ČERNÁ HORA

Sepsal Josef Holeček

Matice lidu ročník 10. číslo 3. (Běžné číslo 57.)

V Praze Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých. 1876.

Tiskem doktora Edvarda Grégra v Praze 1876.

Na jazyku českém nevydán dosud žádný samostatný spis, který by pojednával o Černé Hoře a jejích obyvatelích. Články, porůznu v našich časopisech roztroušené, podávají o tomto pro nás velezajímavém předmětu zprávy pouze nedostatečné, což si lze tím vysvětliti, že jsou čerpány největším dílem z pramenů cizích, neslovanských, namnoze také značně zastaralých.

Je mi známo, s jakou horlivou dychtivostí chápe se naše čtenářstvo každého slova, které poměry černohorské objasňuje. To mi bylo pohnutkou, že jsem si obral za úkol učiniti o nich širší výklad. Vědomosti, tuto uložené, vážil jsem ze spisů srbských, kteréž dlužno míti za správnější a víry hodnější, nežli jinojazyčné, a částečně i z názoru vlastního. Zvláště jsou srbské prameny spolehlivy co se týče dat, zejména statistických. Mimo to je záhodno, abychom patřili na předmět svůj jasným okem slovanským, nezkaleným brejlemi z ciziny.

My Černohorce milujem, jsme na ně hrdi, ano obdivujem se jim. Rádi je nazýváme slovanskými Spartány, a těmi jsou v pravdě. Přál bych si, aby čtenář, probravší se těmito listy, utužil se ve své přízni a lásce k nečetnému, ale junáckému kmenu slovanskému na Černých Horách a Brdech, a přál bych si, ba modlil bych se za to, aby mnohá vzácná ctnost, Černohorce ozdobující, ujala se v srdcích českých.

Černá Hora je divem světa. Není příkladu v dějinách člověčenstva, že by národek počtem tak nepatrný byl po celé věky se zdarem odolával útokům nepřítele tisíckrát mocnějšího. To po vzoru Davida vedle Goliáše dokázala malá, skalnatá, chudičká Černá Hora.

Černohorec má dvě krásné a skvělé vlastnosti, které u nás hynou: národní vědomí a osobní statečnost. To jsou víly, které kalily a brousily handžár Černohorcův, které pouštěly na pluky sveřepých nepřátel strach a hrůzu a je na útěk obracely, které pomáhaly rubat hlavy turecké – to jsou víly, které domovinu Černohorcovu před hanebnou porobou střehly a ostřehly.

Mnohému, přemnohému měli bychom se učiti od nich, ale především, jak se miluje vlast, byť byla sebeusouzenější a zuboženější! A měli bychom si na nich příklad bráti, jak se pro vlast bojuje a pro práva nezadatná život nasazuje.

Snad by pak bylo u nás lépe.

ČERNÁ HORA

Původ jména Černé Hory vysvětlován rozličně. Někteří tomu chtějí, že je vynalezli Turci, když se byli víckrát bezúspěšně pokoušeli, aby Černou Horu podjařmili. Po turecku nazývá se Kara Dagh, což značí doslovně „černá hora“. Slovem „černá“ chtěli prý Turci vyjádřit hrozné neštěstí a neúspěch, který s dobýváním nevalné zemičky měli, a zároveň i černý smutek, který je proto naplňoval.

Jiní mají za to, že Černá Hora dostala jméno od temné barvy skalnatých svých hor. Než povážíme-li, že tehdáž, když jméno toto počalo vznikati a se rozmáhati, nynější holé, zasmušilé skály černohorské byly ještě pokryty zelenými doubravami a pastvinami, nemůžeme tomuto náhledu přisvědčiti.

Pravdě nejpodobnější je tvrzení, že jméno Černé Hory pochází od bývalých pánů jejího nynějšího území Černojevičů. Sám Černohorec odpoví nám, že Černé Hoře dáno jméno podle Černojeviče Iva, dle něhož i řeka Obod přezvala se „řeka Černojeviče“.

Černá Hora bývala dříve částí Prevalitánska, v století třetím po Kristu dostala po císaři Diokleciánovi (srbsky Dukljan) jméno Duklja, kterýžto název ustoupil počátkem sedmého století pojmenování Zeta. Vladaři lidi srbského na Zetě byli nejprve Balšičové, později Černojeviči. Poslední tohoto rodu, Ďuraď Černojevič, přesídlil se na konci 15. století do Benátek, odevzdav moc knížecí metropolitu Vavilovi. Teprve od tohoto času počíná se jméno Černé Hory vyskýtati, a sice nejprve co „Crnojeva Gora“, což se během let stáhlo v „Crna Gora“.

Jádrem Černé Hory je katunská nahije (kraj), v níž leží Cetyň. Za doby Černojevičů byla tato nahije ještě velmi málo obydlena. Ovčáci zetští honili tam na pastvu stáda a stavěli si „katuny“ (salaše), ale na podzim ji opouštěli, vracejíce se do vlídnějšího domova. Když byla Hercegovina podmaněna, vystěhovalo se z ní mnoho šlechtických rodin a zvolily si nové sídlo v knížectví zetském. Mezi nimi byly i rodiny srbské, uskočivší po bitvě na Kosovu do Hercegoviny. Katunská nahije byla nejprázdnější, proto zde měli úskok nejvíce místa. Tehdáž také Ivan Černojevič, jenž se podepisoval „gospodar zetský“, ostavil stolici svou v Žabljaku, ani naň Turci příliš dotírali, a stáhl se i se svými do nepřístupných vrchů katunské nahije, kde si v Cetyni vystavěl dvůr a založil klášter. Od té doby je Cetyň stoličním místem Černé Hory.

Vlastelíni (statkáři a šlechtici) hercegovští raději se vydali v bídu a klopoty, nežli by se poddali Turkům, o nichž praví Jihoslovan, že jsou horší pohanů. Svoboda šla jim nade všecko. A takový je Černohorec po dnešní den. Raději bude hlad a nouzi tříti, nežli by zadal svobodu, svůj největší poklad.

Šlechtických titulů nyní Černohorec nemá a nebaží po nich. Nejpyšnějším titulem je mu, je-li nazýván prostě a pouze Černohorcem. Že přišli z Hercegoviny, nezapomněli Černohorci po dnes. Učinili si o Hercegovině přísloví, že „celý svět zalidní a nikdy se nevylidní.“ Proto pomáhají Hercegovcům při každé příležitosti, a nikdo jim za to nemůže zazlívat ani v tom zabrániti. Ovšem pomoc jejich náleží vždycky z mužné pěstě. Hercegovci oplácejí jim vzájemně lásku, že si přejou a snaží, aby se s nimi slili v jediný státní celek. V jižní Hercegovině nejmenují knížete černohorského jinak, než-li svým gospodarem; uznávají nad sebou dvě světské vlády: jednu drží car, jakž nazývají sultána, který je nenáviděn a potřebuje nejdůraznějšího násilí, aby rozkazy jeho mohly být uvedeny v skutek, druhou pak vládu, úplně mravní, provozuje nad nimi gospodar na Cetyni, kterého milují a od něhož doufají konečné osvobození.

V podobném skoro poměru stojí k Černé Hoře dalmatský Kotor a celá Boka Kotorská. I lid tamější nazývá a považuje knížete černohorského za svého gospodara a vznáší naň rozličné sporné záležitosti, nežli na c. k. úřady dalmatské. Kralj, totiž císař rakouský, je jim příliš daleko. Požívá u Bokelcův úcty, protože je mocný křesťanský panovník, o němž věří s Hercegovci a Bosňáky, že jednou zažene Turka, ale kníže černohorský je jim bližší a stýká se s nimi osobně.

To, co právě řečeno, opravňuje snad domněnku, že Hercegovina a Boka Kotorská připadne kdysi Černé Hoře, s níž už nyní tvoří mravní jednotu. Připojením Boky Kotorské dostala by Černá Hora moře, jehož nevyhnutelně potřebuje k provozování obchodu a povznešení blahobytu.

HISTORICKÝ NÁČRTEK

Přeskočíme události, které se na Černé Hoře odehrály, dokud ještě slula knížectvím zetským, a počneme hned stoletím šestnáctým, totiž dobou, kdy poslední vladař z rodu Černojevičů, Ďuraď (Jirkus cirkus), uchýlil se do Benátek. Tehdáž, jak už praveno, počala být Černá Hora tím, čím nyní je.

Tenkrát byla Černá Hora mnohem menší, než nyní, obsahovalať toliko čtyry nahije: katunskou, rijeckou, crmnickou a lěšanskou. Ďuraď Černojevič byl tištěn z předu i zadu, od Turků a Benátčanů. Postavení jeho bylo zoufalé a on neměl dosti síly, aby nepřátelům odolal. Zejména Turků bylo se co báti, kteří onoho času byli největšími pány v Evropě. Lid, jejž panovník osudu zanechal, malomyslněl. Mnozí Černohorci ze všech čtyř nahijí se poturčili, a v jich čele Staniša Černojevič. Poturčenců neubývalo, ale množili se. Za sto let zbudovali si už několik džamijí (chrámů), měli své kadije (soudce) a nabývali čím dále tím více moci nad pravoslavnými. I na Cetyni byla turecká džamije, i tam roztahoval se turecký kadi.

Na Černé Hoře nebylo svornosti, a to bylo nejhlavnější příčinou úpadku. Černohorci necítili, nevžili se ještě v myšlenku, že jsou dohromady jedno tělo, které má mít i jednu duši. Každé plemeno a bratrstvo považovalo se za oddělený celek, plemeno nenávidělo plemeno, bratrstvo bratrstvo.

Neblahý tento stav trval plná dvě stě let, až se roku 1707 podařilo vladykovi (biskupu) Danilovi Ščepčevu Herakoviči Něguši poturčence vypleniti. Plemena, která byla zatím odpadla, vrátila se nazpět, a Černá Hora nabyla opět mezí, které měla z počátku. Vladyka Petr I. Petrovič porazil roku 1796 dvakrát na hlavu Bušatliju pašu, čímž sobě získal Bělopavliče a Pipery. Tím se hranice černohorské rozšířily až do Spuže, řeky Morače a Rovců.

