Také pánové tehdy skončili svoji pochůzku v nejlepší shodě rozumnou úvahou „aby láska, družnost a pevné přátelství mohlo býti uchováno a těžkosti z těch ubohých lidiček poddaných odňaty, neboť předešlí držitelé obou panství dávali jedni druhým lidi poddané jímati, stříleti, oči loupati i utráceti.“ Komise uznala, že sporné teritorium nelze rozpárat na dvě půlky a tak se Smiřičtí slavnostně zavázali, že se na věky vzdají územních nároků na sporné hektary a Rederové jim za to vyplatí jako satisfakci „půl páta tisíce tolarů aneb kop míšeňských do příštího svatého Jiří.“ 

Do Jizerských hor se vrátil klid a pohoda. Ještě jednou prý vypukl nevelký a na věky poslední spor roku 1644, ale ten už na průběhu hranice, která po staletí oddělovala obě panství, nic nezměnil. Z hranic panství se později staly okresní hranice mezi frýdlantským, jabloneckým a libereckým okresem.  

Vidíte sami, že dějiny Jizerky 16. století jsou zároveň i nejstaršími dějinami Jizerských hor. Od její historie přejděme nyní rovnou ke starým pověstem, jež se vážou k Jizerce: první z nich je pověst o hrobu přísahy. Zapsal ji frýdlantský kantor a městský kronikář Springholz. Od něho, z výtahu jeho rukopisné pozůstalosti, víme vlastně o onom posledním hraničním sporu z roku 1644: Komisi, která šla prý toho roku po Jizerských horách, vyprávěli lidé, že při minulé pochůzce – tedy před půl stoletím v roce 1591, byli bráni za svědky i staří hajní. Aby si prý komise zajistila jejich pravdomluvnost, byl vykopán hrob, svědek do něho vešel a s rozžatou svící v ruce ubezpečoval, že bude vypovídat čistou nezávadnou pravdu, chce-li ještě kdy z hrobu vyjít a nemá-li ho za křivopřísežnictví na místě stihnout odplata božího trestu. Když svědčil český hajný a tvrdil, že navarovské hranice jsou platné a správné, zapotácel se prý a v bezvědomí sletěl do hrobu. Vzkřísili ho sice, ovšem svědek už nadosmrti oněměl, křivá holá huba holé neštěstí. Tehdy měl pan Melichar z Rederu vzkřiknout na pana Zikmunda Smiřického: „Pane bratře, má věc je vyhraná!“ Hrob přísahy byl prý nedaleko Jizerky, jen pár metrů západně odtud. Důvěřivému turistovi, který zavítal na Jizerku roku 1845, ukazovali domorodci nepatrný kopeček hlíny za domem jistého Scheidera a vydávali jej za zbytek hrobu přísahy. 

Pan kantor Springholz nebo ti, kdo mu pověst vyprávěli, v ní smíchali výpovědi českých hajných z roku 1539, obvinění pana Bibrsteina z roku 1542 z toho, že svým lidem „do hrobu kázal jíti“, a konečně i poslední spor z roku 1591, který pan Reder sice vyhrál, ale za získané grunty v Jizerských horách zaplatil tolik, že se splácením odstupného – a frýdlantské zámecké účty o tom jasně hovoří – měl mnoho starostí. 

Skutečnými pány pověstí osady Jizerky i Jizerských hor jsou ale Vlaši, italští i jiní cizozemští hledači drahých kamenů, kteří se potulovali sudetskými horami daleko od slunných Benátek a Florencie a vybírali v pustinách z chladných vod drahé kameny. Jejich eldorádem byly Krkonoše a s nimi i Jizerské hory, které lidé před staletími považovali jen za lesnatou, nejzápadnější část „montes corcontici“ čili hor krkonošských a také je tak nazývali. Nejznámějším jizerskohorským nalezištěm byl pak Safírový potůček, který vtéká do říčky Jizerky na horním konci osady, a nezbývá proto, než pověsti o hledačích drahých kamenů připojit k historii Jizerky. 

Bádání o krkonošských čmuchalech, Vlaších, vlašských knihách a znameních bylo velkou módou slezských vlastivědných badatelů na přelomu dvacátého století. Časopis Wanderer im Riesengebirge zaplňovali dlouhými esejemi o pravdě a mýtu dávných prospektorů a nejstarší zprávu se jim povedlo objevit už z první poloviny 15. století. Je to známá Vratislavská vlašská kniha čili Ukazatel horních děl v Horní Lužici a Slezsku. Pokud uznáme její pravost, dozvíme se, že listina obsahuje asi pět různých, odlišným slohem psaných depeší o nerostném bohatství hor. Část zprávy se připisuje Italovi Antoniovi Medicimu z Florencie, který přicestoval do Vratislavi prý roku 1410 a popsal trasu k „ametystům hor krkonošských“. Druhým nejčastěji zmiňovaným hledačem pokladů v drahokamech byl Johannus – Vlach z Benátek. Těžko říci, zdali vůbec existoval, ale v každém případě je osobou, která nejčastěji vystupuje v mnoha a mnoha „vlašských knihách“, které se vyrojily v 17. a 18. století. Lidé je vášnivě opisovali, psalo se v nich o tajemných výpravách do samého nitra hor, o potocích, ve kterých se nalézá ryzí zlato, a o skalách, ve kterých se blýskají drahokamy radost pohledět. Vlašské knihy byly psány většinou německy, často promíšeny českými slovy, která jim dodávala autentičtější tajemnost. Jedna z nich se našla před několika desítkami let v Lučním mlýně u Smržovky v Jizerských horách. I ona začíná, podobně jako ostatní, slavnostním „Já, Johann Vlach z Benátek, doznávám tímto, že jsem od mládí a se svým otcem z krkonošských hor mnohý majetek ve zlatě a stříbře přivlastnil si, a kdo chce tak podobně činiti a hledati, musí to v bázni Boží prováděti, pilně se modliti a cestu do jmenovaných hor krkonošských sledovati a tam popsanými znameními usilovně se říditi a pak ve jménu Božím započíti hledati.“ Jiná vlašská kniha z 18. století zvěstuje poznatek: „Až přijdeš ke kameni, vydej se stezkou vzhůru až k vodě a tam nalezneš zelenou Jizerskou louku. Tam kopej pod mechem a nalezneš přemnoho rostlého zlata.“ Nebo citát z roku 1764: „Na Louce Jizerské v krkonošských kopcích leží mnoho zrn zcela modrých drahokamů, dobrý kov i ryzí zlato a stříbro.“ Vlašská kniha z Nového Města pod Smrkem z konce 17. století popisuje cestu „k potůčku, který 14 000 kroků za Městečkem z hor schází a v němž zlato, lazur, granáty a síru nalezneš.“ 

