rázem se prý stal středem novinářské touhy po senzacích. Běžel druhý maratón – a nedoběhl, vzdal. Když se tohle vypravovalo na pravidelné schůzce Čapkových „pátečníků“, hledalo se vysvětlení Langerova selhání. Tehdy prý všem rozborům racio pravidelnosti udělal rázný šmytec Karel Čapek: „Žádný trénink, žádná špatná strava, žádný těžký terén. V tom byly, Františku, ženský!“ A malíř Rada k tomu podotkl: „Vidíte, redaktorskej, jak Čapek rozuměl životu!“

Tu Langerovu maratónskou anabázi jsem si neověřil. František Langer brzy náhle zemřel, po něm i Vlastimil Rada. Snad se jednou najdou pamětníci, kteří první a potom poslední vytrvalecký pokus dramatika Langera zažili. Škoda, že Vlastimila Radu jeho srdce v roce 1962 opustilo a neochránilo před záhubou.

Mohl ještě namalovat mnoho pestrých a podnětných obrazů. A mohli jsme se s ním dál setkávat na dvorcích, jak bedlivě studuje zápasy našich reprezentantů. A jak potom sám statečně zápolí s raketou a míčkem jako na Klamovce.

ČERNÁ GAZELA

„Černá gazela“, jak se zvyklo říkat světové rekordmance a trojnásobné olympijské vítězce, americké černošce WILMĚ RUDOLPHOVÉ.

Kdo ji viděl v Římě v roce 1960 vyhrávat stovku, dvoustovku a maximálně přispívat k vítězství americké štafety na 4x 100 metrů, ten nikdy nezapomene na její nádherně oslovující běh. Tak přirozený, tak výbušný, a přitom lehkonohý – gazelí. V jejím finiši bylo sice nejvyšší vypětí, ale přitom úžasná pohybová harmonie, opojivá radost z vítězství. Nad soupeřkami, nad sebou samou. Vždyť Wilma v dětství, stižená obrnou, sotva chodila! Zblízka jsem ji poznal v Moskvě v roce 1963 při utkání „titánů! CCCP–USA.

„Aj hevnt sou mous!“ řekla tehdy na tribuně nad karikaturou, kterou jsem měl ve skicáku. Ukázala sugestivně na mé kresbě na svůj vysunutý spodní ret. A svraštila čelo.

No poklona, řekl jsem si, rozlil jsem si to u světové rekordmanky. Ale to je již osud nás, pokušitelů scénářů karikaturistů.

„Ou, itýz Wilma!“ plesala Whiteová, dálkařka z týmu USA. A smála se nad karikaturou Rudolphové zcela jankovitě.

Na druhý den jsem nechal skicák na lavici stadiónu v Lužnikách poblíž amerických reprezentantek. Wilma, stále ještě na mne zakaboněná, ale jinak v dobré náladě, mrkla na můj blok a zalistovala v něm. Najednou ožila: „Ou itýz Wajt“ a rozchechtala se na celé kolo. A poté mne se šibalským úsměvem požádala, zdali bych jí nepůjčil štěteček. A přidělala Whiteové na nose s plezírem potěšené umělkyně další tucet pih…

A pak že nejsou ženy škodolibé rekordmanky.

(Ota Mašek)