Roku 1820 vzbouřila se hercegovská plemena Drobňáci, Moračané a Rovčané. Vezír bosenský Dželaludin paša vyslal proti povstalcům vojsko. Bělopavliči pomohli Hercegovcům, vojsko turecké bylo na Morači pobito, Moračané a Rovčané připojeni k Černé Hoře, ale Drobňáci zůstali dále pod panstvím tureckým.

Vladyka Petr II. Petrovič, proslulý básník, odprodal ze zděděného území nepatrné částky, totiž roku 1832 hornatá místa nad Kotorem a roku 1837 dva kláštery Rakousku a roku 1843 dva ostrůvky v jezeře skaderském Turecku.

Petr II. v závěti ustanovil, aby po něm vladyčil Danilo Petrovič Něguš, který však necítil se ku stavu duchovnímu povolaným a hned po smrti svého předchůdce caři ruskému Mikuláši I. oznámil, že si vladykou býti nepřeje. Cař jej potvrdil na knížete. Jím přestali nad Černou Horou vládnout vladykové, osoby duchovní. To se stalo roku 1851.

Již v prosinci roku 1852 vzala si Vysoká Porta příčinu, že proti Černé Hoře vyslala vojsko pod vůdcovstvím Omera pašy. Kníže Danilo postavil se junácky na odpor. Zakročením Rakouska a Ruska přinucen Omer paša, že v únoru roku 1853 odtáhnul. Brzy na to pozdvihli se někteří Hercegovci a kníže Danilo jim pomáhal, chtěje přiměti Portu, aby řádně vymezila hranice Černé Hory a přiznala její samostatnost, již dosud popírala. Hlavně přičiněním Francie a Ruska učiněn byl roku 1856 kongres zástupců velmocí evropských v Paříži, na němž vypracována takzvaná smlouva pařížská. Smlouva tato je pro Černou Horu nemalé důležitosti a my se o ní ještě zmíníme.

Kníže Danilo nemohl se s Portou dohodnouti o Grahovu. Porta tvrdila, že dosud vládla na Grahovu ona, Danilo a Grahované sami dosvědčovali, že již předtím spravovali se rozkazy z Cetyně. Spor obnoven. V dubnu roku 1858 vypraveni Husejn paša a Kadri paša s 8000 vojska proti Černé Hoře. Na Grahovu dne 1. května 1858 svedena strašná řezba, v níž skoro všichni Turci zahynuli. Spor byl rozhodnut ve prospěch Černé Hory, jejíž hranice opět rozšířeny, a o více, než o pouhé Grahovo. Hranice tyto trvají dosud, neboť pokus nynějšího knížete Nikoly I., podniknutý roku 1862 známou válkou černohorsko–tureckou a nové hranic posunutí za účel mající, se nepodařil.

ZPŮSOB VLÁDY

Černojevičové vládli patriarchálně, v některých případech samovolně, ale obyčejně v dohovoru s náčelníky jednotlivých plemen. Suverénního významu měli více na venek, než-li v zemi.

Vladykou Vavilem na počátku šestnáctého století dostala vznik vláda teokratická, čili vláda duchovní vrchnosti. Vladyka Vavil neměl skoro nižádné moci světské, protože se jednotlivá plemena již z vlády Ďuradě Černojeviče vyzula a všecku moc na sebe potáhla. Vlastně by správněji bylo řečeno, že Ďuraď Černojevič odevzdal Vavilovi nehybné statky dvora a monastýra (kláštera) cetyňského, a nikoli správu země, které ani sám nedržel. Stejným právem mohla by černohorská theokracie, jak byla za Vavila, nazvána být mnohovládou aneb bezvládou. Od Vavila po 193 let trvá doba nesvárů a sporů domácích, nejslabší to perioda Černé Hory. Černohorcům stala se tehdáž vzorem republika benátská, jejíž zřízení všelijak napodobiti se snažili. Volili vladyky střídavě z různých plemen a dávali jim peněžité podpory, neboť daně byly jim neznámy. Tím způsobem chtěli si učiniti podobnou stvůru, jako byli dožové benátští. Jak se obdivovaná republika benátská chovala k nim, o tom svědčí nejlépe tento případ: za vladyky Visariona Bajiče pomohli Černohorci Benátčanům k vítězství nad Topal pašou, začež jim v odměnu Benátčané vladyku otrávili a Topal paša přikvačiv, srovnal monastýr cetyňský se zemí.

Roku 1697 zvolen vladykou Danilo Ščepčev Herakovič Něguš, jehož nastoupením počaly se poměry černohorské lepšiti. Vladyka Danilo upozornil na sebe v krátkém čase Petra I., caře ruského, který mu vyměřil roční podporu 2000 rublů. Od té doby dostává Černá Hora od Ruska roční příspěvek, který dnešního dne obnáší 36.000 rublů.

Vladyka Danilo pojal myšlenku, žeby dobře bylo moc světskou odloučit od duchovní, a aby myšlenku svou uskutečnil, ustanovil roku 1718 Vukotu Ozriniče gubernátorem („guvernaturem“) a přepustil mu vladařství. Aby měl gubernátor moc výkonnou, přidělil a podřídil mu dva serdary (náčelníky policejní, velkoprofósy) se stálým ročním platem. Gubernátoři byli první osobou po vladykovi a v jistých věcech od nich neodvislí. Rozumí se samo sebou, že působnost gubernátorů nebyla, jak náleží ohraničena, a že se vyskýtaly záležitosti, v nichž stáli v opozici k vladykám. Jaké ponětí měli gubernátoři o státě a zřízení státním, toho podal charakteristický příklad již první té hodnosti muž, Ozrinič, který za náhradu 100 dukátů vyměnil koupí úřad svůj se Stanišou Radoničem, onoho času serdarem.

Vladyka Petr II. vyhnal roku 1831 Vuka Radoniče, posledního gubernátora, a chtěl vlásti samoten a neomezován. (Potomci tohoto Radoniče žijou nyní v Kotoru pod jménem Guvernatoroviči a každý toho rodu béře od Rakouska po 10 krejcarech denního platu.) Petr II. měl v úmyslu zavésti rozličné užitečné i nutné opravy, k čemuž měl zapotřebí peněz. Aby peněz nabyl, chtěl to zkusiti s daní, kterou dosud Černohorci jen dle jména znali. Novoty jeho, zvláště zavedení daně, popudily proti němu obyvatelstvo tak, že se zjevně vzbouřilo. Toliko nahije katunská, nejchudší ze všech, stála věrně při vladykovi. Vladyka dal původce vzpoury postříleti a ostatní dílem sliby, dílem vyhrůžkami schýlil k pokoji. Břímě daně Černohorci již nesvrhli, ač je dosud s nevrlostí nesou, říkajíce, že právě proto bránili se Turkům nasazením všech sil, aby byli svobodni, poplatky a břemeny nestíženi. Danilo I. roku 1855 vydal velmi přísný paragraf o daních, jenž zní: „Kdo by se zdráhal udati pozemek aneb jiného cos dani podrobeného, tomu místní starešina neb glavár vše to, co byl zatajil, za pokutu zkonfiskuje a jmění zkonfiskované mezi ostatní rozdělí.“ Theokratická vláda na Černé Hoře zasluhuje svého jména právem toliko za Petra II.

Roku 1851 Petr II. zemřel a nástupce jeho Danilo S. Petrovič Něguš, zůstav osobou světskou, zaměnil teokratický způsob vlády absolutní monarchií. Danilo zrušil hodnost kněžích (knížat, starešin). Místo kněžích ustanovil kapetány, místo kněževin zavedl kapetanije. Ustrojil vojsko, představil mu vojvody, serdary, kapetány, stotináše, barjaktáry (praporečníky) a desetáry. Dal zemi změřiti a popsati a dle toho rozměřil daň, která trvá nezvýšena po dnešní den. Věhlas Danilův a šťastné výsledky jeho podniků učinily zavedení novot možným. Danila v zasloužilé práci snažně podporovala choť jeho Darinka zakládáním vzdělávacích ústavů a zušlechťováním mravů v národě. Roku 1860 nalézal se Danilo v mořských lázních kotorských. Když jednoho večera vyplul s chotí na lodici na moře, byl náhle od zadu zákeřným způsobem smrtelně postřelen, takže již druhý den skonal. Vrahem byl mladý černohorský vyhnanec jménem Kadič, kterého k lotrovskému činu vedla politická zášť. Vrah byl ovšem na hrdle potrestán, ale Danilo Černé Hoře nenavrácen. Kněžna Darinka, že neměla mužských potomků, odevzdala vládu synovci manželovu Nikolovi I. M. Petroviči, nynějšímu vladaři černohorskému. Moudrá vláda obou posledních knížat dovedla, že Černohorec, dříve jenom v nevázané svobodě si libující, zkrotl a přizpůsobil se požadavkům pokroku.

POMĚR ČERNÉ HORY K TURECKU

Turci rádi prohlašují, že je Černá Hora soustavnou částí jejich monarchie. Ukážeme, jakého práva k tomu mají a mají-li je vůbec.

Dle mezinárodního práva může si jeden stát osvojiti druhý dvojím způsobem: buď přesilou válečnou aneb cestou pokojnou, totiž ve státě nesvobodném odkazem samodržcovým a ve státě svobodném svobodnou volbou národa. Osvojení válečnou přesilou musí míti oprávněné příčiny a musí trvati bez přetržení, čili jinak, národ se musí znáti k tomu, že je podčiněn.

Černá Hora byla sice od Turecka často napadána, ale vždycky proti právu; Černá Hora bývala Turecku částečně podřízena, ale vždycky na krátký čas; ani panovníci černohorští ani národ nikdy nevešli s Tureckem ve smlouvu, kterou by se jeho nadvládě podávali; za posledních 85 let Černá Hora sama se spravovala, beze všeho vlivu cizího.

Dále dle znění práva mezinárodního potřebí, aby velmoci nadvládu státu jednoho nad druhým potvrdily a uznaly. Uznání to může býti buď formálné neb výslovné, t. j. diplomatickými notami, aneb se může díti mlčky.