Málo jsou dnes platné vlašské knihy. Svědčí jen o lidské známce chamtivosti „urvi, co můžeš“ – až na řídké výjimky – se dnes nelze podle nich v horách vůbec vyznat. Jsou přeplněny tajuplnými metaforami, čarovnými kořeny a mandragorami. Jak už to tak chodí: nejblíže pravdě a nejcennější jsou ony nejstarší vlašské knihy, které sloužily za základ pro opisování. 

Lidé ale vlašským knihám věřili; ještě koncem devatenáctého století žili na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor domorodci, kteří nejenže nechtěli prodat nebo věnovat svoje, zřejmě dost pracně a s chybami opisované vlašské knihy do muzeí, ale odmítali je i komukoli ukázat. Dochovala se i jména některých: zedník Gerber, sklomalíř Leder, oba ze Slezska. Chodili po horách a hledali podle knih dávná znamení, která je měla navádět k pokladům. Jistě i oni znali tu starou pověst z krkonošsko–jizerského pomezí: Do poslední vesnice na okraji hor přišel kdysi cizinec a najal si jednoho z domorodců jako doprovod. Cizinec směřoval k horám; vedla ho tam zvláštní listina se zakresleným orientačním plánkem. Přišli až hluboko do hor, do míst, která neznal ani běžný zdejší rodák a průvodce. Vlašská kniha je přivedla k prameni, ze kterého tryskaly perly. Cizinec nabíral bohatství plnými hrstmi se slovy: „Nyní mám dost na celý život.“ Jakmile se průvodce pod horami s cizincem rozloučil, utíkal zpět do hor, ale zázračný pramen již jako zlatou žílu nenašel. 

A co onen obrovský diamant, o kterém psal sám vedoucí hraběcích Schaffgotschových rudných dolů Jugel v první polovině 18. století? Slyšel o něm prý od „zcela důvěryhodných osob“: Vyšel tehdy do hor jeden curiosus, hledač drahokamů, z vesnice Schreiberhau na slezském pomezí Jizerských hor a Krkonoš, aby se důkladněji porozhlédl, jak doba kázala, po drahých kamenech. Stoupal do hor k jihu a náhle před sebou rozpoznal obrovský, jako kolomazná pec statný velký balvan, který zářil neobyčejným leskem a jasem. Dlouho trvalo, než se curiosus vzpamatoval; kladivem odlomil část kamene, místo si poznačil a šupajdil domů jako v dobrém snu! Tam rozbil drahokam na menší díly a jeden z nich svěřil sousedovi, který odcházel na trh do Vratislavi. Tam jej od něho zlatník okamžitě odkoupil za dva tisíce zlatých. Sousedu se po návratu domů nechtělo s pravdou ven a pochlubil se penězi, až když mu curiosus slíbil, že mu místo vokáže a nechá kus skály uždibnout. Jakmile nálezce slyšel o ceně, spěchal s dalším, menším kouskem sám do Vratislavi a prodal jej za tři sta zlatých. Potom se oba sousedé vydali do hor. Cestu našli, místo našli, ale po obrovském diamantu ani památky. Vrátili se s nepořízenou, celou vesnici svolali, ale zářící skálu nikdo další již nespatřil. Pan báňský odborník Jugel svou zprávu končí: „Kdybych neslyšel tuto historku od lidí, kteří asi před patnácti lety první kousky toho kamene viděli a sami v rukou třímali, tož nevěřil bych z toho absolutně ničemu. Nicméně každý si o tom mysli, co sám uznáš za vhodné.“ 

Obyvatelé hor ale nepochybovali: proč by tedy ukazovali vtíravým a všetečným badatelům svoje po staletí opatrované vlašské knihy, když pramen perel i obrovský drahokam – adamas bohemicus čili český diamant, jak byl nazýván – se dosud kdesi v krkonošských a jizerských horách ukrývá a nějaké staré vlašské symboly na něj musejí odkazovat: sem vstoupit rač…?

Ta znamení bývala jistě různě důvtipná, ale do dnešních časů vydržela jen ta nejdůkladnější, do skal vytesaná. S velikou trpělivostí a často dlouhé týdny obcházeli počátkem století slezští badatelé skály, ukryté po lesních houštinách Vysokého hřebene jizerského a krkonošského pomezí. Centimetr po centimetru prohlíželi hrubý, zvětraný a často mechem olezlý povrch těch skal, o kterých se domnívali, že se dočtou ve vlašských knihách. A skutečně mnohdy na nich nacházeli vytesané a vyryté pramálo zřetelné obličeje, kruhy, nože, roztažené dlaně, kříže. Jedna z takových skal, na které je jasně vyryta dlaň s pěti prsty, stála do roku 1901 asi osm kiláků východně od Jizerky. Jmenovala se Gabelstein, a protože jí hrozilo zničení při stavbě železnice, přenesli ji celou do útrob bezpečí v prostorách muzea v Jelení Hoře. 

