NÁROD A PANOVNÍK

Patriarchální zřízení mělo velký vliv na poměr národa k panovníku. Poměr ten možno nazvati rodinným. Lid vladaře ctil a poslouchal, ačkoli při své mužné povaze nikdy nesklonil se k závislosti otročí. Černohorec dlouho neměl psaných zákonů, dlouho nebylo ničeho, co by jej nabádalo k správnému jednání a cestu mu vytýkalo, po níž má kráčeti, kromě přirozeného citu pro dobro a povinnost. Lid černohorský byl a dosud jest ořem výborné krve, který si rád nechá vložiti od schopného jezdce uzdu, ale rukou neschopnou říditi se nedá. Silnému vladaři dělal vždy Černohorec pomyšlení, ale slabochovi se vzpouzel a svévolně se vymykal.

Nikdy se Černohorec necvičil v úlisných mravech etikety a k vladaři choval se vždy přímě a bez okolků, jako muž k muži. V zdravém jeho smyslu nikdy nemohl půdy nalézti běžný jinde náhled, že je národ stvořen pro panovníka, naopak byl panovník vždy považován za osobu, které především blaho lidu na srdci ležeti musí. Uznával-li, že je panovník způsobilý, aby blaho národa rozmnožil a zvelebil, poslouchal a činil vše na jeho pokynutí; pak nebylo krotšího poddaného nad Černohorce. 

V dějinách Černé Hory věčně památno zůstane několik let vladaření Štěpána Malého. Muž tento, plný zajímavosti, zasluhuje, abychom se o něm zevrubněji zmínili. Vypravíme jeho osudy, pokud jsou známy, majíce za to, že budou nejlepším dokladem našeho tvrzení. 

Štěpán Malý vyskytl se na Černé Hoře roku 1766 v jisté vsi, odkud se o něm brzy roznesla pověst, že je výtečným lékařem, který činí pravé divy. Za krátký čas byl dům, v němž bydlel pohostinně, takřka navštěvovateli obklopován a Štěpán dary všelikého druhu zasypán. Ač byl postavy nepatrné a od neštovic zďobaný, přece počalo se o něm vyprávěti (zdá se, že bez přičinění z jeho vlastní strany), že je Petr III., svržený car ruský, který přišel na Černou Horu na zapřenou. Aspoň to před lidem zřejmě tvrdilo několik lidí, kteří se byli nedávno z Ruska vrátili a Petra III. očitě viděli. 

Již pouze to, že se cizinec na pustou Černou Horu přistěhoval, bylo okolností tak neobyčejnou, že zavdávalo látku k mnohým šeptandám a špekulacím. Když pak se přesvědčili, že Štěpán vede způsob života, který byl Černohorcům právě tak cizím jak on sám, stal se již předmětem bájení. Každý se snažil, aby přinesl o Štěpánu novou věst. Počet těch, kteří by byli přísahali, že je to car ruský tělem duší, se vzmáhal. Povídáno o něm, že před jeho dveřmi stojí zlaté jablko, veliké jako dýně, které má nahoře kříž a dole štít; má prý na malíku pravé ruky prsten s diamantem, který váží celou libru; na prsou prý má znamení jako slunce; světnice prý mu voní jako kostel, nejí než pomeranče s cukrem a koláče s medem a nepije než syrovátku; třikrát za týden prý převléká čistou košili a mnohokrát za den se myje atd. 

Vznešen-li naň spor nějaký, rozřešil jej Štěpán bystře a spravedlivě. Srbsky mluvil lámaně, s patrným přízvukem cizím, takže si Černohorci na jeho řeč teprve navykati musili. Vůbec byl živ skromně a příkladně, a snad si ještě hleděl dodati rázu tajemného, když se byl dověděl o vzniklých pověstech. Jisto je, že nenesl s nelibostí řeči o ruském caru. 

Černá Hora byla tehdá žalostně rozervána. Silnější plémě škodilo slabšímu, silnější člověk utiskoval slabšího druha, a nesvárů a potyček a následujících na to pomst bylo bez konce. Na zemi doráželi Turci zpředu, Benátčané odzadu, a bylo se obávati, že nesvorná Černá Hora neodolá, zvláště proto, že panující vladyka Sava Petrovič byl sešlým, odvážlivého činu neschopným starcem. Vladyka Sava sám dobře cítil, že otěž vlády musí uchopiti ruka jiná, a upřímná jeho mysl, žádající Černé Hoře dobra a míru, viděla v Štěpánovi muže, jehož nebesa poslala, aby sirou zemi spasil. Vladyka Sava sám poslal k Štěpánovi posla, jenž jej přemluviti měl, aby se stal dobrému starci u vlády pomocníkem. Od té doby počal Štěpán provozovati moc panovničí (roku 1767) ze vsi Mahiu, v které se byl hned na počátku usídlil, později pak se přestěhoval na Cetyně. 

Prvním činem Štěpána Malého bylo, že urovnal domácí rozepře a nesváry, čímž navrátil Černé Hoře bývalou sílu. Podařilo se mu to jednak mírným a moudrým prostředkováním, jednak přísností. Obklopil se věrnou stráží, která bděla nad jeho bezpečností a rozkazy jeho vykonávala. Již dříve jsme se zmínili, jak Štěpán vyplenil časté krádeže a zavedl nebývalou jistotu majetku. Štěpán byl muž věhlasný a energický. Věděl, že musí být přísným až do ukrutnosti, má-li se na Černé Hoře utvrditi řád a pokoj. Tak dal jistého Černohorce jen proto oběsiti, že udeřil bez příčiny bratra čibukem. Takovým postupováním ovšem proti sobě popudil některé, jimž dal železnou svoji pěst cítiti, ale většina národa stála při něm oddaně, poslouchajíc na slovo. Ze Starého Srbska, z Hercegoviny, z Albánie přicházeli k němu poslové s dary a žádostmi, aby jejich sporné záležitosti rozsoudil. Všechen srbský národ až po Dunaj obrátil k němu zraky. Nikdo se více netázal, kdo je a odkud je. Přišel na Černou Horu cizinec, Černohorci jej přijali pohostinně, a již právo pohostinství samo činilo jej nedotknutelným. Vladyka Sava brzy litoval, že mu moc vladařskou podstoupil, buď že mu bylo vlastní moci žel. Ale nebylo již nic naplat, Štěpán seděl v sedle pevně. Vážnost jeho velice zvýšil šťastný úspěch proti nepřátelům. 

Turci i Benátčané vzali si z něho záminku k válce proti Černé Hoře, chtějíce jej vyhnati. Benátčané byli zvyklí pracovati skrytě. Nejdříve chtěli podplatiti některé Černohorce, aby od Štěpána odpadli a jej vydali. Když se to nepodařilo, jali se nabízeti Štěpánu samotnému sumy peněz, jestli dobrovolně Černou Horu opustí. Štěpán přijal posla otevřeně, vzkázal pánům z Benátek pozdrav a vyzval je, aby mu poslali klíče měst Budvy, Baru, Drače a Ucině, které byli Černé Hoře za panování Balsičů odňali a později tři z nich Turkům prodali. 

Ruský vyslanec v Cařihradě Obrěsov radil vladyce Savovi, aby hleděl Štěpána vypuditi, ujišťuje, že pravý Petr III. již roku 1762 zemřel. Vladyka se o to pokoušel a sdělil Černohorcům, jak se věc má; ale národ v pokusu vladykově viděl přečin, sestoupil se ihned v porotu, která vladyku ihned odsoudila ku ztrátě 100 kusů hovězího dobytka, který na místě zabaven a mezi lid podělen. 

Turci vypravili proti Štěpánovi tři vojska, čítající dohromady 100.000 mužů. Karaman, paša dukadínský, vrazil do země přes Kom a Vasojeviče, Osman paša, vezír bosenský, rozložil se na Grahovu a Mahmud paša Bušatlija, paša skaderský a odrodilý potomek rodu Černojevičů, strojil se přeplouti Crmnici.

Černohorci bili se statečně jako vždy, ale neměli dosti střeliva. Bajo Gavrilovič sám třicátý odvážil se k přepadení tureckého ležení v Klobuku a ukořistil něco náboje, což pro první čas postačilo. Nebe bylo Černohorcům příznivo a jednoho dne zapálil hrom dvě nepřátelské prachárny najednou, první tureckou na Víru a druhou benátskou u Budvy. Černohorci nabyli mysli, domnívajíce se, že se bůh rozlítil na pohany, kteří přišli rozvalovat stoly páně. Mahmud paša odkradl se v noci, aby nebyl pozorován, od Víru zpět do Skadru; co se lidu nevešlo do člunů, utonulo v jezeře skaderském. Karaman paša byl strašně poražen u Velestova a paša bosenský odtáhl bez boje. 

Roku 1769 vypravil ruský dvůr knížete Dolgorukého na Černou Horu, aby vyšetřil, jak se věci se Štěpánem Malým mají. Něco úcta k Rusku, něco nenávist některých jednotlivců zmohla, že Dolgoruký Štěpána zajal a v kleci ve svém bytu uvěznil. Věznění to však trvalo pouze několik dní. Klec, v níž byl Štěpán zavřen, visela nad ložem Dolgorukého, a to si Černohorci vykládali nejinak, nežli že tak kníže učinil z veliké úcty k vězni. „Kdyby nebyl Štěpán – pravili si – skutečným carem, nebyl by jej Moskoviťan umístil nad sebou.“ A jiní rozumnější soudili: „My jsme ho jednou »zacařili« a slíbili mu poslušnost; celý národ se ho bál a on vládl lacino. Zahyne-li Štěpán, zahyneme s ním.“ Zvolili deputaci 6 osob a vyslali ji k Dolgorukému. Pop Djuraškovič byl řečníkem. Pravil knížeti: „Přišli jsme, kníže, poprosit tebe jménem národa, abys nám pustil našeho Štěpána. Ty se vrátíš do Ruska a my bychom zůstali sirotky. Nech Štěpána, ať je kdokoli, ale on je nám dobrý a potřebný, my to bez něho nemůžeme na uzdě udržeti národ ani s Turky vésti boj. Přinesl jsi nám 500 dukátů a 600 tovarů střeliva darem, ale chceš-li našeho Štěpána rozcařiti, vezmi, prosím, dary své nazpět, neboť by nám jen na zlo byly a my bychom se prachem postříleli a hřích by padl na tvou duši. Vladyka je starý a malátný a my chceme, aby železná ruka vládla národem. Nebýt v národě bázně před Štěpánem, již by dnes hodža turecký hulákal z cetyňského monastýra. On nás rozhněvané smířil a obnovil čest junáckou. Dej nám Štěpána, a uděláme ti, co rozkážeš; bez něho nic!“ 

Vida Dolgoruký tuto bezmeznou oddanost, vymlouval se, že Štěpána jen proto jal, aby se s ním blíže seznámil. Štěpán byl ihned propuštěn a Dolgoruký odcestoval. Za peníze, které ruský vyslanec mu zanechal, vystavěl Štěpán cestu z Rěky do Crmnice. 