Ve smlouvě o hranicích z let 1699 a 1718, kterou učinilo Rakousko s republikou benátskou, přiznáno sice Vysoké Portě právo na Černou Horu a dalo by se to vyvésti i ze svištovského míru, roku 1791 mezi Rakouskem a Tureckem uzavřeného, v němž Černé Hoře jako zemi odbojné slibována amnestie – ale to obé dávno již pozbylo platnosti a právě od roku 1791 požívá Černá Hora úplné samostatnosti; ostatně platí pravidlo, že usnesení, které dvě osoby o třetí učinily, této ani škoditi ani prospěti nemohou.

Porta se vůči samostatnosti Černé Hory dlouho chovala mlčky, poněvadž neměla dosti moci, aby ji zvrátila. Teprve v memorandum, které v lednu roku 1853 podala velmocím, aby vysvětlila, proč proti Černé Hoře zakročuje brannou mocí, odhodlala se tvrdit, že je a byla Černá Hora od ní závislá. Avšak sama vláda anglická, která Turecku vždy nejvíce nadržovala, již v prosinci roku 1852 projevila, že smlouva o mír svištovský nedává Portě nijakého práva na Černou Horu, což se může považovati za výslovné uznání samostatnosti Černé Hory od Anglie. Francie již za Napoleona I. přiznávala Černé Hoře samostatnost, a Rusko učinilo tak zřejmě roku 1856 u příležitosti kongresu pařížského, když o ní zástupce Turecka Ali paša mluvil jako o části říše otomanské. Kníže Danilo nemeškal a protestoval proti řečem Ali pašy a protest jeho vznesen do protokolu.

Po válce roku 1862, která pro Černou Horu nešťastně skončila, diktovali Turci dosti těžké podmínky, ale při smlouvě bylo podotčeno, že „vnitřní správa Černé Hory zůstati má jako před vtržením císařského vojska na území černohorské“ – čímž sama Porta, ač nepřímo, nezávislost Černé Hory uznala.

Turci také tím dokazují odvislost Černé Hory, že dlouhý čas ve věcech církevních podléhala vrchní moci patriarchátu pečského, což je ovšem pravda, ale záležitosti církevní vždy nutno oddělovati od světských, sice by například celý katolický svět byl odvislý od papeže. Potomní Černá Hora spadala pod patriarchu pečského již za dob carství srbského, avšak když roku 1763 Porta patriarchát pečský za babku prodala patriarchovi cařihradskému, okázala Černá Hora skvěle svou samostatnost v ohledu církevním, davši se novému patriarchátu srbskému v Karlovcích.

Z pověděného vysvítá, že mylně bývá Černá Hora stavěna v řadu států, říši otomanské vasalujících.

ZEMĚPISNÝ PŘEHLED

Černá Hora hraničí na severu s Hercegovinou, na jihu s Albánií, na západě s Bokou Kotorskou, na východě se Starým Srbskem. Obnáší 76 krychlových mil. Je delší než širší. Obyvatelů má 123.000. Podnebí je drsné ale zdravé, kromě končiny na jezeře skaderském, kde zuřívá zimnice. V jižních nahijích: v Bělopavličích, v lěšanské, rěcké a zvláště crmnické je podnebí tak mírné a lahodné, že se tam rodí v hojnosti jižní ovoce; za to v nahiji katunské, v Drobňácích, na Morači, Rovcích, Kučích a Vasojevicích jižního ovoce nespatříš.

Černá Hora dělí se na pravou Černou Horu a Brda. Pravá Černá Hora dělí se na 4 nahije: katunskou, rěckou, crmnickou a lěšanskou. Brda se dělí na Bělopavliče, Pipery, Kuče, Bratonožice, Vasojeviče, Moraču, Rovce, Úskoky a Drobňaky. Kučů, Vasojevičů a Drobňáků žije na území černohorském jen část; ostatní zůstali pod jařmem tureckým.

Nahije byly druhdy rozděleny na plemena čili kněžiny, nyní na kapetanije. Kapetanije se dělí na vesnice („sela“, t. j. sídla). Kapetanijí je na počet 47, vesnic 329.

Černá Hora je všecka hornatá, hory jsou namnoze holý kámen. Nejvíce a nejpříkřejších hor nalézá se v nahii katonské, kde kromě čtyř údolí není rovného místa, které by mělo v průměru půl hodiny.

Rozsáhlejší údolí, „pole“, jsou tato: cetyňské ¾ hod. dlouhé a ½ hod. široké; něgušské 10 minut dlouhé a 5 minut široké; grahovské 1 hod. dlouhé a ½ hod. široké; crmnické 2 hod. dlouhé a hodinu široké; rěcké 3 hod. dlouhé a 1 ½ hod. široké; lěšské 1 ½ hod. dlouhé a ½ hod. široké; zagaračské 1 hod. dlouhé a ½ hod. široké; bělopavličské 4 hod. dlouhé a 1 ½ hod. široké; župské 1 ½ hod. dlouhé a ⅓ hod. široké; Kopilje mezi Pipery a Rovci ½ hod. v průměru; Lukavice, louky na vysočině mezi župou nikšičskou, Rovci, Moračou a Bělou; Radovičovo pole mezi Kopiljem, Rovci a Moračou; Beruša a Tara, louky 5 hodin dlouhé a ¼ hod. široké na pramenech Tary v horních Vasojevičích.

Pole cetyňské je ze všech stran obklíčeno vrchy, je písčité a neplodné, nemá živé vody, ačkoli dle vyschlého koryta je znáti, že je druhdy potok prorýval. Taktéž pole něgušské trpí nedostatkem živé vody. Grahovské je většinou neobděláno a neplodno. Crmnické má hojnost vody, je velmi úrodné a dobře je obděláno. Rěcké nalézá se při skaderském jezeře, je plodné, rodí zvláště kukuřici, v zimě je zatopeno. Lěšanské je vlídné a úrodné. Zagaračské uspokojuje. Bělopavličské je velmi lahodné a plodné, má hojně jižního ovoce, doubrav, vinohradů, lučin a palouků; kdyby bylo náležitě obděláno, samo by mohlo zásobiti celou Černou Horu přírodními plodinami. Župské je dosti úrodné.

V Čekličích, Pucách, Bělicích a Čevu nenajde se údolíčka, které by mělo aspoň ¼ hodiny v průměru. Katunská nahije, sousedící s Hercegovinou, je nejchudší, nejkamenitější, nejkrutější. Cesta z Cetyně do Grahova v Hercegovině vede touto nahijí, trvá 10 hodin, a po celou chůzi nestoupne noha na zemi – pořád se musí jíti po holém kamení!

Hory, které Černou Horu prostupují, patří k jihovýchodnímu rameni dinárských Alp, táhnoucímu se přes celou Hercegovinu. Paměti nejhodnější je hora Kom na severu Černé Hory, uzel to, z něhož vycházejí všecky ostatní hory černohorské. Po něm je nejznamenitější Lovčen nad Kotorem. Z dlouhé řady větších menších ostatních vrchů uvedeny buďtež: Bělasica planina mezi Kolašínem a Vasojeviči, Siňavina planina na hranicích hercegovských, Javorje mezi Moračou a Úskoky, Vojník mezi Drobňáky a Nikšiči, Sitnica u Grahova, Štírovník nad Něgušem, Chotské hory mezi skaderským jezerem a Albánií, Bílá hora mezi Zubci v Hercegovině a Krivošijí.

Cesty jsou vesměs špatné, takže ani toho jména nezasluhují. Co se nazývá cestami, jsou pouhé horské stezky, po kterých se musí spíše skákat, nežli jíti. Hlavní cesty jsou tři: první vede z Kotoru přes Něguš, Cetyň, řeku Černojevičovu a přes lěšanskou nahiji do Bělopavličů; druhá se od první odděluje v Něguši a vede do Nikšičů; třetí a nejhlavnější cesta jde z Nikšičů v Hercegovině celou Černou Horou do Spuže a Podgorice. Tuto cestu musel kníže Nikola dovoliti po ztracení hry roku 1862.

Ani jednou z těchto cest nemohou jeti vozy. Vozy jsou vůbec v Černé Hoře věcí neznámou. Zboží i lidé převážejí se na koních, mezcích a oslech; avšak nejvíce břemen nanosí se ženy.

Roku 1812 nabízel se francouzský generál Mormont Černohorcům, že jim vystaví na svůj náklad řádnou silnici z Kotoru do Nikšičů. Silnice tato vedla by nejpříkřejším a nejskalnatějším krajem Černé Hory a náklad na ni byl vypočten na 350.000 franků. Černohorci nabídnutí Mormontovo zamítli, poněvadž by silnice byla více Černé Hoře na škodu nežli k užitku. Neplodná Černá Hora nepotřebuje silnice pro svůj obchod, a naproti tomu by tím byl usnadněn pochod nepříteli. Černohorci děkují svou samostatnost právě nepřístupnosti svých hor, a kdyby té nebylo, byla by svoboda jejich ohrožena. Proto zůstávají při starém. Silnici z Nikšičů do Spuže a Podgorice považují za velmi těžkou podmínku míru.

Hora Kom činí dvojí rozhraní řek. Řeky, které prýští na jižní a západní straně Komu a jeho ramen, tečou do skaderského jezera, z něhož odtéká přebytečná voda pod jménem řeky Bojany do jaderského moře. Řeky, pramenící na severní a východní straně Komu, tečou do řek Tary a Limu v Hercegovině, které jejich vody nesou do Driny, Drina do Sávy, Sáva do Dunaje, Dunaj do Černého moře.