Jen několik metrů od soutoku Jizery s Jizerkou pod Bukovcem leží na slezské straně státní čáry skála Mohenrich. Hermsdorfská vlašská kniha o ní napovídá: „Nedaleko skály je vyryté znamení muže, který ukazuje dvěma prsty k severu, ke skále Starému zámku, do kterého je vysekán kříž. Jdeš-li po vodě, která odtud teče, najdeš mnoho rostlého zlata.“ 

Vydal jsem se tam před lety, přešel tajně přes řeku Jizeru do cizí země. Byl sychravý listopadový den. Starý zámek leží asi osm set metrů nad řekou v Polsku: tři černošedé skály za sebou v divoké vegetaci, v bujné nebojácné houštině. Na jedné z nich před devadesáti lety objevili skutečně staré vlašské znamení, vysekaný svatoondřejský kříž. Potud vlašské knihy mluvily pravdu. 

Zlato jsem tehdy nenašel a nemyslím, že by je někdo v Jizerských horách našel v množství, které by stálo za námahu (…to až v roce 1971 ohlásili mineralogové nový nález ryzího zlata z náplavů Safírového potůčku. Vytěžili osm zlatinek do velikosti 0,7 mm a potvrdili tak staré údaje, že v Jizerských horách se kromě drahokamů rýžovalo i zlato…) Hory byly proslulé svými polodrahokamy. Pověsti měly skutečně historické jádro pudla. Je nepochybné, že již v patnáctém století, ale mnohem více ve století následujícím, přicházeli do Jizerských hor nejen Vlaši, ale i jiní cizinci a pokoušeli se – jistě spolu s domorodci – vytěžit rýžováním a vypíráním z náplavů potoků a řek drahé kamenivo. Sedmnácté století bylo již asi labutí písní jizerskohorského podzemního království. Jsou o tom dochovány některé listiny: Frýdlantská paní Kateřina Rederová, která vládla za svého nezletilého syna, vydala v roce 1609 a 1614 potvrzení o tom, že dovolila na svých pozemcích na Jizerce hledat drahokamy italským šťourajícím důlním inspektorům. Císař Rudolf II. vyslal v roce 1607 na Jizerku svého služebníka Jana Jindřicha Koberschreita a také dvorního rytce drahokamů – Anselma Bœtiga z Brugg, který svoje sběry uvedl i v knize Historia Gemmarum et lapidum – Dějiny drahokamů a kamenů – z roku 1609. Pan gemmarius pocházel z valonské části Belgie, a tak i o něm asi platí slova Schwenckfeldta z roku 1601, že „iseriny, které byly drženy za zlatonosné, byly cizími Valóny z Jizerských hor obecně odnášeny.“ Rudolf II, milovník drahokamů, poskytoval privilegia pro hledání vzácných kamenů v sudetských horách s tím, že bude mít právo přednostního nákupu vytěžených vzácných nerostů. I po císařově smrti obdržel roku 1623 lipský občan, „přední alchymista a medikus Johann Zimmermann“ právo „v Krkonoších a Jizerských horách na své vlastní náklady po drahých kamenech a perlách pátrati s milostivým svolením, že jemu k provádění těchto skutků bude nejen proti zlé čeládce poskytnuta ochrana, nýbrž také, že i ten, kdož by na něj nebo jeho lidi zločinným způsobem vztáhl pěsťovku, bude vážně a po shledání přečinu na těle a životě potrestán.“ 

O tom, jak si počínali Vlachové při práci, se dochovala zpráva v knize De re metallica od Jiřího Agricoly, z roku 1556: „Italové, kteří se, aby zlato kupili na hromádky zisků, odebírají do německých hor, propírají písek potoků, který je smísen s úlomky zlata a se vzácnými kameny, v dlouhých, ale nízkých žlabech, vyhloubených z kmene stromů a zvnějšku i zvnitřku zakulacených, na jednom konci otevřených a na opačném uzavřených. Žlaby zahrabou do dna potoka, aby voda snadněji protékala. Hrnoucí se písek rozhrnují tyčí podobně zakulacenou. Aby ale úlomky zlata a granáty nevytekly zároveň i s lehčím pískem, uzavírají i otevřenou část žlabů rovněž kulatým prkénkem. Zlato a granáty, které zůstávají ležet se zbytkem písku ve žlabech, pak vymývají na sítech, sbírají do kožených brašen a s sebou odnášejí.“ 

Vždycky jsem se domníval, že kolem poloviny 16. století byla Jizerka i „zlatokopeckou osadou“, kde bydleli spolu s domorodci i hledači drahokamů, kterým vrchnost rýžování povolila. Výpověď komořího zemských desk z roku 1578 přesvědčuje o tom, že v té době měla Jizerka daleko do kvetoucí osady hledačů vzácných kamenů – komoří zde tehdy nenalezl jediný dům k přenocování. Nesnadné je dnes všelijak spekulovat, jak zde dávní prospektoři žili, jaký byl jejich pracovní režim a kde bydleli. Jisté je pouze, že zde pracovali, překopali a síty prosili celé území při vtoku Safírového potůčku do Jizerky. Zůstalo po nich i pojmenování Vlašského hřebene, ze kterého Safírový potůček přitéká. V Krkonoších je zrovnatak připomíná hora Jínonoš. Je to překlad beztak nepřesného německého pojmenování Reifträger, správný a původní název zněl prý Reffträger, na paměť hledačů drahokamů, kteří procházeli horami s krosnami – německy zvanými das Reff – na zádech. 

Připomínají je i pověsti, které si domorodí obyvatelé hor o nich vyprávěli. Jedna z nich je o černém kozlu, který doprovázel svého pána do hor a střežil jeho bohatství. Horalé se marně pokoušeli vypátrat, kde cizokrajný Vlach své poklady schraňuje. Jednou se pokusil jistý Lorenz z Velké Jizery cizince stopovat, i jeho jámu prý našel, ale černý kozel byl na stráži: vyběhl nečekaně z lesa, posadil si vetřelce na záda a shodil ho do řeky Jizery. 

Také éterem plachtili Italové v jizerskohorském kraji, o kterém se ve Slezsku tradovalo, že každý kámen, který hodí pastevec po své kravičce, má větší cenu než samo dobytče! Nejeden domorodec je viděl, jak přilétají z vlašské země a stejnou vzdušnou cestou se zase s bohatou kořistí vracejí. Stačilo Vlachu jen roztáhnout kabát, posadit se na něj a letěl jako vítr! Dokonce tak odnesl na návštěvu do daleké italské země jednoho z horalů a stejnou cestou ho zase dopravil do Jizerských hor. Domorodec se prý probudil přesně na místě, odkud nastoupil dalekou halucinogenní vzdušnou jízdu. 