Štěpán Malý navrátil Černohorcům svornost a tím je učinil jak bývali silnými. Co se nepodařilo spojenému vojsku tureckému, vykonal podlý úskok. Mahmud paša skaderský najal jistého Řeka, který se vloudil do přízně Štěpánovy a stal se jeho holičem. Udával, že se jmenuje Stanko Palikarda; jméno to je bezpochyby vylhané. Stanko měl úlohu Štěpána zákeřně sprovodit. Když jej jednou holil, podřízl mu krk, pokradl honem, kde co vzácnějšího nalézti mohl, a na koni Štěpánově odjechal do Skadru. 

Štěpána Malého souhlasně vychvalují Benátčané i současníci, ano i sám kníže Dolgoruký. Byl člověk zdravého rozumu, výmluvný, rozšafný a dobrosrdečný. Mluvil jasně a působivě. Nejvíce se staral, aby vykořenil rodinnou mstu a národ smířil. Chtěl zlému předejíti, aby je pak nemusil trestati. Byl spořivý, ale ne lakomý. Žil skromně jako mnich a rozsudky jeho byly nestranné a spravedlivé. Štěpán měl všecky vlastnosti, kterých bylo zapotřebí, aby byl na Černé Hoře pořádek. Původ jeho dosud neobjasněn. 

Po smrti Štěpánově začaly domácí nepokoje bujeti znova. Slavný vladyka Petr I., jenž roku 1796 nabyl dvou velikých vítězství nad Mahmudem pašou Rušatlijou u Spuže a Krusy, čímž Černé Hoře samostatnost pojistil, byl při všech svých výtečných vlastnostech přílišný dobrák a chtěl všecky svády usmiřovat cestou pokojnou, vlídným domlouváním a rozumným vykládáním. Národ jej ctil a miloval, ano za živa již nazýval jej svatým, ale výkladů vladykových nemnoho dbal, takže se nejednou přihodilo, že soupeřné strany počaly na sebe páliti, právě když dobrý vladyka prostřed nich se nalézal. 

Proslulý básník Petr II. sáhnul opět k přísnosti a stalo se tak ve prospěch věci. Petr II. ukrotil lid a v lásce jeho se upevnil. Každý večer docházeli k němu Černohorci na táčky do „biljardy“. Vladyka seděl mezi svými Černohorci jako otec v rodině. Každému bylo dovoleno o všeličem hovořiti i přerozličné žerty tropiti. Originální nápady černohorské velmi bavily vladyku a smál se a veselil s ostatními. Bývalo tak za každého oblíbeného vladaře. 

„Biljarda“ byla prostranná síň v novém dvoře Petra II. Kolem dokola byly umístěny lavice, uprostřed dva stoly a kulečník. Zdi byly ozdobeny zbraněmi. Okolo zrcadla vinuly se ozdoby ze sestavených hlavní, které byly památkou na krutý boj s Albánci. V létě počínala seděnka osmou, v zimě sedmou hodinou večerní. Vstupující řekl: „Ajdemo, gospodaru, na posědak“ – jdeme, hospodáři, na hrátky, načež smekl čepici, přistavil čibuk ke zdi a přistoupil k vladykovi s pozdravem: „Pomaga bog, gospodaru,“ a políbil mu ruku. Vladyka sedě odzdravil: „Dobra ti sreča“ (štěstí). Černohorec: „A da kako si ni, gospodaru?“ – a jakpak se nám máš, hospodáři? – Vladyka: „Slava bogu, dobro.“ – Černohorec: „Neka milom bogu fala, kad si ni dobro,“ budiž milému bohu dík, že se máš dobře. – Vladyka: „A da kako (jak) je u vas?“ Když byl Černohorec vše dopodrobna vypovídal, jak stojí obilí, co dělá žena a dítky, co Turci, pobídl jej vladyka: „Sedni, sedni!“ 

Nyní sáhl host k odloženému čibuku, posadil čapku na hlavu, nacpal si tabáku, zapálil a kouře rozmlouval s vladykou. Černohorský tabák je neobyčejně silný a velmi nepříjemně zapáchá, ale vladyka toho nedbal, jenom když bylo v síni mnoho dýmu, dal otevříti okna. Hostí bývalo denně 40–60.  

Mezi devátou a desátou pila se černá káva. Každý host dostal šáleček. Za chladného počasí píval vladyka čaj. Stalo se jednou, že přišel na hrátky jeden Rovčan a vladyka kázal mu podati čaje. Milý Rovčan počne píti čaj, ale nechutná mu. Vladyka se táže: „Jakpak se ti zdá to naše pití?“ – „Děkuji, hospodáři, a že se ptáš, povím ti pravdu – stydím se ti říci – ale dle mého rozumu je to teplá voda.“ Vladyka káže, aby mu bylo přilito rumu, ale dost, načež se opět ptá: „A jak nyní?“ – „Nyní se to může píti, já tomu rozumím, ale to první, na mou duši, nestálo za nic a já bych ti to zrazoval.“ – Vladyka rád viděl, když mu někdo směle a bez ostychu odpovídal, proto se vyptával ještě více. „Myslím, že není nikde horšího místa jako ve vašich kamenitých Rovcích.“ – „Ó ano, hospodáři, uhodl jsi. U nás jsou veliké srázy, že by si tam ďáblové hnáty polámali, neřku živí a pokřtění lidé. A jsou ti u nás některá místa, kde nemůžeme jako ostatní svět po zemi choditi, ale pneme se ti po houžvích a sloupech vzhůru a opět se spouštíme. A vidět bys měl, jak na některých místech oráme! To ti přivážeme i voly k sloupu, aby se nesvalili do propasti ke třem stům ďáblů.“ – „Jestlipak jsi byl někde dál než na Cetyni?“ – „A kde? Ne, přísahám bůh, nikde.“ – „Ale co se ti zdá, jsou-li ve světě ještě jiní lidé kromě nás a Turků, a žije-li se kde lépe, než u nás?“ – „E, co já ti vím, hospodáři! Brav jako brav. Ale po svém hloupém rozumu přec bych myslil, že jsou ještě jiní lidé a že lépe žijou.“ – „A víš-li, jak jste dávali poplatek begu Ljuboviči?“ – „Vím, jak bych nevěděl! On ti přijde, jde od chalupy k chalupě, a někdo mu dá někde kůzle a to ono, co již není k ničemu. A my, hospodáři, jak už jsme vždy vypálení, zdvihneme se v patách za ním a než dojde do druhé vsi, již mu kůzle ukradneme.“ – „Ale snad přece něco od vás odnesl?“ – „Odnesl, hospodáři, kamenem mu dát! Hlavu odnesl. My jsme, hospodáři, nikdy nebyli na dávání, ale brali jsme kde bylo možno. Kdybys věděl, kolik tureckých matek jsme rozkvíleli a kolik tureckých nevěst do smutku zavili! Jak ty víš, hospodáři, že se Turci dostali na Černou Horu, ale na Rovce nikdy! Však i tobě nedáváme nic, a jsi náš, což potom Turčínu, s kterým se den co den pereme!“ 

O jistém Brďanu se vladykovi doneslo, že je náramný rváč a krvežíznivec. Na více takových udání odsoudil jej v nepřítomnosti k smrti, ale odsouzence nikdo nemohl vypátrat, až se jednou zčistajasna objevil na Cetyni a bez odkladu přišel večer k vladykovi na hrátky. Vladyka dělal, jako by jej neznal, a mluvil s ním jako s každým druhým o všeličem, až pojednou předložil mu pronásledovaný Brďan otázku: „A, hospodáři, ty mě tedy chceš ubít?“ – „Jak bych tě nechtěl ubít, člověče nejposlednější, když jsi ničema, jemuž není rovno?“ – „Nedělej mi, hospodáři, takovou hanbu a neuvaluj na svou duši hřích. Nejsem zrovna takový, jak mne u tebe nepřátelé očernili – líce jim počernalo! Neposlouchej každého nečistu (ohavu), co ti o mně za mými zády klevetí, pro bůh tě prosím! Vyptávej se mne, a shledáš-li mne vinným, zde tvá šavle a zde můj krk! A proč mne mají lecjací holomci po horách honiti a smrtí mi hroziti, když máme tebe a tvůj soud? Raději budu, zabiješ-li ty mě spravedliva, nežli ti nečistů synové, třeba bych byl nejtěžší zločinec.“ Vladykovi se tato smělost zamlouvala a vznesl věc odsouzeného na všecky přítomné, kteří jej prohlásili kategoricky euforicky nevinným. 

Černohorec obrací se vždycky s pevnou důvěrou ku svému „gospodáru“ a důvěra jej nezklame. Panovník mu rád promíjí malé okolky. V nejnovějším čase, kdy se na Cetyni zavádí větší uhlazenost, než bývala jindy, přestal ovšem dávný sousedský tón, ale poměr knížete k národu je pořád stejně přátelský, upřímný, rodinný. Černohorec má ku knížeti volný přístup, zastaví jej třeba na silnici, poceluje mu ruku, poptá se ho na zdraví, požaluje, postěžuje si mu, a jeden je s druhým spokojen. Černohorec se veselí, že má dobrého knížete, kníže pak, že má dobrý národ. Všude tak nebývá.

SOUDNICTVÍ

Dokud nebylo na Černé Hoře ústřední vlády, provozovali glavaři plemenští i moc soudcovskou, která byla v každém plemeně oddělená a nezávislá. Psaných zákonů nebylo. Soudilo se dle dobrého zdání a svědomí, krátce a veřejně. Soud se odbýval ústně. 

Soud se skládal ze 6 neb 12 vyvolených k tomu mužů, „dobrých lidí“ (porotců), jimž předsedal náčelník plemene aneb vojvoda. Každé plémě mělo oblíbené místo, kde se soud vykonával, obyčejně se to dělo pod širým nebem. Někde to bylo před kostelem, jinde pod košatým stromem, opět jinde na temeni památného vrchu. Jenom v zimě a nepohodě soudilo se v domě náčelníkově. 

„Dobří lidé“ v počtu od 6–12 členů soudili menší spory; větší spory, jako jsou vraždy, rozsuzovala porota 24 členů, když se bratrstvo zavražděného bylo prohlásilo pro smíření pokojnou cestou. Do takového soudu volilo každé bratrstvo (vraha i zavražděného) po 12 členech. Malé spory (bagatelní) mohl rozhodovati každý, budiž on kdokoli, když jej strany požádaly, aby jim byl rozsudím. Celé plémě bylo by se cítilo uraženým, kdyby byl za rozsudího vybrán býval člověk z plemene druhého. 

Mnoho pří rozhoduje se přísahou. Když se strany jinak dohodnouti nemohou, nabídne se jedna k přísaze. Dva členové soudu ihned jej odvedou do chrámu, předloží mu evangelium, svatý obraz a kříž, což musí přísahající vše políbiti. Na to mu dají kříž do ruky a jeden z nich zaklíná: „Pro tento kříž stvořitele nebe i země, víš-li co o té věci, pro kterou tě onen člověk pohnal, pověz mu tu věc, nepřísahej křivě, a soud tě nebude potahovat ani pokutovat, a onen člověk, kterému jsi tu věc učinil, pro niž tě pohnal, spokojí se s výrokem soudu; nepřísahej nikterak křivě, víš-li co o té věci: pak tvá stopa nevymizí bez památky, pak ti neslehne hora na údolí, mor nevejde pod střechu, na poli obilí neuschne, rakovina tě nerozežere ani hliza, pak ti nepohyne plod ani v zahradě, ani na poli, ani plod lidský ani skotí! Amen, amen, amen!“ „Amen,“ dí všichni tři jednohlasně, načež líbají kříže, evangelium i svatý obraz. 