Na Černé Hoře jsou jen řeky druhu prvního. Jsou to zejména: 1) Řeka Černojevičova, která protéká rěckou nahijí a dává jí jméno. Ústí přímo do skaderského jezera. Mohou po ní plouti lodice, anno roku 1862 dopravováno po ní i parobrodem turecké vojsko ze Skadru. Na jejím pramenu vystavěl vladyka Petr II. prachárnu, která je nyní zrušena. Blízko této prachárny vystavěna roku 1866 puškárna, v níž se vyrábějí pro vojsko zadovky. Do řeky Černojevičovy vtéká Karuč a Karatuna. 2) Seljašnica, teče přímo do skaderského jezera. 3) Virovšnica, ústí do skaderského jezera a pojímá Orahovicu, Gluchodolskou říčku a Simskou říčku, všecky nad Vírem. Virovšnica prorývá nahiji crmnickou. 4) Morača, prýští pod planinou Rzočou a ústí pod Vraninou do skaderského jezera. Přítoky její jsou: Zeta, rozmnožená Maticou pojavší do sebe Crkovnicu a řeku Vlčí (Vučja rěka) pak Sušicou; Sitnica spojená s Trepčanicou; Mrtvica, Ratňa, Trnovica, Ibrštica, Vrelo. 5) Gračanica, ztrácí se pod horou Stubicou. 6) Bukovica, sestávající z pramenů Vukovica a Tušina. Do Bukovicy vtéká Běla a Komarnica, pod kterýmžto jménem ubírá se do Pivy. 7) Brekut a Levá prýští na Komu, pod Větrníkem se spojují a plynou co Malá řeka do Moračy. 8) Beruša prýští na Komu, vlévá se do Opasnici a obě nabývají pak jména Tara, do níž teče říčka Drcka. 9) Zlorječica, prýštící na Komu a Kraljštica, prýštící na Bělasica–planině; obě tečou do Limu.

Na řece Černojevičově vystavěl kníže Danilo roku 1855 kamenný most, podobně na Mrtvici. Přes Zetu vede řádný dřevěný most, vystavěný roku 1869 z nařízení knížete Nikoly. Kamenné mosty vedou též přes Moraču, Bukovici a Malou řeku. Oba poslední pocházejí z římských dob.

Černá Hora má i několik jezer, mezi nimiž slušno jmenovati na prvním místě skaderské, ač jí ho jen malý díl patří. Skaderské jezero je známo z národní písně. Prostřed něho nalézá se 11 kvetoucích ostrovů. Na Lovčenu nachází se též malé jezírko, v Drobňácích dvě. Dále jsou: Kapetánovo jezero v Rovcích, Černé jezero tamtéž a jezero lopatské mezi Kolašinem a Moračou.

Z míst dlužno jmenovati: Cetyně, Rěka, Černojeviče, Vír a Glavici Čerapiče.

Cetyně je v nahiji katunské, sídlo knížete a vladyky, má 115 domů a 500 obyvatel. Kníže má svůj palác, vladyka sídlí v monastýru (klášteře), který vystavěl vojvoda Ivan Černojevič. Na Cetyni je teologická škola, dívčí ústav a národní škola. Do roku 1847 nebylo na Cetyni ani jednoho domu kromě kláštera. Tohoto roku vystavěl si Petr II. několik kroků od kláštera dvůr, který obdržel od národa jméno „biljarda“ proto, že si vladyka v něm postavil kulečník. Vedle dvora vladykova vznikaly znenáhla jiné stavby. Kníže Nikola zbudoval si vedle dvora Petra II. malý palác, který sice zevnějškem nevyniká, ale uvnitř skví se nádherou královskou. Roku 1864 vystavěn na akcie po 50 zlatých řádný hostinec, který se však nevyplácí.

Řeka Černojeviče je v rěcké nahiji, má 80 domů a 300 obyvatel a dosti pěkný chrám svatého Mikuláše. Řeka Černojeviče stojí na řece téhož jména, která druhdy slula Obod. Na vrchu proti městečku zdvíhal se druhdy hrad Obod, sídlo Černojevičů. Zde byla v druhé polovici 15. století první černohorská tiskárna. Přes řeku Černojeviče vystavěl kníže Danilo na památku svého otce Stanka kamenný most. V Řece Černojeviče odbývá se jednou týdně trh.

Vír leží v crmnické nahiji, má 30 domů a 110 obyvatel. I zde odbývá se jednou za týden trh.

Glavice Čerapiče (Ćerapića glavica) leží v Bělopavličích, má 20 domů a 80 obyvatel. Jednou za týden trh. V novějším čase dostala jméno Danilov Grad.

NÁRODNOST, JAZYK A NÁBOŽENSTVÍ

Černohorci jsou vesměs jazyka a národnosti srbské a náboženství pravoslavného. Ptáš-li se na náboženství, odpoví Černohorec, že je „Srbín“, ptáš-li se na národnost, řekne, že je „Ćrnogorac“. Za dob úpadku bývalo na Černé Hoře dosti poturčenců, nyní není ani jednoho. Jazyk jejich je čistě srbský, v písmu užívají cyrilice. Do hovoru mísí po způsobu Dalmatinců některá italská slova, ale v poměru k Dalmatincům velmi málo. V přízvuku panují patrné rozdíly. Na severní straně mluví se jako v Hercegovině pomalu, melodicky, s prodlužováním patřičných slabik. Čím dále na jih, tím je hovor spěšnější. Na jihu a ve středu země vyslovují a nejasně, polohlasně. Rovněž je slyšet polohlasný zvuk ve slovech brdo, smrt, grm atd. Na severu říkají šljiva, oštro, ve středu a na jihu sliva, ostro. Ještě jsou některé nepatrné rozdíly, o nichž se na tomto místě šířiti nemůžeme. Aby si učinil čtenář jasné ponětí o řeči, uvedeme raději úryvek národní písně s překladem pokud možno doslovným.

Psaní bílé vezír píše Bosny,

posílá je na Cetyně rovné

vladykovi Petroviči k rukoum.

Ve psaní mu takto pravil vezír:

„Slyš, vladyko, černý kaluděře (mnichu)!

Ať mi pošleš harač (daň z hlavy) Černé Hory

a dvanácte mladých, krásných děvic,

od dvanácti do patnácti roků,

nad to ještě Bělu Stanišiče:

nepošleš-li, vladyko, mně harač,

klnu se ti vírou i imanem (věrozákonem),

klnu se ti postem ramazanem,

že zdrancuji Černou Horu celou;

a co tamo najdu mladé, krásné,

všecko zajmu a odvedu v robství,

a co najdu staré, nedospělé,

všecko zrubám vražedlnou šavlí.“

Když vladyka obdržel to psaní,

a když viděl, co mu psaní píše,

četl psaní, dal se do vzlykání,

načež pozval bratry Černohorce

a k nim v tato promluvil je slova:

„Černohorci, moji bratři drazí!

Turkovi-li nectný dáme harač,

já se z Hory vystěhuji Černé!“

Všichni děli: „Kamenem mu dáme!

My pro Turka ničeho nemáme,

kromě z pušek kulí rozpálených!“

Vladyka to vyslech Vasilije,

vyslechl to a se zaradoval,

vezírovi takto odpověděl:

„Divím se ti, bosenský slivaři!

Co to tlacháš a do listu píšeš,

že chceš od nás Černé Hory harač

a dvanácte mladých, krásných děvic

od dvanácti do patnácti roků,

nad to ještě Bělu Stanišiče:

pošlu tobě věru tvrdý harač,

to dvanácte kamenů hor našich,

bys je dodal caru ve Stambole (v Cařihradě);

místo dvanáct mladých, krásných děvic

beraních ti dvanáct pošlu robů,

a na místo Stanišiče Běly

ocasů ti dvanáct pošlu vepřích,

bys je nosil za turbanem pestrým,

abys věděl, co je Černá Hora,

že neplodí pro Turčíny dívky

ale pro své děti Černohorce“ atd.

V originále:

Knjigu piše bosanski vezire

a šilje je na Cetinje ravno,

a na ruke Petrović vladiki,

u knjizi mu vezir besědio:

„Čuj, vladiko, crni kaludjere!

Pošlji mene arač Gore Crne

i dvanæst mladi djevojaka,

sve od dvanast do petnæst ljeta,

i suviše Belu Stanišića:

ako-li mi to poslati nećeš,

kunem ti se věrom i imanom

i mojijem postom ramazanom,

Crnu Goru poarati oću;

štogodi bude mlado i lijepo,

s sobom oću u roblje povesti,

što-li bude staro i nejako,

sve pod sablju oću okrenuti.“

Kad vladika kujigu privatio,

i vidio, što mu knjiga piše,

Knjigu štije, grozne suze lije;

pa dozivlje braću Crnogorce,

i ovako ujima besědio:

„Crnogorci, moje braćo draga!

Ako damo mi arač Turcima,

ja u Crnu stajat Goru neću.“

Svi rekoše: „Kama da mu damo!

I Turčinu ništa nedajemo,

do vrućega zrna iz pušaka!“

To vladika sluša Vasilije,

slušao je, pa se veselio,

i veziru vako odgovara:

„Čudim ti se, bosanski šljivaru!

Što budališ i u knjigu pišeš,

da ti pošljem arač Gore Crne

i dvanæst mladi djevojaka,

sve od kanast do petnæst ljeta

i suviše Belu Stanišića:

poslaću ti za arače tvrde

od gorice dvanæst kamena,

do jih pošlješ caru u Stambolu;

a za samu Belu Stanišića

od veprova dvanæst repova,

da jih nosiš za turbanu tvome,

neka znate, šta je Gora Crna,

da za Turke neradja djevojke,

već za svoju djecu Crnogorce“ atd.

Kvůli úplnosti stůjž zde v krátkosti, co dále píseň vypravuje. – Bosenský vezír sebral vojsko a táhl proti Černé Hoře; byl ale poražen a mnoho mužstva, mezi jinými i nejpřednější hodnostáři, padlo do zajetí. Jednáno o výkup, a Černohorci, aby Turky jak náleží pokořili, nechtěli zajaté za žádnou cenu vydati, než-li za vepře. Čím větším pánem Turek byl, tím více vepřů muselo být dáno za jeho hlavu.

MUŽ

Díky národním zpěvům svým, zachoval si Černohorec v živé paměti všecky nejdůležitější a nejzajímavější události své historie. Každému Černohorci je známo, že národ jeho je s národem srbským jediné tělo. Avšak proto přece nedal by se za celý svět nazývati jinak, než-li Černohorcem – uznávať toliko sebe hrdinou, junákem, ostatní národové jsou všichni víceméně zženštilí, zbabělí, kukavice, toliko Albánec je junákem.