A konečně i ona známá napůl pověra a napůl pravda: Albrecht z Valdštejna, kterému za třicetileté války patřilo frýdlantské panství, vyslal prý svého služebníka Johanna Waltera do Benátek. Měl přinést zprávu, je-li vážně pravda, že Italové si za české drahokamy stavějí přepychové moderní paláce a skládají z kamenů vzácné pestrobarevné mozaiky. Walter prý doopravdy cosi našel – palác, patřící Jeremiáši Vincentovi, o kterém bylo známo, že za drahými kameny chodíval v mládí do krkonošských hor. Na domě byl latinský nápis, že „z jeho majitelů učinily pány zlatonosné hory“. Nikdo neví, platilo-li ono proslulé „Montes chrysocreos fecerunt nos dominos“ i pro Jizerské hory, v jejichž hvozdech se cizí hledači potloukali. 

Jen jedinou autentickou zprávu o staré Jizerce z dob vlašských hledačů se mi povedlo vystopovat. Autentickou potud, že byla nalezena ve frýdlantském zámeckém archivu a že skutečně pochází již z počátku 17. století, nejpravděpodobněji z doby mezi úmrtím Kateřiny Rederové (1617) a vyhnáním jejího syna ze země a z frýdlantského panství po Bílé hoře roku 1622. Nazývá se Popis Jizery a toho, co se kolkolem nachází a i ona je směsí skutečnosti a výmyslů: „Louka jizerská jest místo a kout v Krkonoších, na kterém jest mnoho mrňavých louček; jméno má od vody, která tudy protéká a nazývá se Jizera; a voda dělí louku ve dva díly a jejím středem protéká; velký díl náleží slezským Schaffgotschům, malý díl ale náleží Rederům a tak i do království Českého; velký díl se nazývá velká Jizerská louka, malý díl malá Jizerská louka. Oběma loukami protékají zhusta i malé ručeje a potůčky z kolemstojících hor a lesů; některé tryskají ze skály, některé z močálových pramenů, kde se lze i probořit. Zde také leží hora, která se nazývá Bukovec, při níž tryskají rovněž několikeré prameny a ty všechny tekou do Jizery. V takových potocích je všelijaké drahé kamení, jako od Bukovce k Frýdlantu v Safírovém potůčku safíry, pod Bukovcem, na místě pojmenovaném podle selské chatrče Pfaffova louka, smaragdy, v některých potocích jsou nalézány rubíny, v některých tyrkysy, v některých hyacinty, na některých místech také ametysty, rovněž něco granátů, na některých místech pak také zlatá zrna, jako v jednom potůčku pod Bukovcem, tam kde roste bílá kýchavice. Všude tam je černý jíl a pod jílem hnědý písek a v témž písku jsou ryzí zrna jako hrachy, větší a menší; ta menší ještě vyrostou. Také stojí na Bukovci velký křivolaký klen, který se sklání do stran docela až k vodám Jizery a právě tam pod skalou vytéká pramen, který jen málo teče a opět se ztrácí; a kde se ztrácí, tam nechť se hledá a naleznou se šištičky, které jsou jako jedlové šištičky a hnědé barvy a ty v sobě drží dobře zlata, a kdo by tam přišel, zajisté by rovněž spatřil, kde kutávali Vlaši, kdež i Rederovna nechala hledati; lidé, kteří tam nahoře bydlí, vědí dobře také jedna i druhá místa jmenovati a ukázati, jsou-li po tom tázáni. 

Jest i neveliká louka směrem k Smrku a na ní velká jíva rokyta; tam nalezneš pramen či močál a rovněž spatříš, kde bylo dříve hledáno; tam všude má býti v nadbytku zlato i drahý kámen a ten keř je toho znamením.“ 

Safíry, které lidé vytěžili z náplavů Safírového potůčku, patří k nejkrásnějším v Evropě. A nejen safíry ležely v jizerskohorském písku: ten nevelký, snad jen dvouhektarový kus země, vydal během staletí i další drahé kameny, které z Jizerky učinily jedno z nejcitovanějších mineralogických nalezišť střední Evropy. Z desítek druhů uveďme jen ty nejznámější a na Jizerce prokazatelně nalezené: ametyst, záhněda, křišťál, avanturin, chalcedon, chrysopras, granát, zirkon, kolumbit, rutil, nigrin, psilomelan, spinel, turmalin i obě odrůdy korundu – rubín a proslavený safír. A mnoho méně známých. 

Nejhojnějším nerostem Safírového potůčku a Jizerky byl a je černý iserin čili ilmenit. Ještě dnes ukrývá říční dno i náplav, kterým oba toky protékají, jeho smolně lesklá zrnka. Turista, který roku 1845 procházel Jizerkou a kterého místní průvodci vodili po tehdy ještě velmi divokých a nevyzpytatelných, neschůdných lesích v údolí Jizery, popisuje, jak ženy a děti chudých rodáků vymývaly z říčního dna písku Jizerky a Safírového potůčku iseriny a snad tehdy ještě černé spinely a prodávaly je překupníkům do Drážďan a Berlína. Z kamenů se tam vyráběly smuteční šperky, libra iserinů se vyplácela, když se cenila na jednu zlatku a třicet krejcarů. 

Šest let předtím, v roce 1839, prý ještě přišel na Jizerku skutečný Ital a lidí se vyptával po drahých kamenech!

A tímto neodvolatelně posledním Vlachem také uzavírám vlašskou kapitolu dějin osady Jizerky, bohatou na pověsti, ale chudou na ověřené zprávy. 