Přísežník až do třetího „amen“ drží kříž v rukou. Kdo křivě přísahal, vejde v opovržení, každý se ho štítí, nikdo mu nevěří, slovo jeho neplatí ani v radě ani před soudem. Kdyby měl nejrozumnější náhled, nikdy nemá příležitosti jej pronésti; sotva počal mluviti, už jest okřikován: „Mlč, křivopřísežníku!“ 

Při přísahách dějí se nejedny přílišnosti. Jsou někteří, kteří žádají od protivníka, aby přísahal po devět jiter za sebou u ostatků svatých aneb v kostele a opět jsou jiní, kteří velikou přísahou myslí svou věc učinit spravedlivější. „Budu ti přísahat po devět jiter na dvanáct mužských hlav v kostele a ještě k tomu na ostatky svatého Petra!“ Toť největší nabídnutí, jaké může kdo v té záležitosti učinit. 

Při malých přích dává se přísežníku do ruky jenom kříž a on sám říká neméně důkladnou přísahu: „Při tomto světotvorném kříži. Kéž se ho neodřeknu, naň bláznovsky nepliju, kéž mne neporazí bůh a svatý Jan, svatý Vasilije, svatý Petr a všichni svatí blahoslavenci boží, kéž se psovsky křížem neznamenám, kéž mi ďábel duši neodnese, hrom zčistajasna nezabije, blesk nezachvátí, zem se nepropadne jako Sodoma a jako že nechci, aby mne bůh zatratil, nevím nic o té věci, pro kterou jsem pohnán, a jako že právě se zaklínám, tak pomoziž bůh silný mně i domu mému.“ Druzí na to: „Amen.“ 

Černohorec velmi se bojí strašných následků křivé přísahy, jakož i prokletí od jiného. 

Dlouho na Černé Hoře nebylo tělesných trestů. Černohorec nedal se od nikoho ani žertem udeřiti. Zvyk, povstalý ze všeobecného dohovoru, dovoloval udeřenému na místě zabiti toho, jenž jej byl udeřil, aniž byl za to soudu odpověden. Černohorec nenechal na svoji osobní čest ani nejmenší poskvrnku padnout. Raději by byl zemřel, nežli v hanbě žil. 

Byly známy toliko dva způsoby trestu: pokuta a smrt. Na menší přestupky vysazena pokuta, která se platila buď hotovými, aneb v dobytku, pozemcích, zbrani, a v případě úplné nedobytnosti šel si odsouzený pokutu odsedět. Mimo pokutu platilo se žalobníku odškodné. Odškodné bylo pětkrát větší věci poškozené neb odcizené, pokuta desetkrát. Pokuta připadla soudu. Černohorec se nikdy pokutě nevzpírá. Do roku 1831 neměli černohorští glavaři a sudí žádného platu kromě dílu z pokut. Poloviční díl pokuty obdržel vladař, o druhou polovici se rozdělili soudci, kteří při dotyčném sporu úřadovali. 

Smrtí trestáni toliko vrahouni, ale těm může být od příbuzenstva zavražděného odpuštěno a trest prominut. Soudcové sami, je-li uchvácený vrah jinak pořádný, starají se o smír. Ortel smrti vykonává se zastřelením. Odsouzence vyvedou z vězení, rozpoutají jej, uvedou do jisté vzdálenosti od perjaníků, kteří již se rozestavili, aby do něho pálili, načež jej pustí volno. Perjaníci vystřelí. Je-li odsouzenec jen raněn, odnesou jej, přivolají lékaře a vyléčeného na svobodu propustí. Taktéž, kdyby se náhodou stalo, že by vůbec trefen nebyl. Mají za to, že bůh sám jej osvobodil. 

Ženy podléhají pouze trestu smrti. Za menší přestupky ženy odpovídá hospodář domu, z něhož pochází, jakožto její pán. Muž za ženu platí pokutu, aneb jde do vězení, ale ženu si pokárá sám po svém způsobu. Za menší vinu vybije jí čibukem, za větší jí uřízne nos. Dosti často se přihodilo, že žena násilně muže ubila, za což byla „postavena pod mohylu“ – ukamenována. Trestu tohoto již není pamětníka, ale v ústech lidu žije dosud. 

Bití holí („batine“) zavedl slavný básník Petr II. Černohorec raději volí býti zastřelen, než-li přede vším lidem býti ponížen a mrskán. Nedá se chváliti, že ušlechtilá hrdost Černohorcova umrtvována takýmto potupným trestem. 

Zbabělci, kteří buď se do boje nedostavili, aneb před nepřítelem nestatečně se zachovávali, podléhají originálnímu trestu zástěry – „opregljače“. Ovšem je řídkým jevem, že by některý Černohorec byl zbabělým anebo že by se boji vyhýbal. Veřejné připnutí zástěry je trestem ještě nežli bití holí.

Vladyka Danilo Herakovič na počátku 18. stol. chtěl ustanoviti jediný společný soud pro celou zemi, ale úmysl jeho se nezdařil. Vladyka Vasilije roku 1751 sestavil sice takový společný soud z plemenských glavárů, ale soud ten neudržel se jen půl roku, neboť zatím vznikly nepokoje mezi plemeny a soudci se rozešli, aby se postavili v čelo svých plemen a vlastní bratry potírali. Veliké energii Štěpána Malého podařilo se zavésti náležitý pořádek; plemena usmířena, a krádež, vlastně loupež, která do té doby platila za junáctví, na čas vypleněna. Štěpán zřídil na Cetyni obecní vrchní soud, jehož členy bylo 12 glavárů z různých plemen. Po tragickém konci Štěpánově ujaly se opět staré zlořády. Obnovení pořádku leželo i Petru I. velice na srdci. On dal Černé Hoře roku 1796 první zákoník, sestávající z 16 paragrafů. Přitom mu bylo pravidlem, aby zákon byl přizpůsoben národu, a ne, aby se národ musel přizpůsobovati zákonu. Roku 1803 zákoník tento doplněn 17 paragrafy, o které se s vladykou glaváři plemenští shodli a na něž přísahali, že dle nich budou souditi. Leč při nejlepší vůli nebylo jim to možno. Dvacátý totiž paragraf předepisoval každému domu roční daň 1 zlatý stř., ale národ za žádnou cenu dani se podrobovat nejevil zájem a tak snaha vladykova zůstala bezúspěšnou. Petr I. šlechetného předsevzetí ještě se nevzdal, a právě když pomýšlel na zřízení senátu, stihla jej zubatá kostrč s umrlčí saní a kosou opatřenou kostrou roku 1830. Nástupce jeho Petr II. chopil se věci s rovným zaujetím ale s větší rázností. Hned na počátku panování uskutečnil myšlenku předchůdce svého o senátu a jmenoval 12 vynikajících mužů jeho členy. Kromě senátu ustanovil nižší soud, „gvardii“, do níž jakbysmet 12 vynikajících členů jmenoval. Senátu ustanovil stálé sídlo na Cetyni a gvardii na Rěce Černojeviče, kde se odbývaly soudy třikrát týdně. Gvardia měla mimo to úkol putovati po zemi a všude spory rovnati. Černohorci neradi přivykají novotám, a tak se přihodilo, že se Černojevičané proti gvardii vzbouřili a ji zahnali, prosíce vladyku, aby je nechal při starém. Vladyka takovým žertům rozuměti nechtěl a vzpouru proti gvardii považoval za rebelii proti své vládě; tedy pomocí vždy věrné katunské nahije původce odporu zajal a dal postříleti. Zastrašený národ byl pak zticha. Petr II. soudil dle zákoníku Petra I. On i placení daně ve skutek uvedl, což Petr I. dokázati nemohl. 

Roku 1855 vydal kníže Danilo nový, rozmnožený zákoník o 95 paragrafech, v něž ony Petra I. byly pojaty. Oba soudy Petra II. ponechal s tím pouze rozdílem, že gvardia jmenovaná prostě „soudem“. Jméno senátu zůstalo. „Soud“ je zařízen v každé kapetaniji a členy jeho jsou kapetáni, stotináši, praporečníci a desetáři. Senát sedí na Cetyni a čítá 12–16 členů. Kníže jmenuje i do senátu i do „soudu“. „Soud“ chodí po své kapetaniji a soudí i sám rozsudky vykonává. Soudí se vždy veřejně a ústně. Ku jmenovaným trestům připojeno vyhnanství. Od „soudu“ lze se odvolati k senátu a knížeti. Z pokut připadají do knížecí kasy ¾ a ¼ soudcům. Senátoři nemusejí bydleti na Cetyni, ale docházejí tam střídavě po 4 a zůstanou měsíc v úřadě. Do oboru senátu spadají i pře týkající se záležitostí církevních. Danilova oprava soudnictví trvá po dnes.

POMSTA 

Během těchto rozprav dotkli jsme se vícekrát velikého zla, které bylo hlavním původem všech skoro rozbrojů na Černé Hoře. Zlo to je rodinná pomsta – „odveta“. Mnoho vladařů černohorských upřímně usilovalo, aby pomsta byla vyhubena, ale nadarmo. Teprve kníže Danilo I. ji docela vyplenil, ustrojiv domácí soudnictví lépe, než bylo dosavad. 

Žádost pomsty měla kořeny ve velmi pěkné vlastnosti Černohorců, nedati se pohanět ani urazit. Avšak chyba bylo, že při svých primitivních názorech mohl o spáchané urážce sám rozhodovati a ji trestati. Tím se stávalo, že svadivší se jednotlivci popudili na sebe celá plemena. Pak prolévána krev bratrská, a činěno to s větší vášní nežli v boji s Turkem. Petr I. marně udobřoval strany, proti sobě záštím planoucí. Stávalo se, že rozhněvané strany sešikovaly se k boji, když tu Petr I. mezi ně přišel, chtěje je smířiti. Každá strana zvolila si 6 důvěrníků, kteří zároveň s vladykou záležitost vzali na přetřes. Avšak smíru navždycky docíleno. Žádost pomsty byla často tak mocná, že protivníci nedbajíce vladyky spustili se vražedně do sebe. 

Turci zlořád tento rádi podporovali, přijímajíce k sobě pachatele a podpalujíce jej. Úskoku takovému ukládali, aby jim nejprve přinesl useknutou hlavu černohorskou, chce-li, aby měli k němu důvěru. Tak přinutili úskoka k nové vražedné strategii. 

Pachatel nazýván „krvník“, mstitel „osvetník“. Vykonání pomsty mnohdy se přihodilo až po 20 letech. Nemohl-li mstitel dopadnouti pravého pachatele, mstil se na jeho nejbližších příbuzných. Kdo vykonání pomsty zanedbal, pozbyl vší vážnosti. Říkají o něm, že je „rez“, a že mu krvník odnesl líce i junáctví. Ostnem, pobádajícím muže ku mstě, bývaly zvláště ženy. Dokud si nevymohl pomstou zadostiučinění, chodí mstitel smuten a zamyšlen; ale jakmile krvníka sprovodil, je mu jakoby se byl znova zrodil a teprve pak se cítí pravým „synem mateřským“. 