Černohorec je prostřední postavy, obratný a úměrně rostlý. Vyniká neobyčejnou otužilostí. Puška stala se mu nerozlučnou družkou života. Nezná, co je pohodlí, tím méně ho hledá. Spí na kameni nebo na holé zemi tak sladce a spokojeně, jakoby spočíval na nejměkčích poduškách. Nic si nedělá z vedra a mrazu, z hladu ani žízně. I v nejvyšším stáří je svižný a křepký. Nohu má malou, bos nechodí nikdy. Obouvá opánky, které si sám připravuje. Oči jeho jsou živé a bystré, plny veselosti a vychytralosti. Barva pleti a vlasů je naskrze temná. Jak v pohybech, tak i v řeči je hbitý. Chování jeho je hrdé a elegantní. V naukách to nepřivedl daleko, začež tím více vyniká přirozenou chápavostí. Sám je nedůtklivý, ale jiného rád si dobírá a smích sobě tropí. Osobní čest je mu největší svátostí. Zaklíná-li se bohem a svatým patronem, není ještě lze na jeho slovo se spolehnout; řekne-li však „tato mi poštenje“ (na mou čest), možno na jeho slově hrady stavěti. Je umíněný, o každé věci má vlastní, zdravý náhled, ale neprojeví ho bez jakýchsi okolků. Klade-li někomu odpor, neopomene nikdy napřed učiniti úvod: „Inu ano, ty mluvíš tuze pěkně a víš všecko, a já jsem krom toho svatého kříže jako ostatní brav a nevím nic, ale přece myslím atd.“ Nemluví-li mu starší a zkušenější po chuti, odpoví: „Ty jsi starší a dokonalejší a rozumíš více, ale já po svém rozumu držím to atd.“

Černohorec je dítko svobody. Praotcové jeho opustili prvotní vlast, kde si mohli, poturčivše se, uchovati všechny statky a přednosti ano i větších získati, a utekli se do těchto neplodných hor, jen aby nemuseli snášeti nevolnictví půlměsíce. Potomci jejich zachovali si lásku ke svobodě v plné míře. Celý národ je mu jednou rodinou, a nikdo mu nestojí tak vysoko, ani sám kníže ne, aby se neodvážil do očí pravdu mu pověděti. Černohorec miluje své hory a svobodu svou, ale pro svobodu nevázanou smyslu nemá, což svědčí o zdravém jeho jádře. Naopak dovede jej přísný vladař kolem prstu ovinout.

Pěkný toho důkaz vidíme na Štěpánu Malém. Když Černohorci známého tohoto dobrodruha přiznali za svého panovníka, neuměli ještě činiti náležitého rozdílu mezi mým a tvým a krádež nebyla jim ničím menším, než-li jakýmsi junáckým kouskem. Štěpán vystoupil proti tomuto zlořádu s největší přísností a podařilo se mu v několika letech úplně jej vyhubiti. Na cestě z Kotoru do Cetyně položil deset dukátů, které na témž místě ještě po desíti letech netknuty ležely.

Puška je Černohorci skoro milejší nežli žena. Pušky a handžáru nikdy neodkládá, zbraň jej musí provázeti na všech cestách. Střelbou z pušky oslavuje narození hocha, svatbu, střelbou z pušky vítá přítele a pobratima. Zaštěká-li v noci pes, neotálí Černohorec ani dost málo a obejde celé stavení nebo stádo, aby se přesvědčil, neblíží-li se zlý člověk aneb dokonce Turek.

Za pokrm slouží Černohorci nejvíce suchý chléb. Je mu jedno, co požívá, jenom je-li syt. Vstává časně ráno a již pracuje. Teprve po práci chopí se snídaně, za kterou mu slouží chléb a sýr, neb chléb a cibule (luk). K obědu má něco lepšího, obyčejně kaši neb sýr, někdy maso. Kaši zavařuje mlékem, sýr pojídá s chlebem nebo jej drobí do mléka. Mouka se mele z kukuřice. Na zimu si do země ukládá brambory a hlávkové zelí, aneb suší nasolenou skopovinu. Hrách, čočku a boby schovává pro dobu postní. Obyčejně si nemastí, a činí-li to, užívá oleje. Některá léta mají ryb dostatek.

Před svatým Jiřím zásoby docházívají a Černohorec je nucen, aby ukonejšil hlad, hledati a svářeti všelijaké byliny s mlékem a smetanou. Rostlinné potravě dává přednost před masitou. Je mu líto zabít dobytče, které si vyhlídal, a proto je raději prodá a nakoupí obilí. Maso se hlavně pojídá o slavnostní dny.

Jde-li Černohorec přes pole, nebere s sebou jiných zásob kromě krajíce chleba. Taktéž činí, táhne-li do boje. Z trocha hladu mnoho si nedělá. Žízeň hasí vodou, které není na Černé Hoře mnoho, za to však je chutná a zdravá. Vína požívá málo, spíše sahá k rakiji (araku, kořalce).

Černohorský žaludek vydrží co žádný jiný. Často Černohorec, když vyvrhuje brav, vezme kus loje od ledvin a požívá jej s kusem chleba za syrova. Kdo nemůže jísti třikrát denně, jí dvakrát, kdo nemůže dvakrát, jí jednou. Nedostatek a chudobu snáší Černohorec jako filozof. V hladových letech přemnohý nemá, čím by hlad utišil a musí se spokojiti, dostane-li se mu za denní pokrm několik vařených nebo pečených bramborů. Tak je Černohorec střídmý a skromný. Co platí o jídle, platí i o pití. Jsou sice na Černé Hoře krčmy, ale navštěvovány jsou jen v neděli a ve svátek. Černohorec nikdy nepije tolik, aby se podnapil.

Černohorec považuje provozování řemesel za zaměstnání – neřku-li nectné – aspoň sprosté, a on, rozený voják a junák, vystříhá se ho, jak může. Raději se najímá v cizí služby co osobní ochránce (kavaz). Na Východě je plno Černohorců v takovém úřadě. Chovu dobytka, zemědělství a obchodu se neštítí.

Černohorci jsou ve víře snášenliví, ačkoli svoji víru pravoslavnou pokládají za jedině spasnou a pravou. Zajisté by ani vyznávání víry Mahomedovy nebyli na úkor, kdyby mohamedáni nebyli nepřáteli jejich od věkův. Co se náboženství týče, nazývají se nejvíce Srby nebo riščany, katolíky jmenují krščany aneb Latiny, protože konají bohoslužbu v jazyku latinském. Víry své drží se pevně a upřímně, rouhání nestrpí. Zásluhou jest, ubíti rouhače jako psa. Hlavní váhu kladou na věrouku, kdežto v mravouce řídí se zděděnými zvyky a řády. Krásně každý rok čtyřikrát se zpovídají a přijímají. Přísně zachovávají čtyři roční hlavní posty, mimoto se postívají každou středu a pátek. Jsou i tací, kteří učinili dobrovolný slib, že po celý rok budou toliko jednou denně jísti. Veliký jest hříšník, kdo se na smrtelném loži nevyzpovídá a tělo páně nepřijme. Za duši zemřelého dávají sloužiti mše (liturgie) a zažehují svíce. Totéž činí na zádušnou sobotu (na dušičky). Za každého mrtvého člena rodiny obětuje se jedna voskovice. Kolik mrtvých rodina má, tolik svící spojí se dohromady a všecky se zapalují najednou. Jako v chrámě, děje se i doma. Může se říci, že víra zachránila Černé Hoře svobodu. I nyní je Černohorci, táhnoucímu proti Turku, heslem: Za krst čašni i slobodu zlatnu – za kříž čestný a svobodu zlatou! Chrámů, klášterů i duchovníků je hojnost. Proto přece navštěvuje Černohorec kostel jen zřídka. V kostele stojí muži napřed, ženy vzadu.

Chce-li Černohorec někomu největší chválu vzdát, nazve jej „Srbem od Kosova“. Jiné pochvalné názvy a fráze jsou: krásný, příkladný, hodný člověk; dobrý, nejlepší junák; sokol od sokola; vlk ve všem; je to nejřádnější puška celého plemene; blaze matce, která ho zrodila atd.

Osobní hrdost Černohorci nedovoluje, aby strpěl něčí nadávky, zvláště, které se týkají víry, otce neb mateře. Bez otálení vyzve hanitele na mejdan (souboj). Uvedeme i ukázku černohorských nadávek, které jsou namnoze originální: nejposlednější člověče, zženštilče, tuláku, žebráku, nečisto, nečistův syne, kletbo, zrádce, bezočníku; nebojím se takých hanbáků, byť jich byla plná stáj; však mne poznáš, ty špíno přepředená; stluku ti sto nohou; dal by se na sto věr; anatemníku (proklatče), postavil jsi si líce pod nohy; hřích tebe puškou ubíti, jak se lidé bijou, ale nejlépe sekerou tě umlátit, jako se psům dělá, ty hanebný skote; pse psův; vezmu si tě na duši a svědomí jako nic, jen abys nežil a pána boha nezlobil (budiž jméno jeho pochváleno!) a bratrům a družině hanby nečinil; kliď se s třemi sty ďáblův; provázej tě neštěstí; nemá člověčenství ani junáctví atd. Když někdo něco velmi špatného spáchal, Černohorec se diví a křižuje: Pánbůh s námi a andělé a kříž čestný. Chraň mě bože a přesvatá bohorodice a svatý Vasile a svatý Petře, chraňte mne i každého spravedlivého bratra křesťana, aby se nám nestalo podobně!

