|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Skvělý tip na výlet, pokud pomineme prvotní zamotání se v uličkách v Suchdole nad Odrou, kdy chtěl chytrý Verun najít luční stezku k přehradě Kletné. Chytrý Verun totiž nechtěl za žádnou cenu jít 2 km vesnicí a tak se stalo, že tou vesnicí šel kilometry 4. Ale kupodivu to na zajímavosti neubralo a první chladivé posezní neposkytl stinný strom v lukách, ale stinný evangelický kostel uprostřed vesnice, avšak s varhanní hudbou. I usedl Verun na schody, trochu zplaven, protože se chytrý Verun v tento teplý letní den oblékl do riflí a dvou mikin a postupně pak ze sebe odnímal svršky, roloval kalhoty a snažil se nechat se profouknout vánkem. Vše se mu, ale dařilo. Kostelní atmosféra ho avšak ujistila, že se pro jistotu bude dále držet už jen značek a nepovolí si žádné průzkumnické úlety, lákadla v podobě lesních stezek, které naznanačovala mapa a které by ho dovedly do houští a protože cesta byla dlouhá a Verun měla jasný cíl. Povečeřet na kopci s výhledem na kamenný lom v Jakubčovicích. Zkrácenou trasu prošel dva nebo tři roky nazpátek a co si zapamatoval, bylo ono posezení s dominantním výhledem. A to jej lákalo velice.
Zdárně překonal Suchdol, který vůbec nebyl zas tak děsivý, jak si Verun myslel a dorazil k malé přehradě Kletná, odkud to bylo pak do Oder přes Pohoř co by těžkým kamenem dohodil, cca 8 km. Ještě jedna otočka za výhledy a jde se do lesů.
A v lese bylo lesně, pěšina po modré stoupala mírně nahoru a zachtělo se posedět v tom lese, tak se posedělo s lesními mravenci, kteří ve vždycky vynoří z půdy zásadně po usednutí a uvelebení, ale Verun už to s nimi nějak umí a po dohodě mu aspoň nelezou do batohu, ale na psa :-).
Poslušně a věrně pak následoval značku, i když jisté tendecne k odbočení byly, ale jakmile jednou značku opět málem ztratil, tak se vyděsil, že po nalezení ji byl bezpodmínky věren až do konce své cesty. Dostali se tedy s poštípaným psem na silnici vedoucí lučinami a kopci, ze které byly další výhledy do kraje širého Moravskoslezského a pak dál přes ves Pohoř, kolem rozhledny. Tu Verun prošel bez nutnosti zastavení. Za humny pak usedli v lučinu do stínu stromů a čekali až bude čas na další etapu cesty, která vedla přes kus lesa strmě dolů do Oder. Tam pak kolem nádraží dlážděnou kočičí cestou do kopce k tzv. Skalním sklepům.
Pozůstatky po dřívějších zábavách a plesích, kulturních akcí, na které se sjížděla smetánka i z Vídně, synové zkrachovalých oderských továrníků. Původně byl tento areál vybudován pro dobývání galenitu neboli blejna olověného a později vznikly sklepy, které využívali oderští sládci pro zrání piva a ty místu vynesly slávu největší, jak jinak. Nyní je místo opuštěné, chátrá a zastupitelstvo Oder přemýšlí..Verun je nechal přemýšlet a po krátkém posezení pokračoval svou cetou.
Ještě nechal projet vymóděné auto městké policie Odry, která zodpovědně zajíždí i do lesů kontrolovat turistické trasy a se svým psem se vydali vzhůru na Dobešovský vrch, kde se točili dva veliké točníky a vypadalo to monstrózně.
Další úsek úspěšně zvládnut. I Veruna čekalo pak už jen projít vesnicí Dobešov, odkud to bylo do Jakubčovic dalším hodem šutrem asi 8 km. Vesnice je opět poměrně vysoko položená, takže celá cesta se nesla ve smyslu nahoru dolů, ale naprosto v pohodovém sklonu, spíše dolů to bylo horší. Vesničku Verun procupital kolem stodol a políček cobydub a už byl opět v lučinách na okraji lesa, kdy cesta opět začala mírně klesat. Ale on si ještě před vstupem do lesního světa našel pěkné místečko pod třemi lipami vyjímajících se v polích, aby se pokochal po letech i tímto místem. Inu, doba posezení vypršela a následovala již poslední etapa trasy s konečným místem večeře Veruně.
Proplétal se lesními pěšinami, tu tam opět sešel, ale nevědomě se opět našel a náhle, HLE, vynořil se palouk, lom, svah...téměř úprkem se Verun hnal..ale byl zastaven. Kopec byl celý ohrazen ostnatým drátem, jemuž byl spolupachatelem ještě zdvojený drát s elektrickým proudem. Verun zkoumal.
Chtěl přelézt, nemožno, chtěl podlézt, nemožno, obešel si kousek níže, vydrápal se po vachrlatých kamenech k ohrazení, které se jevilo níže položené, nebylo níže položené, vrátil se zpět k původnímu místu, proleze, dostal ránu, neproleze. Neuvěřitelné se stalo skutečným a večeře Veruně s výhledem na protější kopec osvětlený pomalu zapadajícím sluncem, v myšlenkách mockrát vzpomínaný, byla v troskách. Verun věřil do poslední chvíle v podobnou alternativu, ale jak cesta lesem začala klesat a pomalu se začal ozývat hluk silnice, kudy většinou projížděly traktory nebo občas nákladní auto, směřující do lomu, naděje pohasly. Ještě se naposledy vydrápal do nevelkého svážku nad silnicí, kde byl výhled tak aspoň na protější vrcholky stromů, ale hemžilo se to tam mravenci a ti by k večeření už nebyli dobrými společníky. Tak se zase sedrápal na cestičku a zjistil, že asfaltka vedoucí lesem k vesnici je od něj už jen pár kroků. Rozumem usoudil, že večeřet vedle silnice je ještě horší, než večeřet deset kroků od ní. A to na jediné možné variantě slepé pěšiny, vedoucí do podrostu, která byla hustě lemovaná neproniknutelným stromovím a keři. Slabou útěchou byl aspoň potůček, který po usednutí stejně nebyl ani vidět.
Tak zarytě a mlčky povečeřel sveřepý Verun svůj balíček sýra, balíček šunky a zeleninu a zapil to pivem a šel. A za chvíli zle zahořekoval, když se před ním asfaltka rozsetoupila a stráně se odhalili a naskytl se mu idylický výhled do kraje. Zde již věděl, kdy dát na rozum a kdy se spolehnout na instinkt.
A trpce si vzpomněl na večeři na trsu traviny.
A poučná cesta vedla vesele dál do vsi Jakubočovice a poněvadž vláček jel až o půl deváté a bylo osm a poněvadž byl důvod si vylepšit náladu, šlo se do restauarační zahrádky malebně vetknuté na konec vesnice před nádražím a dalo se tam chlazené čepované pivo a pak už následovala jen kříž, kaple,
pomodlit se a jet s Pánem Bohem do Ostravy :-).
( kostelem to začalo, kaplí to pak skončilo )
Verun seděl ve vlaku spokojeně, vypadal spokojeně a dojel domů spokojeně i v pozdních nočních hodinách. Do bytu dorazil až po mužově návratu z odpolední, protože si ještě neodpustil posezení v parku nedaleko svého obydlí, ve kterém v noci zázračně svítí lampy.
|
|
|