S jejími ověřenými dějinami jsme vlastně skončili roku 1578 a 1591. Jak vypadala Jizerka dalších téměř dvě stě let, přesně nevíme. Uvádí se často, že první skutečný dům, který patřil jistému Martinu Linkemu, byl na Jizerce postaven již roku 1570, ale mnoho pravdy na tom asi nebude: komoří, který o sedm roků později kraj navštívil, neměl, jak víme, kde na Jizerce přenocovat. Pátý dům byl postaven až roku 1733. Roku 1769 bylo na Jizerce pouze sedm domů, a to mezi ně ještě počítali i tak řečený Hoyerův dům, který vystavěl roku 1699 Kryštof Schönwald zcela o samotě, daleko od vlastní Jizerky až za Středním jizerským hřebenem, a který dnes leží jako hrůzostrašná rozvalina na krásné louce nedaleko zemské hraniční čáry. 

Zdá se, že opuštěné končiny Jizerských hor vyhledávali v období reformace po roce 1624 pronásledovaní evangelíci. Jizerka leží jen pár set metrů od zemské hranice, kterou tehdy náboženský útlak nepřekračoval. Ostatně, vždyť i nejodlehlejší osadu Jizerkých hor – světu vzdálenou Velkou Jizeru, která ležela doslova jen několik metrů za zemskou hranicí – založili roku 1630 vyhnaní evangelíci z ráje českého. 

I na Jizerce asi vydrželi. Dochoval se dotaz pražské arcibiskupské konsistoře, který byl doručen roku 1769 prostřednictvím zemského gubernia správci frýdlantského panství Ignáci Konstantinu Nomessymu. Žádá se v něm „zjištění původu evangelíků tak zvané Jizery na panství vysoceurozeného hraběte Gallase“. Téhož roku správce pravdivě odpověděl a z jeho dochovaného listu si můžeme udělat obrázek, jak vypadal život na Jizerce v druhé polovině osmnáctého století: „Tak zvaný Bukovec na Jizeře, respektive celé české frýdlantské Jizerské hory, kde není nic, než čistá divočina a kde se malá a velká Jizera dělí, leží na slezské hranici, zcela odlehle od katolických obcí a dobré dvě hodiny od Příchovic. Bukovec se nemůže nazývat obcí, protože nesestává z více než sedmi, od sebe značně navzájem odlehlých budov. O prvním osídlení nelze s jistotou ničeho tvrdit, protože prý pochází již z doby před reformací, a sice kolem roku 1550, kdy se zde usadilo několik horníků, kteří drahokamy, jmenovitě safíry, hledali a vyhrabávali, jak se dodnes nechá souditi podle znamení a tam se nacházejících jam a odkud také má své jméno Safírový potůček. Byli to svobodní lidé, kteří se zde usadili pod ochranou vrchnosti. Osadníci náleželi evangelickému vyznání a přináleželi do slezské farnosti meffersdorfské. Dnes jsou obyvatelé nesmírně chudí lidé, kteří svůj denní chléb pracně získávají zpracováním dřeva, které široko daleko roznášejí po trzích. Obilí se nepěstuje, provozován je jen nevelký chov skotu. Protože v těchto divokých horách přicházejí často nesmírné spousty sněhu, které nesejdou ani do svatého Jana, a nelze se odtud bez sněžnic vymanit, stává se často při smrťácích, že nebožtík musí být na čas odložen, než může být pohřben do země. Cesty nejsou vhodné pro koně a sestávají pouze z pěšin. Desátky ani štola (farní důchod) nebyly dosud od lidí vyžadovány, protože se tu nepěstuje obilí. V nouzi tu noclehují čas od času pocestní s náklady. Pivo, ani jinačí konzumní sortiment zde nebývá k dostání.“ 

Tehdy zbývalo osadě pod Bukovcem již jen několik desetiletí starého života, při němž obyvatelé, kromě těžké práce v nekonečných lesích, museli i pytlačit a chytračit, pašovat a krást dříví, aby uhájili živobytí. 

Začátek 19. století přinesl Jizerce novou slávu a novou tvář: Roku 1828, nedlouho po velkých větrných polomech, požádal sklář Riedel majitele frýdlantského panství, aby směl na Jizerce založit sklářskou huť, přenést do ní část rozlehlé výroby skla a zužitkovat dřevo, které v lesích bez užitku leželo a stárlo, zrálo na kvalitě, a které sklářské pece tak potřebovaly a nenasytně hltaly. Milostivě hrabětem Clam–Gallasem povoleno, řádná a důkladná smlouva sepsána a uzavřena. Rok na to již velká huť stála, tři pece vyráběly tyče, tyčinky, duté sklo, flakony. Obec mezi lesy se probouzela k novému životu – roku 1834 již stálo jedenadvacet domů. Produkce rostla a prosperovala a roku 1866 vybudoval sklář Riedel druhou, „novou“ huť. Počet domů se vyšplhal na dvojnásobek: roku 1884 jich bylo již čtyřicet dva. To byl skutečný zlatý věk Jizerky. Z dřevorubců se stávali skláři a sklářští dělníci – v roce 1880 pracovalo v Riedlově huti na Jizeře třicet kvalifikovaných sklářů. 

Sklářskou slávu připomíná i kamenná pyramida ve středu Jizerky. Nechal ji prý postavit sklář Riedel v roce 1828 na památku uzavření smlouvy mezi ním a Clam–Gallasy a byla věnována nedávno zemřelému (1822) majiteli panství Vilému hraběti Clam–Gallasovi. Podle jiného výkladu byla pyramida vztyčena již roku 1815, a to na počest návštěvy hraběte Viléma. V každém případě se ale Jizerka jmenovala nějaký čas úředně Vilémova výšina, aniž se tento název mezi lidmi sebeméně ujal. 

„Nová“ huť na Jizerce dosud stojí, ale sklo se v ní již od roku 1911 nevyrábí. Přišel čas se s Jizerkou rozloučit. Po rozvalinách „staré“ hutě při potoku pod lesem posedávají za letních jiter mláďata kolohřivců a rodiče jim hledají na louce něco na zob. Krásný černý pták se svítivě bílým půlměsícem na prsou zdaleka září ze zelených trav staré osady, která je již půl tisíciletí korunou Jizerských hor. 