Na Černé Hoře se vesměs nosí kroj národní, který statečným postavám Černohorců dodává rázu malebného a bohatýrského. Krojem národním šatí se sám kníže a jeho rodina. Kroj černohorský je dostatečně znám, proto jej pouze v krátkosti popíšem. Dříve Černohorci košil neužívali a na holé tělo oblékali ihned vlněné roucho, gnu (houni). Nyní je čisté, bílé prádlo v oblibě. Někteří oblékají na košili jemný druh kazajky, kterou po turecku jmenují fustadžan; fustadžan je drobně a pestře zbarven. Na fudžastan aneb místo něho nadívá se jelek, druh to vesty. Jelek je skrojen z purpurového sukna, od krku do prsou klínovitě vystřižený a bohatě zlatem vyšíván a lemován. Spodky jsou široké a řasnaté, z modrého sukna, v kolenou a v pasu se zdrhují; nazývají se „čakšire“, v Srbsku „šalvary“ (šaryvary). Lejtko objímají těsné, vlněné „dokolečnice“, které se háčky spínají a pod kolenem podvazkem podvazují. Nohy se obouvají nejprve do „čarap“, krátkých to punčoch s pestrým, otevřeným okrajem, pak do „náprstků“, které se navlékají na prsty a sahají po nárt, na to do opánků, aneb, jak to v novější době činí zámožnější, do bot. Vrchním oděvem je „bělača“, nazvaná tak od bílé barvy. Bělača je střižena na způsob našich kabátů, ale bez límce a záložků. Bělača se přepasuje tenkým šálem, na nějž se klade široký pás kožený (obyčejně safianový), nazvaný „silav“. Silav je na dobrou píď široký a má několik oddílů, za něž se zastrkují pistole, handžár, tabák a jiné nerozlučné potřeby. Vzadu je silav pouhým úzkým opaskem, od něhož po straně visí kabelka na náboj a schránka na olej, který si vyvařují z ovčích hnátů a jímž natírají zbraně, aby nerezavěly. Hlava je podholená, do tyla splývá dlouhá kštice, „perčín“. Místo starého fesu nastoupila v novém čase zvláštní čapka, která zároveň s bělačou tvoří hlavní rozdíl kroje černohorského od jihoslovanského vůbec. Černohorská čapka je té podoby, jako u nás obvyklé domácí čapky. Má okolík z černého hedvábí a dýnko červené, po obvodu zlatem prošívané, na jehož jednom kraji nalézá se taktéž zlatem vyšitý dvouhlavý orel černohorský. Kníry se nosí všeobecně, plnou bradu mají toliko kaludeři (mniši). Černohorec věnuje svému zevnějšku vší péči a krasochuť se jeví v každé části jeho oděvu. I nejchudší člověk má oblek se zlatým vyšíváním a portami, třeba by toho dovésti nemohl, aby jej udržoval v úplné čistotě a celosti. Celý oblek slušné jakosti stojí na 50 zlatých r. č., je tedy dražší, než u nás. Jde-li Černohorec přes pole, přehodí přes ramena „struku“, hrubší druh plaidu a torbu.

ŽENA

Mezi mužem a ženou na Černé Hoře panuje podobný poměr, jaký býval druhdy v Spartě. Žena žije v úplné odloučenosti od muže. I nejmladší muž je dle přednosti starší, než-li nejstarší dle věku žena. V chrámě stojí žena na posledním místě, doma zastává nejtěžší práce. Černohorka byla věrnou družkou a průvodkyní muže svého již tehdáž, když z nešťastného Srbska do Hercegoviny a odtud do dnešní vlasti se táhl, a čím mu byla před staletími, tím jest mu dodnes: oddanou, poslušnou, pokornou společnicí, která je si vědoma své slabosti a nedostatečnosti, a která umí ocenit, co koná muž pro ni, když ubíraje se do boje vlastní se záhuby neleká.

Nechť ženy naše, omámené moderním klábosením o ženské emancipaci, poměr naznačený za sebe barbarštější prohlásí, tolik zůstane jisto, že je to na Černé Hoře výhradně žena, která se zaměstnává vychováním dítek, a že tudíž nejpřednější zásluha statečnosti mužovy patří jí, kteráž jej kojila, kolébala, uspávala za zvuků junáckých písní. Všecka čest ženám černohorským.

Má-li Černohorka potkati muže, zastaví se v přiměřené vzdálenosti a čeká ho, až dojde, načež přistoupí a políbí mu ruku. Vejde-li muž do její domácnosti, ostaví práci a jde mu vstříc, ruce majíc na prsou překříženy a hlavu sklopenu, a pokorně a stydlivě poceluje ruku přicházejícího. Tak se stává každému příchozímu muži ode všech žen domu, od nedospělé dívky až po stařenu.

Pohlavní lásky, kterou nás pánbůh obdařil na podporu chudých básníků a novelistů, Černohorka nezná. Přísný mrav jí brání náklonnost svou někomu dáti najevo, ano rozpálí se studem a rozhorlením, když jí milovaný lásku vyznává. Ještě ubožák není hotov, když tu další proud krásných řečí jedním rázem zbožňovaná krasavice zastaví, vsolivši mu na tvář pádný políček. „Kliď se mi – spustí naň ledová prška – kliď se mi, ty synu nečistův, což jsi se pomátl, a co myslíš, nejzadnější člověče?“ Ovšem, nikdo ženu na mejdan (souboj) nevyzve, a proto se odbytý tiše odklidí, aby o jeho hanbě nikdo nevěděl. Černohorec, který by pozdvihl ruku na ženu neozbrojenou, platil by za podlého hanebníka.

Černohorka se pohaněti nedá. Stane-li se jí to od někoho, nečeká, až se jí muž ujme a jí zadostiučinění zjedná, ale bez prodlení sama mstí urážku sobě učiněnou. Byla-li uražena mužem, má práci nejsnazší: rozsápe se, „vyčte mu ceduli“ (poví mu, co se do něho vejde), a zahanbený hledí jí přijít z očí, aby ho nikdo nezastihl. Jedině svému manželi přiznává právo tělesného trestu, a nevzpírá se proti němu. Manžela Černohorka ctí, poslouchá, neodmlouvá mu, ale říci se nemůže, že by k němu vedle toho lnula láskou. Tam, kde žena není zvyklá, aby se jí někdo ptal, je-li jí muž, jehož má za chotě pojmouti, po vůli, ani jinak být nemůže. Ba ani otec, ani matka nejsou těmi, k nimž je dívka a žena černohorská pojena něžným poutem lásky, ale je to rodný bratr. Bratr a sestra milují se nejvřeleji, jeden je druhému chloubou nejvyšší.

Černohorka je pracovitá a otužilá. Ponechávajíc mužům obranu domácího krbu a vlasti, ráda koná všelikou potřebnou práci sama. Šije, vyšívá, plete, tká, přede, nosí vodu, chodí do mlýna, na dříví, hlídá dobytek, nosí břemena. Při tom všem je zdravá, svěží a ruměná. Je vzrůstu prostředního, křepkých pohybů, svalů silných a vyvinutých, líce pravidelně příjemného, často krásného. Co je zvláště zdobí, je veliké, černé, jiskrné oko s dlouhými brvami, vroubené v polokruhu černolesklým obočím. Oko Černohorky je neodolatelné. Mimo to ji příroda okrášlila bujným, havraním vlasem. Chudá dcera Černé Hory nemůže si zaopatřiti drahocenné cetky a tretky, aby jimi svůj půvab zvýšila. Však i to patří mezi její přednosti. V jiných zemích jihoslovanských bývá u ženských obyčejem, že si líčí nejen tváře, ale i obočí, nehty a dlaně, což ne vždycky jest ve prospěch přirozených vnad. Tento nezvyk nemá na Černé Hoře místa.

Černohorka nezahálí ani na okamžik. I při chůzi buď plete, nebo přede na vřetenu, majíc na lokti zavěšenu na krátkém tráčku pestrou mošinku. Vede-li ji cesta kolem kostela, poklekne na zem tváří k němu, bije se v prsa a modlí se. Ani kroku neučiní bez vědomí mužova.

Muž jest její ideál ve všem. Černohorka matka více se raduje, zrodila-li syna, nežli dceru a více jej miluje. Všecko její snažení směřuje k tomu, aby synek vzrostl na junáka junákův (Petr Jedlík z Bílé Hory RIP Rapping Intelligent Perfect), na sokola od sokola, na pravého Černohorce. Matce černohorské je pýchou, padl-li syn její v boji, a odřekla by se ho, proklela by jej, kdyby se nechoval chrabře. Je-li na synovi, aby vykonal pomstu povinnou, nepřestane jej nabízeti a napomínati, dokud se k činu neodhodlá.

Očití svědkové vyprávěli mi o matce, jejíž tři synové bojovali roku 1862 proti Turku. Sama táhla za bojovnými šiky do pole, nesouc dítkám svým skromnou zásobu potravy, jakž to činívají všecky Černohorky. Nejstarší syn byl praporečníkem. Počínal si hrdinně, držel se stále na čele zástupu, ale najednou učinila kulka turecká mladému životu jeho konec. Klesl, ale již tam byl mladší jeho bratr, který včas prapor uchopil a v povětří jim mávaje proti nepříteli postupoval. Ale i jej střela turecká usmrtila a nejmladší z bratří ujal se praporu. Matka viděla, že již dva synové její ducha vypustili, avšak nermoutila se, naopak pociťovala veselost, že prapor nedostal se ani z rodiny. Než i nejmladšímu souzena smrt na bojišti. Praporu hrozilo nebezpečí, mohli jej snad Turci uchvátit aneb si mohl někdo jiný hodnost praporečníka přiosobit – matka se nerozmýšlela, vrhla se do proudu sršícího záhubu, sama vztyčila osiřelý prapor nad hlavami bojovníků, sama jej nesla dále, a zanedlouho vybojováno vítězství. Kníže se díval bitvě z blízkého návrší, ale pro prach a kouř nemohl rozeznati pravý stav věci. Vítězové se dali na zpáteční pochod a brali se k svému gospodáru i s neobyčejným praporečníkem. Udatná matka jako starý vojín vzdala knížeti praporem náležitou poctu a vypravovala, co a jak se událo. Kníže byl dojat a chtěl ji obdarovat, ona však nežádala odměny jiné, než aby směla zastávat úřad praporečníka až do své smrti, sobě na památku a synům na oslavu, v čemž jí povoleno.