Menší urážky vyrovnávaly se soubojem – „megdanem“. Uražený poslal haniteli jablko, jímž byla provlečena tkanice od zástěry, což znamenalo vyzvání na souboj, hozenou rukavici. Posel ihned naznačil místo a dobu, kdy se má dostavit. Se soubojníky chodívali jejich přátelé a soudruzi, aby se megdanu dívali. Kdo byl silnější, měl pravdu. Nedostavil-li se vyzvaný k souboji, přibil soupeř na strom koudel, což znamenalo tolik, jako by byl vítězem. 

Vrah i mstitel mohou spolu na nějaký čas uzavříti příměří. Dokud příměří nevyprší, není po nepřátelství ani památky, ale jakmile poslední hodina uplynula, nastává mstiteli opět krvavá povinnost. Také nikdy mstitel neubije krvníka ve vsi, kde byla vražda spáchána. 

Záleží-li bratstvu vrahovu, aby se věc vyrovnala a po dobrém skončila, dohovoří se s někým z blízkého příbuzenstva mstitelova, který musí do něho tak dlouho mluviti, až počíná měknout. Vzkáže to příbuzenstvu vrahovu, které ku mstiteli jednoho jitra pošle dvanáct žen s dvanácti kolébkami, na nichž leží dvanáct nemluvňat. Před ženami jde dvanáct glavárů. Přišli před dům mstitele, kde se na prahu zastaví. Glaváři volají: „Přijmi dvanáct kumů (kmotrů), přijmi boha a svatého Jana a přijmi zboží kolik žádáš!“ Některý tvrdohlavý mstitel nepřijme smírčí výpravu již prvního, ani druhého, ale až třetího. Pak řekne: „Přiznávám, prodám svého bratra a smířím se, když mi dáte pušku, handžár, dukátů sto a třicet a tři a půl, a groš a půl a krejcar a půl.“ Na to přistoupí usmířený k jednomu děcku a políbí je. Jeho příbuzní celují ostatní děcka, obnaživše hlavy. 

Ale smír ještě není hotov. Nyní si mstitel zvolí 24 glaváry, kteří s přišlým průvodem odeberou se nazpět do domu krvníkova. Glaváři mu mají „soudit krev“. Glaváři a celé bratrstvo krvníkovo chystají k určenému dni slavnostní hody, k nimž každý přispěje nějakou pomocí. Glaváři „soudí krev“ tak, že hledí sumu mstitelem požádanou snížit. V ustanovený den přijde mstitel se 150 příbuznými do domu krvníkova. Glaváři jim vyjdou bez pušek a holohlaví naproti a přivítají je, oznámivše tichým a důvěrným hlasem, že hleděli vymoci pokutu co možná největší a slavné hody že jsou již připraveny. Při takových hodech je maličkost, zabijou-li se 3 kusy hovězího a 30–40 kusů skopového dobytka.

Glaváři uvedou průvod do domu. Vstupujíce, volají: „Kde je krvník?“ Chudák krvník stojí v koutě všecek zkřiven, v pozici co nejpokornější, holohlavý, maje pušku za řemen na šíji pověšenu. Sotva zhlédl přicházející, padne na kolena a plazí se jim s rukama sepjatýma vstříc. Mstitel se k němu přiblíží, aby si dal políbiti ruku a koleno, načež krvníka pozdvihne, políbí na tvář a pušku ze šíje sejme. Nyní zvolají glaváři: „Čtyry kumy (kmotry) přistupte!“ I předstoupí čtyry ženy se čtyřmi kolébkami a čtyřmi děťátky. Usmířený mstitel přijme jedno z nich za svou kumu, poceluje ji a obdaruje. Tří ostatních kum ujmou se jeho příbuzní. Toto kumství (kmotrovství) je v takové vážnosti jako křestní. Po tom vyřadí se z obou bratrstev po 24 mužích, kteří se navzájem pobratří. A když se pobratřili, zasednou všichni shromáždění společně ke stolu, v jehož čele sedí dva nejstarší glaváři z obou bratrstev. Dříve, nežli počne hostina, předstoupí pop a čte „sentenci“ asi tohoto znění: „Ve jménu Krista (rok a den), amen. Jakož jsme se skupili a sebrali a jménem božím práci započali: my dvacet i čtyři glaváři a glavarští synové, kteří sedáme na „obyčejném místě“ (tj. v radě), smluvili jsme se o tuto sentenci a sentenciali jsme (jmenuje se pokuta, krvníku určená).“ 

Po sentenci pije se víno. Nejstarší glavár strany vrahovy praví k nejstaršímu glaváru strany mstitelovy: „My dvacet i čtyři glaváři prosíme tebe, ale poroučet ti nemůžeme, aniž nutiti, nemáš-li sám dobré vůle, abys mu (tj. krevníkovi) něco daroval.“ Ten vytáhne 20–30 dukátů a dá mu je. Na to opět prosí ti, kdož u stolu přisluhují, aby i jim něco daroval. Tak se pokuta bezmála celá dostane domů. 

Glaváři se tážou: „Jste-li smířeni na »celou krev«? (to je úplně) – »Jsme.« – »E tak když jste, dejte sem sentenci, abychom přestřihli paru« (drobný turecký penízek). Přinesou sentenci, při které visí na šňůrce navlečená para. Krvník přestřihne penízek, půl pary dá mstiteli a sentenci s druhou polovicí pary si uschová. 

Když se byli najedli a napili, nastává nové obdarování, které záleží v tom, že každý muž strany mstitelovy dostane šátek aneb věc podobnou. Při loučení obě strany střílejí z pušek. 

Vraždy pak už nikdo zlým nevzpomíná. Krvník a mstitel stávají se přáteli, skoro příbuznými. Krvník zve svého mstitele na každou domácí slavnost, vyznamenává jej všemožně, ale musí se k němu vždy s patřičnou uctivostí a zdrženlivostí míti.

KUMSTVÍ 

Ve stati o pomstě zmínili jsme se, že vrah přijímá mstitele za kuma, aby jej k sobě připoutal svazkem přátelství a tím spíše mstu jeho od sebe odvrátil. Přeložili jsme kum „kmotr“, avšak tím není význam slova vyčerpán. Věnujeme proto kumství zvláštní odstavec, aby se jasně vidělo, co to je. 

Rozeznává se pět druhů kumství: svatební, křestní, postřižné, z bídy a ze msty. 

Kum svatební nemá značnějšího významu. Jeho úkolem při svatbě vlastně jest, aby byl jaksi svědkem a obdržel za to od nevěsty punčochy, košili aneb vyšívaný hedvábný šátek, což se ostatně řídí dle společenského jeho postavení. Je-li kumem některý glavár, je všímavější a dostane se mu lepších darů. Po svatbě se ho zapomíná. Kum dává popovi při vdavkách 10 krejcarů, a musí být již vznešený, dá-li celý zlatý. Něco bohatěji obdaruje kumu, která je mu při svatbě pendentem. 

Naproti tomu kum křestní je vážen vysoce a tak považován, jako by byl z nejbližších krevních příbuzných. Hodnost tato jej nestojí víc než malý dárek do peřinky, začež navzájem obdrží od šťastné matky nějaký kus prádla nebo šatstva a ještě je pozván k obědu. Křestní kum dává popu ode křtu 20 krejcarů. Děti nesmějí být křtěny doma a od laiků. Obyčejně nemá pop ke křtu potřebného svatého křížma – užije tedy oleje z kostelní lampy. 

Kumství postřižné má ještě menší význam nežli svatební. Když se syn postřihává, bývá v domácnosti malá slavnost, a k té příležitosti pozve si otec za kuma někoho, na němž mu záleží a koho chce k sobě blíže připoutat. Při postřižkách („šišaně“) ustřihne hochovi ve jménu svaté trojice tři kštice, políbí jej, dá mu na památku nějaký dárek – a ceremonie odbyta. Matka hochova nežádá kuma nadarmo a dá mu také v dar pár punčoch nebo košili. Postřižný kum má největší čáku, že postoupí na kuma křestného, jakmile jen vrána přinese nějakou novinu. Je tedy postřižné kumství jen prozatímním stavem. 

Podobně se děje při kumství z bídy. Upadl-li Černohorec do nesnáze aneb náhle nevole, „kumí“ si nejbližšího, kdo mu v cestu přijde „bohem a svatým Janem“, čímž jej zavazuje k přispění. Na vyzvání takové nikdo neodepře pomoci. Kumství z bídy je také prostředkem, kterým se hledí Černohorec zachovati, když vidí v potyčce s druhým, že jest jeho věc ztracena, aneb tím hledí získat nepřítele, který mu protivenství činí. Nepřijal-li za kuma požádaný protivník kumství, propadá pomstě. 

Z bídy kumí Černohorec i sám mor. Mor si představují co živou ženskou osobu a nejeden Černohorec ji viděl. Mor = kuga, kmotra = kuma; pro podobnost obou slov říká Černohorec ze zdvořilosti moru místo „kuga“ – „kuma“. 

O kumství z pomsty byla již řeč. Kumství toto děje se z politiky. Aby se vrah pojistil proti mstiteli, pasuje jej na svého kmotříčka, a již může pokojně spáti, aniž by se musil obávati, že si naň kmotříček nabije pušku. 

JMENINY 

Po celý rok se Černohorec těší na šťastný den, kdy mu jeho svatý patron („světitel“) zavítá pod střechu. Tuto vycházku z nebeského sídla podniká světec, když připadá podle kalendáře jeho svátek a zároveň i svátek jeho pozemského jmenovce. „Krstno ime“ čili „sláva“ je Černohorci nejslavnějším dnem roku. 

Přípravy se konají už dlouho napřed. Za předvečerního soumraku konečně jde některý mladší člen rodiny po vsi a zve na slávu všecky sousedy, kteří nazítří svátek světiti nebudou. Zváč před každým domem smekne čapku a přednáší pozvání: „Dům páně a váš!“ Pozdravuje vás (jmenuje oslavence), abyste k nám přišli na číšku rakije; co nám svatý (ten a ten) nadělil, neschováme před vámi; přijďte, ne abyste nepřišli!“ Ihned se vypraví někdo (velmi zřídka je to žena) s blahopřáním, které mívá tuto formu: „Dobrý večer a šťastný a veselý svátek! Slavil jej mnoho let a roků ve zdraví a veselí!“ Každý gratulant přinese malý dárek – jablko nebo pomeranč. I z okolních vesnic scházejí se přátelé a známí. Když se sešli, nastává veselí a hody, které trvají za zpěvu až do noci. Když se hosté rozcházejí, podá oslavenec každému ruku a zve jej na zítřek opět na číšku rakije. Přespolní zůstávají v domě. Ráno přicházejí všichni od včerejška na snídani, mezi nimi jeden aneb více popů – nejlépe do třetice. Pop světí máslo, kadí dům a čte nad oslavencem evangelium. Pop dostane láhev vína a ubírá se do jiného domu, kde se taktéž slaví svátek. Takovým způsobem nashromáždí si mnohý pop až 200 lahví vína. Kromě toho posílá se ještě do kostela ofěra, skládající se z málo vína, hostie, svíce a asi 4 krejcarů (ke každé svíci se dají 2 krejcary). Po snídani nastává oběd. Když jsou asi v polovici práce, rozsvítí se svíce, donese kadidla a vína, a hosté postavše společně se modlí. Potom láme oslavenec „křestný koláč“ značného rozměru a z pšeničné mouky, z něhož ¼ patří jemu, ¼ popu a ½ hostům. (Musíme poznamenati, že oslavenec při celých hodech sám hosty obsluhuje, maje hlavu nepokrytu.) Při tom zpívají:

„Kdo pije víno na slávu boží,

pomoz mu bože a slávo boží!