SLÁVEK KRÁL 29 LET A 299 DŮVODŮ, PROČ NESEDĚT DOMA NA ZADKU

Pochází ze Sušice, a pokud právě necestuje po zeměkouli, obyčejně tráví čas v Plzni. Hned po maturitě rázně vyskočil ze stereotypu a naskočil na zkušební první autostop směr Itálie. Muzeum MAXXI Řím: stavba z roku 2010 díky umu a fantazii ZAHY HADID (31.10.1950–31.3.2016) přišla na pěkný balík 150 miliónů eur. Měla vyjadřovat dialog mezi architekturou a arci výtvarným uměním. Podle listu The Guardian skvěle zapadla mezi zdejší starověké památky. Neměla s tím problém. Rok na to stopař a výzkumník stopoval do Norska, jakoby se nechumelilo. Půl roku trávil v Turecku a v Austrálii, rok na Novém Zélandu jako Jan Hvízdal a na první cestě kolem světa, nyní bezstarostně andělsky lehce stopuje kolem svištící mašiny kolem světa podruhé. Dosud procestoval na 52 republik, v 11 z nich pracoval, suma sumárum nacestoval celkem přes 85 tisíc kilometrů. „Myslím, že jsem si stopnul 1484 aut, plus minus 10. Průměrně mě řidiči vezmou na vzdálenost okolo padesátky kilometrů, ale třeba v Jižní Americe to bylo 96 kilometrů.“ Na cestách se snaží co nejvíce a nejvýrazněji prosakovat do místní kultury za pomoci brigád a žití mezi domorodými snaživci. Momentálně se zastavil na pár týdnů v Jižní Korei, poblíž adresy samotného Kim Ki Duka 김기덕 nebo 金基德 (20.12.1960), odtud zamýšlí dál táhnout přes Čínu, Tibet, Himálaj, Pákistán, Indii či Írán s předpokládaným comebackem do 019 koncem léta. V dnešním vydání Víkendu MF Dnes se vydejte s Králem Slávkem po stopách point blanc. Ptal se ho black uhuru guru karetní výherce Petr nikoli Čerň ale prostě jen Čermák.

JSTE RÁD SÁM?

Cestuju sólovým snažením, takže sám moc často nebývám. Je to takové prazvláštní pravidlo, které neobyčejně dobře platí, funguje opravdu znamenitě. 

KOLIKA JAZYKY JSTE SCHOPEN SE DOMLUVIT?

Já byl vždycky spíš na počty, jazyky šly zcela konkrétně mimo mě. Nikdy mi to nešlo samo do hlavy. Cestování mi v tomhle směru dokázalo hodně dát, anglicky už umím skoro líp než česky. A poté, co jsem strávil pár měsíců v Jižní Americe, dokážu vést už docela solidně rozpravu i pohádku s happy endem s kýmkoli ve španělštině. Základní znalosti jsem pochytil i v japonštině, čínštině, francouzštině, turečtině a němčině. 

JAKÁ JE NA CESTÁCH TA VŮBEC NEJDŮLEŽITĚJŠÍ FRÁZE?

Hlavní je Ahoj, Děkuju, Jak se máš a Ještě jedno pivo nalej, prosím. Tohle umím vyjádřit šestnácti jazyky, jako když bičem mrská. Vždycky je dobré zaujmout a vyvolat smích, veselí. 

ZKUSTE SESTAVIT ŽEBŘÍČEK PĚTI NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH PODMÍNEK PRO ÚSPĚŠNÝ I ÚSMĚVNÝ AUTOSTOP.

1)     Úsměv, pohoda zrcadlící dobré nálady.

2)     Upravenost, barvy.

3)     Chuť zažít něco nového.

4)     Trpělivost.

5)     Vlajka.

VLAJKA?

Vlající česká zástava pomáhá víc, než si dovedete sami představit. Jinak obecně nezáleží ani tak na místě, kde stopujete. Někteří lidé zastaví, protože si řeknou: „Jéžíš, to je ale pitomé místo, tady by mu nikdo nezastavil.“ Nezáleží ani na počasí, déšť je sice nepříjemný, ale zase: někdo zastaví, jen abyste nemokli. 

JAK SI DOKÁŽETE TRPĚLIVĚ ZACHOVAT KLIDNOU HLAVU A ÚSMĚV, KDYŽ VÁM CELÉ HODINY NIKDO NEZASTAVÍ?

Snažím se zabavit, mávám na auta, žongluju, čistím si chrup, dělám cokoli, abych si udržel nenáročnou dobrou náladu. A když už to nejde, hodím batoh na záda a šlapu. A napadá mě vlastně ještě jedno pravidlo, které mi mnohokrát pomohlo. 

A TO ZNÍ JAK?

Stopuj vše, co se hýbe. Díky tomu jsem si už stopnul například policajty, sanitku, pohřebák, motorku, nebo dokonce koně. To je pak teprve ten bravurní a neopakovatelný ZÁŽITEK! 

JAK TĚŽKÝ VOZÍTE BATOH A CO MUSÍTE/NESMÍTE MÍT SBALENÉ?

Můj batoh váží kolem sedmnácti kil, ale to hlavně proto, že tahám počítač jako Plastic Man of the Universe, abych mohl zachovávat a vylepšovat fotky a hrnout je na blog (www.facebook.com/slavektravelblog). Mezi mé komponenty rozhodně NEPATŘÍ stan. Vozím spacák, žďárák (nepromokavý vak na spacák), karimatku, hamaku. Jo a polštářek – hodně lidí je přesvědčeno, že je to hloupost, ale já na něj nedám dopustit! Dál mám vždycky sbalené jídlo na dva dny a lahev s vodou. Pak už jen nějaké oblečení a ručník. 

CO JE NA VAŠEM CESTOVÁNÍ SVĚTEM VLASTNĚ TO NEJNÁROČNĚJŠÍ?