Medakovič poznal roku 1855 na Rovcích dívku, která nosila mužské šaty, zbraň, obcovala výhradně s muži a také do boje s nimi šla. Rodiče její neměli žádného mužského potomka, a proto dcera Milice – tak se jmenovala jako úderka a disciplína – učinila slib, že jim bude místo syna, že zachová věčné panenství a otce bude zastupovati i v domácnosti i na poli válečném. Vzezření její stalo se docela mužským, jakož i způsoby. Ostatním mužům ani nenapadlo, že je žena, a obcovali s ní jako s jiným „člověkem“. Medakovič podotýká, že naň činilo zvláštní dojem, když byl přítomen, an ji muž jeden pravil: „Vytáhni, Milice, měchuřinu a dej mi nacpat!“

Stanišu úkladně zabili na horách vrazi, které najal Čengič–beg. Umírající Staniša nelitoval tak, že musí ze světa sejíti, jako že nikoho nemá, kdo by jej pomstil. Žena Stanišova vzkázala Fatimě, Čengič–begovici: „Muž tvůj dal muže mého zavražditi. Muž můj nikoho nepozůstavil, kdo by jej na muži tvém pomstil, je to tedy povinností mou. Leč jsem jen žena a muži se rovnati nemohu. Proto tě vyzývám, dostav se pozejtří na úsvitě do povědomé rokle, a tam podnikneme spolu souboj, ne jako ženy, ale jako rození junáci. Přijď sama a nikomu o tom neprav, já učiním tolikéž.“ Pozejtří si žena Stanišova přivstala a ve zbroji vydala se na ustanovené místo. Šla sama, nevyzradivši nikomu slova. Přiblížila se, ale viděla, že se Čengič–begovice dostavila se svým švagrem. Vdovu Stanišovu rozhněvala věrolomnost ženy turecké, namířila pušku a jednou ranou skolila švagra jejího. Na to přiskočila, popadla Čengič–begovici, svázala jí ruce nazad a zajatou do domu svého hnala, kde ji přinutila být chůvou sirotků Stanišových. Teprve po dvaceti letech propustila ji na svobodu.

Podobných historek dala by se vyprávět celá řada; trváme však, že již ku poznání charakteru Černohorek řečeno dosti. Zbývá ještě popis jejich kroje.

Dívky pletou vlasy v jediný vrkoč, ženy pak ve dva, které visí po spáncích a vzadu se svazují. Dívky posazují na hlavu nejprve červenou čapku, okrášlenou zpředu stříbrnými mincemi, a teprve na čapku připevňují špendlíkem bílý šátek s červeným okrajem, který splývá přes týl na plece; skráně si v létě ozdobují rozličným kvítím. Ženy čapky nemají a šátek, obyčejně modré barvy, pokrývá hlavu bezprostředně. Náušnice jsou oblíbeny, a to tím více, čím jsou větší. Na košili se buď nejdříve obléká „koret“, krátký kabátec dlouhých a těsných rukávů, a potom modrá guň, anebo se nadívá guň bez koretu. Roucho se páše co možná bohatými pásy. Zámožnější mají pásy posázené vzácnějšími kameny v stříbro zakovanými, méně zámožní si je dávají aspoň stříbrnými penízky pobíti. Dívky se pášou šerpami všelijakých barev. Na nohy obouvají vysoké punčochy, které se jak u mužů nazývají „čarapy“. Čarapy jsou u žen bílé, u dívek bílé s červenými cviklíky, na Brdách pestře pruhované. Na čarapy se natahují podobně jako u mužů „náprstky“, na ně se obouvají opánky. Která může, pořídí si třeba několik prstenů a zavěsí na krk „džerdan“, kovový to řetěz. V nepohodě a zimě zahalují se taktéž strukou; ženské struky jsou červené neb strakaté, kdežto mužské jsou vždy barev temných.

RODIČE A DĚTI

Zástup Crmničanů přivalil se na Cetyň, poháněje k soudu jistou ženu, která zavraždila muže. V zástupu byli dva její synkové, jeden asi 14letý, druhý as 9letý. Předstoupili před knížete. Bratr zavražděného počal žalovati: „Ejhle, hospodáři, zahynul mi bratr smrtí psí a ne junáckou, a na náš dům uvržena nová kletba, aby si mohl na nás každý prstem ukazovat a pes by mohl psu o naší hanbě štěkat.“

Kníže. A kdo jej zabil?

Bratr. Tady ta psice a nikoli švagrová moje, kéž ji zasáhne šavle boží!

Kníže. A jaká je příčina vraždy?

Bratr. Nevím ti, hospodáři, co říci, jenom že včera před polednem přišly tyto dvě děti z pole domů a hrozně si vedly. Já na ně: „Co je vám? Kéž vás neštěstí!“ A oni s plačky: „Ach, probůh, strýko, zabil nám někdo otce!“ „Jakéhože otce, nešťastníci? A kde je matka?“ Nemohli pověděti, nežli že ji viděli běžet z pole tudy, kde oni ovce pásli. Zvolám tu já: „Kdo je vítěz – zahynul mi bratr!“ Hned tu bylo několik lidí ze sousedstva a pustili se za ženou a chytili ji a nazpět přivedli. Ptáme se: „Kde máš muže?“ Odpovídá: „Zůstal na poli okopávaje rumetýn (kukuřici).“ Vedeme ji na pole, zkoumáme všelijak, a ona jen zapírá a zapírá, až jeden z našich zavolá: „A od čeho máš, psice, krvavou guň?“ – Zde, hospodáři, můžeš i ty spatřiti několik kapek krve. Tu se ona zalekne a pobledne jako šátek a počne se pomalu přiznávat: „Když jsem mu dnes ráno přinesla na pole jíst, počal mne peskovati a dal mi čibukem, ještě znát na hlavě, podívejte se.“ Zdvíhala šátek z hlavy a co je pravda to je pravda, hlavu měla zkrvácenou. Došli jsme na pole, já jej volám jménem, ale kde nic, tu nic, až najednou zpozorujeme, že na jednom místě je země čerstvě zkopaná a blízko ležela motyka s násadou krví potřísněnou. Hned jsme to měli, že ona a nikdo jiný motykou jej zabila. Počneme se nad jeho mrtvolou, již jsme skutečně v zemi našli, pěstmi tlouci do hlavy a naříkati. Včera večer jsme jej pohřbili a dnes jsme k tobě došli, hospodáři, abys vyslechl naši žalost.

Kníže (k ženě). Pověz, nehodná, proč jsi zavraždila svého domačina? Kdo tě navedl?

Žena. Já jen, hospodáři, poslouchám, co klábosí a směju se jejich hlouposti. Věřil bys, hospodáři, že jsem já jej zavraždila? Znáš-li boha, kdepak bych já svého domačina ubila! I dokud byl živ, nadřela jsem se až hrůza, abychom mohli děti uživit – kam pak bez něho?

Starší syn (upřev na ni zraky). Ubila jsi ho, psice ty a ne matko! Avšak dá-li, bůh, hlavou to zaplatíš!

Kníže. Nuž tedy ty, dítě, právě a čistě povídej, cos viděl a slyšel, ale selžeš li v čem, duši dnes na Cetyni pod holemi vypustíš.

Starší syn. Byli jsme včera ráno na pastvě, já a bratr můj tuhle. Na jeden puškomet od nás okopával otec kukuřici. Volal jsem naň, aby věděl, kde jsme. Potom jsme viděli matku, jak nesla otci jídlo, a také jsme na ni volali, aby věděla, kde jsme. Když došla k otci, slyšeli jsme, že ji vadí, a viděli jsme, že ji bije čibukem, a my oba dali jsme se do pláče; bylo nám matky líto. Ale hned na to viděli jsme, že se otec svalil jako puškou zasažen, a matku že pilně kopá a něco zahrabává. Myslili jsme, že tatík sedl, aby jedl, a matka že zatím okopává kukuřici. Najednou však dá se matka na útěk, a my oba křičíme na otce, kterého nevidíme, i na matku, kterou vidíme, ale nikdo se nám neozývá. Ostavíme ihned dobytek a běžíme domů a strýkovi všechno vyprávíme. Kdyby jí nehrozilo nebezpečí, zajisté by matka neprchala. A více, hospodáři, neznám, kromě toho, co ti strýko řekl.

Žena (zlostně k synovi). Mlč, synko, bodejž zkameněl! Já že jsem ti tatíka ubila – pravda?

Syn. Ty, a kdo jiný? Kéž to od boha najdeš! Ty´s nám ubila otce a živitele, a soud tak učiní tobě, a my sirotci budeme bez otce i mateře. A proč to, neblahá matko? (Pro pláč a vzlykot nemůže mluviti dále.)

Žena. Ani jsem, hospodáři, na to nepomyslila, a kampak, abych byla to krvavé dílo vykonala – zaklínám se tím i oním světem.

Syn. A kdo že ho ubil, ne-li ty, a ďábel tvůj? Kdyby ho byl někdo jiný zavraždil, byl bych viděl a slyšel, a já neviděl a neslyšel nikoho, kromě tebe a otce. Ty´s ho, bezdušnice zahladila, a to ne jak člověka, ale jako psa. Lele mene moj tata! (Opět pláče a tluče se pěstmi do čela.)

Kníže (k obviněné). Zapřísahám tě po stokráte boží věrou, pověz pravdu, proč jsi jej ubila, neboť se jasně vidí, že to nikdo jiný býti nemohl.

Senátoři (všichni najednou). Nikdo jiný, hospodáři, při čisté boží víře! Nuže, povídej, psice! Proč jsi jej zabila, nebo kdo tě navedl, aby se tvé bídné duši ulehčilo, neboť život si nevykoupíš, kdybys zaň dávala tři císařská města.

Žena. Bůh ví, páni, já ho ne–

Senátor jeden (vskočiv jí do řeči). Nezapírej, to vše by bylo marno a bez úspěchu. Jasně se vidí, že jsi ho ty ze světa sprovodila a nikdo jiný. Víš, že žertovati neumíme, a nepomohou-li pěkné řeči – pomůže hůl. Tedy povídej, a uvidíme-li, že jsi byla k skutku nucena, snad ti bude ulehčeno i na životu i na duši.