A co je lepší nad slávu boží

A nad hostinu spravedlivého?“

Po tomto intermezzu jedí a pijou dále. Hody trvají obyčejně 3 dni. Za dalšího průběhu hostiny pronášejí se přípitky, které musí být dvojí: na slávu boží a na slávu oslavence. Počet jich omezen není. 

Přípitek („zdravica“) na slávu boží vypadá takto: „Na velikou šťastnou dobu a na krásnou boží slávu! Na zdraví svatého (dotyčného) a na zdraví svatého Nikoly poutníka a svaté Paní a svatého Archanděla, svatého Jiří a všech svatých vyvolených božích, kteří sedí okolo prestolu páně, aby pomohli tomuto bratu oslavenci i jeho přátelům, kde má jaké, aby mu je chránili a pomohli; má-li jakého nepřítele, aby to pánbůh obrátil a z něho stal se přítel! Buď zdráv, hospodáři! Na tvoje zdraví a každého, kdo ti dobra žádá!“ 

Vzor přípitku na slávu oslavence: „Aby nám ho pánbůh zachoval, jej i střechu jeho, jeho símě, kudy mu pluh bude chodit, semeno se bude rodit, a nejlépe lidské!“ 

Po jídle se pro vytrávení hraje, zpívá a tančí za humny kolo – „oro“, aneb se střílí pro zábavu z pušek.

ZÁBAVA 

Střelba do terče je junáckému Černohorci zábavou nejmilejší. Tak se baví nejen o velikých svátcích, které jim poskytují příležitost četnějších shromáždění, ale i vždy, kdy se jich z jakékoli příčiny větší počet sejde. Terč mají hotov ihned. Najdou si plochý kámen, nabarví na něm čímsi bod a postaví jej do jisté vzdálenosti. Střílejí ve všech možných pozicích, jak se komu líbí: stoje, kleče, leže, přes rameno druhého. Po střelbě se čistí zbraň. Schránku na olej k tomu potřebný má Černohorec vždycky s sebou. Když se puška uvedla do pořádku, nastává zkoušení handžárů. 

Další zábavou je házení kamenem a cvičení v skoku. Kamenem se hází buď z místa aneb s rozběhem. Někteří házejí kameny kupodivu velkými velmi daleko. I kamenem se hází do terče, přičemž bývá spojena malá peněžitá sázka. Z místa doskočí Černohorec 13´, s rozběhem až 24´. Vladyka Petr II. měl v tomto skákání zvláštní zalíbení a kdo nejlépe skákal, byl obdarován. Týž vladyka i cizincům rád s pýchou ukazoval tuto obdivuhodnou hbitost a mrštnost svých lidí. 

Kde se Černohorci sejdou, je dosti veselo, zpěvu a tance. Národním jejich tancem je známé jihoslovanské kolo – „oro“. Tančiti u nich = hráti („igrati“). K tanci sestoupí se po páru v kolo. Tanečník a tanečnice drží se navzájem za pásy – ona jej levou, on ji pravou; druhou ruku podpírají v bok. Do středu kola vstoupí dva páry tanečníků. Z kola jim dva jiné páry zpívají. Při tančení předepsaných pravidel není – každý dle citu, dle toho, jak mu melodie „do nohou vjede“. Tančící Černohorec je jako vyměněn: oko jeho plápolá, každá žilka hraje, tu tleskne v ruce, tu vykřikne, aneb dokonce vytrhne od pásu pistol a vypálí. I s Černohorkou se stala změna: líce sice stále se klopí stydlivě k zemi, ale je zalito ruměncem; v každém pohybu je elegance, ani ne nemotornost, ani divoká přemrštěnost; noha sotvaže se špičkou země dotýká, jako míč. Když dotančili, párky se líbají. Dívka líbá hocha v ruku, on ji v čelo.

Černohorec tančí při zpěvu junáckých písní, proto se při tanci tak rozohňuje. Takzvaných „poskočic“ (písní k tanci) mají velmi málo. Zde jedna v překladu: 

„Ó panenko, ani ne tak krásná,

ani ne tak vznešeného rodu,

což si mé tě oblíbilo srdce,

jako bys mu byla udělala!“

Ona jemu ticho odpovídá:

„Tolikrát tě oženila matka,

kolikrát jsem tebe zřela mladá –

jednou jenom, přicházel jsi z vojny.

Za džbánek jsi požádal mne vody,

já ti dala plný vína pohár:

ty´s jím mrštil, blahé víno rozlil,

za bílou mne silou chopil ruku,

za sebe jsi na koně mne vsadil,

třikrát ztuha opásal mne pasem

a po čtvrté od šavle řemenem,

zavedl mne do zelené hory,

pomiloval moje líčko bílé.“

Proklínala překrásná jej dívka:

„Ouvej, milý, splavila tě voda

a do mých tě odplavila dvorů!

Tvář ti zčernejž – jako horské sněhy,

černý perčín na šij bílou splývej,

že´s poškodil panenčino líce!“

Ani sníh nebrání Černohorcům, aby si neposkočili. O pokladech se tančí celou noc. S každou zábavou je spojeno pění junáckých písní s doprovodem guslí. Každý muž vyzná se dobře v obém, ale zvláštní právo na gusle a junáckou píseň mají slepci, kteří byli v boji zrak ztratili. Gusle jsou jim pak hlavním pramenem výživy a oni sami hlavním pramenem hrdinských písní. Pod každou střechou černohorskou chovají se gusle. Před zpěvem učiní obyčejně pěvec úvod: 

„Vše na slávu boha všemocného

a na zdraví cara rusínského

i našeho krále cetyňského.

Amen, bože, žádáme tě vezdy!

Ale nyní, moji bratři drazí,

umím-li co, zapěju vám píseň.“ 

Po přednešení tohoto aneb podobného úvodu přikročí se teprve k písni. Obecenstvo je vděčné – žádný operní pěvec nemůže si žádati lepšího. Posluchač se vžívá v celý děj písně, oči se jiskří a bezděky se stiská jilec handžáru. Avšak nerušené ticho panuje, dokud není píseň dokončena. Pak nastává kritický rozbor. Drží s tím, kdo se zachoval po junácku a chválí jej, naproti tomu nemohou najíti dosti hanlivého slova pro zbabělce, nebo dokonce pro zrádce. Když byli tak celou píseň probrali, vzpomínají si na varianty a doplňky. Napadne-li někomu, jak by on se choval v podobném případě, který písní vylíčen, neopomene ostatním sděliti. Takové seděnky jsou nejdůležitější školou junáctví černohorského. Vzpomínkou na statečné činy předkův rozohňují se potomci k činům podobným. Seděnky trvají často až přes půlnoc. 

Program zábav doplňují společenské hry. 

Jak se hraje na medvěda:

Kdo nejlépe hru umí, vezme si dvě hole, na něž jako na koně sedne. Jeden se ptá: „Ej, kdopak jsi ty na koni, a kam jedeš?“ – „Děkuji, na lov.“ – „A kterou zvěř bys nejraději ulovil?“ – „Děkuji, každou zvěř, ale nejraději medvěda.“ – „Jakpak ale trefíš medvěda, když je tvůj kůň bos a nemá ani podkovy ani podocasníku ani uzdy? A ty chceš ulovit medvěda?“ Onen první dělá, jakoby svého koně podkovával a uzdu mu přikládal. Když je hotov, praví druhý: „Nyní jsi ho podkoval, nyní můžeš trefit medvěda“ a hodí před něho svou čapku. Lovec se rozpřáhne oběma holema a na medvěda – vyražení je při tom, že se obyčejně svalí.

Jak se hraje na pazar:

Hráči usednou kolem ohně. Najednou se jeden, který hru na pazar nejlépe umí, zdvihne a praví: „E! Prodám vše, co mám i nemám! Mám na prodej koně, vola, krávu, kohouta, roh, ocas atd.“ Nyní si každý ze společnosti vybere něco, co by koupil: koně, vola, ocas atd. Když byli pokupovali, táže se některý ze šťastných kupců třeba: „Co bude s mým kohoutem?“ Soused odpoví: „Sedne na mého koně; ale co bude s mým koněm?“ – Třetí: „Sedne na mou krávu; ale co bude s mou krávou?“ – Čtvrtý: „Sedne na mého vola; ale co bude s mým volem?“ – Pátý: „Sedne na mého osla; ale co bude s mým oslem?“ atd. Když se dověděli, co se komu stane s koupeným předmětem, počne opět první: „E, more e! Što bi, more, što! Já jsem byl kohout od kohouta, i otec můj byl kohout od kohouta!“ A tak to jde dále: jeden byl kůň od koně a též jeho otec byl kůň od koně, druhý vlk od vlka a též jeho otec vlk od vlka – ale běda tomu, kdo hru náležitě neumí a koupil si vola, osla neb mezka! – ten musí nyní o sobě vyznávat, že je „osel od osla a i jeho otec osel od osla“ atd., což je nevyčerpatelným podmětem k smíchu.

POVĚRY 

Pověry zanechaly dosud své stopy v národech, na něž už po celé věky působila vzdělanost, není tedy divu, věří-li Černohorec, který se počíná teprve v posledních desetiletích vzdělávati, v čarodějnice, vlkodlaky atd. Víra ve vlkodlaky či vampíry (v Srbsku „vukodlak“, na Černé Hoře „tenac“) je rozšířena v celém jihoslovanstvu. Vlkodlakem stane se mrtvý muž, kterého 40 dní po smrti posedl ďábel a dal mu nový život. Za dne leží vlkodlak v hrobě, ale v noci vychází a dáví lidi, aby jim krev vysál. O některých se ví už za živa, že se po smrti stanou vlkodlaky. Jsou to tací, kteří nikomu neučinili dobra, odírali druhé, sahali na cizí, boží zákon neplnili. Ale bohužel i člověk docela spravedlivý může se proměniti ve vlkodlaka, když čerstvou jeho mrtvolu přeletěl pták aneb kterékoli zvíře překročilo. Proto třeba dávati na nebožtíky pozor, aby se jim žádné neštěstí nepřihodilo. Vlkodlaci se nejvíce ukazují v zimě od Božiče (božího hodu vánočního) až do Spasova dne (nanebevstoupení páně). Četnějšího umírání je vždy příčinou vlkodlak – ani jinak být nemůže. Když padlo na některého chudáka nebožtíka z toho podezření, dovedou vrané hříbě, na němž ani lysinky není, a vedou je přes podezřelý hrob. Vzpouzí-li se hříbě, je neklamně dokázáno, že je nebožtík vlkodlakem. Nyní jak se ho zprostit? Vlkodlak prý se ničeho nebojí nežli hlohu. Zhotoví se tedy hlohový kolík – délka a tloušťka je na puntík určena – a ten se mu prorazí srdcem. Potom už nevychází a neškodí. Některé vlkodlaky vykopali, a byli prý nabubření (znamení, že byli plni zlého ducha) a červení „jako vampír“ a neleželi, nýbrž seděli. On se provleče nejmenší dírkou, a proto by neprospělo, zavřít pouze před ním dveře, jako před čarodějnicí. Někdo ale vůbec ani dveří nezavře. Jsou to mladé, hezké vdovy, které prý nebožtíci v noci co vlkodlaci navštěvují a s nimi spávají. Dítě z vlkodlaka zplozené nemá ani kůstečky v těle. Jakmile někdo spatřil mrtvého, on s rubášem na ramenou obcházel nočního času mlýny, stodoly a špejchary, dána tím předzvěst, že nastane hlad. 