Každý den řeším základní otázky, jako kde se stravovat nebo kde se utábořit, aby mě nikdo neviděl a neprudil. Nemohu si moc diktovat a vybírat z jídel, musím jíst, co se zrovna namane. Sprchu mám často jako Vincenc Priessnitz v hučící řece, zuby si čistím pro jistotu bez vody. A pořád dokola se snažím najít wi–fi internet, což je v některých destinacích planety vážně odvážná výzva jako hledání Gatese Billa v labyrintu nemajetných online výdobytky. Moc toho nenaspím a každý den nachodím od 10 do 25 kilometrů. Není to lehké takto cestovat a poznávat kraj, ale mě to ohromně naplňuje. 

CO POVAŽUJETE NA SVÝCH SPANILÝCH JÍZDÁCH ZA NEJVĚTŠÍ „ÚLET“?

Tu volnost a gradaci, tu nespoutanou beztíž suchozemce, že se ráno proberu ze snu v hamace a vůbec netuším, co mě ten den potká dalšího. Mám sice nějaký přibližný program, kam jet, ale vůbec není jisté, zda ho dodržím nebo vylepším. To, že se kdykoliv mohu zastavit a zůstat déle, je ohromně osvobozující. Jsem naprostým lordem svých myšlenek v prostoru a v času a prožívám svůj sen naplno neochuzen vědomostní mostní zen. 

STRACH – ZNÁTE VŮBEC TENHLETEN TECHNICKÝ TERMÍN?

Řídím se pravidlem, že nemám pouze dvě věci, a to jsou peníze a strach. Mám pro strach uděláno pár zlepšováků. 

MÁTE NĚJAKÝ „BLACK LIST“ NEBOLI SEZNAM ZEMÍ, KAM BYSTE ZA ŽÁDNOU CENU NEZAMÍŘIL?

Neexistuje pro mě někam nejet, dokud si to nevyzkouším na vlastní kůži. Obecně nejsem fanoušek zemí, kde jakmile je člověk bílý, hned pro něj platí odlišné (samozřejmě o dost výrazněji natáhlé) ceny než pro místní. Vůbec jsem si tak neužil Thajsko nebo Malajsii. Jedním z nejhorších zážitků pro mě byla i letošní návštěva peruánského Machu Picchu. To místo je vážně úžasné a speciální. Ale zacházení s turisty je otřesná zkušenost. Vstupné rovná tisícovka, doprava stojí ještě víc úspor a denně se tam dokodrcá třeba deset tisíc lidí. Jenže ty peníze, co na tom utrží, bohužel nejsou využity na opravy, údržbu ani na úklid. Takže jsem sice rád, že jsem si to prožil, ale ještě raději jsem, že už mě tam nikdy neuvidí. Což je pro ně škoda. 

KTERÉ JE VAŠE VÁŽNĚ NEJOBLÍBENĚJŠÍ MÍSTO POD SLUNCEM A PROČ?

Tasmánie!!! Australský ostrov je velký jako Česká republika Kocourkov, ale žije tam jen půl miliónů kamarádů. Krásná příroda, spousta divokých zvířat včetně ptakopyska nebo ježury, bílé pláže a průzračná voda, ale hlavně – úžasní lidé s úžasnými city na dlani a žádné zákony připosraných blbounů. To poslední myslím trochu víc v nadsázce, zákony tam samozřejmě platí, ale jsou považovány všeobecně lidsky a všeodborně prakticky. Pokud po sobě uklidíte svinčík, můžete kempovat, kde se vám zlíbí, rozdělat si oheň na pláži, můžete si tu pohádkovou destinaci užít každým douškem. 

KDE JSTE POTKAL NEJMILEJŠÍ LIDI?

V Japonsku, zemi vycházejícího Slunce. Je to až extrémní, jak jsou báječní v konfrontaci s našimi, v bezprostředním kontaktu. Oni neumějí anglicky, já neumím japonsky, a stejně jsme se dovedli vždycky nějak a hlavně snadno krásně domluvit. Japonská kultura a lidi, to je něco, co musíte zažít. To se ani nedá dost dobře popsat. 

A KTERÝ NÁROD VÁM PŘIPOMÍNAL NEJPROTIVNĚJŠÍ ČERTY, SE KTERÝMI NEJSOU MYSLITELNÉ ŽERTY?

To je těžká otázka na moje vzpomínky. Pitomci jsou jako havěť všude, někde víc, někde ještě zaplať pán Bůh míň. Ale v aroganci na celé čáře vedou Francouzi. Italové se v tomhle ohledu také snaží hrát prim, jenže ve Francii to snad mají zakódováno jako styl kodexu. Na jejich obranu ovšem musím připomenout, že i ve Francii je možno potkávat úžasné lidi. 

DOKÁZAL BYSTE SI VŮBEC JEŠTĚ ZVYKNOUT NA „DOMÁCÍ KLID“?

Domů se vždycky moc těším. Ačkoli na první cestu kolem světa jsem vyrážel hlavně s cílem najít si novou destinaci, v níž se usadím, ve světě jsem si ujasnil, že mým domovem bude napořád jen Česko, přes veškeré výhrady, které k naší zemi chovám, i přestože si tu nikdy nevydělám takový balík jako v zahraničí. Myslím, že každý by měl tak na rok vyjet do světa, aby vyspěl, aby si mohl začít vážit toho, co mu poskytuje domov. Domů se poctivě vracím každé léto. Rodina, přátelé, pivo, trochu tvrdého nářezu na hudební nástroje na festivalu Brutal Assault a pak mohu zase zmizet, tradá další hory a horizonty a nabírat bujné zkušenosti a pestré zážitky pro knihu, kterou plánuju namíchat jako koktejl a krasohled do dvou let.  

PROZRADÍTE V NÍ, ZA KOLIK KAČEK SE DÁ NA ZAČÁTKU DVACÁTÉHO PRVNÍHO STOLETÍ VLASTNĚ OBJET ŠIRÝ SVĚT?