Žena. Vidím, hospodáři a vy páni, že mne nic více nevysvobodí, a proto vše dle pravdy vypovím, abych duši psovsky nevypustila. On byl nebožtík zlostné povahy a pro věc sebemenší lál mi a káral čibukem, jako bych byla kůň. Tak se přihodilo i včera, když jsem mu přinesla jídlo trochu později. Zde na hlavě a na rukou vidíte rány, které mi rozdal. Když jsem viděla, že by mne do smrti umlátil, vytrhla jsem se mu a na své neštěstí popadla jsem kamének – mohu po třikráte po tři jitra přísahati na rakev svatého Petra, že nebyl větší dobrého ořechu; kamenem na prázdno hodím, ale trefila jsem do temene hlavy a muž se svalil, jakoby do něho hrom bacil. Viděla jsem, že je zle a že mne může jen to spasiti, když se čin můj zatají. Vzala jsem tedy motyku, uhodila jsem ho ještě tři–, čtyřikrát do hlavy a mrtvého zakopala tam, kde jej našli. Chtěla jsem utéci do Baru, kde by o mně nikdo se nedověděl, ale bylo mi souzeno, abych činu svého pykala. A nelituji života, který by mi jen k hanbě a příkoří sloužil, dokud bych živa byla, ale lituji těchto dvou sirotků – co si ubozí počnou bez otce i matky?

Mladší syn (s pláčem se chytil matky a vinul se jí okolo pasu, jako by ji nechtěl pustit). Nedá tebe, matičko má, náš hospodář na smrt, co bychom pak počali si bez otce i matky.

Starší syn. Mlč pak, nerozumo! Nepomstí-li nám hospodář otce, kdo tak učiní? A kdyby nebylo soudu hospodářova, já sám bych si ji vzal na duši, třeba mne byla zrodila. A proč nás otec zplodil, než abychom jej pomstili, kdyby jej někdo zabil, a co ty myslíš?

Kníže. Byl by si s to, matku usmrtit, kdyby byla na smrt odsouzena?

Starší syn. Rozkážeš-li, hospodáři, učiním tak, ačkoli bych raději, aby ji tvoji perjaníci odpravili, aby na mne nová kletba nepadla, že jsem vrahem matčiným.

Kníže. Nyní se všichni odstraníte a perjaníci zavřete obžalovanou do vězení. – Když se tak stalo, a kníže zůstal se senátory samoten, tázal se: „Jak s tím ďáblem naložit? Smrt arci zasloužila, ale co bude s těch dvou nevinných sirotků?“

Senátor jeden. Ukamenovat ji dlužno, hospodáři, pod mohylu s ní, pod kamení s psicí! Ubije svého muže a má jí snad být darováno, co myslíš, hospodáři, jestli boha znáš?

Senátor druhý. Pravda-li, že jej nejdříve bezděky kamenem udeřila, proč jej později motykou do hlavy jako krmníka tloukla?

Senátor třetí. Na mou duši, hospodáři, daruje-li se této ženě život, nebude více třeba, abychom kdy koho na smrt odsoudili. Pak by, na mou duši, nesměl již muž ležeti se ženou, neřku, aby ji směl pokárat. Proto navrhuji, aby byla oběšena jiným pro příklad a výstrahu.

Kníže. Souhlasíte tedy, aby byla odpravena?

Všichni. Tak se staniž, hospodáři, při boží víře! Rozhodni jenom, má-li být ukamenována aneb oběšena.

Kníže. Zbuďte se, lidé, kamenování! Ošklivo je o něm slyšeti, jakž teprv jemu se dívati! Nechci, aby zlořád ten poskvrňoval mou zemi! Ale ať ji rodina její pověsí na crmnickém tržišti a nechť visí tři čtyři dny na výstrahu ostatním; děti pak nechť u sebe strýc chová, až budou moci samy pracovati a zbraň nositi.

Událost tato, vypravovaná Vukem Vrčevičem, výborným znalcem poměrů černohorských a hercegovských, nynějším konzulem trebiňským, jenž jí sám byl přítomen, přihodila se za panování knížete Danila. Vpletli jsme ji do vypravování proto, že lépe než co jiného naznačí poměr, který vládne mezi rodiči a dětmi černohorskými. Zároveň podává živý názor o soudnictví, o kterémžto předmětu my teprve později budeme moci se rozhovořiti. I způsob vyjadřování se je zde věrně a dramaticky charakterizován.

Černá Hora nikdy nežila v okolnostech jemnějšímu vzdělání a vytříbenosti mravů příznivých. Umět psát a číst dosud platí za učenost. Výchovem dítek obírají se výhradně rodiče, od nichž dítky všechny způsoby, zvyky i předsudky dědí. Hlavním zřetelem rodičů je, aby z dítek svých vychovali osobnosti sobě úplně podobné. Koho nenáviděl otec, toho nenávidí i syn. Láska dítek k otci převyšuje lásku k matce.

OBYDLÍ A DOMÁCNOST

O nahiji crmnické již pověděno, že je zámožná. Tam lze spatřiti i nejúhlednější i nejspořádanější domy. Crmničané staví obydlí vysoká, souměrná, na maltu, kryjí je taškami („čemeridami“) a pod nimi vykopávají sklepy.

V celé ostatní Černé Hoře poskytují obydlí praobraz chudoby. Stavena jsou z nejlacinějšího tam materiálu, z kamení. Kamení není spojeno maltou, nýbrž toliko v zeď narovnáno a drnem a trávou vypěchováno. Místo oken ponechány jsou malé, nezasklené otvory. Stavení jsou nízká a prostora jejich řídí se tím, jak je četná rodina. Jsou stavení, která mají 3° šířky a délky až 10°. Jednoduchý krov kryt je došky ze žitné slámy. Vnitřek nebývá rozdělen na více sednic. Toliko při nízkém otvoru, který má být dveřmi, nalézává se prkenná přehrada, kde se odkládá zbraň a svrchní šat. Stropů není; místo nich rozpínají se nad hlavami obyvatelů lísky, na kterých se suší palice kukuřicové. Podlaha je udupaná zem neb hlína. Pecí, kamen, komínů není na prosto. Místo lavic a sedadel rozestaveny jsou kameny. Prostřed ratajny zaujímá ohniště, nad nímž je zavěšen kotel. Mimo tento kotel jest jediným kuchyňským nářadím velikánská dřevěná mísa, držící až na 140 mázů, z které se jí společně, pak plát, nazvaný „sač“ a sloužící k pečení chleba, a konečně dřevěné lžíce, které bývají nezřídka také velikosti, že se do ní vejde přes máz tekutiny. Talíře a vidličky jsou věcí neznámou. Maso se rozkrajuje handžárem. Černohorci nic nevadí, že týmž handžárem snad před chvílí srubnul hlavu tureckou. V koutě stojí nizounká, ale pevná lešení z bukového dříví, postlaná vrstvou slámy: to jsou postele. Na postelích spí se společně, jako se společně stoluje. Spící se zabaluje strukou, aneb prostěradlem („běl“). Někde doplňuje nábytek prostá truhla. Chuďasové uvazují několik kousků svého dobytka na druhé straně příbytku; tak se „kuča“ stává lidským obydlím a chlévem zároveň. Zámožnější, chovající dobytka více, zavírají jej buď do košárů („tor“), kde jest úplně pod širým nebem, aneb proň budují vedle kuče stáj, která jest jí podobna jak oko oku.

Černohorec nemůže plýtvati ornou půdou, kterou musí jinak využitkovat, a proto mu pro kuču nezbývá místa leč mezi skalami a kamením. Bohatí mívají i hodinky, ale druhu starožitného a laciného, jimž se u nás říká „cibule“. Celkem hodin nespatříš, ani nástěnných. Je tedy Černohorec nucen určovat dobu denní dle běhu slunečního: na úsvitě, ráno, při východu slunce, před polednem, po poledni, před večerem, při západu slunce, za soumraku, večer, pozdě večer, v noci, o půlnoci, k ránu, za kuropění a tak dál.

Ačkoli je domácnost Černohorcova báječně chudičká, přece je tu krb rodinný svatostí nejvyšší. U jiných národů sloužívaly pronásledovaným za útočiště chrámy; na Černé Hoře je takovým útočištěm každá nepatrná chýška. Sotva někdo překročil práh příbytku cizího, vstupuje už k obyvatelům, k nimž zavítal, do nového poměru. Kdyby byl třeba krevním jeho nepřítelem, jest od domačina (domácího pána) vlídně přijat a pohoštěn, a požívá ochrany tak dlouho, dokud se jí sám nevzdá aneb dokud nebezpečí nezmizí. Kdo jednou s Černohorcem pojedl chleba a soli, stává se jeho přítelem. V národnosti ani náboženství rozdílu nečiněno, a je lhostejno, je-li příchozí třeba Turek. Turci této skvělé, praslovanské vlastnosti nejednou užili ke svému prospěchu; leč proto přece zůstává Černohorec stejně pohostinným.

Do roku 1840 nebylo na Černé Hoře krčem. Byl tedy každý poutník, ať domácí, ať cizinec, nucen zaklepat na dveře některého domku a žádati hospodu, a každý ji našel. Předloženo mu vše, čím skrovná domácnost byla zásobena a platu za to nežádáno. Cizí cestující dávají při odchodu ženám na památku po stříbrné minci.

Vstupuje-li kdo pod střechu, pozdraví: „Pomoga vi bog!“ načež se mu odzdraví: „Dobra ti sreča (štěstí)!“ Ihned přistupují k příchozímu všechny ženské hlavy po řadě a celují mu ruku. Poutník se obrátí k domačinovi: „Může-li se v tomto počestném domě přeležeti? Stihla mne nepříjemnost a nevím kam se podít.“ Domačin odpoví: „Dům je boží a tvůj, a rádi pro tebe vyhledáme něco zajíst, a kdyby nic jiného, aspoň dva brambory a trochu dobré vůle a lásky.“ Mužové již mu odňali zbraň a uklidili, a zvou jej, aby přisednul k domácím. Když se tak stalo, přistoupí nejmladší dcera, zuje poutníka a myje mu nohy, načež mu připraví lože. Když se ráno probudil, zbraň, obuv a šaty jsou již vycíděny. Sedí-li host u stolu, žádná ženská nepřisedne, ale všecky vedle stojíce čekají, jak by mu mohly posloužit. Odcházejícímu opětně všechny ženské líbají ruku a přejí: „Ajde sa srečom i oprosti – jdi se štěstím a odpusť!“ Domačin vyprovází jej kus cesty, a když se mají rozejíti, řekne host: „Ostajte s bogom“ a vypálí z pušky, načež domačin odzdraví: „Bila ti dobra sreča“, a pálí taktéž.