Čarodějnice („věštící bytosti“) jsou taky strašné. To jsou některé ženy, které mají v sobě ďábelského ducha, jenž je pudí, aby lidem činily zlo. Jedněm jest už dar ten dán, jiné se musejí teprve státi čarodějnictví schopnými, a podléhají zkoušce, která je i hodné ženě těžkou – musejí sníst totiž vlastní dítě. Která tuto zkoušku přestála, je způsobilou pojídati i cizí děti, v čemž záleží hlavní působnost čarodějnic. Na malé děti mají největší zálusk, potom na mužské. Ale nepojedí celé tělo, ale jen srdce. To mají takový čarodějný proutek, kterým se pouze dotknou levé prsní bradavičky vyhlídnuté oběti, a již se prsa rozevřou a čarodějnice může vyjmouti srdce, aniž by byla pozorována. Na to otvor do prsou opět zaroste a není ničeho pozorovat. Každý, komu srdce snědeno, neumírá na místě, ale to se úplně řídí podle toho, co čarodějnice řekla, když jeho srdce pojídala. Tenkrát zevrubně předpověděla, jak dlouho ještě bude živ, i smrt, jakou sejde. Dobře je, natřít se po prsou a pod paždím česnekem, neboť zápachu česnekového se i čarodějnice tak štítí, že je osvědčeným prostředkem proti nim. Mladé, hezké dívky a ženy nemohou býti čarodějnicemi – to jen ošklivé a šeredné baby. Proměňují se v motýly, slepice a krůty. Umírají-li děti nakažlivou nákazou, je tím vinna čarodějnice. Na kterou babu padne podezření, je nebohá. Sváže se a hodí na vodu: potopí-li se, arci byla nevinna, ale není jí škoda; nepotopí-li se, jsouc sukněmi nadzdvihována, ubijou ji. (Arci od doby, co je Černá Hora spořádána, nelze tak bez okolků někoho z čarodějnictví nařknout a usmrtit, ale v sousední Hercegovině děje se tak dosud, jak svědčí Vuk Vrčevič. Čarodějnictví je dosud Turkům dobrou záminkou proti ženám křesťanským.) 

Na víly věří po dnes – a proč by ne? Není pověry poetičtější. Víly žijou na vysokých horách a ve skalách u řek a jezer. Každá víla je mladá, krásná, oblečená tenkým, bílým rouchem, které ztepilou postavu nesčíslnými záhyby ovlňuje, a každá má dlouhé vlasy, volně splývající na plece a prsa. Víly nikomu neublíží, leda tomu, kdo je urazil, a to se obyčejně stává, když je někdo překvapil při večerním křepčení. Uražené víly prostřelí mu buď srdce, takže okamžitě umře, anebo mu ustřelí nohu, ruku atd. Někoho víla postřelí, ale vzápětí se nad ním smiluje, položí jej na klín a vlastním rouchem mu ránu ovazuje. Kdo je tak šťasten, vyléčí se zakrátko úplně a stává se miláčkem víly, „vileníkem“. Od té doby je mu víla posestrimou a on jí pobratimem. Víla dává svým pobratimcům kouzelné býlí, které zmáhá, že je nikdo nemůže podvésti. Vileníci plodí samé dobré junáky a krásné dcery. 

Ještě pověru o Muhamedovi – kvůli jménu. Muhamed je nebezpečný anatemník (zatracenec), který mnohým poutníkům nahnal v noci strachu, až se jim vlasy ježily. Co také jinačího, když Muhamed mluví lidským hlasem, zpívá nejrůznější písně, hned nejvyšším diskantem, hned nejhlubším kontrabasem, a ke všemu hází po poutníkovi těžkým kamením! Byl jeden, který se báti nechtěl, a když poznal Muhameda blízko sebe, zvolal: „Oj vlku, ty horský hajduku! Teď ty odtamtud a já odtud a pobijem ty ďábly!“ Ale není dobře vždy být a pro všelicos odvážlivým. Jakmile smělec domluvil neslýchaná slova, spustil se nesmírný vichr a všecky skály počaly se pohybovati a s pekelným třeskem hrnuly se na nebohého. Opět je nebezpečno být příliš bázlivým. Muhamed hledá, aby mohl – jeť on zlý duch – v někoho vejíti a škoditi mu. Nejednomu se tak stalo, a z rozumného dříve člověka stal se pravý posedlec. Musili honem pro popa, a pop musil přinésti štolu, liturgii a svěcenou vodu, a jenom po velikém zaklínání rozhodl se ústy nešťastníkovými zlý duch, že nynější sídlo opustí, ale přestěhuje se do těla jiného – a majitele toho těla hned jmenoval. 

RANHOJIČI 

Černohorec málo stůně – ani nemá k tomu času. Nejvíc Černohorců odjakživa umíralo na bojišti, někdy na ně přišla kmotra kuga, a mnohdy umírali i hladem. Jediný lékař na Černé Hoře je knížecí na Cetyni, a i ten by se neuživil, kdyby byl odkázán toliko na provozování lékařské praxe. Za to se velmi vyvinulo ranhojičství, kterému se neučeno na žádných učilištích, které však co dědičný poklad zůstává v některých rodinách a přechází z otce na syna. Ranhojič černohorský za žádnou cenu nepoví cizinci, jak rány hojí, avšak právě proto by tím více bylo záhodno, aby byly vědecky prozkoumány všecky prostředky, jichž ranhojič černohorský užívá, a zejména květena černohorská. Každým způsobem by věda mnoho získala, neboť úspěchy černohorských ranhojičů jsou až báječné. Ani nejhnusnějších, nejnebezpečnějších ran se nelekají, kde by náš ranhojič prostě amputoval. Ranhojič černohorský nikdy neodnímá roztříštěný úd a vyléčuje taková poranění, kde je dle našeho úsudku zánět a následující z toho smrt nevyhnutelná. Toho nové příklady podal za nynějšího hercegovského povstání lazaret cetyňský. Při té výbornosti je ranhojičství černohorské velmi primitivní – nožem se rozštípená kost jako dřívko seřízne, s ostatními srovná, zaváže obvazem z horských bylin, snad i trochu zažehná, aby to vypadalo zázračněji – a raněný úd je zanedlouho zdráv, ovšem že předešlé síly nemá. Černohorec musí být pěkně prošen, aby se nechal léčiti od našeho lékaře, který je mu nesmírným postrachem – trápíť prý ho hladem a zapovídá píti rakiji, kdežto domácí ranhojič poroučí v obém přilepšení. Černohorec nemůže pochopit, jak rozumní a učení lidé, jako jsou naši lékaři, mohou páchat takový nesmysl, že chorému tělu, které přece potřebuje přilepšení a posilnění, dělají na pokrmech i nápojích újmu. 

Černohorec i v pokročilém věku je snadno hojitelný a zůstává při největších bolestech stoicky klidný, jako by se ho to netýkalo. Medakovič se zmiňuje o 50letém junáku Mašanu Sávovi Petroviči, který roku 1852 utržil na Žabljaku tak nebezpečnou ránu, že každý myslil, že se neudrží. Ranhojiče nebylo ihned po ruce, a když přišel, byla již rána plna červů. Ranhojič ránu vyřezal a vyškrábal, zavázal a Sáva byl zanedlouho zdráv. Při operaci klidně kouřil z čibuku a pokojně se díval, jak se z něho zaživa maso řeže. 

Také za nynějšího povstání přihodil se podobný případ. Dopravili na Cetyně Černohorce, jenž byl v Hercegovině pomáhal. Měl obě nohy roztříštěny a lékaři, knížetem z Rakouska přivolaní, nevěděli si jiné rady a pomoci, leda obě nohy po koleno odejmout. Raněný se dlouho vzpouzel, ale nakonec, když už nebylo zbytí a musil voliti mezi amputací a zánětí s rychle na to následující smrtí, připustil, aby mu byly obě nohy odňaty. Právě byli s jednou hotovi, když přišel černohorský ranhojič, který se chopil práce sám a zbývající ještě nohu zakrátko vyhojil, takže by byl raněný, kdyby byl ranhojič dříve přišel, obě nohy podržel. 

POBRATIMSTVÍ A POSESTRIMSTVÍ 

Ideální přátelství dvou osob stejného pohlaví, které je u nás již věcí téměř nevídanou, je na Černé Hoře častým zjevem. Dva muži se uviděli, trochu se seznámili a jeden pocítil k druhému přátelskou přízeň. I učiní mu bez odkladu návrh, aby mu byl při bohu a svatém Jovanu bratem. Druhý přátelský návrh přijímá a oba jdou společně před popa, aby nad nimi vykonal obvyklé obřady a svazku jejich požehnal. Nejprve se vyzpovídají, načež pokleknou před popem, který nad nimi odříkává předepsané modlitby. Po tom přijímají: nejprve z kalicha, a to tak, že oba najednou přiloží ústa ke kalichu a najednou srknou vína, načež založí kouskem vřesného chleba. Tak se děje třikrát po sobě. Po přijímání líbají kříž, evangelium a svaté obrazy, nejpozději sami sebe třikrát pocelují. Onen, který k pobratimství vyzval, hostí po vykonaných obřadech druhého a obdaruje ho dle možnosti. Pobratimové milují se tak jako rodní bratři, a snad ještě více. Jeden stojí za druhého, jeden druhému pomáhá v bídě a neštěstí, zvláště pak v boji. Za pobratima odváží se každý do největšího nebezpečí, ano i života. Toto pobratimství je nejzávažnější, protože bylo zavřeno při stolu páně, dle čehož se zove „přičesno“. 

V pobratimství možno vejíti i s Turčínem, ale protože Turčín nemůže se podrobiti obřadům kostelním, nemívá toto pobratimství, zpečetěné pouze trojím políbením a vyměněním darů, dlouhého trvání. Vlastní příčinou ale bývá věrolomnost turecká. 