Vždycky se to nechá udělat laciněji. Největším výdajem bývají letenky, to je asi čtyřicet tisíc, jen to fikne. Asi by se dala stopnout pro cestu přes oceán i loď, ale mně se to zatím nesplnilo jako bujná fantazie pana Koumesáka. Třeba to klapne nabudúce, nějaké zkušenosti už mám. Dál už za dopravu nikdy nic neplatím, ani za ubytování. Jídlo si dokážu zajistit v průměru za 40 korun denně. Fazole jsou vydatné a výživné – piksla vyjde všude na světě na 15 korun a když je člověk umí uvařit, dá se na nich docela dobře přežít. Občas k tomu přibydou poplatky za vstupné, pokuty, víza, alkohol, oslavy, pohlednice, drobné výdaje za suvenýry. Dřív pro mě bývalo druhým nejvyšším nákladem pivo, naštěstí v Jižní Americe se nedalo konzumovat ústy znalce, tak jsem přešel na mátový čaj. Mám představu, že nynější, druhou cestu kolem světa pořídím tak za sto tisíc korun. 

KDE TY PENÍZE VEZMETE?

S pomocí crowdfundingu (fanoušci mohou přispívat libovolnou sumou) na webu www.indiegogo.com (konkrétně igg.me/at/slavek–travelblog) a samozřejmě díky brigádám. Na cestách si příležitostně přilepšuju ke svému kapesnému. 

JAK HLEDÁTE VE SVĚTĚ BRIGÁDU? PRACUJETE LEGÁLNĚ?

Můj nejosvědčený způsob je jít na stop a ptát se od šoféra k šoféru. Nechat vše kolemjedoucí náhodě. Nebojím se ani nelegálnímu přivýdělku, víte co, od mládí jsem pracoval bez smlouvy doma, v zahraničí to není naopak. Ovšem hodně se snažím pracovat i jako dobrovolník, na práci za ubytování a stravu totiž nepotřebuju pracovní víza (s výjimkou Austrálie, kde i dobrovolničení je s turistickým vízem ilegální akt). Na dobrovolnické práce používám www.helpx.net, kde podle klíčových hesel hledám, co mě uhodí do oka. Pracovat za ubytování a stravu je úplně něco jiného než chodit do práce. Člověk dělá, protože chce, ne protože musí. Učí se novým zlepšovákům, poznává nové kamarády. Já se takhle v Austrálii naučil dělat na střechách, na farmě se zvířaty, vysekávat mačetou cesty v džungli, malovat pokoje a včelařit. Dobrovolnické práce vřele doporučuji každému, je to zdroj inspirace a zdokonalení v umění. 

JAKOU NEJHORŠÍ PRÁCI JSTE KDY PRODĚLAL?

Práce může být náročná fyzicky i mentálně, pracoval jsem i 19 hodin v kuse, někdy jsem měl i několik prací denně, někdy jsem tu práci vyloženě nesnášel, ale po čase přijdete na to, že důležitý je kolektiv a atmosféra, že o tu práci vlastně vůbec nejde. Třeba když jsem sbíral kiwi, a to je jedna z nejnáročnějších prací, co jsem zažil, pracoval jsem s Francouzi, učili jsme se česky i francouzsky a moc jsme se nasmáli. 

KTERÁ BRIGÁDA BYLA NAOPAK NEJKOUZELNĚJŠÍ?

Když jsem vykonával včelaře v Austrálii. Byl to med, medil jsem si, jednoznačně můj nejsilnější zážitek. Každý den jsem si vyzkoušel něco jiného. Od kontroly úlu, stáčení medu, dělání svíček nebo prodávání produktů na místním bazaru. A k tomu med k snídani, k obědu i k večeři. Nářez. Finančně jsem si užíval největší luxus asi během mytí nádobí na Tasmánii – platili mi 400 korun za hodinu hygieny. To pak člověk kouká do dřezu, myje talíře a po pěti hodinách si řekne: Dva tisíce jsou v kapse. Na nic nemyslíte a jen se uculujete. Ale úplně nejlukrativnější brigáda je, když za sebou poznáte kus odvedené práce – něco postavit, to je moje. To nádobí tam bude zítra zase, takže vlastně jsem nic neudělal. 

ZA STOPAŘŮV RÁJ JE VŠEOBECNĚ POKLÁDÁN NOVÝ ZÉLAND. KDE TO PRO ZMĚNU NEJVÍC DRHNE?

Vlastně každý ostrov je ráj na stopování, nejen Nový Zéland. Lidi si ještě navzájem věří a pomáhají si. Čím víc lidí žije na jednom fleku, tím méně se zajímají o ostatní. Překvapilo mě, že nejzaostalejší na stopování je Španělsko. Trasa, která jinde stopem zabere den, může ve Španělsku zabrat klidně čtyřnásobek času. Nedobře se mi stopovalo i v Portugalsku, v Argentině a v Brazílii – v olympijské zemi to byla letos v únoru fakt nevyzpytatelná stopa, stopařská bída. 

JAK SI VEDE Z POHLEDU STOPAŘE SVĚTOOBČANA TAKOVÉ ČESKO?

Jako takový stopařský průměr. Občas to jde hned, občas se chvíli čeká na náhodu. Zpravidla jsem coby stopař rychlejší než vlak, pokud započítám i čas nutný pro cesty na nádraží a čekání na přestupy. 

NA KTERÝ STOP NEJRADĚJI VZPOMÍNÁTE A PROČ?

V Austrálii jsem si stopnul Estonce Kristijána. On jel na pracovní pohovor, já navštívit kamarádku a pak na farmu. Skvěle jsme pokecali a po 200 km jsme šli každý vlastní cestou, naštěstí jsem si vzal kontakt. Další den mu volám, jak mu vyšel pohovor. Říkal, že mu nabídli 14 dolarů na hodinu a za to že pracovat nebude a že neví, co teď. Nabídnul jsem mu, že může na farmu se mnou. Ještě ten den přijel a nakonec jsme spolu zůstali dva měsíce, vystřídali jsme několik míst, oslavili jsme Vánoce s jeho přáteli a taky jsem mu dohodil jednu Polku. 

KOLIKRÁT JSTE SE NA CESTĚ ZAMILOVAL VY OSOBNĚ?

Tyhle zápletky vyprávím jen příležitostně.