Jistý Čevlan pobratřil se s Turkem z Onogoště. Čevlan vedl jednou četu, aby něco ukořistil. Byli už na výpravě šest dní a ještě jim nic nepadlo do rukou, až tu náhle onogoštský pobratim s celým stádem ovcí. Čevlan se radoval, že mu dá milý pobratim aspoň se najíst, a proto volal: „Dobro jutro, Uso pobratime!“ Ale věrolomný Turčín se osočil: „Kdo že to volá pobratima? Kéž se s mrtvou hlavou bratříš!“ Opět Čevlan: „Netlachej, Uso pobratime! Není nikdo jiný, než opravdový tvůj pobratim, a pro naši pobratimskou lásku dej nám jednoho berana k večeři, jsme tady v těch neschůdných místech už šestý den, chléb jsme z torbic vyjedli a ďábla jsme ukořistili.“ Než Turčín odepřel: „Ne, ne, ničeho nedám, a nemyslím na pobratimstvo, dokud mám pušku na rameně!“ Ještě Čevlan žadonil: „Ach, Uso, dej nám jednoho berana, ať ti nemusíme silou vzíti, neboť jestli se utkáme, nepřijdeš jen o berana, ale o celé stádo, na to ti dávám tvrdé slovo!“ Turčín místo odpovědi, šelma, sejme z ramena pušku a cílí na pobratima. To konečně Čevlana rozpálilo, že zvolal: „Ha, Černohorci, líce vám nepočernej, udeřme naň, když nechce slota věděti o bohu, ani o nouzi lidské!“ Pronevěrný Turek byl zamordován a zároveň i jiní, kteří byli s ním. 

Druhý druh pobratimství je z nouze. Když na Černohorce nouze doléhá a neví, co by počal, poprosí jiného, od něhož se pomoci dočká: „Pomozi mi, tako ti boga i svetog Jovana, uzimam te za bogom brata!“ Pocelují se, pobratim potřebnému pomůže a od té doby podporují se navzájem.

Třetí druh je takzvané „malé pobratimství“, kterému nepředchází žádná zvláštní událost a které se zavírá toliko trojím políbením na tvář. Toto pobratimství lze považovat za prozatímní; když nadejde příležitost, vstupují do pobratimství pevnějšího. 

Stal-li se podobný svazek mezi dvěma ženama neb dívkama, nazývá se posestrimstvím. Posestrimství má tytéž druhy a formy. I muž může požádati ženu, aby mu byla posestrimou, ale přihodí se to jen zřídka, protože se muž nerad obrací k ženě o pomoc. Muži se mohou též pootčiti a posyniti, ženy pak pomateřiti; význam leží nabíledni.

SVATBA 

Když se mladík chce ženit, dojde si k rodičům dívčiným na „věritbu“, aby si svou vyvolenou vyprosil. Slíbí-li mu ji, stává se z dívky „věrenica“ a nastávající párek nazývá se „věreníky“. 

Na věritbu vypravují se oba strýci nápadníkovi, kteří hledí přijít právě k obědu. Mladík aneb jeho rodiče sami nesmějí za dívku žádati – to by bylo nedůstojno. Rodiče dívčini námluvčí vlídně přijmou, pohostí se, ale určitou odpověď ihned nedají, musejíť se nejprve náležitě vyptati na celý rodokmen uchazečův. Také nesmějí rodiče rozhodovati o své vůli, nýbrž musejí se tázati celého bratrstva, souhlasí-li. To se děje proto, aby byla dceři zabezpečena pomoc celého bratrstva, kdyby v nastávajícím stavu bylo zapotřebí. 

Když je souhlas bratrstva zabezpečen, vzkáže se do domu ženichova, kde se bude odbývati „svila“ – pokračování příprav ku svatbě. 

Dívky se málokdo ptá, chce-li se vdát či ne, a ještě méně, má-li ženicha ráda. Často se i ženich dostane do ráje manželského jako Pilát do kréda. Celá věc vyjedná se mezi bratrstvy obou, a když není žádné závady, bude jistě z mračna déšť. 

Příbuzní se nyní starají, aby se zaslíbenci poněkud okoukali a přivykli, ale děje se to jen zdaleka. Připomene-li se jim jenom, že jsou nyní věreníky a že se mají milovat, začervenají se oba studem. Zejména nevěsta musí se před svým nastávajícím schovávat a vyhýbat se mu, aby se neřeklo. Ale v srdci může být sebezamilovanější. 

K tomu třeba podotknout, že se Černohorec žení v 15–16 letech, Černohorka pak se vdává v 13–14.  

Dvě, tři neděle před svatbou jde se na „svilu“. To se vypraví z domu ženichova tři strýci, nesoucí dvě veliké lahve rakije, dukát, plátno na košile a hedvábné nitě. Plátno, dukát a hedvábí („svila“) odevzdají nevěstě, jednu láhev vypijou v jejím domě a druhou s celým jejím bratrstvem před kostelem. Zde se teprve děje vlastní úmluva. Bratrstvo zřejmě doznává, že dívku dá, a hned se ustanoví den svatby a počet hostí, kteří se pozvou. Každý z hostí dostane na svatbě od nevěsty dar, ale ženich musí dát na ně peníze. Proto se i o tomto puntíku zevrubně jedná. 

Černohorci snaží se, aby dcery čím dřív tím líp vyvdali. Některé se dočkávají vdavek již v 10. roce, zvláště když se stalo zaslíbení už v kolébce. Taková nevěstinka nežije se svým mužem, dokud nedozraje. Černohorky dospívají teprve co matky, ale není jim to na žádnou škodu, leda na tu, že brzy pozbývají mladistvé svěžesti a půvabnosti. Při tom všem, i při namáhavé práci, kterou jest jim v domácnosti konati, dosahují značného věku 60–80 let. 

Nyní už se svatba strojiti musí. Kdyby kterákoli strana z obou věc na příliš dlouhé lokte táhla, vyzve ji druhá na souboj (megdan). Megdan podnikají buď obě bratrstva aneb jen ženich s bratrem nevěstiným. 

Hosté se zvou 8 dní před svatbou. Každý z nich musí s sebou na svatbu přinésti odřeného berana, a ženy jejich po láhvi rakije nebo vína a koláč. Také každý z nevěstina příbuzenstva bere s sebou jídlo a pití a nad to po šátku, kterými se pak obdarují hosté. 

Při svatbě jsou tyto hodnosti: starosvat, pravý a levý dever (družba), prvijenac, barjaktar, kum a vojvoda. Hosté = svati; hosté bez funkce = pustosvati. Pustosvatů bývá až na 300. 

Večer před svatbou scházejí se hosté do domu ženichova. Na přivítání se střílí. Ženich jim snímá zbraně a uklízí. Nastává společná večeře. Není-li dům ženichův dosti prostranný, rozcházejí se hosté na nocleh po sousedstvu. 

Nazejtří se všichni vypraví pro nevěstu, jen ten pravý – ženich – zůstane doma a čeká, až mu ji přivedou. Po celé cestě se zpívá a střílí. Dever má s sebou láhev pití a podává každému domu po cestě připít. Není to nadarmo. Kdo si z láhve deverovy přihnul, musí to svatům na zpáteční cestě oplatit celou lahví. 

Když se hosté blíží domu nevěstinu, vycházejí jim vstříc prvijenac a barjaktar s praporem. Prvijenac a barjaktar ženichův se s nimi potkají a na přivítanou si zatančí – prvijenac s prvijencem, barjaktar s barjaktarem. Pak se oba páry políbí a střílejí. 

Došli před dům. Barjaktar, prvijenac a dva deveři vejdou do domu a vynesou ostatním, kteří zatím venku čekají, něco k pití. Teprve potom vcházejí hosté do domu nevěstina. Za stůl sedají v tomtéž pořádku, ve kterém byli cestou. Vojvoda usedne na zadní čelo stolu. 

Když usedli, povstane starosvat ženichův a pronese první přípitek: „Abychom dobře došli, byli veselí a šťastní!“ Na to zvolá starosvat nevěstin: „Kde je torba svatovská?“ Přinesou mu torbu, z níž on vyjme koláč a položí před sebe na stůl. Nyní promluví opět starosvat ženichův: „Dejte něco, abychom jedli a pili, neboť jsme unaveni, a není divu, jít přes tolik hor a vod.“ A starosvat nevěstin: „Pomalu, starosvate! Dáme i jíst i pít, ale musíš mi tento koláč pozlatit.“ Starosvat ženichův se diví: „Jak můžeš, čoče! (člověče) zlata žádat, a proč, a co jsem ti dlužen?“ Ušklíbne se starosvat nevěstin: „Jak? Co jsem ti dlužen! Já ti dnes dávám takovou krásnou pannu, která stojí za Cařihrad – a ty mi nechceš tento koláč pozlatit?“ Starosvat ženichův: „Ale, probůh, proč ti jej mám pozlatit?“ Starosvat nevěstin: „Proto, že je to starodávný zemský obyčej. Zlato, zlato! nebo tak budem sedět do věčnosti!“ 

Starosvat ženichův vyndá nyní dva dukáty a položí je na koláč se slovy: „Zde tedy zlato; máš dost?“ Starosvat nevěstin nemá dost: „To se nesmí pro hanbu ani říci. Nemáš-li, já ti půjčím.“ Starosvat ženichův se nad urážkou dopálí, sáhne do kapsy a hodí na koláč plnou hrst stříbrných a zlatých peněz: „Máš-li teď dost?“ Starosvat nevěstin: „Děkuji, mám,“ a přivolá otce dívčina, jemuž dí: „Na, vezmi co je tvoje, a co není tvoje, vrať!“ Tatík vezme peníze stranou a odpočítá si tolik, co byl dříve, že za dceru dostane, smluvil, načež co přebývá, navrátí starosvatu ženichovu.

Nyní vezme starosvat nevěstin koláč, povznese jej nad hlavu, přelomí a praví: „Vyšla v dobrou hodinu z tohoto domu a v lepší vešla do domu onoho! Kéž u vás hojně chleba i vína i všeho dobra!“ Nastává sekání pečených beranů, což jest úřadem pravého devera a vojvody. Od každého kusu dá dever přední kejtu stranou, aby byla uschována hostům na výsluhu. 

Pravý dever vytáhne nové opánky, v šátek zaobalené. Opánky i s dvacetníkem, v nich ukrytým, odevzdá nevěstinu bratru. Bratr je vezme a nese do přístěnku, kde několik žen dlí s nevěstou. Nevěsta si obuje opánky, na to se až do košile vysvleče. Bratr vezme pěknou svatební košili, „věnčanici“, a přehodí ji sestře přes hlavu. Co se košile sestře motá před očima, strhne jí bratr z hlavy fes, který je znamením stavu panenského, hodí jí ho pod nohy a rychle odejde. 

Ženy oblíkají nevěstu dál. Na hlavu jí dají dva bílé šátky, které připevní dvěma co možná pěknýma jehlama na temeni. Je-li šátek hedvábný, může být pouze jeden. Také pás musí být co možná skvostný.  

Již toho jitra byla si nevěsta učesala vlasy ne jako panna, ale jako žena. Spletla je ve dva vrkoče, které zezadu nad skráně jsou ovinuty a svázány. Také se již ráno vykoupala ve voňavé vodě, a nyní doplní toiletu tím, že si dá za ňadra jedno nebo dvě jablka. 

Mezitím se pokračuje v hodech a pronášejí se přípitky. Starosvat ženichův připíjí starosvatu nevěstinu: „Zdráv, starý svate domácí! Pijme, buďme veselí a mějme se po všechen čas dobře!“ Starosvat nevěstin připíjí starosvatu ženichovu: „Zdráv, starý svate! Na zdraví tvé i tvých svatů, tvého prvijence, tvého barjaktara, tvého vojvody a tvých deverů!“ 

Svatové dají stolním poskokům patrony a oni nabíjejí jejich pušky. Hospodář přinesl dary, za svaty připravené, a rozdává je. Nejprve dá starosvatu ženichovu šátek, pak barjaktaru dva (jeden patří jemu a druhý barjaku–praporu), deverům po dvou, též vojvodovi dva, a ostatní hosté obdrží po jednom. 

Rozděliv dary, ptá se domačin: „Paní svatové, povězte, máte-li dost. Nemáte-li dost, přidáme vám.“ Nikdo neodpovídá. Tedy se táže starosvat ženichův, co reprezentant svatů: „Povězte, či jste všichni obdrželi dar! Ne-li, vymůžeme ho!“ Svatové odpovídají: „Všichni jsme spokojeni, domačine, ale žízeň máme, dej nám pít vína!“ Přinesou hned vína a starosvat ženichův připíjí: „Na zdraví svatů a darů! Kdo obdařil, měj se dobře, kdo byl obdařen, měj se líp!“ 

Najednou si starosvat ženichův vzpomene a vzchopí se: „Na nohy, deverové, kde jste kdo? Přiveďte dívku!“ Deveři vyskočí a volají: „Vydejte dívku!“ Bratr dojde pro sestru a přivede ji, drže ji za ruku. Pravý dever k bratru nevěstinu: „Vydej mi dívku!“ – „Nedám, co mi dáš?“ – „A co bych ti dal?“ – „Dej mi, chceš-li, jednu patronu.“ Dever mu jich svěří několik do opatrování a on je za zády nevěstinými zapálí. 

Co drží pravý dever nevěstu za ruku, dává levý dever za ní pozor, aby se jí nikdo z jejích příbuzných ani nedotknul; kdyby se tak přece stalo, utržil by levý dever notný výsměch. Pak dovedou oba deveři nevěstu k ženichovu starosvatu, kterýž jí navlékne svatební prsten. Za to mu nevěsta políbí ruku a pokorně se pokloní. Deveři ji nyní vedou dál od svata k svatu, aby se každému zvláště poklonila a ruku mu políbila. To když je skončeno, nastávají „dobré modlitby“. První dává „dobrou modlitbu“ otec. „Jdi s bohem, dívko! Potká-li tě svatý Luka, dobrá ti buď každá ruka; potká-li tě svatý Toma, měj se, dcero, dobře doma. Dej ti bůh štěstí a své požehnání, jak bych si přál. Dej ti bůh čtyři syny a dvě dcery, nejprve dcery a pak syny, aby se dvojí zlo v domě nestrefilo, a všechno tvé plémě buď slušné a podařené. Dej ti bůh, abys opustila můj dům v dobrou hodinu, ale v lepší hodinu abys vešla pod střechu nového domova. A buďte mi zdrávi, svatové!“ Vyprázdní číši. Přivedou matku, aby i ona dala dceři na cestu nějakou dobrou modlitbu. Matka nemůže pro pláč a nářek nikdy ze sebe slova vypravit, leda: „Nuž s bohem, dceruško má! Dej ti bůh vše, čeho jsem ti odjakživa žádala!“ Nevěstin starosvat chopí se číše a dává tuto dobrou modlitbu: „Jdi s bohem, dívko. Šťastnou cestu, a kéž se tebou nový dům honosí co poctivou a všech nejpřednější – a co bychom povídali dále: jak si zasloužíš, tak se měj, jak si usteleš, tak si lehneš – a na zdar, bratři!“ 

Tím jsou „dobré modlitby“ skončeny. Deveři vyprázdní stojíce po číši, potom podají pít nevěstě. Rozumí se, že se nevěsta pouze nápoje dotkne a ostatní vyžunkne dever, který strčí na to číši do kapsy (někteří ji schovávají nevěstě za ňadra). Ostatní ještě stolují, ale deveři a nevěsta pořád stojí, připraveni na cestu do kostela. 

Starosvat ženichův pozdvihne číši: „Na zdraví stolu a družiny, na zdraví hospodáře domácího a jeho nástupců i stolních přisluhovačů!“ Vypije a táže se svatů: „Je-li kdo hladový? Jezte, jezte!“ Svati odpovídají: „Jsme syti, pojďme!“ Tedy starosvat: „Na nohy, svatové, na cestu!“ 

Když všichni povstali, naplní se opět číše a podá se vojvodovi, který připíjí: „Buď zdráv, starosvate ženichův! a zdráv, starosvate nevěstin! Kdo má putovat, ať má dobrou a šťastnou cestu, kdo má zůstat doma, ať je tu u štěstí a veselí. Řekl bych více, ale mnoho jsem pil, a bojím se, abych neproklínal, kde mám blahořečit. Ale na zdar!“ Nyní se hosté vypraví a domácí lidé podají každému bratru přede dveřmi nabitou pušku. Když přišli do jisté vzdálenosti od domu, všichni najednou z pušek pálí. Bratr nevěstin vyskočil s nabitou puškou na vyvýšené nějaké místo, a volaje sestru jménem, dává jí sbohem a střílí na rozloučenou. Deveři bdí, aby se nevěsta na volání bratrovo neobrátila; toť by dalo podnět k smíchu. Jedné takové se přihodilo, že jí mezitím, co s pláčem byla k bratrovi obrácena a pro žal nevěděla, co se děje, svatebčané odešli napřed, a zahanbená musila pak za nimi klusati. Praví se, že dítky nevěsty, která se při rozchodu za bratrem obrátila, nepadají po ní ani otci, ale po ujci. 

Za svatebčany kráčí z domu nevěstina jedna žena, nesoucí „svatovskou torbu“, v níž je schován koláč, předek z berana a láhev vína. Jde tak dlouho za průvodem, až nemůže být z domova viděna. Když zašli, přijme od ní levý dever (někde vojvoda) torbu, kterou sám nese až do domu ženichova. Žena dostává od cesty tolar. 

Na cestě se musejí svatebčané zastaviti a něco pojísti, byť by byl cíl jejich sebebližší. Když přišli před kostel, všichni se zastaví a kum jde pro ženicha. Ženich si vyžádá matčino požehnání, políbí jí ruku a jde do chrámu. 

Vycházejí od oddavek, ale nevěsta pořád se nalézá mezi devery. Před kostelem se pije, střílí a zpívá. Pak se jde domů. Před domem ženichovým čeká již celé jeho příbuzenstvo. Tchyně stojí mezi vraty, držíc malého chlapečka na rukou. Před prahem je rozepjato bílé prostěradlo. Nevěsta vezme pacholíčka od tchyně a vnese jej pod střechu, načež mu dává na památku opánky, v nichž je schováno po dvacetníku. Toto přenášení hošíka děje se proto, aby mladá žena rodila mužské děti. 

Za mladou ženou vcházejí do domu nejprve deveři, a za těmito ostatní svatebčané popořadě. Pověsili zbraně na stěny a zasedají opět ke stolu. Mladá žena zase sedí uprostřed deverů, kteří jí i krmě i pití předkládají. První večer spí mladá žena s devery. 

Když nazejtří svatebčané vstali, postaví se mladá žena s nádobou vody a ručníkem přes rameno a polévá svatům ruce. Svatebčané házejí dle možnosti za tuto úsluhu žínce do vody po dvacetníku, tolaru ano i dukátu. Už se hoduje jen jednou, potom se rozcházejí. 

Druhou noc spí mladá žena se švagrovou: teprve třetí den patří muži, ale – tu přijde její matka s bratrem a strýcem na návštěvu, na „pochody“. Přinášejí s sebou nevěstinu výbavu a rozličné dary: odřeného berana a koláč, pro zetě punčochy, náprstky a podvazky – a podobně ostatním; ženy pak dostávají darem po špalíčku mýdla a podvazky. Nyní spí jednu nebo dvě noci s dcerou matka. Potom jí konečně dají na cestu odřeného berana, koláč a něco stříbrných peněz a vypraví ji domů a – ženich se rozveselí. 

Na otcovy jmeniny jde mladá žena navštívit svého otce. Oba deveři činí ji společnost. Kdyby nebyly otcovy jmeniny až bezmála za rok, nic by jí nepomohlo, kdyby po něm sebevíc toužila: zvyk jí nedovoluje odbýt návštěvu dříve. Dcera nejde k otci bez darů: deveři ji nesou odřeného berana, koláč, fíky, pomeranče, ořechy, jablka a podobně. Tyto dary jí máti na rozchodu oplatí a deveři nesou zas. 

Návštěva tato zove se „prviče“.

ROZVOD 

Rozvod = razvod, raspust, placení hanby.

Poněvadž je obyčejně manželství černohorské stavem bezděčným, za nějž někdy nemohou on ani ona, ona pak skoro nikdy, je pochopitelno, že domácí svornost netrvá dlouho, nejednou ani dvě neděle. Již vladyka Petr I. namáhal se, aby zlozvyk zasnubování nedospělých dítek, z něhož všecka neblahá manželství berou původ, vykořenil, leč marně: Černohorec lpí na zděděných zvycích stejnou měrou, ať jsou dobré či méně dobré. Nucená manželství mají vzápětí četné rozvody. Záležitost rozvodu řeší soud a může zaň žádati muž i žena. Medakovič, pojednávaje o rozvodu, praví: „Dobře jest držeti ženu na uzdě, ale i jí se musí zůstaviti něco svobodné vůle, aby si mohla vyvoliti, čeho srdce žádá.“ 

Některý nápadník již před svatbou špekuluje na rozvod. Dělá se, jakoby o dívku nevímjak stál, a prosí, až uprosí rodiče i příbuzné: „Dejte mi ji, zaklínám vás bohem, a kdyby to mělo být jen na tři dni.“ Rodina, vidouc takovou lásku, zasnoubí mu dívku, ale po uplynutí tří dnů má ji skutečně již opět na krku – utekla. Soud. Otec dívčin musí platiti soudní útraty a náhradu mužovi, který ji po třídenním manželství nelaskavým chováním k útěku přinutil. 

Také se dějí rozvody až po mnohých letech. Muž přijde k soudu a přednáší svou žádost: „Nechci ji ani za nic, nechci ji, abych se nikdy bláznovsky křížem neznamenal, nechci ji, abych se nepominul, a zaklínám vás živým nebem, sprosťte mne tohoto ďábla!“ Je-li manželství bezdětné, není s rozvodem žádných obtíží: svazek se zruší a muž zaplatí ženě 50 tolarů „za hanbu“, jak stojí v zákoně svatého Petra (Petra I., jednoho ze tří černohorských svatých).

Rozvedená žena nazývá se „puštěnica“, a vdává se brzy za jiného. Ženiši si raději berou rozvedené ženy než dívky, protože chtějí ukázat, že se s nimi lépe žije než s tím předešlým. 

Dokáže-li se ženě nevěrnost, nastává rozvod beze všeho. V tom případě se také platí za hanbu, ale jinak – muž totiž při rozloučení uřízne drahé polovici nos, aby byla až nadosmrti zaznamenaná a jiným ženám pro příklad a výstrahu. Musí se to ale zřídka stávat, neboť dosud neviděl jsem ženy beznosé. 

https://www.youtube.com/watch?v=2Aj9mTMqGg8

https://www.youtube.com/watch?v=wjETY-GYwaA

https://www.youtube.com/watch?v=6cjDrIXitF8

https://www.youtube.com/watch?v=nEvXPRUY-VQ